Miluše nenáviděla všechny. A především svou matku.
Byla si jistá, že až vyroste a uteče odtud, najde ji a to nebude jen tak.
Nechtěla mu však běžet na krk a křičet:
Ahoj, maminko!!
Místo toho chtěla jen trochu sledovat, a pak se pomstít. Všechny roky, co strávila v dětském domově, byly pro ni jen připomínkou, jak máma mezi tím žije spokojeně.
Miluše ve svém srdci vůbec pochyby neměla tolik, že si myslí, že matka už dávno zapomněla, že má dceru.
Vždycky byla v domově. Jak dlouho se jen pamatuje, tak dlouho tam byla.
Párkrát ji přestěhovali, protože se stále rvávala. Bylo jí jedno, jestli před ní stojí chlapec nebo holka na to se nechtěla dívat.
Trestaná, zamčená do izolačního pokoje, zbavená sladkostí, ale stále nenáviděla vychovatelky, ostatní děti i celý svět.
Měla čtrnáct, když přestala bojit; ne proto, že by najednou začala lidi milovat, ale protože už všichni z ní měli strach.
Miluše se začala nudit. Šla do zapadlého rohu pozemku domova a jen tak seděla, snila o tom, jak najde matku a pomstí se jí.
Jednou uslyšela podivnou melodii. Přikývla uši.
Nic takového nežijí.
Hudbu milovala a vždycky se roztřásla, když zaslechla něco krásného. Tato melodie však byla zvláštní nádherná, lehce smutná, až trochu tísnivá, ale co to bylo, nedokázala pochopit.
Postavila se, přistoupila k keřům lískových a opatrně je odsunula. No ne! To je jejich nový úklidový pracovník. Už se těšila, jak mu bude říkat: pan úklidáku, to je vám nový výtvarný materiál.
Co tím hrává? Miluše neviděla a když se natahovala, ani neví, jak, spadla přímo do keřů.
Údržbář přestal hrát a obrátil se k keřům. Miluše vstala, rozzlobeně se otřela a chtěla odejít. Pak najednou zeptal:
Chceš se učit?
Dívka se zarazila. Já? Umět to taky? Zvládnu?
Udělala krok k němu. Vypadalo to, že mu je kolem padesátipěti. Není jasné, proč v takovém věku ještě pracuje úklidářem.
Miluše ho začala navštěvovat denně. Zpočátku jí jen ukazoval, jak foukat na dřevěnou píšťalu. Nejzajímavější ty píšťaly sám vyřezával. Vtipné a zároveň elegantní.
Když se jí podařily první skutečné tóny, nemohla se nepřitulit k úklidáři. Tehdy poprvé popovídali.
Jmenoval se Mikuláš Petr a bydlel v malém domku na pozemku dětského domu.
A co? Nemáte rodinu, nemáte domov?
Měl jsem všechno, Miluše. Dům, rodinu Před deseti lety zemřela moje Kateřina. Myslel jsem, že nezvládnu, kdyby nebyl můj syn
Pak se rozhodl oženit. Holka je krásná, ale příliš chamtivá. Hlavně, ať se líbí mému Saškovi.
A po pěti letech Sašek havaroval autem. Byt se už na něj přepsal. Třísobný, v centru. Začala mi celá neteř balit kufry a posílala mě na všechny čtyři strany.
Proč jste nebojoval?
Na co, Miluše? Nemám tady nikoho. Všichni moji milenci odešli. Potřebuju jen přečkat, až přijde i moje řada. Už mi není nic víc, co by mě zajímalo.
Miluše si tehdy řekla, že nevlastníka Mikuláše Petra nenávidí dokonce víc než vlastní matku. Dokonce uvažovala, že se nejdřív pomstí nečisté neteři a až potom matce.
Když Mikuláš zjistil, že v něm dřímá dívka jako vlčice, vyděsil se. Jak si ta chudá zvládne svoji nenávist?
Často spolu mluvili. Mikuláš cítil, že Miluše se roztají. Přestala brousit hlavu pod kluky, stala se jemnější. Záhy jí zmizela chuť dokazovat, že má pravdu pěstí.
Jednou se zeptal:
Milušo, za rok odejdeš, už víš, čím budeš?
Dívka se zmateně podívala.
Ne Ani jsem o tom nepřemýšlela. Celou dobu jsem jen přemýšlela, jak se pomstít matce.
Dobrá, představ si, že se pomstíš. Nejprve ji budeš hledat. Peníze? To přece víme, že se nezajímají. A potom?
Zaváčela, odešla. Nepřijela týden, pak se vrátila:
Chci stavět.
Celý rok věnovali přípravě na vstup do stavebního učiliště. Miluše věděla, že vysoká škola je pro ni moc dlouhá, možná až později
Toho dne, když odcházela, dlouze seděli na jejich lavičce. Večer už měla nastoupit do jiného města, kde bude studovat a žít. Poprvé po letech plakala.
Mikuláši Petře, určitě se k vám vrátím. Jenom se naučím.
Domluvíme se? Já nebudu nikam mizet, ale ty potřebuješ dokončit školu, postavit se na vlastní nohy, a pak se můžeme na starého setkat.
No jo, jaký je ten starý?
Na rozloučenou mu daroval píšťalu
Uplynulo téměř patnáct let. Miluše se pozdě vdala, stále nemohla najít někoho, kdo by ji opravdu chápal. Ve třicítce se narodila dcera a téměř okamžitě prožila rozvod. Všechno štěstí našla v malé Katce.
Teď si mohla dovolit skoro vše. Když konečně vydělávala tolik, kolik chtěla, podala žádost o vyhledání své matky.
Všechno se vyjasnilo rychleji, než čekala. Maminka, chudá samotářička, která chtěla mít dítě jen pro sebe, dva měsíce před porodem zjistila, že je nemocná. Bojovala s onkologickým onemocněním i tehdy neúspěšně.
Lékaři řekli, že organismus je oslabený, dají jí rok. Maminka přijala hrozný krok okamžitě se vzdala dcery v porodnici. Pak už jí žádný lékař neodsoudil. Miluše dokonce našla její hrob a tam stál velký pomník s andělem.
Často vzpomínala na Mikuláše Petra, ale když se po letech vrátila do starého města, nenalezla ho. Ředitel dětského domu se změnil, skoro celý personál byl nový.
Když měla volnou chvilku, chodila s Katkou do parku. Katka, jak Miluše říkala Katka, se smála a chtěla zachraňovat svět. Do šesti let byla už tak chytrá, že dokázala matce pootevřít peněženku na jakýkoliv výdaj před parkem.
Mami, kup mi, prosím, klobásu, rohlík a něco k pití.
Miluše se zamračila.
Bojím se zeptat, kdo to je tentokrát.
Mami, možná bys raději nechtěla vědět? Proč zbytečně nervovat?
Katko, teď nikam nepojedeme.
Mami, to je jen jeden chlápek, nemá domov.
Kdo?!
Miluše si myslela, že zbloudí. Katka se usmála, jako by říkala: Varovala jsem tě.
Mami, tak proč se tak trápíš? Je to jen starý chlápek, nemá nikoho.
Neptá se, protože se stydí. Zná tolik pohádek i básniček, že nikdo neví. Co, nevadí ti klobásky?
Jako dospělá žena, poslední v obrovské stavební firmě, neměla co říct. Tiše koupila vše, co Katka chtěla, a zamířily do parku.
Katka si sedla na lavičku.
Mami, sedni si, a já půjdu k rybníku. Vidíš, tam starý sedí, to je on.
Miluše skutečně zahlédla špatně oblečeného stařečka. Vedle něj byli děti a trochu se uklidnila. Hlavně, že dcera bude na dohled.
Večer si lehla s knihou na pohovku. Katka byla ve svém pokoji. Najednou Miluše zaslechla tu známou melodii.
Ticho. Znovu, ta samá melodie jako na začátku. Miluše vběhla do pokoje za dcerou a vyděšeně se na ni podívala.
Mami, probudila jsem tě?
Katko! Co to bylo?
Tak ten stařec nás učí na píšťale hrát. Mně to jde, jen přechod od začátku nejde.
Katka povzdechla. V ruce držela píšťalu. Miluše se na ni podívala slzami v očích.
Poď, ukážu ti. Ani já to hned nepochopila
Miluše zahrála celou melodii a rozplakala se. Vzpomínky ji zaplavily, že se nedokázala zadržet. Katka se opravdu lekla.
Mami, proč jsi tak smutná? Tě to hudba rozbrečela? Chceš, abych už doma nehrála?
Miluše přikývla zády. Vyšla a o minutu se vrátila s téměř stejnou píšťalou, jen trochu podladlou časem.
Katko, víš, kde bydlí ten chlápek?
Mami, u rybníka. Má krabice za keři.
Pojďme, drahoušku.
Našli ho hned. Katka vykřikla:
Dědo!
A on vylezl ze keřů.
Co se stalo, maličká, proč nejsi doma?
Mikuláši Petře, dobrý den.
Zatřásl se, jako z otřesu. Pomalu se otočil. Dlouho zíral do její tváře.
Milušo, to nemůže být.
Zabalila ho do silného objetí.
Všechno může být. Dostojí to komárům, pojďme domů.
Kam?
Domů, Mikuláši Petře, kdyby nevy, nebyl bych nic, takže můj domov je vždy váš domov.
Cestou domů Mikuláš otíral slzy.
Překážely mu, a odkud vzaly, jsou prokleté. Kdyby ne Miluše, která ho pevně držela za ruku, už dávno by spadl.
Ale teď v duši měl jistotu nepůjde sám do temnoty, nikomu nepotřebný.