Vzpomínám si, jak mi jeden chladný podzimní den můj syn Tomáš, který už byl dříve ztřeštěný, podal do tváře slova, jež by si dříve ani ve snu nevykládala:
Mami, tátova slova měla pravdu, když říkal, že s tebou není vše v pořádku! Teď už vidím, že jsi šílená. Nezkoušela sis vůbec pomoci?
Míla Novotná, já, zvedla oči nad jeho hlavu s údivem. Tomáš byl vždy výzvou, ale slyšet takovou pravdu od vlastního rodiče? Bylo to, jako kdyby mě udeřil kamenný úder přímo do srdce.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že po dvaceti pěti letech manželství s Petrem Dvořákem budu ta, kdo podá žádost o rozvod. Přesto jsem to byla já, kdo poprvé rozbil ticho a řekl: rozcházíme se.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že mu ani neznám. Po tolika letech by člověka měl člověk poznat od čela až po patu. Petr se v ten moment ukázal jako chladná, bezcitná bytost.
Když jsem na ulici zachytila úbohé štěně, tak vychrtlé, že by se dalo spočítat každé kostíčko, Petr vybuchl jako sopka:
Tonko, už nemáš co dělat, nebo co? Proč přinášíš tu bídu sem?
Péťo, co to sakra říkáš podívej se na něj! Vypadá jako skelet, jen kůže a kosti. Co s tím máme dělat?
Všichni kolemjdou, a ty nemůžeš? Jsi snad nějaká svatá Matka Tereza?
Ten den jsem plakala dlouho a těžce ne jen nad úbohým štěnětem, které sotva stály na svých tenkých tlapičkách, ale i nad mužem, který se mi ukázal v úplně jiném světle.
Petr nikdy nebyl dokonalý, a já jsem se snažila přehlížet jeho chyby. Věřila jsem, že dokonalí lidé neexistují. Tehdejší přepadení však překročilo hranici, kterou by se měl zachovat každý člověk. Jak to můžeš být jen obyčejný člověk? Proč můžeš nechat to štěně trpět a nepokusit se mu pomoct? vzlykla jsem.
Petrova reakce nebyla jen křik. Všemi prostředky naznačoval, že mé chtivé štěně je jen otravou. Kdy se toho zbavíš? Kolik ještě snáším tu pitomou psíčinku v našem domě? Říkal, že je nedobrovolný pes jen proto, že je hubený a stále třese, i když bylo v bytě teplo.
Místo aby mi pomohl štěně ukrýt a najít mu milý domov, šel raději do garáže a trávil čas s kamarády, kteří byli také jako prázdní stíny, prchající před svými manželkami. V noci se vracel domů pozdě, podivně rozladěný, a znovu mi připomínal, že mě nemá rád.
Můžeš mít rád zvířata, to chápu, ale co se mnou? Nevidíš, jak je mi těžko? zamumlala jsem v obýváku.
Můj život byl plný odchodů z práce, aby jsem mohla vzít štěně k veterináři nebo jen tak ho vyvenčit. Ba i strach z toho, že ho nechám samotného v domě s Petrem. Po tolika letech manželství už jsem ho nepoznala. Navíc Petr začal hrát s lahví.
Jednoho dne, když jsem byla v práci, ucítila jsem těžkou, neviditelnou ruku na srdci, jako by kočka drbala duši. Musela jsem si znovu vznést výmluvu a odejít dřív. Když jsem přišla domů, chytila jsem Petra při činu nesl štěně Bím (tak jsem ho pojmenovala) směrem do garáže. Zřejmě chtěl konečně vyčistit svou hlavu. Nedokázala jsem mu to odpustit, a tak jsem podala žádost o rozvod.
Kvůli psovi?! křičel Petr a máchal rukama. Už jsi šílená, stařičko.
Já jsem jeho slova nechala proletět ušima. Nepovažovala jsem se za starou, ale už jsem věděla, že s ním dál žít nemohu.
Měli jsme ještě dospělého syna Tomáše, který tehdy bydlel s přítelkyní v Brně. Z ničeho nic se postavil na stranu otce:
Mami, máš vůbec rozum? Jak můžeš rozbít rodinu kvůli nějakému psu?
Už tu není žádná rodina, chlapče Rozvádím se, ne kvůli psu, ale protože tvůj otec ztratil lidskost.
Nášli jsme se v rozhovoru, že není možné zvířata nenávidět, ale ubližovat jim. Tomáš se od nás odtrhl a přestal s námi mluvit.
Můj byt, který jsem po svatbě získala, patřil jen mně, takže Petr nemohl požadovat polovinu majetku. Vlastnil jen starý venkovský domek, který už dlouho neobýval a pravděpodobně už se rozpadl. Mně to ale už nebylo důležité.
Petrovo další chování mi připomínalo, že by mohl být krutý i se štěnětem. Naštěstí jsem se rozhodla Bímovi pomoci a postavit ho na nohy. Na začátku jsem chtěla najít dobrý domov, ale nakonec jsem ho nechala u sebe.
Když tě jsem vzala, musím tě i dál chránit, řekla jsem mu.
Haf! štěká Bím radostně, jako by věděl, že už neodchází.
Když Bím vyrostl, začala jsem pravidelně navštěvovat místní útulek pro zvířata v Ostravě, abych pomáhala těm, co byli opuštěni jako já. Ředitelka útulku, Tereza, si stěžovala na nedostatek peněz:
Máme málo koruny na výplaty.
Není to o penězích, ale o záměru, odpověděla jsem.
Jednou v útulku jsem potkala staršího psa, kterého pojmenovali Burčík. Všichni se mu smáli, protože často zamumlal, když se ho snažili vzít ven. Přesto jsem si všimla jeho smutných očí, které připomínaly Bímovy. Posadila jsem se vedle něj, pohladila ho po hlavě a objala. Chtěla jsem mu dát alespoň trochu radosti.
Jedna ze zaměstnankyň mi vyprávěla jeho osud:
Před třemi lety nás našel na ulici. Přišel sám, hledal svého majitele. Někdo ho přivázal ke sloupu a pak odjel, myslel, že se vrátí. Nevrátil se. Odtud pobíhal po městě, doufaje, že najde svého člověka.
Nikdo ho nechtěl? ptala se.
Ne. Přijali jsme ho jen proto, že se nám v útulku uvolnil výběh.
Teď už chce nový páníček, ale po měsíci se vrátil na ulici, protože nový pán řekl, že chce normálního psa a ne tohle staré kosti.
Rozhodla jsem se Burčíkovi najít nový domov. Široce rozeslala jeho fotky po internetu. Jedna žena volala:
Je to bígl? Už dlouho ho hledám.
Bígl, ale ne čistokrevný. Starý, ale skvělý.
Jeho zradila láska, je trochu smutný, ale věřím, že láska může roztavit i jeho ledové srdce.
Nakonec Burčík našel nový domov. Rozloučila jsem se s ním slzami v očích:
Ať tě štěstí provází.
Nechal se jen těžce zakřičet, ale už se na mě nepodíval s tím smutkem, který dříve měl.
Po několika týdnech se ozvala žena, která Burčíkova adoptovala:
Můžeme ho na čas vrátit do útulku? Jedeme s dětmi na moře a nemáme se o něj postarat.
V útulku jsou kapacity plné, odpověděla jsem zmateně.
Co mám dělat? Nemůžu jít na moře, slíbila jsem děti.
Pořádám se o něj, když budete pryč. nabídla jsem.
Když ho přivezli na přechod, byl vyhladovělý a hubený. Ptala jsem se jeho páníčky:
Neživil ho?
Ne, ale nechtěl jíst.
Ten samý den jsme s Bímem a Burčíkem navštívili veterináře. Ukázalo se, že má vážné zdravotní problémy a musel podstoupit léčbu. Požádala jsem adoptivní paní o finanční pomoc, ale ona řekla:
Nemám peníze! A vůbec jste mi neřekla, že bude nemocný.
Není to moje vina, že byl zdravý, když jste ho vzala, odvetila jsem.
Nakonec jsem musela převzít Burčíkovo břímě. Bylo těžké mít dva psy, zvláště když se blížila moje odchodová penze v korunách.
Když jsem se podívala do jeho očí, uvědomila jsem si, že už nikdo nechtěl, aby odešel. Kolik ho už opustili? Kolik mu ještě musíme dopřát?
Burčík nakonec zazářil malým jiskřivým pohledem, který se s každým dnem rozhoříval jasněji, i když už ztrácel zrak a jeho tlapky se chvěly od artritidy. Věděla jsem, že jsem udělala správně. Překonala jsem útrapy, ale nakonec se stala nejšťastnější ženou na světě.
I když mě syn Tomáš přestal navštěvovat, občas se objevil, chtěl se se mnou promluvit o otci. Přinesl ale jen nová slova:
Mami, tátova slova měla pravdu máš něco špatně! Nepřijdeš k léčbě?
Podívala jsem se na něj překvapeně. Vždy byl neposedný, ale teď mu slova zasáhla přímo do očí.
Co to říkáš, vážně? zeptala se.
Říkám pravdu! Stačí jeden pes, tak jsi vzala dalšího hříšného? Nemáš vůbec rozum?
Ano, protože nikdo jiný jim nepomůže! A tvého otce bych do domu nepustila, i kdybych neměla žádného psa.
Tak žij teď sama! křičel a odešel.
Já jsem mu tiše zašeptala:
Nejsem sama, chlapče. Mám po boku věrné přátele, kteří mě nikdy neopustí.
A tak končí má dlouhá, těžká, ale i krásná cesta se čtyřnohými spřízněnými dušemi. Lidé, co milují zvířata, určitě pochopí, proč jsem se tak rozhodla. Kdo soudí, že jsem rozbil rodinu, je na vás. Co si myslíte o chování mého bývalého manžela a syna? Napište své myšlenky a dejte lajky.