Poslední výjezd
Od samého rána mě sužoval podivný pocit, že se dnes něco stane.
Něco zlého
Hned jsem zavolal mamince, ale paní Marcela Konečná mě ujistila, že je v pořádku:
Tlak jako kosmonaut, hlava mě nebolí. Proč se ptáš?
Jen tak, pro jistotu odpověděl jsem. Dobře, musím se začít chystat do práce. Kdyby něco, ozvi se.
Neboj, ozvu.
Po telefonu bych měl být klidnější, ale nepomohlo to a špatné tušení mě dál neopouštělo.
Nedokázal jsem přijít na to, co mě vlastně tíží žádný jasný důvod k obavám přeci nebyl.
Možná je to ta moje práce. Tam se může stát cokoliv. Zvlášť když je pondělí, a pondělek je, jak známo, ten nejhorší den.
Dopil jsem kávu, podíval se na hodiny šest třicet rychle jsem se oblékl, popadl něco k snědku a vyrazil do práce.
*****
Ve dvoře záchranky jsem potkal Karla řidiče, se kterým mám dneska jezdit celý den po městě. Zamával mi a já mu jen unaveně kývl hlavou.
Co se tváříš jako kakabus? usmál se Karel a zapálil si cigaretu. Stalo se něco?
Ne, Karle. Zatím se nic nestalo. Ale mám takový pocit, že se něco stát musí, zamyšleně jsem odvětil.
Dej pokoj Co takhle po ránu? Asi ses moc nevyspal, že jo?
Jen jsem pokrčil rameny.
Podíval jsem se nahoru. Nebe bylo černé, husté mraky vypadalo to, že každou chvíli začne lít jako z konve.
A déšť, ten zrovna nemiluju…
Možná je to jen počasím? Třeba nemám špatné tušení, ale jen pokaženou náladu z toho, že je venku tak ošklivo?
Ulevilo se mi, že jsem možná příčinu svých starostí našel.
Ale už za pár vteřin se ten tísnivý pocit vrátil.
Ať máte dneska klidnou službu! volala mladá kolegyně, co běžela kolem.
Karel se z jejích slov málem zakuckal, hned na ni zamával pěstí a ona se vyděšeně omlouvala.
Jéžišmarja, promiňte Úplně jsem zapomněla, že se to nesmí přát, vyhrkla provinile.
Byla na stanici teprve týden jako sestřička a pořád si ne a ne zapamatovat, že tohle se mezi záchranáři neříká.
Je to totiž smůla.
Teď už se něco určitě stane zašeptal jsem sotva slyšitelně a po zádech mi přeběhl mráz.
Neříkej hlouposti zamumlal Karel, típnul vajgla do kovového koše.
*****
Kousal jsem si nervózně ret vždy, když nám dispečerka poslala na tablet další adresu a do vysílačky nahlásila:
Muž, třicet pět let, silná bolest hlavy, nesrozumitelná řeč. Podezření na mrtvici.
To mi tak ještě scházelo říkal jsem si. Jasně, záchranář musí být připraven na všechno, ale
Každý výjezd jsem prožíval naplno a nejednou trápil, hlavně ty s těžkým koncem. U mrtvice to může dopadnout špatně.
Zvlášť dnes
Naštěstí muž, kterého jsme navštívili, žádnou mrtvici neměl.
Mluvil zmateně, protože včera do rána slavil s kamarády narozeniny a teď trpěl kocovinou. Samozřejmě jsem mu dal prášek a doporučil vyspat se.
A když si dám pivo, pomůže to? ptal se s nadějí v hlase a držel si hlavu.
Ani nápad! Jen by se vám přitížilo. Chcete-li žít dlouho a spokojeně, s alkoholem není kamarád.
Když jsem se vzdaloval z bytu, ulevilo se mi, že je všechno v pořádku.
Asi má Karel pravdu třeba to mé špatné tušení je jen z únavy a přepracování?
Začínal jsem se uklidňovat, když se ozvala dispečerka máme hned jet na hřbitov
Kamže? podivil se Karel.
Na hřbitov, odpověděl jsem, svíraje tablet v dlani.
Dnes tam pochovávali známého herce z našeho města. Bylo tam plno lidí.
Mladí, staří. Muži i ženy. Někdo postával s karafiáty, jiní plakali. Další vzpomínali na zesnulého.
Každou chvíli jsem se bál, že se něco stane. Karel v tichosti kouřil.
Ale nic se nestalo a naštěstí nás nikdo nepotřeboval.
Pak další výjezdy, běžné, skoro rutinní.
Nějak mi to uteklo dvanáct hodin, šichta se chýlila ke konci.
Za deset minut jsem měl být zpátky na stanici.
Těšil jsem se, jak přijdu domů, dám si sprchu a hned zalehnu do postele. A zítra bude určitě lepší den.
Pro jistotu jsem mamince ještě jednou zavolal.
Všechno v pořádku, odpověděla paní Marcela. Jdu večeřet a pak budu koukat na televizi.
No? Co říkala máma? ptal se Karel, když jsem schoval telefon.
Všechno dobrý.
Vidíš! široce se usmál Karel. Říkal jsem ti to, že se dneska nic zlého nestane. A ty pořád s tím tušením
Karle, ten pocit mám pořád Nevím popravdě, co mě trápí.
Pořiď si aspoň domácího mazlíčka. Pomůžou proti stresu.
To myslíš vážně?
Jasně! Já mám doma kocoura Mouru. Přijdu z práce, skočí mi na klín a uklidňuje mě svým předením. Všechno zlé je pryč!
Ale jak bych si mohl dovolit zvíře při mém režimu? Kdo by se o něj staral, když mám službu? Ty máš rodinu, já žiju sám.
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale tablet ožil, ozvala se dispečerka:
Davide, ještě poslední výjezd. Musíte na Lermontovovu ulici, dům 23. Byt moment
Není to náhodou čtyřicet osm?
Jo, správně, byt 48. Jak to víš? divila se dispečerka.
Tam bydlí pan František Novotný. Už jsem u něj skoro doma. Co zase je? Zase bolest na srdci?
Dispečerka těžce vydechla. Najednou jsem měl divný pocit…
Je mrtvý, Davide Prý už od rána. Je tam policie, musíte také přijet. Vždyť víš proč
Vím odpověděl jsem zvláštním hlasem.
Roztřesený jsem položil tablet na kolena a pohlédl na Karla. Slyšel to taky, jen mlčky kývl.
Pak řekl:
Je mi pana Novotného líto. Podle toho, cos vyprávěl, musel to být skvělý člověk. Ale, Davide, není to tvoje vina. Nechtěl do nemocnice, k doktorovi už vůbec Slyšíš? Nemohl jsi za to.
Jasně
Zaklonil jsem se, zavřel oči a na chvíli se ponořil do vzpomínek.
*****
S panem Novotným jsem se poprvé setkal před měsícem a půl. Volal sanitku sám, bolela ho prudce hruď.
Dveře jsou otevřené, můžete hned vejít, hlásila tehdy dispečerka.
Dobře.
Vešla jsem do předsíně a tam mě vesele vítalo štěně tak maličké, že by se mi vešlo do dlaně.
Zpočátku na mě vesele vyštěkávalo, pak pobíhalo po bytě a nakonec uteklo za pánem, který ho zavolal.
Našel jsem ho na ulici a vzal domů. Teď mě chrání, usmál se pán, když se zvedal z postele.
Jen ležte, zastavil jsem ho. To štěně je úžasné. Taky bych si rád nějakého pořídil, kdybych mohl.
Proč nemůžeš?
Je k tomu pár důvodů. Ale o vás si povíme víc co vás trápí, jak dlouho, sleduje vás lékař?
Odpověděl na všechny otázky. Srdce ho začalo zlobit před rokem, když mu zemřela žena. Nejprve chodil do ordinace, pak ho ale léky zklamaly a na doktory rezignoval.
Víš, v čekárně mi bývá hůř. Ty bolesti Půjdou a zase odejdou.
Popište je prosím ještě podrobněji.
Není co popisovat. Bolí a poleví. Když si vezmu kapky na srdce, uklidním se.
To není žádná léčba, pousmál jsem se. Uděláme EKG.
Opravdu jsem našel problémy se srdcem a chtěl jsem pana Novotného vzít ihned do nemocnice, ale nenechal se přemluvit.
A kdo se postará o Ronyho? Radši mi dejte nějaký prášek nebo injekci.
To bych vám pomohl jen na chvíli. Doporučuji hospitalizaci.
Vaši kolegové to se mnou dělali stejně Nic mi neni, jak vidíš, stále žiju. Do nemocnice nepůjdu. Klidně podepíšu odmítnutí.
Nepřemluvil jsem ho poprvé, a ani při dalších návštěvách.
Tak se stalo, že jsem jezdil na jeho výjezdy většinou jen já. Volal pravidelně snad jednou týdně.
Nikdy mě dřív nic netrápilo, teď ne a ne polevit.
Protože se to s věkem zhoršuje. Pokud se neléčíte, bude to horší. Pojeďte do nemocnice, prosím.
Promiň, Davide, nejde to, hladil roztržitě štěně po hlavě. Nemám komu Ronyho svěřit. Ještě je malý.
Co by s ním bylo, kdyby se něco vám stalo? ptal jsem se.
Nestane se! A kdyby někdo dobrý se najde. Sousedce už jsem ukázal i kde mám peníze.
Peníze?
No, aby mohla kupovat žrádlo. Vždyť dneska si málokdo vezme psa z ulice jen tak.
Byl to opravdu dobrý člověk.
A teď už jedu k panu Novotnému naposled, tentokrát s ním už nepromluvím. Škoda
Poslední výjezd byl skutečně poslední.
Upřímně řečeno, nesouhlasím s Karlem, že za nic nemůžu. Měl jsem ho přemluvit na hospitalizaci. Měl jsem
Davide, jsme tady.
Cože? ucítil jsem těžkou ruku Karla na rameni.
Jsme tady, říkám.
S vypětím jsem vystoupal do třetího patra a vkročil do bytu, kde už čekal policista a sousedka paní Libuše Pavlíčková, se kterou jsem se také už setkal.
Františkovi Novotnému se udělalo špatně přímo na ulici a s Ronym v náručí požádal sousedku, aby volala záchranku. Když jsem přijel, byla u něj. Tak jsme se seznámili.
Dobrý den, Davide.
Dobrý den, paní Pavlíčková, pozdravil jsem tiše. Vy jste volala policii?
Ano, kdo jiný. Ráno štěně začalo vyvádět, pořád štěkalo. Překvapilo mě, že s ním Novotný nešel ven. Ale říkala jsem si, třeba nemá náladu.
A pak?
Pak jsem byla na chatě, vrátila se až večer. Ale to štěně pořád štěkalo. Tak jsem volala policii. Přišel strážník s domovníkem, otevřeli byt a
Ukázala směrem do ložnice.
Rozumím, děkuji.
Šel jsem do ložnice, dlouho hleděl na pana Novotného, stěží zadržoval slzy. Vyplnil zprávu. A pak
jako bych si na něco vzpomněl, začal jsem obcházet byt, prošel kuchyň, koupelnu, dokonce balkon.
Hledáte něco? ptal se policista.
Mělo by tu být štěně. Neviděl jste ho?
Černý? Jo, motal se mi tu pod nohama, štěkal, zasmál se. Pak ho asi odvedla sousedka.
Díky Bohu! oddychl jsem si.
Bál jsem se, že štěně vypustili na ulici. Pan Novotný by byl nešťastný
Rozloučil jsem se a rozhodl se na chvíli zajít za paní Pavlíčkovou, která už odešla s tím, že má spěch.
Davide? podivila se, když mě uviděla. Stalo se něco?
Chtěl jsem poděkovat, že jste si Ronyho vzala. Jak mu je, smutní hodně?
Kdo?
No Rony Je u vás?
Aha, to štěně? Ne, nevzala jsem si ho. Na co bych ho měla?
Policista říkal, že jste si ho odvedla.
No, chvíli jsem ho měla, pak jsem ho pustila ven pořád vyváděl, vadil i policajtům, myslela jsem, že bude radši na ulici. A mě už z toho štěkání bolela hlava.
Počkejte Vy jste ho pustila ven?
Nepustila, jenom otevřela dveře. V bytě už stejně zůstat neměl. Pán je mrtvý.
Ale Novotný tvrdil, že mu slíbíte, že se o štěně postaráte a ukáže vám peníze
Sousedka změnila pohled napřed vyděšeně, pak zamračeně:
Nijak jsem se s Novotným nedomlouvala, ani o žádných penězích nevím.
Ale on mi sám
Promiň, Davide, nemám teď čas. A štěně když bude chtít žít, přežije. Snad se najde někdo, kdo si ho vezme.
*****
Seběhl jsem po schodech a vyběhl z domu. Mezitím se rozpršelo a kapky byly stále větší.
Davide, co tam stojíš v dešti? volal na mě Karel. Pojď do auta, zmokneš.
Otevřel jsem dveře, nechal uvnitř lékárničku a
zavřel je.
Davide, co blázníš? nechápavě vystoupil Karel.
Karle, jeď na stanici. Já musím ještě něco udělat.
Co jako?
Najít štěně.
Jaké štěně? Vysvětli mi to už!
V rychlosti jsem Karlovi všechno převyprávěl. Rozvážně si zapálil cigaretu.
Rony nemůže být daleko. Bude někde tady, chápeš? Ty jeď, já to tu zvládnu.
Místo odpovědi típnul cigaretu na chodníku a podíval se na mě:
Ne. Nenechám tě tu samotného. Začíná se stmívat. Budeme hledat spolu.
Ale nemůžeš nechat auto bez dozoru!
To se nikdo nedozví. Neboj se.
Procházel jsem s Karlem celý dvůr, hledali jsme štěně, jako by se po něm země slehla. Pak se k nám přidal i policista, když zjistil, co děláme.
Nabídl pomoc, a já překvapeně neodmítl.
Mám ho! křikl nadšeně Karel a já hned běžel za ním.
Policista spěchal za mnou.
No podívej na něj. Najdu ho a místo vděku na mě ještě štěká! smál se Karel u lavičky naproti domu, kde žil pan Novotný, a mluvil na štěně.
Doopravdy Rony seděl pod lavičkou a nepouštěl nikoho k sobě.
Rony, pejsku můj! málem jsem plakal radostí. Nebo plakal? Slzy se v dešti ztratily
Štěně mě poznalo. Po chvíli vylezlo a smutně na mě koukalo, tiše kňučelo.
Vím, kamaráde Pan Novotný už není s námi.
Karel se odvrátil, aby tolik nebyl vidět, jak si utírá oči. Policista zvedl oči ke tmavé obloze muži přece nepláčou.
Nemůžu být tvůj pán, ale pokusím se to zvládnout. Půjdeš se mnou? mluvil jsem na pejska.
A Rony šel.
Věděl, že jsem dobrý člověk. A taky neměl rád déšť
*****
První dny jsem se bál, že to nezvládnu. Ale pomohla mi máma.
Když jsem měl službu, paní Marcela přišla, postarala se o Ronyho.
Když bylo volno, chodili jsme spolu do parku já, maminka, pes.
Nelituji ani trochu, že jsem si toho malého, nechtěného tvora vzal domů.
Díky němu má teď můj život konečně smysl možná chápu pana Novotného, přestože jako lékař nemohu souhlasit s tím, že se nechtěl léčit.
Po čase se k nám přidal ještě jeden člen rodiny ten samý policista, s nímž jsme se poznali u pana Novotného při hledání Ronyho. Hned jsme si padli do noty, i když okolnosti nebyly ideální.
Když přišel na návštěvu s kyticí, u dveří ho vítal Rony.
Očichal ho, chvíli si ho prohlížel a pak štěkl prošel.
Znamenalo to, že mé štěstí je v bezpečí.
A já jsem pochopil ani zlý den nemusí nic zlého přinést. Jen je třeba dávat druhým šanci, nezavírat srdce a neotáčet se zády, pokud někdo potřebuje pomoc. O to víc, když je na světě někdo, kdo se na vás dívá s tichou důvěrou.