Jak se to stalo slabý? V jakém je stavu? zvolala tchyně, oči jí roztrhaly. V spánku. Jen mírná horečka, vše v pořádku, zima už začala.
To není jen zima! To je tvá práce, co ti přináší z pokladny domů! Kolikrát ti říkám změň zaměstnání!
Jana spala, když najednou proběhl hlasitý hukot někdo otevřel vchodové dveře! Otřela si oči a podívala se na budík bylo právě osm hodin ráno.
Ráde, milý, to jsi ty? zeptala se Jana překvapeně, naslouchajíc ozvěnám v bytě.
Odpověď nepřišla. Jen zaslechla, jak se někdo otvírá dveře koupelny a pak ticho
Jana rychle nasadila domácí župan a vběhla bosá do koupelny. Otevřela dveře a zaskočila.
Tam stál její manžel Radek před zrcadlem, ústy natažený a s vypláznutým jazykem se na sebe usmíval.
Jano, je opravdu pravda, že když člověk onemocní, má bílý jazyk? zeptal se.
A ty jsi taky onemocněl? ospale se zeptala Jana.
Možná odpověděl Radek a starostlivě si přiložil prst na čelo.Potřebuji teploměr. Kde ho máme? Dej mi, ať si lehnu. Dokonce mě z práce pustili. Asi bude potřeba zavolat doktora.
Jana vytáhla teploměr. Výsledek: 37,2°C. Zima nastoupila, Radek ležel. Lékařka přišla za hodinu, vydala mu nemocenskou.
Jana zavolala své matce:
Můžeš vyzvednout Honzíka ze školky? Doma ho nemůžeme, Radek je slabý.
Matka byla nadšená milovala svého vnuka, žila sama a Honzík byl jejím slunečnicovým paprskem.
A co s Radkem? Něco vážného?
Nic výjimečného. Lékařka přišla, vydala nemocenskou, předpisy jsou, budeme odpočívat.
Jak se máš? zeptala se matka.
Všechno v pořádku! Do druhé směny jdu, poprosím tchyni, ať večer přijde, podívá se na Radka. A tak celý týden druhá směna. Dobře, děkuji, mami, domluveno.
Co dál? Musí se uvařit lehký kuřecí vývar, tak tedy ještě do obchodu kromě lékárny. Vyjmout z mrazáku kuřecí stehna, koupit mrkev a brambory.
V lékárně si vzala vše potřebné. Večer probudila manžela.
Radku, vstávej, pojď k vývaru, zatřásla Janou za rameno.
Rozčilený Radek usedl na postel.
Odpudňuje mě to! Mohl bych mít vývar v posteli, nemohu vstát do kuchyně.
Je to tak špatně? Dobře, přinesu. Pak si změříš teplotu
Snídli vývar, změřili opět 37,2°C. Jana podala tablety. Radek se otočil k zdi a znovu usnul. Díky bohu.
Aby Jana nezabudla, manželovi plně platí nemocenskou, ale Jany v obchodě to není tak lehké. V rodině jsou půjčky, Jana nemůže onemocnět. Zavolala tchyni:
Inka Šimonová, Radek je slabý. Pokud bude potřeba, večer ho sledujte. Večer u nás obvykle spousta zákazníků, nedostanu se k němu.
Jak se to stalo slabý? V jakém je stavu? zvolala tchyně.
V spánku. Jen mírná horečka, vše v pořádku, zima začala.
To není jen zima! To je tvá práce, co ti přináší z pokladny domů! Kolikrát ti říkám změň zaměstnání!
Inko, nejsem slabá! Říkali jste, že Radek už od dětství dokáže ležet jako mráz. Mrazy přišly, tak tu nejsem.
Aby rozhovor neskončil, Jana ho rychle přerušila. Inka Šimonová ráda rozdmýchává slona z komárů, a není vyloučeno, že už během hodiny bude tady. No nic, ať kouká, Jana už má jít do práce.
Tak přišla tchyně s krabicemi bylin pro syna, řekla:Není na škodu. Pak už je to její věc. Vyměnila Radkovi mokrou košili za suchou a křičela:
Tak to máš ležet v mokré košili, ještě víc se zhorší. Proč jsi to neviděla?
Inko, on spal, co jsem mohla udělat?
Jana šla do práce. Po pár hodinách pocítila slabost. Takže i ona je slabá! Ale nesmí to ukázat, musí dokončit směnu. Večer změřila teplotu vyšší než manželova. Chtěla si stěžovat, ale Radek byl zaneprázdněn.
Něco mě mrzí a otáčí. Maminka mi dala čaj s malinou a medem, zdálo se lehčí, ale večer zase špatně. Co si mám vzít?
Víš, i já se necítím dobře
Tak si vezmi něco, řekl Radek a znovu se podíval na svůj jazyk ve zrcadle.Stále bílý.
Nelze ona onemocnět! A stěžovat se nikomu, nic se nenadělá: kdyby řekla matce, bude volat každých pět minut s radami; tchyni bude obviňovat, a manžel zůstane na své vlně.
Rozhodnutí padlo neříkat, brát tablety tiše a chodit do práce. Půjčky se nevytratí.
Celý týden Radek předstíral slabost, a zdálo se, že není nešťastnější člověk i kdyby teploměr ukazoval přesně 37, on stále tvrdil, že se mu strašně špatně.
Tchyně přicházela s dalšími odvarami a čaji. Jana už jen nechtěla mít s ní doma nic společného, vypadala jí podivně.
Manžel si nic nevšímal spal u televize nebo u telefonu. Když přišel domů, Jana opět změřila teplotu, a až čtvrtý den bylo vše v pořádku.
Slabost byla, ale přežila se. Radek ležel déle, ale požadoval víc jídlo do postele, teplotu měřit, přinést pití.
Tchyně povídala, že byl často slabý už jako dítě, teď se nachladil poprvé během pětiletého společného života, a to bylo nesnesitelné!
Lehce slabý, on jej s těžkostí překonával, neustále si stěžoval na nevolnost.
Příští týden ho propuštěn. Honzík odvezli domů. Zítra Radek do práce.
Sedící v kuchyni u večerního čaje, vyprávěl:
Když jsem byl malý, všechno to bylo snazší, teď to takhle zažívám, ani nevíš!
A co je na tom zvláštního? Proč to takhle neunesl?
Kdybys byla na mém místě! Snadno říkáš, když jsi zdravá.
A já jsem byla! Mně to taky šlo, jen jsi neviděl.
Radek se nedůvěřivě podíval na ženu, pak se chytil úsměvu, jako by ji prozradil:
Žertuješ, že? Dobře, pojďme spát!
Jana povzdechla smutně ano, nic neviděl
A tak to je, jako v tom vtipu žena, která porodila, jen zhruba dokáže pochopit, co manžel cítí při teplotě 37°CRadek se otočil, položil ruku na Janinu tvář a tiše jí řekl, že už má dost předstírání. Už nebudu chtít žít ve stínu toho, co si myslí ostatní, zamumlal a podíval se do zrcadla, kde se mu už neodrážela bílá plocha jazyka, ale jen odraz člověka, který se snaží najít rovnováhu. Jana se usmála, jako by poprvé po dlouhé době cítila, že se její srdce konečně uvolnilo.
V tom okamžiku zazvonil telefon. Byl to Honzík, který s úsměvem oznámil, že přinese domů novou sadu barevných pastelů, protože chce nakreslit největší obrázek, jaký kdy viděl. Jana se rozesmála a pocítila, jak se v ní probouzí síla, která už dlouho spala.
Rozhodli se, že raději zkusí něco nového raději než pracovat v nudném obchodě, otevřou malý kavárenský koutek, kde budou podávat vývary a čaje, ale také pořádně poslouchat příběhy sousedů a jejich dětství. Inka, která přišla s dalšími balíčky bylinných čajů, se zatřásla, ale nakonec přikývla a slíbila, že pomůže s první dobrou kávou.
Poslední slova večera zněla v tichu kuchyně: Někdy stačí jen rozhodnout se, že už nebudeme schovávat své bolesti pod polštář, ale dám je na stůl, kde se s nimi můžeme podělit. A tak, když se světla pomalu vypla, Jana a Radek vstoupili do postele s pocitem, že se jejich příběh teprve začíná, a že společně překonají každou zimní chladnost, která se kdokoli odváží přiblížit jejich domovu.
