Mami, tati, čau, říkali jste, že máme přijít, co se stalo? Maruška s manželem Tomášem vtrhli do rodičovského bytu.
Vlastně se to už nějaký čas odehrávalo. Mamka onemocněla, měla vážnou nemoc ve druhém stádiu
Mamka podstoupila kroužek chemoterapie, potom záření. Dosáhla remise, vlasy už mírně dorostly. Ale uklidnit se bylo ještě brzy, protože se jí znovu zhoršovalo zdraví.
Maruško, Tomáši, dobrý večer, pojďte dál, mamka bledá, hubená jako dívka.
Děťátka, posaďte se. Máme k vám trochu neobvyklý požadavek, poslechněte si mamu, otec byl trochu zmatený.
Maruška a Tomáš usedli na pohovku a netrpělivě se dívali na mamku. Irena povzdechla, rozhlédla se po manželovi Borisu, jako by hledala podporu.
Maruško, Tomáši, nespěchejte, mám pro vás opravdu zvláštní žádost. Vlastně moc vás prosíme.
Adoptujte nám s tátou chlapce, prosím! Už nám nebudou přidělovat děti podle věku, a navíc jsou i jiné důvody.
Nastala minutová ticho.
První se ozvala nejmladší:
Mami, myslím, že vás to hodně překvapí, už dlouho jsme to chtěli říct, ale báli jsme se. My s Tomáškem bychom si moc přáli syna, a už máme dvě vnučky vaše s tátou.
A není žádná záruka, že třetí dítě bude chlapec. Ale nejde jen o to, zdraví už není ono, operace byl těžká. Lékaři nechtějí další těhotenství.
Proto jsme uvažovali, že si možná opravdu vezmeme z dětského domova malého kluka. Do naší rodiny, malého milého syna. A najednou mi říkáš to samé, mami. Odkud máš takové nápady?
Maruško, ani nevím, kde začít, Irena nervózně protřela prstem po ježkovi znovurostlých vlasů, prostě se mi zase zhoršilo.
A pak ke mně přišla stará kamarádka, teta Naděje z bývalé práce, pamatuješ? Měla kdysi nad okem matek, který téměř zakrýval celé oko. Bála se, že ji musí odstranit, že by se mohlo něco stát. A teď Naděje přijela už nemá matek, vypadá skvěle.
Zajela jsem navštívit babičku Zdenku ve vesnici, a ona mi řekla, že má podobný příběh. Nakonec jsme s Nadějí jeli k ní, protože pomáhá lidem z různých měst. Přemýšlela jsem, co mi chybí, a tak jsme šli.
Maruška a Tomáš poslechli maminku, zadrželi dech, ale ne zcela chápali, kam to míří.
Tak, děti, pokračovala Irena, babička Zdenka mi hned položila divnou otázku: Máš syna?
Když uslyšela, že mám jen jednu dceru Marušku a dvě milé vnučky, Míšu a Terezu, babička Zdenka se namáhavě ptala: A co se stalo s dcerou?
Byla jsem překvapená, protože kromě mě a Borise nikdo neví, že jsem na konci těhotenství měla potrat. Měl to být chlapec, první syn, pro tebe, Maruško.
Ale nepřežil, Irena úzkostlivě škrábala okraj trička.
A co dál? Maruška se dívala na maminku velkýma očima.
Pak přišla babička Zdenka a řekla: Adoptuj chlapce. Vrátila se a odešla. A já začala plakat, jako kdybych byla příčinou, že jsem prvního syna nezachránila.
Musím teď jinému chlapci dát teplo a lásku, obnovit rovnováhu.
A pak jsem si uvědomila, že to opravdu chci. My s tátou máme možnost dát malému dítěti teplo, lásku a všechno, co potřebuje!
A ne jen proto, aby se nám zlepšilo zdraví. Prostě jsem cítila jasnou touhu zachránit jedno malé životní štěstí před osiřelostí a samotu. Rozumíte mi?
Mami, rozumím ti a plně tě podporuju, Maruška s plačícíma slzama přiběhla k mamince, udělejme to!
Maruška a Tomáš už předem konzultovali vedení dětského domu, že chtějí adoptovat malého chlapce. Byli pozváni, aby si prohlédli děti.
Irena a Boris samozřejmě také vyrazili. V dětském hracím pokoji na koberci hrály děti od tří let výš.
Mami, podívej, ten chlapeček je zrzavý, připomíná tě, jak pilně staví pyramidu. Dokonce si vysunul jazýček, Maruška tiše ukázala na jednoho chlapečka na podlaze.
Ireně se také líbil. Pak ale z rohu místnosti zaslechla nesrozumitelná slova.
Irena se otočila v rohu, vedle nich, stál starší chlapec se smutnýma očima, něco šeptal.
Mluvíte ke mně? Řekněte to hlasitěji, nerozuměla jsem, požádala Irena.
Chlapec udělal krok k ní a zopakoval: Tetičko, prosím, vezměte mě, slibuji, že nebudete litovat. Vezměte mě
Maruška a Tomáš rychle vyplnili všechny papíry a adoptovali Mikuláše. Míša a Tereza byly moc pyšné, že mají nového bratříčka.
Mikuláš se rychle přizpůsobil a začal maminku a tátu oslovovat jako mamka a tatínek. Často navštěvoval babičku Irenu a dědečka Borise, protože bydleli nedaleko a škola byla po ruce.
Irenu nazýval zvláštně mamka Ira, prostě tak. A ona, zadržela dech, dívala se na Mikuláše a zdálo se jí, že je to opravdu on, její chlapec, který tehdy nepřežil.
Na naléhavost lékařů Irena zahájila nový léčebný cyklus, ale ten nepřinášel úlevu, stav se jen zhoršoval.
Mikuláš jí hleděl do očí, hladil její krátké vlasy.
Mamko Iro, proč nemocí? Chci, aby ses uzdravila!
Nevím, Mikuláši, tak to chodí, ale budu se snažit uzdravit, slibuju ti, Iru moc těšilo, jak ho tak nazýval mamka Ira.
Boris mluvil s lékařem, ten trval na operaci.
Jaké šance? zeptal se Boris.
Lékař nešel okolo:
Padesát k padesáti. Uděláme vše, co jde, a to ji zachrání.
A tak se Boris i Irena rozhodli.
V den operace byli všichni na hraně nervozity. Maruška neustále volala otci. Otec se domluvil s lékařem, že mu bude dávat zprávy, a Boris byl jako na jehlách.
Nechápejíc, kde je Mikuláš, Boris ho našel ve své ložnici u Irenina hábitu. Mikuláš neslyšel, jak Boris vstoupil, seděl na podlaze, zakryl si tvář hábitem, brečel a tiše opakoval:
Mamko Iro, neodcházej, nechci tě ztratit, prosím! Chci, abys byla se mnou navždy, maminko Iro!
Telefon zazvonil a oba, Boris i Mikuláš, se zachvěli.
Zavolal lékař, hlas byl unavený a bezradný, a srdce Borise se sevřelo jako pět.
To je všechno? zeptal se, Irenka nepřežila operaci?
Borisi? Tady je doktor Michal Horák, operace byla těžká, ale nakonec úspěšná, vaše žena to přežila.
Byla na hraně, poprvé jsem něco takového viděl, jako by ji někdo z výš pomáhal v okamžicích, kdy se zdálo, že život může přerušit.
Gratuluji, zřejmě má ještě co žít, je tu ještě důvod
Děkuji, děkuji, pane doktore! Boris objal Mikuláše.
Vidíš, všechno je v pořádku, naše mamka Ira je naživu! Štěstí, že jsi s námi, malý.
Promiň, slyšel jsem, jak jsi prosil za maminku Iru, díky, můj drahý synku!