Šťastné dětství Kolíka skončilo v pátém roce života, když jednou rodiče nedorazili vyzvednout ho z mateřské školy. Všichni ostatní děti už byli rozesláni domů a on seděl u stolu a kreslil sebe, maminku a tatínka. Pečovatelka na něj zívala, často otírala tvář, a nakonec se k němu přiblížila, chytla ho do náruče, přitiskla ho k sobě a tiše řekla:
Ať se stane cokoli, nesmíš se bát, Kolínku. Musíš být silný. Rozumíš mi, chlapečku?
Chci k mamince odpověděl tiše.
Za chvíli přijde teta a strýc. Půjdeš s nimi, Kolínku. Bude tam spousta dalších dětí, jen neplácej. dodala a přitiskla k němu vlhkou tvář.
Pak ho vzala za ruku a vedla k autu. Když se ho zeptali, kdy ho vrátí maminka, slyšel, že jsou rodiče daleko a dnes se nevrátí. Kolíka ubytovali v společné místnosti s dalšími chlapci. Rodiče nedorazili ani následující den ani další týdny. Malý chlapec byl neklidný, plakal i v noci a nakonec mu vzrostla horečka.
Po úlevě mu přišla stařička v bílém plášti a vážně si s ním promluvila. řekla mu, že jeho rodiče jsou nyní daleko, až na nebi, a že se nemohou snížit. Přesto jsou stále poblíž, dívají se na něj, a proto se musí chovat dobře a nebýt nemocný, aby je nerozděsili.
Kolíka to však neuvěřilo. Když vzhlédl k nebi, neviděl tam nikoho kromě ptáků a mraků. Rozhodl se je najít. Nejprve prozkoumával dům při procházkách, dokud nenašel malý otvor za keřem. Plotové ocelové pruty se tam ohnuly, ale proklouznout mohl jen napůl. Začal pomalu vykopávat, zem byl měkký a písčitý. Brzy vznikla největší mezera mezi pruty a Kolík se protáhl skrz ní a vylezl na svobodu.
Vyprchala z místa, které ostatní chlapci nazývali přijímací domov. Neznal žádné město a brzy se ztratil. Všude vypadaly domy stejně. Pak na přechodu uviděl ženu, která mu připomínala maminku stejná puntíkovaná šaty, vlasy stažené do úhledného copu.
Mami! vyběhl k ní.
Žena se nezaměřila, ani se neotočila. Kolík ji chytl za ruku a přitáhl k sobě.
Mami? prosil, ale žena se jen usmála a sklonila se, aby ho podívala zblízka.
Ukázalo se, že to není jeho matka.
Do příběhu vstoupila Milena, která se v dvaceti letech zamilovala do Václava. Potkali se náhodou na letní taneční pláži, kde ho muž pozval na pomalý tanec. Rozhovor jim šel od ruky a brzy se už neodcházeli. Po třech měsících se vzali a žili jako šťastný pár. Po třech letech Milena zjistila, že nemůže mít děti. Václav to nechtěl přijmout, a tak podstoupili dlouhá vyšetření a pobyty v lázních. Nakonec se smířili s tím, že dítě nebudou mít. Václav jednou řekl Mileně, že by mohli adoptovat dítě z dětského domova.
Milena však milovala svého manžela natolik, že mu navrhla rozvod. Byli skoro třicet, ještě mladí, a on měl v úmyslu se oženit znovu s někým, kdo ho může učinit šťastným. Milena se s tím nesouhlasila, řekla, že ho nikdy neopustí, a vymyslela plán. Přiznala se Václavovi, že ho už nemiluje a má milence. Václav tomu nevěřil. Další noc se Milena nevrátila domů. Ráno přišla s vůní vína a mužské vůně po parfému. Když se jí Václav ptal, co se děje, odpověděla jen, že má milence, a souhlasila s rozvodem.
Když Kolíka volala Milena, už dva měsíce byla rozvedená. Cítila se špatně, moc ji chyběl manžel, ale najednou jí neznámý chlapec nazval maminkou a její srdce poskočilo.
Co se stalo, maličký, ztratil ses? zeptala se ho laskavě.
Hledám své maminku a tátu. Říkají mi, že jsou na nebi, ale já tomu nevěřím brečel Kolík.
Pojď, bydlím nedaleko. Nakrmím tě pěknými koláčky, chceš? vzala ho za ruku a šli spolu.
Doma Kolík zažral koláčky až po tváře, které Milena koupila po cestě a podávala s čajovým nálevem z černých rybízových listů. Vyprávěl jí, co se mu stalo. Ukázalo se, že sladkosti mu kradli starší chlapci, posmívali se mu a někdy i bílými šrámy udeřili. Milena ho moc litovala a zeptala se:
Chceš, Kolínku, abych tě vzala k sobě a žili spolu? Až vyrosteš, všechno pochopíš a jednou se setkáš se svými rodiči. Jen to bude trvat ještě nějaký čas.
Kolík souhlasil. Milena zavolala do dětského domova, nahlásila nález, přivezla chlapce, hovořila s vychovatelkami, aby lépe hlídaly ostatní děti, a začala ho navštěvovat každý den. Nemohla ho však vzít domů měla práci, byt a žádného manžela. Osamělá žena si dítě nesmí adoptovat. Poprvé litovala, že požádala o rozvod. Nevěděla, jak získat manžela zpět.
Rozhodla se uzavřít fiktivní manželství se svým kolegou Stanislavem, který nedávno rozvedl. Byl to známý svými milostnými aférami, ale odborně dobrý a měl potřebné papíry. Stanislav nejprve váhal, pak souhlasil za podmínkou, že vše zaplatí. Milena mu už dlouho padla do oka, ale chtěla zachránit Kolíka, a tak přijala.
Jednoho večera, když přišla za Kolíkem, našla u něj pod okem modř starší chlapci ho trestali, aby nešel špehovat. Vychovatelky místo pomoci mluvily o rozhovoru s Milenou. Milík měl před sebou těžké období.
Další den Milena souhlasila se Stanislavovým plánem. V sobotu připravila večeři, oblékla červené šaty, zapálila svíčky a čekala na hosta. Byla mučená vnitřním rozhořčením, ale musela Kolíka zachránit, protože mu slíbila.
Zvonily zvonky, Milena pomalu šla k dveřím. K jejímu úžasu na prahu stál její bývalý manžel Václav.
Musíme si promluvit, Mileno. Celou dobu jsem tě sledoval a neviděl jsem, aby někdo vstoupil do našeho domu řekl vážně.
V tom se otevřel výtah a vyšel Stanislav s kyticí květin a lahví šampaňského.
Mileno, tady jsem řekl Václav, červenějící, sevřel pěstí, ale místo toho rychle sestoupil po schodech a vběhl do tramvaje.
Milena se vrátila rozpláčená, odhnala Stanislava, srdce jí pukalo od bolesti, co se teď stane s Kolíkem?
O dva roky později Kolík stál hrdě na školní slavnosti první třídy v čistém oblekovi a s velkou kyticí květin pro učitelku. Přivedli ho rodiče a mladší sestra Markéta, která se neustále točila v otcově náručí. Na matce měla Milena na sobě puntíkované šaty, jaké Kolík miloval. V rodině byla také další adoptivní dítě.
Ukázalo se, že Stanislav nebyl špatný člověk. Setkal se s Václavem, vše mu vysvětlil a ten se rychle vrátil k Mileně. Následující den Václav přiběhl k ní, vzal ji k matrice a společně se znovu vzali, aby mohli Kolíka oficiálně adoptovat.
Od té chvíle rodina často navštěvuje dětský domov, přináší dětem dárky a sladkosti. Markétu vzali domů hned, jakmile se objevila.
Mami, tati, slibuji, že budu dobře studovat tiše řekl Kolík, upřený k nebi. Nechte mě být, prosím, že mám jiné rodiče. Miluji je, i když jsou dočasní, dokud se nevrátím k vám.
V neděli chodí do nedělní školy u kostela a už ví, co znamená nebe není to jen místo, ale pocit, který nosíme v srdci.
Milena nejprve nechápala, co její manžel prožívá, a jednal po svém. Osud však znovu spojil jejich cesty a ona se po druhé svatbě s Václavem cítila šťastná. Všichni v příběhu nakonec našli své místo.
**Životní ponaučení:** pravá síla není v tom, jak se vyhnete bolestem, ale v tom, jak se po nich zvednete, najdete podporu v ostatních a otevřete své srdce novým vztahům.