Maminko, tatínku, zdravím, volali jste, abychom přijeli zeptala se Maruška se svým manželem Tomášem, když vtrhli do rodinného bytu.
Však to už bylo dávno. Maminka, Irena, trpěla těžkou nemocí, druhá fáze rakoviny…
Prošla cyklem chemoterapie, pak ozařováním. Dostala se do remise, vlasy už trochu dorostly. Přesto však nebylo vhodné se uklidňovat její stav se opět zhoršoval.
Maruško, Tomáši, dobrý večer, pojďte dál řekla bledá, hubená žena, jako malá dívka.
Děti, posaďte se. Máme k vám neobvyklou prosbu, poslouchejte mě přidal se rozpačitý otec, Břetislav.
Maruška i Tomáš usedli na pohovku a napjatě pohlédli na Irenu. Irena povzdechla, podívala se na manžela Borise, jako by hledala oporu.
Maruško, Tomáši, nebuďte překvapení, mám pro vás docela podivnou žádost. V podstatě prosíme vás.
Adoptujte nám chlapce, prosím! Už nám není dáno další dítě, a to z dalších důvodů.
Nastala chvíle ticha. První, kdo se ozval, byla dcera:
Maminko, myslím, že vás překvapím, už dlouho jsme o tom chtěli mluvit, ale báli jsme se to říct. Tomáš a já toužíme po synovi, a už máme dvě vnučky vaše zlaté vnučky, Ema a Tereza.
Nemáme žádnou záruku, že třetí dítě bude chlapec. Navíc už zdraví není ono, operace cesarským řezem už není doporučena. Však jsme uvažovali, že si možná vezmeme chlapečka z dětského domova.
A najednou mi, maminko, říkáš totéž. Odkud jsou ti takové myšlenky?
Maruško, ani nevím, kde začít prošla Irena rukou po ostrůvku nově dorůstajícího vlasu situace se zhoršila.
Pak ke mně přišla stará kamarádka, teta Naděžda z bývalé práce. Vzpomínáte na ni? Měla kdysi nad okem mateřinku, téměř zakrývala oko. Vždycky ji varovali, že by se měla odstranit, jinak by se mohla přeměnit. Když ale přišla k nám, mateřinka už byla pryč, vypadala skvěle.
Navštívila babičku Zdenku v vesnici, a ona jí řekla: Pojďme k ní. Babička Zdenka pomáhala lidem z různých měst, vždycky měla otevřené ruce. Pomyslela jsem si, co mi chybí, a odešli jsme.
Maruška a Tomáš poslouchali Ireninu vyprávění, s přerušeným dechem, ale ne úplně chápali, kam to vede.
A tak, děti pokračovala Irena babička Zdenka mi hned položila podivnou otázku: Máš syna?
Když slyšela, že mám jen jednu dceru, Marušku, a dvě milé vnučky, Ema a Tereza, babička Zdenka se upřímně zeptala: A co s dcerou?
Překvapila jsem se, protože nikdo kromě mě a Břetislava neví, že jsem v pozdním termínu měla výron. Měl se narodit chlapec, první potomek, pro tebe, Maruško. Ale nepřežil řekla Irena, chvějíc rukama okraj trička.
A co dál? zeptala se Maruška širokýma očima.
Pak řekla babička Zdenka: Adoptuj chlapce. Šla dál a odešla. A slzy mi přetekly, jako bych byla viníkem, že jsem nedokázala zachovat prvního syna.
A musím nyní dát teplo a lásku jinému chlapci, obnovit narušenou rovnováhu.
Ať už jsem to tehdy nechtěla, uvědomila jsem si, že opravdu chci. My s Břetislavem můžeme malému muži poskytnout vše teplo, lásku, co potřebuje. Ne jen kvůli vlastnímu uzdravení, ale z čistého úmyslu zachránit jedno malé životní štěstí před osiřelostí a samotou. Rozumíte mi?
Maminko, rozumím ti a plně tě podporuji řekla Maruška se slzami, objala mamu udělejme to!
Maruška a Tomáš už dříve domluvili s ředitelstvím dětského domova, že chtějí adoptovat malého chlapce, a byli pozváni, aby se podívali na děti.
Irena s Břetislavem samozřejmě také jeli. V dětské herně na koberci si hrály děti od tří let výše.
Maminko, podívej, jaký zrzavý chlapec se snaží stavět pyramidu, připomíná tě šeptala Maruška, ukazujíc na jednoho kluka na podlaze.
Ireně se taky ten chlapec líbil. Z rohu místnosti však zaslechla nesrozumitelný hlas.
Obrátila se v rohu stál starší chlapec se smutnýma očima, tiše něco mumlal.
Říkáte mi? Řekněte hlasitěji, neslyšela jsem požádala Irena.
Chlapec udělal krok k ní a znovu povídá: Tetičko, prosím, vezměte si mě, slibuji, nebudete toho litovat. Vezměte mě
Maruška a Tomáš rychle vyplnili všechny papíry a adoptovali Matěje. Ema a Tereza byly nesmírně hrdé, že mají nového bratra.
Matěj se rychle přizpůsobil a začal nazývat Marušku a Tomáše maminkou a tatínkem. Často byl u babičky Ireny a dědečka Borise, kteří bydleli blízko a do školy šel pěšky.
Ireně říkal zvláštně mamko Ira, ačkoliv ho nikdo jiný neoslovoval tak. V té chvíli se Irena, s dechem zadrženým, dívala na Matěje a připadala si, že je to on, její syn, který tehdy nepřežil.
Na tvrdost lékařů Irena zahájila další léčebný cyklus, ale stav se jen zhoršoval.
Matěj se na ni díval do očí, hladil krátké vlasy.
Maminko Iro, proč onemocňuješ? Chci, abys uzdravila! řekl.
Nevím, Matěji, tak to někdy bývá, ale pokusím se uzdravit, slibuji ti řekla Irena, která milovala, jak ho nazýval mamko Iro.
Boris se poradil s lékařem, který trval na operaci.
Jaké jsou šance? zeptal se.
Lékař neobaloval:
Padesát na padesát. Uděláme vše, co můžeme, a to ho zachrání.
Boris a Irena se rozhodli.
Den operace byl napjatý. Maruška neustále volala otci. Ten se domluvil s lékařem, že mu dá vědět, jakmile bude jasno. Boris byl jako na jehlách.
Netrefil se hned, kde je Matěj. Nakonec ho našel v ložnici, u křesla s Ireniným pláštěm.
Matěj neslyšel, jak Boris vstoupil, seděl na podlaze, zakrýval si tvář pláštěm a tiše opakoval:
Maminko Iro, neodcházej, nechci tě znovu ztratit, prosím! Chci, abys byla se mnou navždy, maminko Iro!
Telefonát zasáhl jak Borise, tak Matěje.
Zavolal lékař, hlas byl unavený a bezradný, a srdce Borise se sevřelo jako by chtělo prasknout.
Je vše v pořádku? Irenka přežila operaci? zeptal se.
Borise, tady je doktor Myšák. Operace nebyla jednoduchá, ale nakonec uspěla, vaše manželka vydržela.
Byla na hranici, viděl jsem to poprvé, jako by jí někdo z nebe podával pomocnou ruku, když se zdálo, že život může skončit.
Gratuluji, vidím, že jí bylo dáno ještě žít, že je za co bojovat
Děkuji, děkuji, pane doktore! objal Boris Matěje.
Vidíš, všechno je v pořádku, naše maminka Ira je živá! Jaké štěstí, že jsi s námi, malý.
Odpusť, slyšel jsem, jak jsi prosil za Iru, děkuji ti, můj drahý synku!