Vedro. Kateřina
O několik let později po seznámení si Jaroslav a Lenka konečně řekli své ano.
K jejich štěstí přistupovali oba velmi opatrně, jako by šlapali po špičkách a pečlivě zvažovali každý krok i každé slovo. Dá se tomu rozumět. Oba už v životě zjistili, že city mohou klamat a láska nepřichází vždy hned a na věky. Snažili se tedy rozpoznat, co jim bylo po všem prožitém naděleno. Zdali má smysl věřit novému citu, který přišel až po ranách a ztrátách.
I Jaroslavova maminka, paní Anna, byla ticho. Nechtěla vyplašit synovo štěstí, protože viděla, jak se změnil. Narovnal ramena, v očích měl jiskru a na každou schůzku s Lenkou se připravoval, jako by byl ochoten jít rovnou na radnici.
Lenku Anna synovi představila téměř okamžitě. A i když ji pozorně sledovala, nenašla v ní nic, co by Jaroslava mohlo vracet k jeho bývalé, Veronice. Lenka dokonce rázně odmítla k Jaroslavovi před svatbou nastěhovat.
Ne, Jardo. Neměli bychom to dělat. Paní Marta by to nepochopila a její názor je pro mě důležitý. Moc mi pomohla a navíc je nemocná, potřebuji být u ní. Není kam spěchat, nechme věci být, jak jsou.
Jaroslav nakonec souhlasil. A vůbec to nebyla překážka v jejich vztahu právě naopak, to přineslo kouzlo dlouhého seznamovacího období. Díky němu se poznali ještě lépe.
Ke svatbě se Lenka přestěhovala k Anně vlastně až těsně před obřadem, a to kvůli smutné události.
Paní Marta zemřela.
Dlouho si stěžovala na srdce. Lenka s ní chodila po doktorech, ulevila jí od domácích prací a snažila se pomáhat, jak jen mohla, ale to dávalo už jen čas navíc. Jednou přišla z práce a uviděla Martu v zahradním altánku s dopisem od vnuka v ruce. Nejdřív netušila, co se děje, a když k ní přišla, pochopila, že už nedýchá.
Lenka zavolala záchranku, ale paní Martě už nebylo pomoci.
Volala Jaroslavovi i synům Marty a pak dlouho seděla u altánku, plakala a vzpomínala, jak spolu s Martou žily, jak chodily večer k řece nadechnout se čerstvého vzduchu, jak na letní kuchyňce vařily marmeládu a zpívaly si u toho písničky. Marta ji přijala bez zbytečných otázek a zvědavosti zrovna ve chvíli, kdy ji Lenka tolik potřebovala a neměla nikoho jiného.
Děkuju šeptala do kola Lenka té, která jí jako první v životě nabídla ruku a otevřela srdce, když to bylo nejvíce potřeba.
Druhý den přijeli Martiny synové se svými rodinami. Po všem nezbytném si nejstarší vzal Lenku stranou.
Máma si přála, abychom část domu přenechali tobě. Ty ses o ni starala a nikdo z nás se sem stěhovat nechce. Je i závěť. Pokud to přijmeš, my s bratrem nejsme proti. Díky tobě tu máma nebyla nikdy sama. Jsi pro nás důležitá.
To nejde, zavrtěla hlavou Lenka. Dům patří vám. Pomůžu, kdykoliv bude třeba, ale dědit mají jen synové. Vaše máma vás milovala.
To vím…
A na tom to zůstalo. Lenka našla do domu nájemce a nadále udržovala kontakt s rodinami synů zvlášť když přijížděli na léto.
Právě jedna z Martiny snach Lenku podržela, když ta krátce po svatbě skončila v nemocnici.
Mimoděložní těhotenství. Měla byste se zaměřit na své zdraví! domlouval jí lékař. Je dobře, že vám byla nablízku maminka! Mohlo to dopadnout mnohem hůř.
To byla vlastně tchyně. Ale rozumím vám. Maminka
Ano. Měla jste už někdy podobné potíže?
Ano.
Chcete-li děti, měla byste se nechat důkladně vyšetřit a odstranit příčinu. Jinak vám možná zůstane jedině umělé oplodnění.
Chápu…
Lenka tehdy neplakala. Slzy schovala na později. Teď bylo důležitější přijít na to, co dál. Moc toužila po dětech s Jaroslavem a někdy ji ta touha dokonce úplně posedla.
Zastavila ji Anna.
Lenko, můžeme si promluvit? navštívila ji jednoho večera, když Jaroslav odjel pracovně do Brna.
Jaroslav a Lenka už tehdy žili ve svém. Krátce po svatbě koupili malý byt. Na ten už tehdy Jaroslav vydělal. Dařilo se mu tak dobře, že Anna začala uvažovat, že by se pustila i do svého vysněného penzionu.
I Lenkini rodiče chtěli přispět, když už si urovnali vztahy, ale Jaroslav byl nekompromisní:
Lenko, zvládneme to sami. Rád vidím tvoje rodiče, ale o bydlení své ženy se chci postarat sám.
Lenka se nehádala. Opatrně to vysvětlila otci a ten s úctou potřásl zeti rukou.
Chlapec, na kterého může být tvá maminka pyšná!
Anna jeho rozhodnutí podpořila a souhlasila i s tím, že potomka nenechají dlouho čekat.
Ale jak v synově tváři znovu poznala známou nervozitu a Lenka běhala po ordinacích, Anna to už nevydržela.
Lenko, nezlob se, když řeknu něco nevhodného, ano? Bojím se o vás a chci vám pomoct. Povíš mi, co tě trápí? Vidím, že to máš těžké.
Nic nám nevychází, mami, neskrývala Lenka bolest. A pokud nebudu mít děti? Budu muset od Jaroslava odejít! Nechci, aby žil s někým, kdo mu nemůže dát štěstí
To říkáš zbytečně, Lenko! Netušíš, jak ses stala pro Jaroslava důležitou! On opět začal žít! Děti jsou krásné, to je dar, ale manželství je mnohem víc! Já jsem ti to nikdy nevyprávěla, ale Jaroslav nám vůbec nebyl dopřán hned. Dlouho jsme čekali a už jsme byli i smíření. Já dokonce začala pochybovat, jestli se mnou manžel zůstává jen kvůli dítěti a pokud nebudu matka, opustí mě. Rok jsme pak žili odděleně, ale nakonec jsme zjistili, jak jsme byli hloupí! Děti jsou nádherné, ale partnerství je mnohem víc! I Jaroslav je po otci Chápeš mě?
Ano… asi ano.
Tak to neznič! Vy jste si dali smysl života, opatrujte si to! Láska, kterou jste si vybudovali, to všechno unese. Jen jí musíte dát šanci.
A jak se vám podařilo stát maminkou? zeptala se Lenka, překonávajíc ostych.
Anna se rozesmála skrz slzy: Kdybys věděla! Ještě když jsem první kopnutí Jarouška cítila, myslela jsem si, že mám zdravotní potíže. Byli jsme už smíření, že dítě nebude, když nám to život tak krásně zamíchal!
Snad i mě život překvapí… povzdechla Lenka.
Proč nezavoláš Lence, snaše paní Marty? Je přece lékařka, mohla by ti pomoct.
Lenka si ťukla na čelo: Na to jsem zapomněla!
Za týden seděla v letadle do Ostravy na vyšetření, kde už na ni čekali.
A po roce se narodili dvojčata.
Štěstí vstoupilo dveřmi do bytu Lenky a Jaroslava a nehodlalo se odstěhovat.
Po dvojčatech přišla do rodiny další holčička, kterou si Jaroslav s Lenkou adoptovali, když věděli, že vlastní děti už mít nemohou. Rozhodnutí zrálo dlouho, ale tentokrát jim bylo dítě téměř přisouzeno osudem. Bývalá spolužačka Jaroslava, která se právě stala maminkou, vážně onemocněla. Novinu přinesl jejich kamarád Tomáš.
Chudák Martina Sbíráme na ni peníze, chceme, aby se dostala do Motola. Třeba jí tam pomůžou. Téměř všichni jsme přispěli.
Jasně. Hned teď…
Jaroslav poslal na Martinino konto větší sumu. Za několik dnů odjela mladá maminka do Prahy. Anna se nabídla jet s ní a pomoci s dítětem, protože Martina kromě stařičké babičky nikoho neměla.
Bohužel lékaři dokázali jen zmírnit nemoc a prodloužit jí čas, aby mohla zařídit budoucnost dcerky.
Poprosila, aby Lenka s Jaroslavem její holčičku přijali k sobě. A oni jí na její přání vyhověli.
A tak se v jejich rodině objevila dcera.
V malém bytě bylo pro všechny brzy těsno, děti rostly a museli myslet na větší bydlení.
A opět zasáhla Anna.
Jardo, vždyť máme peníze, které jsme odkládali na penzion! Kupte si prostornější byt!
A co tvůj sen, mami? To nejde!
Tady je můj sen! Anna pohladila nejmladší vnučku po hlavě a usmála se na dvojčata. Co víc potřebuji? Na podnikání nemám už čas. Chci být s vnoučaty, vidět je vyrůstat a pomáhat vám. Vy pracujte, já se postarám o děti. Jen vyberte takový byt, aby měl každý svůj pokoj!
A našli prostorný, světlý byt. Děti lítaly po místnostech a hrály si na ozvěnu, Lenka se smála, když kluci učili sestřičku křičet haló.
Bereme! rozhodl Jaroslav, když viděl šťastnou rodinu.
Jediná věc, která jim život v novém místě kazila, byla Kateřina předsedkyně domu, přesvědčená, že početné rodiny rozhodně potřebují dohled od sousedů i úřadů. Co kdyby!
Pořád jim tam někdo chodí. Děti běhají bosé po chodbě! Sama jsem to viděla! Nejmladší pořád spí, když Lenka s ní vyjde ven. Divné je to!
Nepřeháníš trochu, Katko? Je vedro, bosky běhat je pro děti zdravé to ti potvrdí každý lékař. A že k nim chodí návštěvy? Nevypadají, že by dělali nepořádek nebo pili. Tak co, máme si navzájem zakazovat návštěvy? namítaly sousedky.
Tak vy zatím budete řešit, a děti třeba skončí v průšvihu! Kolik už jsme těch příběhů slyšeli?! Všechno růžové a přitom doma běda! Něco na nich nesedí! Příliš šťastní! Takhle to nechodí! Já zjistím pravdu! Není možné, aby bylo vše v pořádku. Život takový není!
Ostatní ženy nechápavě krčily rameny, ale Kateřina byla neústupná. Sama vyrůstala v rodině, kde matka dělala z dětství peklo.
Narodila se do rodiny úředníka a knihovnice, oba striktní zastánci kázně. Starší bratry i malou Katku vychovávali pevnou rukou. Noc na kolenou v koutě byla běžná. Ještě lepší to bylo bez opasku, nebo když matka nasypala na zem hrách. Rodina na veřejnosti působila jako ukázková dlouhé rukávy rukávek skryly modřiny, Katka chodila s utaženými copánky. Vždyť cop byl tím nejpohodlnějším prostředkem k potrestání.
Nikdy a nikomu se Katka ani bratři nesvěřili, jaké tresty a výchovu za zavřenými dveřmi zažívali, ačkoli okolí občas zahlédlo modřinu či bratři zůstali doma s vylhanými omluvenkami. Ale nikoho nikdy nezajímalo, co se u Katky doma skutečně děje.
A tak když mohla, opustila domov bez výčitek a s nikým z rodiny už se nestýkala.
Ani později si rodinu nevytvořila. Když si jednoho dne její partner dovolil ohnat bačkorou po své nemocné psí slečně, Kateřina nahodila své staré ne!”, popadla fenku a odešla. Vzala si věci a vrátila se do bytu po babičce.
Ani babička z matčiny strany nebyla jiná. Tvrdá, tvrdohlavá žena život s ní nevytvářel vnučce pěkné vzpomínky. Takže když babička zemřela, Katka pocítila spíš úlevu.
Nikoho si k sobě nikdy pořádně nepustila. Snad i kvůli tomu, že si z dětství nesla, že sousedi viděli, možná tušili a nikdo nikdy pro ni nic neudělal. S modřinami chodila, ale okolí mlčelo. A tak si z toho odnesla přesvědčení, že lidé jsou lhostejní a svět zlý, a ona se ho musí snažit napravit. A rodina Lenky s Jaroslavem se stala jejím objektem pozorování.
Lenka seděla na lavičce a hlídala dvojčata. Koukla na hodinky. Čas jít domů holčička se měla co nevidět vzbudit, kluci museli na kroužky a do dětského centra, než na podzim nastoupí do školky.
U vchodu už čekala Kateřina.
Zase ti děti běhaly bosy po chodbě?! To jim nemůžeš koupit pořádné boty?!
Lenka se usmála na klucích měl dražší fotbalové boty, než kolik Jaroslav kdy dal za své nejlepší tenisky. Na výbavě do sportu pro děti doma nikdy nešetřili, a to na manželův příkaz hodně sportovali, ale zranění bylo časté v opravdových zápasech.
Ty se furt směješ?! Co je na tom k smíchu?! Máš děti! Musíš je živit, šatit, starat se!
Kateřina byla rudá, protože Lenčin klid ji iritoval.
Mami, dej paní Katce napít! volaly dvojčata a už tahaly láhev vody z tašky.
A právě v tu chvíli se Kateřině zatočila hlava. Ještě stihla slyšet bzukot jakýchsi komárů a zhroutila se přímo na schodech. Lenka ji včas chytla.
Sanitka přijela rychle a Kateřinu si odvezla. Probrala se na nemocničním lůžku po boku seděla Lenka. Děti byla u Anny, kterou rychle zavolala.
Co se děje? pokusila se říct Kateřina, jazyk jí však stávkoval, a to ji vyděsilo.
Klid, jste v pořádku. Měla jste mrtvici. Doktoři vás dali dohromady, bude to dobré musíte si odpočinout. Všechno způsobilo to vedro. Nebojte, zůstanu u vás, odpočívejte.
Lenka to slíbila a taky dodržela. Dlouho věděla, že Kateřina je naprosto sama sousedi jí říkali, že v domě je už jediná úplně bez rodiny.
Proč? ptala se Kateřina, když se jí začala vracet řeč.
Protože je to správné. Člověku není dobře samotnému. To vám povím z vlastní zkušenosti.
Odkud to víš?
Už jsem poznala samotu. Je to špatná společnost. Teď už vás to nečeká budete mít naši.
Jak to?
Myslíte, že vás teď opustím? Ani náhodou! Teď se budu starat já o vás!
Lenka přelétla přes slzy, které se Katce kutálely po tvářích. Důležité ale bylo něco jiného od chvíle, co ležela v nemocnici, už v jejím pohledu nebyla zloba. Byla to prostě starší, osamělá paní podobná věkem její mamince. Lenka jí začala doopravdy litovat. Tahle žena mohla mít rodinu, děti, vnoučata, místo toho měla jen moc nad domem a malý záhonek, na kterém jí kvetly nejkrásnější růže, jaké Lenka kdy viděla. A člověk, který umí pěstovat takové růže, nemůže být zlý od srdce. Tím si byla jistá.
Dva roky poté.
Teda Lenko! Nechápu, jak to s těmi dětmi zvládáš?! Kluci jsou samý šibalský nápad, dcerka je klid sama! To je jako oheň a led! Kateřina, sedící na lavičce na hřišti, sledovala Lenkinu nejmladší.
Teto Katko, to nic není! Jen dva! Tomáš má čtyři a když se sejdeme, mám chuť utéct z domu! Jeho žena se už modlí, aby páté nebyl zase kluk.
Už víte, co to bude?
Ne. Prý se schovává! smála se Lenka. Tomáš říká, že je připraven na všechno.
Pane bože, to je zase vedro! Kateřina si otřela čelo a pohlédla na Lenku. Řekni, jsi šťastná?
Lenka se zamyslela.
Co člověk potřebuje ke štěstí? Aby měl kolem sebe blízké? To má. Aby byli zdraví? Díkybohu taky ano. Aby děti vyrůstaly v lásce? Zdá se, že s Jaroslavem to zvládají. To znamená, že je naprosto a bez pochyb šťastná.
Ano!
Lenka se usměje a Kateřinu znovu překvapí, jak taková obyčejná úsměv může měnit celý svět okolo.
A i to letní horko, které už měsíce sužovalo celé město, náhle ztratilo svou nepříjemnost. Jako by vedrem navzdory zavanul nový, čerstvý vzduch.
Protože štěstí někdy žije právě tam, kde mu dovolíme vstoupit navzdory samotě, minulosti a letnímu žáru.