A my k vám na návštěvu. Jen na dva dny
Zdeničko, jedeme k vám na návštěvu! Lístky už máme! zaznělo s podivnou samozřejmostí ve sluchátku. Prý nějaká vzdálená teta snad hodně vzdálená, protože Zdeňka dlouho marně hledala v paměti, kdo to může být
S údivem hleděla na mobil, v duchu přemítala, kdo ta osoba vlastně je a proč volá. Jak zná vůbec její jméno?
Kdo je to? A jakou návštěvu myslí?
Zdeničko, slabě zahihňala žena, no přece já, tvoje teta Milada!
Jméno Milada jí nic neříkalo, ale pro jistotu se zeptala:
A co potřebujete?
No přece přijet na návštěvu! Ty bydlíš u Lipna, že? Jen na pár dní, víš, můj Jindra to nutně potřebuje
Z krátkého rozhovoru Zdeňka pochopila, že Jindra, syn tety Milady, by měl jet k vodě kvůli zdraví. Prý to doporučil lékař. Tak aspoň tvrdila teta Milada. Slíbila, že jejím pobytem nebude nikoho omezovat, po sobě si uklidí a ráda pomůže. Zdeňka s těžkým srdcem svolila, i když měla zvláštní pocit, že toho bude litovat.
Děkuji, Zdeničko! zapípala žena lehkým tónem. Přijedeme v pátek.
Rychle zavěsila. Zdeňka pohlédla na svého dvanáctiletého syna Kubu.
Kdo to byl, mami? Zase někdo u nás bude?
Nějaká teta Milada, pokrčila rameny.
Zavolej babičce a zjisti, kdo to vlastně je! navrhl Kuba, který takové návštěvy neměl v oblibě. Obvykle slibovali něco jiného, než pak skutečně dělali.
Poslední dobou Zdeňka každého odmítala, ale protože šlo o dítě a zdraví, kývla. A navíc jen na dva dny.
…Zdeňka koupila malý domek u Lipna před třemi lety po rozvodu a dělení majetku. Přestěhovala se tam s Kubou a záhy se objevily nejrůznější větve příbuzenstva, o kterých nikdy neslyšela.
Nejprve se těšila na nové kontakty, brzy ale zjistila, že někteří příbuzní přijeli jako do penzionu a ani po sobě nádobí neumyjí. Ještě jí rozkazovali: tvůj dům, tvoje starost, tvůj úklid, ty nakup, ty vař.
Rychle každému oznámila, že její dům hotel není. Většinu návštěv zamítla nebo nepustila přes práh. Výjimky byli slušní lidé, kteří pomohli i popovídali si. Takových bylo ale opravdu málo.
Nakonec poslechla Kubu a zavolala svojí mámě. Ta zůstala v Praze, ale jezdila za nimi párkrát do roka.
Ahoj, Zdeničko, ozval se hlas v telefonu.
Ahoj mami, jak se máš?
Chvíli si povídaly, probraly všechno důležité a nakonec Zdeňka přešla na tetu Miladu.
Takového příbuzenstvo neznám, řekla zamyšleně máma. Možná z tátovy strany? Zeptám se ho, ale moc tomu nevěřím.
Rozhovor žádné světlo do situace nepřinesl. Zbývalo jen čekat na návštěvníky.
Ti dorazili přesně podle plánu. Teta Milada velká žena s mazaným pohledem a Jindra, který spíš než nemocné dítě působil jako statné patnáctileté klace. Později se ukázalo, že žádný doktor nic nedoporučil, jen se Miladě zachtělo dovolené zdarma. Klasika.
Proč jste nás nevyzvedli na nádraží? zazněla její první slova. Ani táta si na tu ženu nevzpomněl.
Máma tam nemá co dělat, zamumlal Kuba.
Milada předstírala, že neslyšela, ale ošklivě na něj pohlédla.
Zdeni, kde máme uložit kufry? Kde budeme spát?
Je jen jeden pokoj pro vás, zamračila se Zdeňka. Není tu místo pro každého zvlášť.
No jo? A mně říkali, že máš velkou a krásnou vilu u vody!
Netuším, kdo ti to povídal! Jestli se ti něco nelíbí, klidně běžte do hotelu, řekla Zdeňka chladně. Nenechám si hned od začátku poroučet.
Teta Milada se ihned rozesmála, začala mazlivě žvatlat:
Zdeničko, vždyť nás hned nevyháněj! Unavená jsem z cesty, pojďme dovnitř, miloučká neteřinko!
Jako první byla ve dveřích, Jindra táhl tašky za ní. Kuba se obrátil k matce:
Mami, tohle budeš litovat! Vydržet je tu bude zbytečné!
Jsou to jen dva dny, uklidňovala Zdeňka jeho i sebe.
Zbytek dne proběhl klidně. Milada s Jindrou brzy usnuli, sice si postěžovali, že nejsou zvyklí spát spolu, ale Zdeňka měla volné pokoje stejně rozkopané od rekonstrukce. Navrhla jim přespání v obýváku, ale nechtěli. Mávla tedy rukou a šla spát.
V noci klid. Ale ráno ji vzbudil silný rámus. Z těžka zvedla hlavu z polštáře, bylo sotva šest. Zdeňka byla noční sova, neměla ráda ranní vstávání. Kuba věděl, byl potichu, šel si po svém i ven, s kamarády v chatkách okolo.
Co se děje? zívla Zdeňka a šla do obýváku.
Nic, Zdeničko, teta Milada rozhazovala oblečení po pokoji. Nemůžu najít plavky! Snad jsem je nezapomněla…
To nešlo dělat potichu a ve svém pokoji?
Tam je málo místa! A snažím se být tichá!
Ukázalo se, že ten rámus přichází z dvorku Jindra mlátil do kovového kýble. Prý tam čekal na matku, a ta se loudala…
Řekněte mu, ať s tím skončí. Dělá ostudu a sousedi mě za to zakousnou obracela se Zdeňka na Miladu.
Ta zavrčela, ale křikla na syna a ten odešel na lavičku pod strom.
Zdeňka rezignovala na další spánek a zamířila do kuchyně.
Kam jdeš?
Na kávu, odsekla Zdeňka.
To je dobře. Pro mě velký hrnek, s mlékem, tři cukry!
Zdeňka se zastavila a zírala na drzou ženu.
Paní Milado, jste host u mě doma. Od vstupu dáváte příkazy, vzbudily jste mě v brzké ráno, a ještě mi poroučíte kávu?
Ale není brzy, pokrčila Milada rameny. Jinak jsem Milada Jaroslavovna. Tak co s tou kávou?
U nás je samoobsluha!
Zdeňce pokazily náladu od samého rána. Když v kuchyni drtila kávu, přišel Kuba a tiše ji poplácal po zádech.
Říkal jsem ti, mami Jsou drzí jak stádo parních lokomotiv. Ještě můžeš je vyhodit!
Ještě jeden den, povzdechla Zdeňka. Potrpíme…
A ten den teprve začal! Už vyhnali i mě z postele.
Do kuchyně nakráčela teta Milada s nespokojeným výrazem.
Proč káva není hotová?
Máma ji dělat nemusí! Udělejte si ji sama! řekl Kuba.
Zdeničko, nedala jsi mu nikdy vědět, že dětem se do rozhovorů dospělých nemluví?
Nechte mého syna být! Zdeňka se začala vařit hněvem.
Nejsem dítě… zasyčel Kuba.
Milada si bez dalších slov připravila kávu, pak se obrátila zpět ke Zdeňce s falešným úsměvem, jakoby nic nebylo.
Zdeni, neukážeš nám cestu k Lipnu? Půjdeš tam s námi?
Sjedete po cestičce a je to. Najdete to lehce.
Když ona přešla na ty, Zdeňka opětovala.
Ty s námi nejdeš?
Kuba pohlédl na matku; bylo jasné, že na pláži s těmito hosty být nechce.
My půjdeme až po obědě. Tak běžte samy.
A co bude k obědu?
Zdeňka vařila pro sebe s Kubou nebo pro hosty, pokud byli milí a podíleli se na nákupech. Nebyla žádná boháčka, aby živila celé vojensko. Odpověděla tak, jako už předtím:
My s Kubou máme své jídlo, vy si dejte něco v bistru za rohem.
Copak bys nám nemohla uvařit? Jídelny nesnáším… teta Milada jí hleděla prosebně do očí.
Mohla bych, za jistou cenu. Peněz taky moc nemám, řekla upřímně Zdeňka.
Milada zasyčela a nadzvedla bradu.
To radši půjdu do bistra tam bude líp!
Kuba se uchechtl, nesouhlasil, ale mlčel.
Tak plynuly ty dva dny v drobných hádkách a šarvátkách. Ale druhý den večer Zdeňka zjistila, že teta Milada nikam nebalí.
Když ji upozornila, že dnes končí slibované dva dny, Milada se ušklíbla:
Zdeničko, vyhodíš nás? Máme dovolenou na celý týden. Zůstaneme, to ti vadí?
Zdeňce to vadilo hodně. Ty dva dny jí stačily. Navíc i sousedé už reptali kvůli Jindrovu řádění. Ukládal Kubovi pastičky, dělal nepořádek, hluk… Bylo toho dost.
Vadí. To je můj dům. Zítra ráno přijedou moji přátelé. Domluvily jsme se na dva dny. Čas vypršel.
Zdeňka mluvila klidně, ale rozhodně. Milada na to nebyla zvyklá. Oči se jí vykulily, nadskočila:
Jak můžeš vyhodit rodinu na ulici? Kam půjdeme? Co budeme dělat?
Jindra stál u ní, viditelně se styděl.
Jaká rodina? Nikdo z mé strany si vás nepamatuje! Do rána se vystěhujete. Kdybyste chtěli něco rozbít nebo ukrást, zavolám policii.
Zdeňka se stáhla z místnosti spokojená s vlastní pevností. Brzy ráno Milada s Jindrou odjeli, nadávali a brblali, ale nedalo se nic dělat. A Zdeňka si od té chvíle slíbila: Podivné příbuzenstvo domů nikdy víc. Ani na dva dny.
