Mladá recepční, bezchybně oblečená a upravená, překvapeně mrkala na muže kolem šedesáti let, který stál u recepce. Měl potrhaný kabát, z něhož se šířil ostrý zápach, ale přívětivě se usmál a požádal:
Slečno, prosím, zařaďte mi pokoj typu luxus.
Jeho modré oči se rozzářily známým leskem jako by už Libuše někde ten pohled viděla. Odkud mu byl povědomý, nestihla to pochopit. Rozhořčeně si povzdechla a dosunula se k nouzovému tlačítku.
Omlouvám se, ale takové hosty nepřijímáme, chladně řekla, hlavu vysoko zvednutou.
Takové cože? Máte nějaká zvláštní pravidla přijímání?
Muž se zdál ponížený. Ne byl bez domova, ale vzhled řekněme jemně, nechával co nejlepšího dojmu. Z něj vycházel nepříjemný pach, jako by před pár dny někdo pod radiátorem položil škvarky. A přitom se odvážil požadovat luxusní pokoj!
Libuše jen zamrkala, pohrávajíc si s ním: i na nejlevnější pokoj by mu nestačilo.
Prosím, neprodlužujte mi to. Chci se osprchovat a odpočinout. Jsem velmi unavený. Nemám čas na rozhovory.
Už jsem vám jasně řekla tady vás nechtějí. Hledejte jiný hotel. K tomu jsou všechny pokoje obsazené. Špinavý starý, a už se snaží vniknout do luxusního! doplnila tiše, jako by šeptala.
Mikuláš Anátol Svoboda věděl, že v tomto hotelu vždy zůstává jeden volný pokoj. Už chtěl odporovat, ale přišli ostraha, hrubě svázala ruce a vyhodili ho na ulice. Pak se podívali na sebe a zasmáli se jakoby starý chtěl připomenout své mládí, ale nepočítal se silou.
Starec, ani za ekonomický pokoj nezaplatíš. Jdi odtud, dokud ti kosti nevyletí!
Mikuláš byl šokován jejich drzostí. Starec? Přičemž mu bylo sotva šedesát! Kdyby ne ta zatracená rybolova, ukázal by jim, kdo je tady starec! Chtěl by je potrestat, ale neměl sílu k souboji. Však svárazka s policií by jen přivedla úřady, což bylo naprosto nepřijatelné. Musel se zdržit a potichu slibovat, že až se jednou stane vlastníkem hotelu, tyto ostrahy nahradí.
Pokus vrátit se zpět skončil fiaskem opět ho vyhnali s hrozbou zavolat policii. Škvácel si pod nosem a došel až na lavičku v parku. Jak se to mohlo stát? Jen chtěl odpočinek po rybolovu, a výsledek byl opak. Ryba jen mírně kousala jen drobky, které vrátil zpět do vody. Pak začalo pršet a po cestě zpátky zakopl u rozlitého kalu, ocitl se v špinavé vodě až po kolena. Vytáhl se těžko, oděv byl celý v blátě a klíče zmizely beze stopy.
Dcera, jak se zdá, odjela na služební cestu, takže ho nikdo doma nepustil. Mikuláš jel na návštěvu k dceři Ritě, chtěl ji překvapit, ale zjistil, že právě balí na výlet. Kdyby to věděl dřív, přišel by později. Vzal si volno právě proto, aby strávil čas s dcerou a podíval se, jak žije.
Tati, promiň, že tě zůstávám samotného. Vrátím se co nejdříve, a nesmutni. Slibuješ? Rita ho objala a políbila na spánku.
Co bych měl litovat? Jdu na ryby, ulovenou rybu se pochutnám. Proč bych sem ještě něco přišel? zasmál se.
Myslela jsem, že přijdeš jen tak, abys mě navštívil, napínala rty Rita, ale hned se usmála věděla, že táta žertuje.
Při balení na řeku Mikuláš nevyzkoušel nabití telefonu. Nepřemýšlel, že skončí v takové situaci. Myslel, že počká v hotelu, až se dcera vrátí. Teď mu však ani dovnitř neotevřeli. Dříve se to nikdy nestalo. Co to má za pravidlo soudit hosta podle vzhledu? Není opilý, není pouličník jen po rybolovu. Vzhled není dokonalý a lehce smrdí rybou, ale není to důvod k hrubosti?
Díval se na vybitý telefon a kroutil hlavou. Ve městě neměl ani přátele, ani příbuzné. Zavolat záchrannou službu nešlo dům byl evidován na dceru. Telefon mlčel jako šnek.
A co teď, starec? usmál se sám sobě. Nikdo ho takhle ještě neoslovil. Starec? Přestože byl v plné síle! Jeho kolegové by se strašně zděsili, kdyby to slyšeli.
Neznámá, co se posadila vedle, ho vytáhla z rozjímání. Žena středního věku, milá a upravená, podala mu horké koláče. Mikuláš je vděčně přijal, hlad mu svíral žaludek.
Vidím, že tu celý den sedíte. Co se stalo?
Mikuláš vyprávěl o svých dobrodružstvích: o rybolovu, dešti, ztracených klíčích a zavřených dveřích hotelu.
Sotva je najdu, povzdechl si. Pravděpodobně spadly do vody. Ani jsem nečekal, že skončím v takové situaci. Všechno to kvůli tomu, že lidé hledí jen na povrch.
Žena přikývla. Pracovala v pekárně nedaleko a už dlouho si všimla, jak Mikuláš sedí sám na lavičce, aniž by si všímal kolemjdoucích.
Hned jsem poznala, že nejste žádný opilec, usmála se. Není to vůbec takový dojem.
Bože, chraň, zamumlal Mikuláš. Zdraví si musíme chránit, zvlášť v mých letech. Dnes mě ale nazvali starým a vyhodili z hotelu. Promiňte, Eliška Dvořáková, mohu mít vaše číslo? Chci najít, kde přespat. Dceru už nebudu volat je pozdě a nechci ji rušit.
Pokud chcete, můžete u mě přenocovat. Vidím, že jste poctivý člověk, jen jste se dostal do nepříjemné situace. Mám malý dům, ale pokoj se najde. Osprchujete se, odpočinete, a ráno klidně zavoláte dceři.
Opravdu? Jsem vám nesmírně vděčný! Určitě vám za vaši dobrotu oplatím!
Mikuláš byl dojati. Eliška Dvořáková se stala první osobou v ten den, která mu projevila soucit a pochopení. Rozhodl se, že jakmile bude moci, odplatí jí svou laskavost.
Po zavření pekárny žena gestem pozvala Mikuláše, aby šel za ní. V průběhu let viděla mnoho věcí: lidé často míjeli, když byla sama v nouzi. Jednou i ona skončila v tísni zachránila ji jen jedna mladá dívka, která přivolala sanitku. Kdyby ne ona Eliška dobře věděla, že pomáháním cizímu riskuje, ale po smrti manžela zůstala bez rodiny i majetku. Jediné, co ji drželo na světě, byla víra, že dobro není marné a jednou bude odměněno v nebi.
Po horké sprše a převlečení do čistého oděvu, který pro něj připravila hostitelka, Mikuláš se najedl sytě. Eliščin domeček byl skromný, ale velmi útulný. Přestože byl zvyklý na vyšší komfort, nyní se cítil skutečně šťastný. Už byl skoro smířeni s představou, že bude spát na ulici, a najednou seděl v teplém domě. Zdálo se, že Bůh ho nepomyl.
Máte dobré srdce. Děkuji, že jste nepřistoupili se strachem, řekl před spaním.
Ráno mu žena podala telefon a Mikuláš mohl volat dceři. Rita byla rozčílená, když se dozvěděla, že otce vyhodili z hotelu bez vysvětlení. Ihned odjela, aby to vyjasnila.
Nemohli jsme ubytovat takového člověka, bránila se recepční Šárka, představujíc se jako oběť. Kdyby jste ho viděli, jak vypadá!
Jako člověka, který potřebuje pomoc? Nebyl ani opilý, ani nebezpečný! Teď každý z vás napíše stížnost, jak se mu líbí. Personál by měl být lidský a profesionální. Hotel řídí můj otec, a nebudu tolerovat takové zacházení s hosty.
Zaměstnanci se na sebe zmateně podívali nechtěli se omlouvat žalostnému starci. Pak se objevil sám Mikuláš: upravený, postavený a sebejistý. Šárka jen zívala nyní rozpoznala, že v něm je majitel řetězce podniků, jehož foto už viděla v obchodních časopisech. Její tvář zbledla, a pochopení vlastní chyby přišlo příliš pozdě.
Ostrahy se okamžitě začaly omlouvat a slibovaly nápravu, ale Rita zůstala neochvějná. Nikdo z nich neměl šanci zůstat v práci.
Tati, promiň, že tě takto přivítali. Najdu nového manažera, který naučí personál, jak se má jednat s lidmi.
Šárka plakala, prosila o odpuštění, ale okamžik byl už ztracen. Nezáleží, kolik se kousne nic nepomůže.
Když Mikuláš navrhl, aby na pozici manažerky nastoupila Eliška Dvořáková, Rita okamžitě souhlasila. Muž řekl, že hotel patří jeho dceři, a on je jen otcem, kterému nebyl dovoleno ani vstoupit. Když Rita studovala v tomto městě, zamilovala se do něj a rozhodla se zůstat. Mikuláš nechtěl opustit životní dráhu, ale podpořil dceru, daroval jí hotel jako start do podnikání. Nikdy sem osobně nešel a tak získal první zkušenost z pohledu hosta.
Rita snila o místě, kam by každý vstoupil s úctou. Eliška Dvořáková nadšeně přivítala nápad. Navrhla spolupráci s ostatními hotely a hostely pokud klient nemůže zaplatit pokoj, raději ho nasměrují tam, než ho vyhodí na ulici. Také chtěla přidat snídaně s pečivem z její pekárny a sama učit personál laskavosti.
Margareta (vlastní jméno Elišky) okamžitě pochopila: našla člověka, kterému může svěřit řízení během služebních cest či výcviku.
Po několika dnech u dcery se Mikuláš vrátil domů. Přátelům vyprávěl o svých dobrodružstvích, smál se, ale i s hořkostí vzpomínal na ten den. Byl to děsný pocit zůstat sám v chladu a lhostejnosti.
Od té chvíle myslel častěji nejen na dceru, ale i na Elišku Dvořákovou. Strávili spolu jen jeden den, ale mezi nimi vzrostlo něco vřelého a upřímného. Miloval svou zesnulou ženu, ale život šel dál a myšlenky na to, aby nezůstával starý a sám, sílily.
Nakonec Mikuláš učinil rozhodnutí: předal podnik spolehlivému partnerovi, prodal byt a koupil nový poblíž dcery a Elišky Dvořákové. Žena se radostně usmála mohli se vidět častěji. Nepřeháněli to, ale Mikuláš ji pozval do divadla na víkend, a ona souhlasila s úsměvem.
Rita jen hravě zvedla obočí a záhadně se usmála, sledovala otce. Už dlouho si všimla, že mezi těmito dvěma se rodí něco víc než přátelství. A byla skutečně šťastná, že se táta znovu upřímně usmívá.