Život běžel svým obyčejným tempem: vychovávat syna, budovat dům, být po boku milého manžela. Jitka si sama vybrala Pavla z celého davu chlapců právě on se jí zalíbil do duše. Když se Petr po vojenské službě vrátil, vzali se. Za pár let se do manželství připojil syn Václav. Když chlapec vyrostl, Jitka začala snít o dceři.
Podívej, Pavle, dokočíme stavbu domu a přivítáme dívku. Budeme mít pravou rodinnou idylu, často říkala.
Pavel jen usmíval a přikývl. On sám byl připraven znovu otcem i zítra. Často, s Václavem na ramenou, hrdě procházel vesnicí a zdravil každého kolemjdoucího.
Jednoho zimního dne však sníh zakryl silnice a vítr zahalil krajinu. Jitka stála u okna a čekala, až se manžel vrátí. Pavla však už neviděla. Na pracovišti nastala smrtelná nehodu a on zahynul.
Čas vše zahojí, říkali sousedé. Nejsi sama. Popláčeš, roky plynou a zase najdeš někoho. Jitka mlčky poslouchala, slzy už nepadaly a to bolelo víc. Uplynul rok. Nevyzpytatelné devadesátky zatlačily i ty nejpevnější rodiny. Ve vesnici výplaty zůstávaly týdny. Měli štěstí jen ti, kdo měli hospodářství a nebáli se těžké práce.
Jitka rychle cítila tíhu těch dnů. Syn šel do školy, potřeboval oblečení, obuv, jídlo. To znamenalo: zasadit zahradu úplně, aby na podzim bylo co prodat na trhu.
Na zahradě pracovala dlouho do noci. Ruce se jí ztvrdly, úsměv zmizel a duše se zdála být ztuhlá.
Vezmi kbelík, šprýmaři! křičela na Honzu, když se snažil uletět ke kamarádům. Udělal jsi úkoly?
Honza tiše nesl kbelík, ale v hlavě vzpomínal na časy, kdy byl s otcem v pořádku a máma byla veselá a dobrosrdečná.
V noci Jitka často plakala, karhající se sama, že se rozčílila na syna. Ráno však znovu byla chladná a přísná.
V sobotu přišly kamarádky Hana a Klara. Dříve Jitka téměř žádné kamarádky neměla, protože Pavla zaplňoval všechny její potřeby. Teď však rozvedené, vesele chodily na návštěvy, smály se a zjevně přišly na čaj. Však šlo o něco jiného.
Ráno začalo jako vždy. Jitka vstala, aniž by se podívala do zrcadla. Věděla, že tvář vypadá potrhaně. Nakrmila prasátko, nasypala zrní slepicím, nahrnula špinavé nádobí do dřezu a Honzovi přikázala umýt se a běžet do školy.
Večer Jitka nikoho nečekala, ale věděla, že jeden z stálých hostů může přijet. K takovým slibům byla lhostejná: přijde dobře, nepřijde pozvánky se nebudou opakovat. Muži obvykle rozuměli okamžitě: vidí syna, řeknou pár slov a odejdou s poznámkou žena s přívěskem.
Podívej, Jitko, tak všechky muže rozmluvíš, smála se Hana. Je těžké tě potěšit. Možná je vina na tvém lůžku? Kup si nový pohovku.
Hurá, běžím kupovat pohovku, povzdechla Jitka. Za co peníze? A pokud se něco pokazí, vezmi si to.
Dobře, nebuď naštvaná. Radši připrav na stůl, hosta přivítej. Hana občas Jitku dráždila, ale ona tiše položila na stůl nakládané okurky. Při pohledu na svatební fotografii povzdechla: Promiň, Pavle. Bez tebe je těžko.
Všichni jsou stejní, jako by četla její myšlenky, odpověděla Hana. Tak pojďme, Jitko, za nás! Jsme nejlepší!
Následující ráno Jitka, po povzdechu, uklidila zbytky stolu a šla do práce.
Navštívila ji Eliška, teta jejího zesnulého manžela.
Co to děláš, Jitko? Po Pavlovi tě už nepoznám, řekla. A ty kamarádky jen ti překáží.
Co to, Eliško, chcete mi moralizovat? Myslíte, že jsem neúspěšnice? Mám dům, hospodářství, syna do školy, kontroluji úkoly Jitka náhle zmlkla, vzpomínajíc, že už týden neviděla Honzovy zápisky a deník. Nedávno potkala třídní učitelku, která ji pozvala do školy na rozhovor.
Jitka nevěděla, co říct, a tak začala jen skládati špinavé nádobí do dřezu.
Byla jsi úplně jiná, pokračovala Eliška. Krásná, pracovitá, laskavá Přestaň s těmi bláznivými večírky.
Nechodím na večírky, opravila Jitka. Občas se setkám s přáteli, abych se odčerpala. Nemám právo chvilku odpočinout po práci?
Máš, samozřejmě, povzdechla Eliška.
Tak mi nečítej morálku. A vůbec, nešmejděte se, milá tetičko, nechte mě v mých věcech. Dveře jsou otevřené, řekla Jitka a otočila se k kuchyňské lince.
Eliška si svázala šátek těsněji a tiše odešla.
Jitka povzdechla a zamračeně se vydala na verandu, kde už čekala teta.
Eliško, počkejte, dám vám mrkve, letos mám moc, vydechla.
Ne, děťátko, mávl rukou Eliška, už sestupujíc schody.
Prosím, opravdu chci, naléhala Jitka.
Eliška, zkušená v životě, poznala Jitčinu tichou omluvu. Přestože Jitka nic neřekla nahlas, její hlas i oči prosily o odpuštění. Eliška se zastavila.
Mám pytlík pod rukou, řekla Jitka a svrchovaně nasypala mrkve. Donesu nebo pomohu?
Doneseš, Jitko, odpověděla Eliška a šla domů. Její srdce se svíralo nad Jitčinou duší.
Později v pátek Jitka sbírala cibuli a mrkev, aby je odvezla na trh.
Ať přijde i jedna koruna, mé peníze nevidím jako své uši, pomyslela si, sbalujíc zboží.
Kam s těmi těžkými košíky? zeptala se zvědavá sousedka Zuzana, nahlížejíc do pytle.
Na trh, zeleninu nesu, odpověděla Jitka.
Skoro se jí podařilo doručit těžké koše k zastávce. Tam už čekali stařec Karel a babička Hana, kteří také mířili do města. Autobus však nejezdil.
Co to zase za potíže? Asi zase porouchaný, povzdechla babička.
Stařec mezi tím křičel na řidiče autobusu i na celý dopravní podnik. Když si uvědomili, že autobusu nepřijde, rozhodli se vrátit domů a zkusit jinou stezku.
Jitka zůstala čekat. Nechtěla táhnout těžké koše zpátky, takže se rozhodla chytit spolujezd.
Projížděl nejprve Škoda Octavia, pak Škoda Fabia, ale místa byla obsazená. Nakonec se objevilo starší auto Škoda 120. Jitka mávla, snažila se zjistit volná místa, ale řidič auto zastavil, než zvedla ruku.
Muž, o pár let starší než Jitka, byl jí neznámý, ale poznala, že pochází z městského obvodu, protože ho nikdy předtím neviděla. Překouzl ji pohledem na tašky.
Dnes autobus nejede, rozbil se. Jedeme do města, mohu tě vzít, řekl.
Tak prosím, veď mě, povzdechla Jitka.
Souhlasím, usmál se. Vystoupil z auta, ač byl hubený a nízký, lehce zdvihl těžký koš, jako by nic.
Mohl bys mě dovézt až na tržiště? zeptala se.
Možná, pošlu tě.
Zaplatím, řekla.
Během jízdy Jitka vytáhla zrcátko a pomalu si namalovala rty. Zadní sedadlo jí umožnilo sledovat řidiče.
Jmenuji se Jitka, prolomila ticho.
Já jsem Jiří Novák.
No ne, mladý s otcovským jménem? Šéf, co?
No, ředitel továren a majitel parníků, žertoval Jiří. Ve skutečnosti jsem jen stavební mistr.
Jiří jí dovezl na trh, pomohl i s nošením košů a za cestu požadoval jen polovinu peněz.
Zbytek zaplatíš večer. Já se vrátím stejnou cestou, řekl.
Štědrý, jaký! Příště mi bude lépe, usmála se Jitka.
Večer Jiří odvezl Jitku domů.
Vstup, pusť si čaj, Jiřku Nováku, pozvala.
Bez otcovského můžete, prostě Jiří, odvětil s úsměvem.
Jitka rychle připravila stůl. Do kuchyně vstoupil Honza.
Nechoď sem! Jdi do pokoje. Udělal jsi úkoly?
Skoro, zamumlal chlapec.
Dokonči!
Jiří Novák, sedící na židli u kamna, si překřížil nohy a usmál se k chlapci:
Tak se představme. Já jsem Jiří Novák, a ty?
Honza, odpověděl.
Skutečné jméno Václav?
Jo, přikývl.
Jak ti to jde ve škole? Těžké?
Matematika mě bolí, přiznal.
Podívejme se, povolal Jiří a ukázal Honzovi sešit.
Po půl hodině, spokojený, že mu pomohl, chlapec šel spát.
Uklidni to, řekl Jiří ukazujíc na stůl. Já si jen čaj dám.
Jestli jsi řidič, tak jen čaj, souhlasila Jitka.
A i kdyby ne, pořád čaj. A kompot, švestkový knedlík, džus vše. Jitka podezřívavě pohlédla na hosta, ale mlčky nalila horkou vodu, přidala čaj a položila vedle talíř brambor.
Mám už dost, říká Jiří a vstává. Na okamžik váhal, pak dodal:Jsi mi moc sympatická, Jitko Pávová. Můžu v pátek přijít?
Jitka se lehce usmála, protože takové zvraty už čekala.
Jasně, přijeď.
Jsem svobodný, řekl, aniž by se ptala.
Už za týden zapomeneš, pomyslela si Jitka a nečekala žádný další vývoj.
Po práci však přišly Hana a Klara, a Jitka je vyprala dříve. V hlavě jí mířilo: Co když skutečně přijde?
Není fér, Jitko, protestovala Hana. Pojď s námi do klubu!
Mám něco, že běžím do klubu?
K čemu klub? Jdeme na film!
Ne, dívky, jděte sami. Já mám úklid.
Jitka nestihla vyčistit. Jiří přišel dříve, než čekala. Vstoupil na dvorek a Jitka ho provázela ke dveřím. Na stole ještě zůstaly stopy večerní hostiny, ale host se tvářil, že toho nic neviděl.
Teď zahřeju, ať boršč nevychladne, vysvětlila Jitka.
Jiří si povídal s Honzou, pomohl s matematikou a vysvětlil, co jsou koňské síly v autě. Když chlapec šel spát, Jitka byla lehce rozveselená a chtěla si dovádět.
Jiří vstoupil blíže, položil ruce na její ramena a přimhouřil oči. Pak ji pevně objal za pas. Jitka se zachvěla překvapením, těžko dýchala.
Zůstanu až do rána, řekl prostě.
Kdo tě tu honí? zeptala se Jitka, konečně se zklidnila a nadechla se na plné hrdlo. Věděla, že zůstane, takže slova byly zbytečná.
Ráno, když Jitka připravovala míchaná vejce, Jiří vzal kbelíky a šel čerpat vodu.
Můžu do sauny? zeptal se.
Klidně, odvětila chladně, i když obvykle nikoho o pomoc nežádala, protože nevěřila, že takové věci mají pokračování.
Po snídani, dopíjejíc čaj, Jiří tiše promluvil:
Víš, Jitko, pokud chceš být se mnou, tak těch nápojů, co včera na stoleA tak jsem se rozhodla, že místo čekání na další sliby zůstanu v přítomnosti a buduji svůj domov s úsměvem na tváři.
