27.leden 2026 Praha
Dnes ráno se mi zdálo, že jsem jen lehce nachlazený, jen mírná horečka, nic vážného zima už opravdu nastoupila. Maminka se však rozzuřila: Co to máš? V jakém stavu jsi? Spím, odpověděla jsem tiše, a ona jen přikývla: Je to jen chlad, nic vážného. Pak mi zasmála: To není jen chlad! Tvoje práce tě přináší domů spoustu starostí! Kolikrát ti říkám, změň povolání!
Kolem osmé hodiny jsem byl ještě v posteli, když zněl hlasitý cvak někdo otevřel vstupní dveře. Procouval jsem se a podíval se na budík opravdu byla jen osm ráno.
Olenko, miláčku, jsi to ty? zeptal jsem se, naslouchajíc šustění v bytě. Odpověď nepřišla. Slyšel jsem jen, jak někdo otevřel dveře do koupelny a pak se vše utichlo.
Rychle jsem si oblékl župan a šel bosý do koupelny. Otevřel jsem dveře a v zrcadle jsem se setkal se svým vlastním odrazem stáli jsme vedle sebe a já jsem si protáhl jazyk.
Jelikož jsem se trochu nachladil, je to pravda, že se jazyk zežloutne? zeptala se Jitka, spící na kolečkách.
Ty jsi taky nachlazená? zeptala se ospale.
Možná, odpověděl jsem, a prsty si přitiskl na čelo. Potřebuji teploměr. Kde je? Necháme ho ležet. Dokonce mě z práce propustili. Možná bude potřeba zavolat lékaře.
Vytáhl jsem teploměr, který ukázal 37,2°C. Zima nastoupila, a tak jsem se uložil do postele. Lékařka přišla za hodinu, vystavila mi pracovní neschopenku a odpočet dnů začal běžet.
Zavolal jsem své matce:
Mami, mohla bys vyzvednout Petra z mateřské? Nemůže se vrátit domů Oldřich je nemocný.
Matka se radovala, že může se svým vnukem trávit čas, protože žije sama a Petra je pro ni velikou radostí.
A co s Jitkou? Je něco vážného? zeptala se.
Ne, nic výjimečného. Lékařka přišla, dalo se na předpis, odpočíváme.
Jak se máš? tázala se starostlivě.
Všechno v pořádku. Mám druhou směnu, požádám svěřenskou matku, aby večer přišla zkontrolovat, jak to jde.
Tak tedy celý týden druhá směna. Díky za pochopení, mami.
Rozhodli jsme se připravit lehký kuřecí vývar. Musel jsem ještě rychle zajít do obchodu, kromě lékárny. V mrazáku jsem našel kuřecí stehna, koupil mrkev a brambory.
V lékárně jsem vzal vše potřebné. Po obědě jsem probudil manželku:
Jitko, vstávej, dej si vývar. zatřásl jsem ji za rameno.
Už je to špatně, řekla Oldřich, ležící na posteli. Mohu dostat vývar do postele? Nemůžu vstát.
Jak moc? zeptala se. Dobře, přinesu ti ho.
Po jídle jsem opět změřil teplotu 37,2°C. Dostala jsem mu pilulky, otočil jsem se tváří ke zdi a opět usnul. Díky Bohu.
V naší rodině jsou půjčky, tak si nemohu dovolit, aby se mi zhoršilo zdraví. Zavolal jsem svému tchovi:
Milá Petrovičko, Oldřich je nemocný. Pokud můžete, podívejte se na něj večer. Dnes večer máme mnoho zákazníků, těžko mi ho dohledám.
Co to máš? vykřikla tchyně. V jakém stavu je?
Spí. To nic, jen mírná horečka, zima.
To není jen zima! To je tvá práce, přinášíš domů spoustu starostí! Kolikrát ti říkám, změň práci!
Petrovičko, nejsem slabá! Vždyť jste říkala, že Oldřich už od dětství ležel, když byl zimou přepadl.
Abychom konverzaci s tchýní nepokračovali dál, přerušil jsem ji. Petrovička ráda zveličuje a během hodiny může být už u nás. Nevadí, ať jen kouká, protože už mám na práci připravit se.
Tchyně dorazila s krabicí bylin a čajů pro syna. To se hodí, řekla, a vyměnila mu mokrý triko za suché, křičela:
Jak to můžeš nechat ležet v mokrém tričku? To ho jen zhorší! Jak jsi to nepostřehla?
Petrovičko, on už spal, co jsem mohla udělat? odpověděla jsem.
Šla jsem do práce. Po několika hodinách se mi začala znovu slabit. Taky jsem slabá! pomyslela jsem si, ale nemohla jsem to ukázat, musela jsem dokončit směnu. Večer jsem měřila teplotu vyšší než u muže. Chtěla jsem to Oldřichovi říct, ale byl zaneprázdněn svými myšlenkami.
Cítím zimnici, hlavu točí. Maminka mi dala čaj s malinami a medem, pomáhá, ale večer se to zhoršuje. Co mám vzít?
Já taky něco necítím dobře řekl Oldřich, a podíval se na svůj bílý jazyk ve zrcadle. Je stále bílý.
Nemohu si dovolit být slabá! Nemohu si stěžovat, protože kdybych to řekla matce, volala by každých pět minut s radami, tchyně by mě obviňovala, a manžel by zůstával na svém.
Rozhodli jsme se: nebudeme si stěžovat, budeme tiše užívat pilulky a chodit do práce. Půjčky nás nepustí.
Celý týden Oldřich trpěl slabostí, ačkoliv teploměr ukazoval jen 37°C, stále tvrdil, že se necítí dobře.
Tchyně často přicházela se svými čaji a nálevy. Já jsem se jí raději vyhýbala, její pohled mi nedělá radost.
Manžel si nic nevšimne spí u televize nebo u telefonu. Když přišel domů, měřil jsem teplotu, a až čtvrtý den už bylo vše v pořádku.
Slabost byla, ale přežili jsme. Oldřich ležel déle a požadoval jídlo do postele, měření teploty a podání léků.
Tchyně tvrdila, že byl slabý už jako dítě, ale teď je to poprvé během pětiletého manželství, co se takhle nachladil, a bylo to nesnesitelné!
Příští týden ho propustili. Petra ho odvezla domů. Zítra jde Oldřich znovu do práce.
Sedím u večerního čaje a vzpomínám:
Když jsem byl dítě, všechno se mi lépe zvládalo, a teď to takhle trpím, aniž by sis to představila!
A co je na tom výjimečného? Co jsi tak neudržel?
Kdyby sis to jen představila! Snadno mluvíš, když jsi zdravá.
Já jsem taky byla! Všechno jsem měla, ale ty jsi to neviděl.
Podíval jsem se na ženu nedůvěřivě, usmál se mařaček a řekl:
Děláš si legraci? Dobře, jdeme spát.
Zahlédl jsem, jak Jitka povzdechne.
Život nás učí, že i když se cítíme slabí, musíme pokračovat dál rodina, práce i platební závazky nám nedají výmluvu. Naučil jsem se, že i malá horečka není důvod k rezignaci; je to jen připomínka, že i silní muži potřebují péči a odpočinek.
