**Deník starého farmáře Josefa**
Pojď se mnou! Na dvoře už není žádná ochrana. Budeš dobrým strážcem neublížím ti! tohle jsem si dnes řekl nahlas, když jsem si nastavil starý šlapací bicykl a vyrazil na cestu do vesnice Skořápky. Po cestě jsem se znovu a znovu otáčel, ale nikdo mě nesledoval. Však co, dříve jsem už zapomněl na jedno podivné setkání v lese.
Našel jsem totiž před lety, když jsem sbíral lesní oříšky, malé štěně pouhého čtrnáctého týdne. Nikdo neví, jak se tam ocitlo. Štěně tiše bloudilo pod listím, mokré po dešti, a já, stařený Josef, jsem se naklonil blíže. Bylo nešikovné, ne zrovna krásné, ale v jeho hnědých očích jsem zahlédl moudrost starého tvora. Přemýšlel jsem dlouho.
Pojď se mnou! Na dvoře je prázdno. Budeš strážcem neublížím ti!
Sedl jsem na starý Bianchi a zamířil do Skořápky. Na cestě jsem se opakovaně rozhlížel, ale nikdo se nezdržel. Po příchodu jsem se pustil do práce: tři prasečata, prase se desítkou malých selat, kráva Milka, křehkých deset slepic, šest kachen s kačenci a kočka Pluto. Můj pozemek nebyl maličký; byl to celý život.
Užívám si chvíle, kdy si přisednu na ohrádku před domkem a s klidnou rukou si natáhnu dýmku nevyhýbám se obchodům, radši jsem otevřel branku a nechal se unést klidem. Náhle jsem pocítil podivný pohled.
Hnědé oči se na mě upřely tak pronikavě, že jsem nevěděl, co mám dělat.
Jdi ven? po dlouhém tichu se štěně zatoulalo zpátky do temnoty.
Tak to trvalo několik dní, každou noc hnědé oči sledovaly, jako by hledaly mou duši. Jednoho odpoledne, když jsem si opět natáhl dýmku, přišla ona, přisedla, očichala mě a zalezla ke mně.
Já, starý a tvrdý farmář, jsem se k zvířatům choval spíše jako k užitečnému majetku. Vzpomínám, kolik prasat, krav a slepic jsem měl, a kolik psů už nezůstalo ve vzpomínkách. Jedna budka na dvoře zůstala prázdná, dokud mi nepřišel osud začátek létě přinesl bouři, veterinář řekl, že jsou klíšťata, a já jsem jen málem vyplakal.
Moje žena, stará Katka, byla ještě tvrdší. Všichni v celém vesnickém kruhu si ještě pamatují, jak jednou udeřila tele rukou, jen proto, že se chovalo nezbedně, když přišel čas napít se.
Zatáhl jsem dýmku a podíval se na štěně ležící u mých nohou; hnědé oči mě sledovaly jako strážní věže.
Co tedy, zvířátko, rozhodl ses zůstat se mnou? Pak poslouchej Budu tě krmit dvakrát denně, co Bůh dopřeje Nebudu tě bít. Budka je připravená, teplá. Občas tě pustím na volnost nocí, pár hodin Budeš hlídat dům, aby žádná cizí noha neprošla! Pokud souhlasíš, pojď se mnou!
A tak začala nová kapitola jejího života. Pojmenoval jsem ho Stela, jméno, které mi přišlo z dávného rádu, ačkoliv jeho původ zůstává záhadou. Měla teplou budku, velkou farmu a řetěz.
Čas plynul a z nešikovného čtvrťáka se stálo obrovské, krásné a silné zvíře, kterému se vesničané báli až příliš. Lidé říkali, že v jejím rodu jsou vlci. Byla podivně přitažlivá, ale její chování nebylo psí. Nekýval se ocasem, ne olizovala ruky. Když ke mně, mé ženě nebo rodině přistoupil, ležela tiše a pozorovala moudrýma očima.
Cizince však nedovolila přiblížit se; nesnášela štěkání, raději řvala. Její řev byl děsivý, ale jen přes den. Proto jsme budku přemístili na zahradu, aby nás neodradila nikdo při vstupu do dvora.
V noci jsem ji občas pustil z řetězu a řekl:
Za tři hodiny se vrátím, aby byla opět zde! Vidíš, dojitelky se bojí, že tě během ranního dojení přepadnu! Nechci, aby tě někdo kousl! Tři hodiny!
Nikdy nikoho neutopila ani nevyplašila. Možná měla jiné zájmy, ale vždy jsem ji našel zpátky v budce, a proto jsem ji velmi respektoval Možná jsem však tehdy ještě neznal všechny její potřeby.
Stela pravidelně přinášela štěňata, jak to příroda přikazuje. Přestože ji ve vesnici někdy obávali, štěňata se rozrůstala jako horké rohlíky. Lidé z dalších vesnic přicházeli, aby si je odnesli i když se báli, respektovali ji, protože nikdy nikoho nepoškodila.
Jednoho slunečného letního dne po snídani ležela Stela u své budky, slunila se a jedním okem sledovala malou Maru, která si hrála v písku pod velkým dubem u brány, a druhým okem starou Katku, která se potulovala po zahradě.
Maru, tři roky stará dívka, byla často přivážena na víkendy. Hned po příchodu běžela k Stela s roztaženýma rukama:
Stello! Stello!
Moje srdce se sevřelo radostí. Stela pozorovala Maru a Katku, pak usnula.
Probudila se, když ji někdo drhl nos drápky. Otevřela oči kočka Pluto seděla před ní a kvílel:
Pomoz! Maru se topí!
Rozhlédla se po plotě. Maru nikde neviděla ani v písku, ani na houpačce, ani pod stromem. Plutovo hlas se ozýval:
Je u rybníka! Vodou se potápí! Pomoz jí! Něco slyšíš! Aaaa uuu
Stela zavřela ústa, pak zakřičela tak hlasitě, jak jen dokázala. Štěkala, vrtěla se a snažila se vymanout z řetězu, skákala k rybníku.
Starší Katka se vzpřela, podívala se na psa a pomyslela si: Už nic nezbytného, ta šílená! a vrátila se k zahradě.
Pak Stela vyjekla ne jen výkřik, ale děsivý vlčí řev, který se rozléhl po vesnici. Všichni, kdo ho zaslechli, se zachvěli a vlasy jim vystoupily.
Když Katka uslyšela řev, okamžitě běžela hledat Maru. Ostatní sousedi se vrhli z domů. Maru našli těsně před rybníkem, vytaženou z vody.
Vesnice se rozrušila, přijela sanitka, rodiče Maru plakali a radovali se zároveň. Večer se všichni uklidnili, a přišla ke Stela delegace: otec Maru, Ivo, jeho manželka a já, starý Josef.
Ivo si sedl před Stelu a řekl:
Děkuji ti, že jsi zachránila mou dceru! Nikdy na to nezapomenu! Pojď se mnou, mám dům ve městě, velký výběh, budu tě krmit po krk, procházet se s tebou!
Stela se na něj podívala svýma hnědýma očima a tiše přikývla. Přiložila hlavu na jeho rameno na několik vteřin, potom se vrátila ke mně, ležela u mých nohou a já stál jako omráčený, nevíc, jak reagovat na tu náhlou náklonnost. Pouze zvrhlé mužské slzy tiše tekly po tváři.
Tak končí dnešní zápisky. Přemýšlím, co přinese zítřek, a jaký vliv má Stela na naše životy. Přestože je strážná, je také součástí našeho rodinného kruhu, a já vím, že s ní už není dům prázdný.
Josef, starý farmář ze Skořápky.