V padesáti jedné jsem si nastěhovala do bytu pětapadesátiletého vdovce. Všechno vypadalo idylicky, než se jednoho dne rozstonal můj vnouček.
Václav se objevil v mém životě v březnu, v tom typickém nevlídném přechodu ze zimy do jara: rozbředlý sníh, šedivá břečka pod nohama, nebe jako těsně před opravou fasády. Stála jsem u pokladny v Albertu a nervózně hrabala v kabelce při pátrání po věrnostní kartě. Fronta za mnou už funěla jak parní válec. Lidi poskakovali z jedné nohy na druhou, někdo si teatrálně koukal na hodinky.
Stál druhý ve frontě a najednou naprosto klidně povídá:
Nepospíchejte, to je v pohodě.
Prostě to řekl. Bez známky otrávenosti, bez toho typického povzdechnutí, co člověk slyší u české pokladny snad denně.
Otočila jsem se. Chlapík tak kolem pětapadesátky, tmavý kabát na ramena. Obličej nijak zvláštní, snadno zapomenutelný. Jenže úsměv měl opravdový, ne ten služební, co se přepíná při zvonku na dveřích.
Dali jsme se do řeči už venku před obchodem. Zjistili jsme, že bydlíme kousek od sebe, on ve Štěpánské, já v Jugoslávské. Je vdovec už tři roky. Já rozvedená osm let.
Za týden mě pozval na výstavu.
Když jsem to pověděla své kamarádce Heleně, položila mi jedinou, podle ní klíčovou otázku:
A byt má vlastní?
Helena je totiž člověk při zemi. Sama se označuje za realistku.
Byt měl. Auto taky. Práci něco kolem stavebnictví, přesně už nevím, nijak jsem to nezkoumala. V tu chvíli mi to připadalo naprosto podružné. Hlavní bylo, že uměl poslouchat. Ne předstírat, ale opravdu naslouchat.
Všiml si detailů.
Jednou jsem mimochodem řekla, že mám ráda třešňový koláč, ne jablečný. Pro mě klíčová věc: jablečný mi přijde morálně vadnutej, třešňový je něco úplně jiného. Utrousila jsem to jednou mezi řečí.
Na příští schůzku přinesl třešňový koláč. Koupil ho v té malé cukrárně na Vinohradech, o které jsem se letmo zmínila.
To mě dostalo. Takové věci mě vždycky dostanou. Na to se chytím.
V květnu navrhl, abychom bydleli spolu.
Chodili jsme spolu sotva dva měsíce. Ani jsem neměla čas zjistit, jestli mi voní.
Lído, nám už není dvacet, řekl klidně. Na co čekat?
Argumentace železobetonová. Jen jsem kývla.
Ale domů jsem šla a říkala si: moment, to je fakt fofr. Dva měsíce to není nic.
Stejně jsem mu ale večer zavolala:
Tak jo, zkusíme to.
Tak se ke mně nastěhoval. U něj v bytě teď bydlel nějaký příbuzný vyhazovat ho bylo blbé, teprve si to tam zařídil. Neprotestovala jsem. Mám velký třípokojový byt, místa dost.
První dva týdny to vypadalo jak z reklamy na máslo. Václav v neděli vařil. Tak klidně, pečlivě a rád, že jsem poprvé v životě viděla muže, co se hodinami nerousí v kuchyni, aniž by u toho brousil nožem po stole.
Jeho guláš byl lepší než můj, to si přiznám bez mučení.
Pak se začaly objevovat drobnosti.
Nejdřív volal jeho syn. Bylo kolem desáté večer. Václav šel na kuchyň, vykládali tam skoro půlhodinu. Přišel trochu našponovaný a poprosil, jestli bych nemohla půjčit do příštího týdne u Tomáše se něco sepsulo kolem auta.
Ta částka byla celkem drobná, takže jsem to neřešila.
Za týden Tomáš znovu. Další peníze. Tentokrát kvůli něčemu jinému.
Začala jsem si všímat.
Moje dcera Klára bydlí v Říčanech. Jezdí za mnou asi jednou za měsíc a vozí s sebou vnuka. Ondra má šest let, říká mi babi Lída a trvá striktně na tom, že lívance musejí být děravé ne obyčejné kulaté.
Když přijeli poprvé poté, co se ke mně nastěhoval Václav, byl zrovna doma.
Ondra se šel seznamovat hned. Nebojí se lidí má to po Kláře. Vylezl si k Václavovi na gauč a začal mu předvádět svoje autíčko.
Václav se na něj díval zvláštně. Ne zle, ne chladně. Spíš jako by před ním stál stůl z IKEY, co tam někdo zapomněl.
Klára se mě pak na kuchyni potichu zeptala:
Mami, on má rád děti?
Řekla jsem:
Asi není zvyklý. Tomáš už je dospělý.
Klára jen přikývla. Je slušně vychovaná.
Zlom nastal v červenci.
Ondra nastydl. Nějaká běžná virózka, prostě rýma a teplota. Klára mi volala málem v panice. Sama taky ulehla a její muž byl zrovna někde na školení.
Mami, můžeš přijet? zeptala se.
Zabalila jsem se asi za čtvrt hodiny. Na večer jsme s Václavem plánovali večeři v té nové restauraci u Vltavy, kde jsem ještě nikdy nebyla.
Říkám mu:
Klára je zničená, Ondra nemocný. Musím k nim jet.
Koukl na mě překvapeně, ne zle. Spíš trochu nechápavě, jako bych pronesla cosi podivně nelogického.
A nemá tam kdo pomoct? povídá.
Nemá.
Tak přece zavolají doktora, nějak si poradí.
Už jsem si oblékala bundu a v kabelce štrachala klíče.
Lído, já objednal stůl.
Zruš to, říkám úplně klidně. Nebo jdi sám.
A vyrazila jsem.
U Kláry jsem zůstala tři dny. Ondra se časem zlepšil: nejdřív zmizela horečka, pak zase začal jíst a na konci už znovu lítal po bytě a loudil pohádky. Vařila jsem mu kompot ze sušeného ovoce z nějakého důvodu mu říká hnědý čaj a je na tom závislý.
Za celou dobu napsal Václav jedenkrát: Jak to tam vypadá?
Odpověděla jsem krátce: Lepší to je.
Dalších zpráv už nebylo.
Když jsem přijela domů, byl Václav v bytě. Přijal mě naprosto klidně políbil, zeptal se, jak je Ondrovi. Všechno ve vší slušnosti a věcnosti, jakoby se nic extra nestalo.
Večer jsme seděli na kuchyni u čaje. A Václav povídá:
Lído, chápu, že je pro tebe vnouče důležité. Ale i my bychom měli mít nějaký společný čas. Vždyť spolu začínáme.
Dívala jsem se na něj a říkala si: co tím myslí? Že jsem měl zůstat doma a nejet? Opustit nemocné dítě?
Mlčela jsem.
Pak jsem si začala vzpomínat na různé věci.
Třeba že nikdy nenabídl: Chceš, zajedu s tebou pomoct? Ani když šlo o Kláru, ani když moje maminka je jí 82 potřebovala nakoupit.
Všechno jsem vždycky zařizovala sama. On byl zaneprázdněn nebo unavený.
U Tomáše to bylo jiné. Jednou mu syn volal v jedenáct večer, že potřebuje odvézt až na druhý konec Prahy. Václav okamžitě naskočil, oblékl se a vyrazil. Bez debat.
Nežárlím na jeho syna. Naopak. Chápu je to jeho krev.
Ale vzpomněla jsem si na ten náš první rozhovor v kavárně. Václav vyprávěl o tom, jak po smrti manželky všechno ztichlo a splasklo jako kola u starého Favorita.
Tehdy řekl:
Chci zase cítit, že je vedle mě někdo. Opravdově vedle mě.
Myslela jsem si: jasně, přesně tohle.
Později jsem pochopila nemluvil o vztahu oboustranném. Spíš šlo o to, aby NĚKDO byl vedle něj. Vedle NĚJ.
Rozhovor, který vše ujasnil, proběhl v srpnu. Začala jsem já.
Václave, chci se zeptat Klára je pro tebe cizí člověk?
Podíval se překvapeně.
Proč cizí? Normální ženská, že jo. Nemám s ní problém.
A Ondra?
Dítě jako dítě.
Když byl nemocný, řekl jsi: Nemá tam kdo pomoct.
Václav si povzdechl, odložil hrnek.
Lído, nemusím se přece… To je tvá rodina. Nevadí mi, když přijíždí, ale nemůžu předstírat, že je to i moje rodina. Jsme spolu teprve čtyři měsíce.
Kývla jsem.
A Tomáš je tvá rodina?
Tomáš je můj syn.
Jasně. To chápu.
Zvedla jsem se, uklidila hrnek a postavila ho na odkapávač.
Víš, asi jsem tě špatně pochopila hned zkraje. Myslela jsem, že chceš mít blízko člověka pro oba. Ale šlo o to, aby NĚKDO byl u tebe.
Neřekl nic.
Odešla jsem do pokoje. Nepřišel.
Za dva týdny se Václav odstěhoval. Proběhlo to naprosto klidně, bez hádek jsme přece už dospělí, jak sám rád říkal. Všechno pečlivě zabalil, vzal si i svůj oblíbený hrnek s jeleny.
Napřed odcházel a povídá:
Jsi dobrá ženská, Lído. Jenom svět vnímáme každý jinak.
Souhlasila jsem.
Později se mě Helena ptala:
Nelituješ?
Chvíli jsem přemýšlela a objasnila:
Čeho přesně?
No… že jste spolu začali tak rychle bydlet.
Ne povídám lepší zjistit vše za čtyři měsíce, než za čtyři roky.
Helena přikývla. Už jsem říkala, je prostě realistka.
Minulý týden dojela Klára s Ondrou. Seděl u mě v kuchyni, jedl moje lívance s dírou a vykládal dlouhou pohádku o paní učitelce ve školce. Měla tam hrát roli nějaká želva, ale zápletku jsem stejně nepochopila.
Poslouchala jsem ho a najednou mě napadlo: tohle je být opravdu spolu. Skutečně vedle sebe.