Déšť bubnoval bez přestání, jako by nebe chtělo vyprat každou uličku Starého Města. Asfalt pod pouličními lampami se leskl, a drobné potoky se slévaly do žlabů, nesoucí listí, nedopalky cigaret a prach z předchozích dnů. V autě mi tiše hučela topení a zahřívalo tělo. Pomalá melodie z rádia mě izolovala od bouře, jako bych byl uvnitř skleněné bubliny.
Bylo to obyčejné středeční odpoledne a vracel jsem se z práce po schůzce, která dopadla lépe, než jsem čekal. Na spolujezdci ležela složka s papíry a v hlavě mi vířila šarže úkolů. Najednou však na rohu NaPříkopskéulice zahlédl jsem malou postavičku schoulenou pod deštěm.
Měla jen osm let. Temné vlasy jí kvasily k tváři, bunda byla tak tenká, že působila jako papír. V rukou svíraly svazek zvadlých květin, zabalěných do prohněvaného plastu. Boty z plátna byly úplně promočené.
Zpomalil jsem, zastavil u obrubníku a bez váhání jsem vystoupil. Stál jsem vedle ní pár vteřin. Mohl jsem jen tak odjet, jako tolik lidí, ale něco v tom, jak svírá květiny k hrudi, jako by to byl její jediný poklad, mě zadrželo.
Hej, pane! zakřičela přes hukot deště. Nechcete květiny pro svou manželku? Jsou moc hezké prodám je levně.
Její hlas byl slabý, přesto se snažil znít veselě.
Svlékl jsem si bundu a dal ji dívce na ramena. Byla pro ni obrovská, ale aspoň ji zahřála.
Vezmi řekl jsem a podal i svůj červený deštník. Zmrzneš takhle.
Podívala se na mě, jako by dostala diamant.
Ne, pane moje maminka říká, že si nesmím brát věci od cizích.
Maminka má pravdu odpověděl jsem ale tohle není dar, jen půjčka, dokud nebudeš pracovat.
Chvíli váhala, pak deštník přijal.
Kolik květin máš? zeptal jsem se.
Dvacet svazků, pane. Po tisíc korun za kus ale můžu dát za osm set, protože jsou trochu po dešti.
Vytáhl jsem peněženku a podal jí dvacet tisíc korun.
Vezmu si je všechny.
Otevřela ústa, ale slova nevyšla.
Všechny? Co s nimi budeš dělat?
Rozdám je odpověděl jsem. Lidem, co tu projdou. Aby měli všichni o něco hezčí den.
Na tváři se jí objevil plachý úsměv.
Maminka mi tomu nevěří.
Kde je tvoje maminka?
Doma, stará se o mého bratříčka. Je nemocný. Proto jsem šla ven, aby maminka nezmokla.
Už v krku měl uzel.
Vezmi si bundu i deštník a běž domů. Maminka se určitě trápí.
Dívka přitiskla peníze k hrudi, udělala pár kroků a ještě předtím, než zahnutila do ulice, zakřičela:
Děkuji, pane! Ať vám Bůh žehná!
Viděl jsem, jak odchází, chráněná mým červeným deštníkem. Vraťil jsem se k autu, promočený, ale s podivným pocitem: smíšením smutku, něhy a slabého nádechu naděje.
Znovu zapnul jsem topení. V kabině se rozprostřel vůně květin a když jsem začal rozdávat svazky kolem, cítil jsem, že se ve mně něco změnilo, i když přesně nevěděl, co.