Hele, poslouchej, co se mi stalo, ať se ti to ani nepřehání.
Zdenko, prosím, neposmívej se mi, nebudu s tebou žít.
A co kdybychom to zkusili, Štěpáne?Zdenka se na mě tak málo mrkla a na tváři se jí zatočila červená růžová.
Už jsem ti řekl, Zdenko
Ivona Podlesáková se narodila, když jsem byl ještě v první třídě. Skvěle si pamatuju její matku, Ladu, kterou celá čtvrť považovala za krásku s velkým bříškem, a pyšného otce Juraje. A pak Lada vyhrnovala po bráně kočárek, do kterého jsem chtěl jen tak natáhnout nos tehdy mi to připadalo jako nějaký zázrak.
Já jsem rostl, a Ivona také. Jednou už vyběhla z brány rodičovského domu v jasném šatečku s velkou mašlí na zlatavých vlasech. Hrala si s kamarádkami a stavěla malý domeček u plotu. Viděl jsem to všechno z okna našeho domu, který stál naproti, přes ulici, tam, kde bydlela rodina Podlesákových.
Štěpáne, prosím, doprovodíš Ivu,jednou Lada požádala.
A já jsem neodmítl, tak jsem skoro celý rok byl jejím opatrovníkem. Naše cesta do školy byla tiše, dokud Ivona nevytrhla a nezačala mi vyprávět svoje příběhy z hodin. Její lekce končily dřív, a ona trpělivě čekala, až budu mít volno.
Někdy jsem šel domů s ostatníma spolužáky a Ivona šla po nich. Zvykla jsem si na to, že ráno čekám u brány a jakmile vyjde, chytím ji za ruku a jdeme spolu do školy.
Na podzim, když jsem už byl ve druhém ročníku, Ivona mě tiše poprosila, ať může jít s kamarádkama. Pak šly dívky vpřed a já jsem šel trochu dál, jen abych byl připraven zasáhnout, kdyby něco potřebovaly. Jednou nám na cestě přistála husu. Husa se rozproudila, rozklopila křídla a holky se bát chtěly projít. Stál jsem mezi nimi a ptákem, a tak jsme všichni prolétli s křikem.
Příští rok jsem odjel studovat do velkého sousedního města, Brna, kde byl desetiletý program, a jezdil jsem domů jen o víkendech a prázdninách. Ivona si skoro už ani nevzpomínala, že jsem ten samý chlapík, jenom sklonila hlavu a nepozdravila. Později jsem se přihlásil na leteckou školu a domů jezdil jen zřídka.
Mami, kdo je to Ivona?zeptal jsem se u večeře, když z brány Podlesákových vyšla vysoká, štíhlá kráska.
Naše Ivona!má matka se podívala z okna a usmála se.
Kdy se to stalo?zeptal jsem se upřímně.
Čas přicházívzdychla s lehkým úsměvem,a já se raduji, že od rodičů dostanu to nejlepší.
Občas jsem Ivu zahlédl, když listí skrývalo okno. Jednou vyšla s kbelíky k vodovodní sloupu, a vítr rozfoukal slámu na plotě, jako by to byl nějaký divoký tanec. Ráno pak Ivona v přísném oblekovém kostýmu šla na zkoušky. Začalo mi znovu chtít ji doprovázet.
Pak přišel ten poslední okamžik hlas, který jsem zaslechl, když jsem pomáhal otci opravovat plot:Když máš takový hlas, můžeš jít i na konec světa! Jednou, když jsem nesl kbelíky za vodou, potkal jsem ji u sloupu.
Dobrý den!první pozdravila Ivona a zase mi rozbušila srdce.
Dobrý den, Ivo,já se zamotal,co s tebou?
Kbelíky se plnily dlouho a já jsem vůbec nevěděl, o čem bych s ní měl povídat Odjížděl jsem s nějakým skrytým smutkem. Myslím, že jsem se konečně zamiloval.
Pak přišla vojenská přísaha a přidělení, a já skončil v dalekém severním městě Harrachov.
***
Když jsem se vrátil domů, doufal jsem, že se jí teď přiznám a už je dost stará na to. První den jsem se vyspal až do pozdních odpoledních hodin, a pak přišly tvrdé pracovní dny. Táta, jako vždy, vytvořil plán, jak nejlépe využít další pomocníky. Ráno druhého dne jsme se vydali do lesa na vzdálený soukromý pozemek k těžbě dříví, pak jsme je museli rozbít a uložit do stodoly.
Těsně před dovolenou táta chtěl přestavět spodní část lázně, což vyžadovalo výměnu prahu a pak i podlahy v sauně. Nakonec chtěl vyměnit podlahu v kravíně tak uplynuly dvě týdny.
Občas jsem koukal na sousední bránu, která byla zamčená. Někdy z ní vyšel Lada, někdy Jura, ale Ivona se neobjevila.
Mami, proč už Ivona není?zeptal jsem se jednou.
Šla studovat. Teď žije ve městě,odpověděla máma.
Tak jsem se vrátil do Harrachova. O rok později jsem Ivu potkal jen jednou, a moc se mi to nelíbilo. Opět jsem byl tajný pozorovatel za závěsnou záclonou. Šel s ní nějaký vysoký vesnický kluk, který se smál svým vlastním vtipům a Ivona se na něj podívala s mírnou lítostí, jako by mu cítila nějaký nepříjemný sympati.
Později jsem zjistil, že se Ivona provdala a žije teď v důchodovém středisku. Když jsem sem přicházel na návštěvu, občas jsem ji slyšel
Štěpáne, přestaň už trpět, nejsi už chlapecřekla máma, už dávno pochopila, že můj srdcový křik už neustane.