Denisa přišla domů nečekaně s taškami plnými dobrot od rodičů. Chtěla Jakubovi přichystat překvapení, ale místo teplého přivítání ji manžel poslal do obchodu. Důsledky byly zvláštní a nevyzpytatelné, jako všechno v tom snu.
Taška ji tahala za rameno tak silně, až Denisa v polospánku vykřikla svým nehlasem. V kříži ji bolelo, poslední měsíce ji tahle bolest pronásleduje jako stín pod lampou. Opatrně složila tašky na rozpraskaný asfalt na zastávce, která se vlnila, zapadala a zase se zvedala, jako by byla postavená z želé.
Denisa si hluboce povzdychla a vzduch měl chuť medu. Dítě v břiše nespokojeně bublalo, jakoby tam plavalo v hrnci guláše. Šestý měsíc cinkalo někde na pozadí nebyla žádná legrace, hlavně když člověk plánuje překvapení a místo toho mu rodiče nacpou do tašky vše, co našli ve sklepě. Posledních sto kilometrů v autobuse počítala sloupy, které se měnily v jablka nebo v kostičky cukru, a vůbec jí to nepřišlo divné.
Co teď Jakub asi dělá? Zřejmě netuší, že už je skoro doma jen deset minut chůze, která se protahuje, protože domy v ulici občas mizí a znovu se objevují. Tašky, v kterých se šustilo domácí povidlo, uzené a jablka, vážily snad tunu a půl, nebo aspoň tolik, kolik váží ticho v deštivý večer.
Po dvaceti kymácivých metrech si Denisa uvědomila, že to nedonese, že cesta nemá zřejmě konec, a její záda ji opouštějí přes mléčnou mlhu unavených lamp. Vytáhla mobil a zavolala.
Kubíku? zašeptala nalomeně do sluchátka, když se ozval šum.
Deniso? Co se stalo? vystrašený Jakubův hlas hupsal ve vlnách jako kačer na rybníce.
Nic, jen Jsem tady! Na zastávce před domem, mohla bys mi, prosím, přijít naproti? Tašky mi vyrůstají z rukou, maminka napěchovala celý svůj sklep.
V telefonu bzučely včely ticha, Denisa zírala na displej, jestli se spojení nerozplynulo do modra.
Ty už jsi tady? Proč jsi neřekla? Měli jsme to přece na čtvrtek! Jakubův hlas se rozkvedlal a houpal jako parník na Vltavě.
Chtěla jsem ti udělat překvapení, povzdechla Denisa. Jsi rád? Moc mě bolí záda, pojď mi naproti
Počkej! Nikam ještě nechoď vlastně ano, ale Deniso, doma je to jak po vichřici. Včera jsem všechno snědl. Víš co, zajdi do večerky za rohem kup maso, dobré hovězí. Dneska jsem si vzal volno, chci ti připravit slavnostní oběd, abys měla radost.
Maso? Jakube, slyšíš mě vůbec? Jsem v šestém měsíci, stojím tu s těžkými taškami. Opravdu chceš, abych teď s bolavými zády šla do obchodu? Máme doma brambory a vejce. Proč ten spěch?
To nechápeš, zasípal Jakub ještě rychleji. Musím, aby všechno bylo dokonalé! Vždyť ten obchod je za rohem, brambory kup nové, naše už zapustily kořeny Požádej někoho o pomoc, třeba kolem proletí veverka na bruslích… Prosím tě! Je to pro nás.
Denisa pozorovala své červené prsty, které se postupně měnily ve šňůry na prádlo. V srdci nastalo ticho, které křičelo.
Jakube, jsi v pořádku? třásl se jí hlas. Opravdu mě posíláš, v tomhle stavu, ještě pro hovězí? Nemůžeš alespoň sejít dolů?
Už všechno nachystávám! Když odejdu, zkazím překvapení. Deničko, pro mě! Osm set gramů hovězího, a malý pytlík brambor, úplně nový, aby zazpíval, když na něj sáhneš. Čekám na tebe!
Pak spojení zmizelo. Denisa jen zírala do tmy, kde okenní světla tančila kolem lamp. Místo objetí ji čekala masová ulička. Možná opravdu chystá něco neuvěřitelného? prolétlo jí hlavou. Zhluboka se nadechla a vlekla se, klopýtajíc, za masařským světlem obchodu.
V krámě jí těžké kusy hovězího a brambor dopadaly do vozíku jako hromady písku, a unavená prodavačka se na ni dívala, jako by Denisu znala z nějakého hororu vysílaného za hluboké noci. Ruce od těžkých tašek necítila, prsty byly háčky, které se prohýbaly ve všech směrech.
Zvonil telefon.
Máš to? veselý Jakub vylétl z telefonu.
Mám, cedila Denisa mezi zuby. Stojím u vchodu. Otevři mi!
Počkej! Nesmíš nahoru! Vydrž venku na lavičce deset minut.
Děláš si legraci? Denisa už nemohla, v křiku jí ujížděl hlas jako vlak do noci. Jakube, co znamenají další minuty? Nohy mi otékají!
Překvapení ještě není připraveno! drmolil Jakub a slova padala jako knedlíky do polévky. Pokud vejdeš, všechno bude zbytečné. Sedni na lavičku, dýchej nosem, zapni si bundu, budou tři minuty! Pokládám telefon, nestíhám!
Sedla na mokrou lavičku pod svůj panelák, tašky se rozházely kolem ní jako neochotné slepice. Měla chuť hodit maso do okna ve třetím patře. Uběhlo deset minut Pak dvacet. Denisa se zmenšovala do šlápoty, kterou nechal ve sněhu někdo jiný. Chvíle se protahovala do ticha, přemýšlela, co ji čeká. Moře karafiátů? Snídaně při svíčkách? Houslista v kuchyni? Svět byl náhle moc prázdný.
V pětatřicáté minutě dveře zapraštěly a vyletěl Jakub, otočené tričko, pot na čele, v očích síla větru.
Aha, sedíš! Čehúnovi se usmál, sbíral tašky a hustil do ní: Proč jsi tak naštvaná? Venku je krásně teda, bylo by, kdyby nebylo tak hnusně! Poď.
Proč jsi celý mokrý a proč smrdíš Savo? Denisa se snažila postavit, opřela se shora o zábradlí, jako by to bylo kolečko.
Hned uvidíš! poskakoval až k výtahu, kde knoflíky tančily a dveře byly z medu.
Když došli domů, Jakub otevřel dveře jako slavnostní bránu. Denisa vešla do předsíně vonící savem a osvěžovačem mořský vánek se štiplavým ocasem. Byt byl neskutečně prázdný věci se rozplynuly nebo se schovaly do jiných bytů, koberce byly hladké jako leštěný led, na poličkách zůstaly osamělé sošky, které se schoulily v rohu.
Tak co, Deniso? Co říkáš? Překvapení!
Otočila se k němu.
To je všechno? šeptla.
Jak všechno!? Jakub si skoro sedl na zem zděšením. Denisko, koukni! Tři hodiny jsem čistil, pod sedačkou, v koupelně, nádobí je tak čisté, záchod jako nový! Chtěl jsem, abys přišla do bytu, kde se leskne každý roh! Když jsi volala, musel jsem tě zdržet, abych vše dokončil… Myslel jsem, že budeš mít radost.
Denise se hrdlo stáhlo uzlíkem smutku.
Kvůli tomu sis čtyřikrát myl podlahu a poslal mě nosit maso? Nepřišel jsi mi naproti, jen proto, že jsi utíral poličky?
Chtěl jsem, abys viděla, že umím i uklízet! Věčně reptáš, že nic nedělám. Chtěl jsem tě překvapit. Ty jsi přijela dřív já nestíhal! Tak jsem tě musel zdržet. A teď místo děkuju stojíš, jako by ti čert naplival do čaje.
Jakube, jsi normální? nevydržela, hlas jí stoupal do výšky pampelišek. Bolí mě záda, tahala jsem tašky! Čekám dítě! Měla jsem hlavně chtít, abys mě vzal za ruku a dovedl domů, ne abys mi tu honil mop.
Jakub zrudl, zahltil hadr do dřezu tak, že nádobí poskočilo.
To je nevděčnost! hulákal a v náhlém ztichnutí to znělo jako hradní hrom. Já tu dřel od páté ráno, abys byla nadšená! Chtěl jsem ti udělat radost, a ty tu řveš! Takhle čisto nebylo ani na naši svatbu!
K čemu mi to je, když mě necháš mrznout venku? Denisa už skoro udýchaná. Bolest, těžký nákup, čtyřicet minut čekání, jen abych si vyslechla, že máš čisto!
Jakub začal lítat po kuchyni, rukama rozháněl myšlenky.
Omlouvám se, že nejsem dokonalý! syčel. Jiná by byla ráda, že je pořádek a že budu vařit! Ty myslíš jen na sebe, pořád tvoje záda, tvoje dítě. Já jsem čekal a nespal! Snažil jsem se!
Denisa si přikryla obličej, svět se rozmazal a čas začal téct jako želé.
Ty vůbec nechápeš, co je důležité, vzlykla. Můžeš mít čistou podlahu, ale za jakou cenu?
Ty jsi to zkazila! vykřikl Jakub. Kdybys přijela ve čtvrtek, všechno by vyšlo! Způsobila jsi to sama a ještě mě trápíš nevděkem.
Zabouchl dveře ložnice tak silně, že z poliček málem spadly sošky. Dítě v břiše se znovu ozvalo. Denisa pomalu sklouzla na židli a dívala se na balíček masa, který Jakub nechal venku vedle kvetoucích bramborových puků.
Po několika minutách přišel do kuchyně.
Chceš, abych uvařil maso? Nebo už vůbec nejíš, jen abych měl hlad?
Ne, Jakube. Nechci nic. Nech mě být, chci spát.
Tak spěte si! zavrčel a práskl dveřmi.
Denisa se potácivě odplížila do koupelny. Zrcadlo vypadalo jako z jiného světa: byla tam žena s kruhy pod očima, s rozcuchanými vlasy, která v sobě měla žal i spoustu jabloní.
V autobuse si představovala Jakuba, jak ji obejme, řekne: Jsem rád, že jsi tu. Samozřejmě. Obejmout kdo by objímal?
Když vyšla z koupelny, hádka se znovu rozjela kvůli nějaké drobnosti. Z bytu odešla prostě v tom, v čem byla, v botách, které drtily prsty. A vrátila se zpátky k rodičům.
Rozvod jí rozmlouvali všichni tchyně i švagrová a vzdálené tety. Jakub telefonoval pěkně pravidelně, loudil ji zpět, tvrdil, že už všechno pochopil. Ale Denisa měla jasno: takového muže už nechce. Rozvod bude. K čemu muž, pro kterého je vytřená podlaha víc než zdraví dítěte?
V šepotu noční Prahy se ta zvláštní noc rozplynula, jako když se párek mandelinky rozdělí na dvě a rozběhne každý jinam.
