29.května 2026
Dnes jsem opět vstoupila do našeho bytového domu v Praze a hned u vstupu mi připadaly Boty mé tchýně, krásně vyčištěné, jakoby jen čekaly na další návštěvu. Bylo mi jasné, že se dnes nebudu moci jen tak odpočinout.
Alžběta Vítězslavová vyšla z kuchyně s tím výrazu, který jenom soudce nosí v soudní síni, a hned se na mě vrhla:
Tak zase u téhle rozumné babičky? A co dům, manžel, dítě všechno to máš asi v háji. Dobře, že jsem přišla, jinak byste tady zůstali hladoví.
Já jsem se jen povzdechla a odpověděla:
Alžběto, Mikuláš věděl, že dnes zůstanu pozdě. Večeři jsem připravila, stačí jí jen ohřát. Bez tvé pomoci by si s tím raději poradil, ale můžeme to tak nechat.
Za deset let, co jsem vdaná za Mikuláše, jsem si zvykla, že moje tchýně je vždy s něčím nespokojená, a já na to reagovat neumím spíše to vnímám jako rádio, co hraje od rána do večera.
Na začátku to bylo těžké. Alžběta Vítězslavová byla druhou tchýní. První byla Jana Vlčková, která byla vždy tak taktní. Nešplhala do našeho manželského života, nedávala nevyžádané rady ani se nevtlačovala.
Když ale potřebovala pomoc, byla vždy po ruce. Vzpomínám, jak Jana v noci seděla se tříměsíční Vendulkou, když ta zaměnila den s nocí, a jak přicházela a odnášela vnoučku na procházku a říkala mi:
Teď nic nedělej, jen spinkej. Lukáš přijde a večeři si sám připraví.
Když Vendulce bylo pět, při Alexovi ve výrobě došlo k úrazu a já jsem se stala vdovou.
Jana Vlčková, která přišla o jediného syna, v té těžké chvíli neodklonila ruku od své neteře a vnuka. První tři měsíce po ztrátě jsme dokonce spolu bydlely, navzájem si oporu.
Nabídla jsem Janě, aby i nadále bydlela u mě, ale ona se přestěhovala do svého bytu:
Věro, máš jen dvacet osm let, jsi ještě mladá a najdeš si své štěstí. Co bych já měla poletovat po tvých botách?
Mikuláš jsem opustila po třech letech, ale Janu jsem neopustila. Její rodiče žili daleko, takže první tchýně se pro mě stala téměř matkou, zatímco v srdci Venduly jsem už nezaslechla babičinu duši.
Proto mě šokovala Alžběta Vítězslavová, která si myslela, že má právo vládnout v mém bytě jako paní domu.
Po jejím první návštěvě jsem požádala manžela, aby mamince řekl, že přijde jen jako host a že je třeba domluvit každý další vstup.
Na Alžbětu jsem odpověděla:
Už mi není osmnáct. I tehdy, když jsem odešla od rodičů učit se, už jsem byla dost samostatná. Po svatbě a sedmi letech s manželem mě už nebudete učit vařit a uklízet. Dokážu to sama a dokážu i ostatním něco předat. Přijdu k vám, Alžběto, a projdu se s bílou utěrkou udělám vám revizora.
Mikuláš mě vždy podporoval, a když máma občas přehazovala šály, řešil to sám.
Nakonec jsem druhé tchýni ukázala, že má právo jen míchat koření v mé kuchyni, ne zasahovat do výchovy dětí. Když jsem po roce manželství měla syna, Alžběta už nechtěla přicházet s radami. Ale …
Mám další tajemství Alžběta má kamarádku, která jí neustále vypráví, jak vychovává manželku mladšího syna. Alžběta by také ráda něco podobného sdílela, ale nemá čím se chlubit. Jediná její slabost je, že mi neustále vyčítá, že navštěvuju Janu a pomáhám jí.
Kdyby tato stará byla jen taková blízká příbuzná! Když byla Katka malá, posílala jsem ji v létě na chalupu k babičce byla jsem ráda.
Teď už je dívka ve škole, a já pořád jezdit a jezdit tam. Už uplynulo tolik let! A ona sem tam přijde jen dvakrát až třikrát týdně, říkala kamarádce.
Poslední rok jsem skutečně navštěvovala Janu častěji. Alžběta nazývala Janu starou, i když byla jen o sedm let starší než ona.
Život však nevybírá, a když Jana onemocněla, prodala chalupu. Přesto jsem ji navštěvovala buď v nemocnici, nebo doma.
Na cizíka utrácíš rodinné peníze, kázala mě Alžběta.
Nebojte se, Alžběto, Jana prodala chalupu, má na co se léčit a nebudeme si od ní půjčovat, odpověděla jsem.
Když se Janu opravdu zhoršilo, najala jsem jí pečovatelku a vzala si volno, abych byla s ní půl dne, zatímco Mikuláš byl v práci a syn ve škole.
Tyto podmínky však jen odkládaly Jana konečný odchod po čase už nebyla.
Alžběta se pak začala zajímat o dědictví první tchýně.
Chalupu prodala, ale peníze za rok nevyčerpala. A má slušný důchod určitě něco naspořila.
A dvojpokojový byt jistě připadne dědicům, zamýšlela se, ale neptala se mě bála se mé odpovědi.
Položila otázku synovi, a on ji neuklidnil:
Na koho je dědictví? Samozřejmě na Vendulu je to jeho pravá vnučka.
A co Světlá? Proč jsem k té staré běhala? divila se Alžběta. To je úžasné! Představuji si, jak bude brečet!
Nebojte se o mě, řekla jsem Alžběte. Vím, že Jana všechno zanechá Vendulce. Už jsem ji před rokem dovezla k notáři.
Alžběta se zamračila: Proč jsi tak šustila kolem ní, když jsi věděla, že ti nic nezmizí? Ačkoliv by Vendula měla pečovat, já ji nebudu zdržovat.
Včas jsme vyřídily dědictví, Vendula dostala všechny papíry k bytu i k podílu. Dohodli jsme se, že dokud bude studovat a bydlet na koleji, bude byt pronajímat a peníze posílat na její účet. A až skončí vysokou školu, sama rozhodne, zda se vrátí do rodného města a usadí se, nebo zůstane v Brně a koupí si nový byt.
Když jsem zaslechla, že byt budou pronajímat, Alžběta navrhla:
Proč dovolit cizím lidem tam bydlet? Mohou něco pokazit. Nechť tam ten čas žije Klára.
Třicet pět let stará Klára Vítězslavová, moje nejmladší dcera, stále žije se mnou. Je hezká, má dobrou postavu, vysokoškolské vzdělání, pracuje, a občas se jí dají i romány, ale manželství jí zatím nevyšlo.
Alžběta se o Kláru neustále stará:
Proč se Kláře nic nedaří? Vždyť Věra vdova s dítětem dokázala přimět mého Mikuláše, aby se o ni postarala! přemýšlela.
Myslela si, že když bude mít Klára vlastní byt, najde si manžela.
Nevadí, že ten byt patří Vendule. Za třičtyři roky se může stát cokoliv Vendula může v tom městě najít manžela a byt jí pak darovat Kláře. Alžběta se však rozhodla držet tyto plány v tajnosti.
Jaká byla její zklamání, když Vendula odmítla Kláře umožnit bydlet v jejím bytě!
Nebude platit jako ostatní nájemníci, řekla Vendula. A já chci v budoucnu získat hypotéku. Možná se přestěhuji do hlavního města po škole. Takže peníze budu shromažďovat.
Lakotná jsi, Kláro, vše je jen o tobě, kázala Alžběta. Obě jen o sobě přemýšlíte. Kdyby Klára měla byt, možná by se během tří let provdala.
Mami, tvoje třipokojová je už stará. Prodáš ji, koupíš si jednopokojovou a Kláře dáš, navrhl Mikuláš.
To je zajímavé, ale ta třipokojová je moje, nemám v ní žádný podíl, rozčílila se Alžběta. Proč bych se na důchodě měla stísňovat? Celý život jsem v tom bytě žila a nehnu se.
To nejde o to, kdo je zajímavý, ale o to, že vy, mamky, nechtíte obětovat svůj byt pro dceru a místo toho jen kritizujete, vložila se Věra.
A tak Klára zůstala se svou matkou. Vendula svůj byt pronajímala, dokud studovala, pak ho prodala a koupila novou v obvodním centru.
Občas jsem také navštívila Průhonice, ale jen na týden. Jak se říká: Krásné je, kde nejsi.
Zůstávám jen s otázkou, jak najít rovnováhu mezi tím, co chtějí naši starší a co potřebují naše mladé generace. Dnes večer se těším, až si zapíšu další myšlenky do deníku.