Dnešní den byl náročný, ale plný uspokojení z dobře odvedené práce. Když jsem vstoupila do firmy, seděl u pultu mladý chlapec, který ani neodtrhl oči od svého smartphonu. Jeho módní účes a značkový svetr z dálky hlásaly jeho vlastní důležitost a úplný nezájem o okolní svět.
Já, Věra Nováková, jsem si upravila svou jednoduchou, ale kvalitní tašku na rameni. Záměrně jsem se oblékla tak, abych nebudila pozornost: skromná blůza, sukně ke kolenům, pohodlné boty s plochou podrážkou.
Předchozí ředitel, unavený Jiří s šedivými vlasy, se kterým jsem vyřizovala koupi firmy, se usmál, když uslyšel můj plán.
Jako trojský kůň, Věro, řekl s uznáním. Spolkou návnadu a ani si nevšimnou, že je to past. Nikdy nepřijdou na to, kdo ve skutečnosti jsi dokud nebude pozdě.
Jsem jejich nová kolegyně. Přišla jsem na dokumentační oddělení, řekla jsem klidným, tichým hlasem, záměrně bez jakéhokoli příkazného tónu.
Mladík konečně vzhlédl. Prohlédl si mě od hlavy až k patě od ošoupaných bot po pečlivě učesané šedivé vlasy a v jeho pohledu se zableskla otevřená, nepokrytá ironie. Ani se nesnažil to skrývat.
Aha, ano. Říkali, že má přijít někdo nový. Převzala jste vstupní kartu u ostrahy?
Ano, mám ji tady.
Líně ukázal k turniketu, jako by ukazoval cestu zbloudilému hmyzu.
Vaše pracoviště bude někde vzadu. Už se nějak zorientujete.
Přikývla jsem. Zorientuji se, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem vstoupila do open space kanceláře bzučící jako včelí úl.
Už čtyřicet let se orientuji v labyrintech života. Po náhlé smrti manžela jsem oživila téměř zkrachovalý podnik. Spravovala jsem složité investice, které znásobily můj majetek. A přišla jsem na to, jak se nezbláznit z nudy a samoty v tom obrovském prázdném domě v šedesáti pěti letech.
Tato kvetoucí, ale uvnitř prohnilá IT firma alespoň tak jsem to vnímala byla pro mě v poslední době největší výzvou.
Můj stůl stál v nejvzdálenějším rohu, přímo u dveří do archivu. Starý, s poškrábanou deskou a vrzající židlí jako malý ostrůvek z minulosti v moři zářivé technologie.
Už se zabydlujete? ozvalo se za mými zády nepříjemně sladkým hlasem. Přede mnou stála Alena, šéfka marketingu, v krémovém, dokonale vyžehleném kalhotovém kostýmu…
Obklopoval ji drahý parfém a vůně úspěchu.
Snažím se, usmála jsem se jemně.
Budete muset projít loňské smlouvy k projektu Altair. Jsou v archivu.
Nemyslím, že by to bylo těžké v jejím hlasu byla patrná povýšená nadřazenost, jako by dávala jednoduchý úkol někomu s omezenými rozumovými schopnostmi.
Alena se na mě dívala jako na nějakou podivnou vyhynulou fosilii. Když vojenským krokem odcházela, zaslechla jsem za sebou tichý chechtot.
V HR jim úplně popletli léky. Brzy budou přijímat i dinosaury.
Předstírala jsem, že jsem neslyšela. Musela jsem se ještě porozhlédnout.
Vyrazila jsem směrem k vývojovému oddělení a zastavila se před skleněnou zasedací místností, kde několik mladých lidí vášnivě diskutovalo.
Paní, hledáte něco? oslovil mě vysoký muž, když vyšel zpoza stolu.
Byl to Tomáš, vedoucí vývojář. Budoucí hvězda firmy alespoň to stálo v jeho hodnocení. V hodnocení, které si zřejmě napsal sám.
Ano, hledám archiv, milý.
Tomáš se usmál a otočil se zpět ke kolegům, kteří zvědavě pozorovali scénu, jako by sledovali zadarmo představení cirkusu.
Babičko, myslím, že jste úplně na špatném oddělení. Archiv je támhle, zamával neurčitě směrem k mému stolu.
My tady děláme vážnou práci. Něco, o čem vy ani nesníte.
Skupina za ním tiše zachichotala.
Cítila jsem, jak ve mně stoupá chladný, klidný hněv.
Dívala jsem se na jejich samolibé tváře a na drahé hodinky na Tomášově zápěstí.
Všechno to bylo pořízeno z mých peněz.
Děkuji, odpověděla jsem vyrovnaným hlasem. Teď už přesně vím, kam mám jít.
Archiv byl malá, dusná místnost bez oken.
Dala jsem se do práce. Složka Altair se rychle našla.
Systematicky jsem začala procházet papíry. Smlouvy, přílohy, doklady o plnění. Na papíře vše vypadalo dokonale.
Ale moje zkušené oko okamžitě zachytilo několik podezřelých věcí.
V aktech pro subdodavatele Kyber-Systémy byly sumy zaokrouhleny na celé tisíce mohlo to být nedbalost, ale možná i záměr zakrýt skutečné vyúčtování.
Formulace provedených prací byly vágní: poradenské služby, analytická podpora, optimalizace procesů.
Klasické metody pro vyvádění peněz znala jsem je už z devadesátých let.
Po několika hodinách zakřičely dveře. Ve dveřích stála mladá dívka s ustrašenýma očima.
Dobrý den. Jsem Eliška z účetnictví. Alena říkala, že jste tady Určitě je to obtížné bez elektronického přístupu? Já vám můžu pomoct.
V jejím hlasu nebylo ani špetky pohrdání.
Děkuji, Eliško. To by bylo od tebe opravdu milé.
Ale prosím, není to nic velkého. Jen oni no ne vždy chápou, že ne každý se narodil s tabletem v ruce, koktala Eliška a zčervenala.
Zatímco mi Eliška srozumitelně vysvětlovala rozhraní programu, přemýšlela jsem, že i v tom nejšpinavějším bahně lze najít čistý pramen.
Jakmile Eliška odešla, ve dveřích se objevil Tomáš.
Tak, já potřebuji co nejdříve kopii smlouvy od Kyber-Systémy.
Mluvil, jako by vydával příkaz služebné.
Dobrý den, odpověděla jsem klidně. Právě tyto dokumenty procházím. Dejte mi minutku.
Minutku? Já žádnou minutku nemám. Za pět minut mám konferenční hovor. Proč to ještě není digitalizováno? Co tady vůbec děláte?
Jeho arogance byla jeho slabým místem. Byl přesvědčen, že nikdo a zvláště tato stará žena se neodváží nebo nedokáže zkontrolovat jeho práci.
Dnes je můj první pracovní den, odpověděla jsem vyrovnaným hlasem. A snažím se uklidit to, co ostatní přede mnou neudělali.
To mě nezajímá! přerušil mě a přistoupil ke stolu, bez sebemenší zdvořilosti mi vyrval hledanou složku z rukou. Vy, staří, jste vždycky jen na obtíž!
Pak vyběhl ven a zabouchl dveře za sebou.
Nevšimla jsem si ho. Už jsem viděla vše, co bylo potřeba.
Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo svého soukromého právníka.
Karle, dobrý den. Podívejte se prosím na jednu firmu. Jmenuje se Kyber-Systémy. Mám pocit, že jejich vlastnická struktura by mohla být velmi zajímavá.
Druhý den ráno telefon zavibroval.
Paní Nováková, měla jste pravdu. Kyber-Systémy je prázdná krycí firma. Je zapsaná na jméno jistého Nováka. Je to bratranec Tomáše, vedoucího vývojáře. Klasický trik.
Děkuji, Karle. Přesně tohle jsem potřebovala vědět.
Vrchol přišel po obědě. Celou kancelář svolali na týdenní schůzku.
Alena zářila, když hovořila o úspěších.
Ach, zdá se, že jsem zapomněla vytisknout konverzní report. Věro, ozvala se do mikrofonu, její hlas zněl jedovatě sladce, buďte tak hodná a přineste z archivu složku za čtvrtý kvartál. Ale zkuste tentokrát nezabloudit.
Sálem se přehnal tichý chechtot.
Beze slova jsem vstala. Bod, odkud není návratu, už byl překročen.
Za pár minut jsem se vrátila.
Tomáš stál s Alenou a něco si šeptali.
A tady přichází naše zachránkyně! prohlásil nahlas Tomáš. Mohla byste být i rychlejší. Čas jsou peníze. Zvláště ty naše peníze.
A to jedno slovo naše bylo tou poslední kapkou v poháru.
Narovnala jsem se.
Předchozí shrbenost beze stopy zmizela. Můj pohled ztvrdl.
Máte pravdu, Tomáši. Čas jsou opravdu peníze. Zvláště ty peníze, které se teď perou přes Kyber-Systémy.
Nemyslíte si, že tento projekt byl pro vás osobně mnohem výnosnější než pro samotnou firmu?
Tomášova tvář se změnila. Úsměv z ní zmizel.
Já já nerozumím, o čem to mluvíte.
Opravdu? Pak snad můžete přítomným vysvětlit, v jakém příbuzenském vztahu jste k jistému panu Novákovi?
V místnosti zavládlo mrtvé ticho. Alena se pokusila zachránit situaci.
Promiňte, ale jakým právem se do toho vměšuje tento zaměstnanec do našich finančních záležitostí?
Nevšimla jsem si jí. Pomalu jsem obešla stůl a zastavila se u jeho čela.
Mám k tomu právo zcela přímo. Dovolte, abych se představila. Jsem Věra Nováková, nová majitelka firmy.
Kdyby v místnosti vybuchla bomba, byl by ten úžas menší.
Tomáši, pokračovala jsem ledovým hlasem, jste propuštěn. Moji advokáti se s vámi a vaším bratrem spojí. Doporučuji vám neopouštět Prahu.
Tomáš se zhroutil a beze slova se posadil na židli.
Vy, Aleno, jste také propuštěna. Z důvodu profesní nezpůsobilosti a zhoršování pracovní atmosféry.
Alena zčervenala. Jak se opovažujete!
Opovažuji se, odsekla jsem ostře. Máte hodinu na sbalení věcí. Ostraha vás vyprovodí.
To platí pro všechny, kteří si myslí, že věk je důvod k posměchu. Recepční mladík a několik vývojářů z oddělení mohou odejít.
V sále zavládla hrůza.
V příštích dnech začne v celé firmě důkladný audit.
Můj pohled se zastavil v dalekém rohu místnosti na ustrašené Elišce.
Eliško, buďte tak laskavá a přijďte sem.
Eliška se třesoucí přistoupila ke stolu.
Během těch dvou dnů jste byla jediná zaměstnankyně, která prokázala nejen profesionalitu, ale i základní lidskost.
Právě teď zakládám nové oddělení interní kontroly a ráda bych, abyste byla členem mého týmu. Zítra si promluvíme o vaší nové pozici a detailech zaškolení.
Eliška úžasem otevřela ústa, ale nedokázala promluvit.
Zvládnete to, řekla jsem rozhodně. A teď ať se všichni vrátí ke své práci. Výjimku tvoří propuštění. Pracovní den pokračuje.
Otočila jsem se a vyšla ven, zanechávajíc za sebou rozvrácený svět, který byl postaven na pýše a nadřazenosti.
Necítila jsem žádný triumf.
Jen chladné, tiché uspokojení to, co člověk cítí po dobře vykonané práci.
Protože abyste mohli postavit dům na pevných základech, musíte nejdříve vyčistit prostor od hniloby.
A já jsem s tím velkým úklidem právě začala.Dnešní den byl náročný, ale plný uspokojení z dobře odvedené práce. Když jsem vstoupila do firmy, seděl u pultu mladý chlapec, který ani neodtrhl oči od svého smartphonu. Jeho módní účes a značkový svetr z dálky hlásaly jeho vlastní důležitost a úplný nezájem o okolní svět.
Já, Věra Nováková, jsem si upravila svou jednoduchou, ale kvalitní tašku na rameni. Záměrně jsem se oblékla tak, abych nebudila pozornost: skromná blůza, sukně ke kolenům, pohodlné boty s plochou podrážkou.
Předchozí ředitel, unavený Jiří s šedivými vlasy, se kterým jsem vyřizovala koupi firmy, se usmál, když uslyšel můj plán.
Jako trojský kůň, Věro, řekl s uznáním. Spolkou návnadu a ani si nevšimnou, že je to past. Nikdy nepřijdou na to, kdo ve skutečnosti jsi dokud nebude pozdě.
Jsem jejich nová kolegyně. Přišla jsem na dokumentační oddělení, řekla jsem klidným, tichým hlasem, záměrně bez jakéhokoli příkazného tónu.
Mladík konečně vzhlédl. Prohlédl si mě od hlavy až k patě od ošoupaných bot po pečlivě učesané šedivé vlasy a v jeho pohledu se zableskla otevřená, nepokrytá ironie. Ani se nesnažil to skrývat.
Aha, ano. Říkali, že má přijít někdo nový. Převzala jste vstupní kartu u ostrahy?
Ano, mám ji tady.
Líně ukázal k turniketu, jako by ukazoval cestu zbloudilému hmyzu.
Vaše pracoviště bude někde vzadu. Už se nějak zorientujete.
Přikývla jsem. Zorientuji se, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem vstoupila do open space kanceláře bzučící jako včelí úl.
Už čtyřicet let se orientuji v labyrintech života. Po náhlé smrti manžela jsem oživila téměř zkrachovalý podnik. Spravovala jsem složité investice, které znásobily můj majetek. A přišla jsem na to, jak se nezbláznit z nudy a samoty v tom obrovském prázdném domě v šedesáti pěti letech.
Tato kvetoucí, ale uvnitř prohnilá IT firma alespoň tak jsem to vnímala byla pro mě v poslední době největší výzvou.
Můj stůl stál v nejvzdálenějším rohu, přímo u dveří do archivu. Starý, s poškrábanou deskou a vrzající židlí jako malý ostrůvek z minulosti v moři zářivé technologie.
Už se zabydlujete? ozvalo se za mými zády nepříjemně sladkým hlasem. Přede mnou stála Alena, šéfka marketingu, v krémovém, dokonale vyžehleném kalhotovém kostýmu…
Obklopoval ji drahý parfém a vůně úspěchu.
Snažím se, usmála jsem se jemně.
Budete muset projít loňské smlouvy k projektu Altair. Jsou v archivu.
Nemyslím, že by to bylo těžké v jejím hlasu byla patrná povýšená nadřazenost, jako by dávala jednoduchý úkol někomu s omezenými rozumovými schopnostmi.
Alena se na mě dívala jako na nějakou podivnou vyhynulou fosilii. Když vojenským krokem odcházela, zaslechla jsem za sebou tichý chechtot.
V HR jim úplně popletli léky. Brzy budou přijímat i dinosaury.
Předstírala jsem, že jsem neslyšela. Musela jsem se ještě porozhlédnout.
Vyrazila jsem směrem k vývojovému oddělení a zastavila se před skleněnou zasedací místností, kde několik mladých lidí vášnivě diskutovalo.
Paní, hledáte něco? oslovil mě vysoký muž, když vyšel zpoza stolu.
Byl to Tomáš, vedoucí vývojář. Budoucí hvězda firmy alespoň to stálo v jeho hodnocení. V hodnocení, které si zřejmě napsal sám.
Ano, hledám archiv, milý.
Tomáš se usmál a otočil se zpět ke kolegům, kteří zvědavě pozorovali scénu, jako by sledovali zadarmo představení cirkusu.
Babičko, myslím, že jste úplně na špatném oddělení. Archiv je támhle, zamával neurčitě směrem k mému stolu.
My tady děláme vážnou práci. Něco, o čem vy ani nesníte.
Skupina za ním tiše zachichotala.
Cítila jsem, jak ve mně stoupá chladný, klidný hněv.
Dívala jsem se na jejich samolibé tváře a na drahé hodinky na Tomášově zápěstí.
Všechno to bylo pořízeno z mých peněz.
Děkuji, odpověděla jsem vyrovnaným hlasem. Teď už přesně vím, kam mám jít.
Archiv byl malá, dusná místnost bez oken.
Dala jsem se do práce. Složka Altair se rychle našla.
Systematicky jsem začala procházet papíry. Smlouvy, přílohy, doklady o plnění. Na papíře vše vypadalo dokonale.
Ale moje zkušené oko okamžitě zachytilo několik podezřelých věcí.
V aktech pro subdodavatele Kyber-Systémy byly sumy zaokrouhleny na celé tisíce mohlo to být nedbalost, ale možná i záměr zakrýt skutečné vyúčtování.
Formulace provedených prací byly vágní: poradenské služby, analytická podpora, optimalizace procesů.
Klasické metody pro vyvádění peněz znala jsem je už z devadesátých let.
Po několika hodinách zakřičely dveře. Ve dveřích stála mladá dívka s ustrašenýma očima.
Dobrý den. Jsem Eliška z účetnictví. Alena říkala, že jste tady Určitě je to obtížné bez elektronického přístupu? Já vám můžu pomoct.
V jejím hlasu nebylo ani špetky pohrdání.
Děkuji, Eliško. To by bylo od tebe opravdu milé.
Ale prosím, není to nic velkého. Jen oni no ne vždy chápou, že ne každý se narodil s tabletem v ruce, koktala Eliška a zčervenala.
Zatímco mi Eliška srozumitelně vysvětlovala rozhraní programu, přemýšlela jsem, že i v tom nejšpinavějším bahně lze najít čistý pramen.
Jakmile Eliška odešla, ve dveřích se objevil Tomáš.
Tak, já potřebuji co nejdříve kopii smlouvy od Kyber-Systémy.
Mluvil, jako by vydával příkaz služebné.
Dobrý den, odpověděla jsem klidně. Právě tyto dokumenty procházím. Dejte mi minutku.
Minutku? Já žádnou minutku nemám. Za pět minut mám konferenční hovor. Proč to ještě není digitalizováno? Co tady vůbec děláte?
Jeho arogance byla jeho slabým místem. Byl přesvědčen, že nikdo a zvláště tato stará žena se neodváží nebo nedokáže zkontrolovat jeho práci.
Dnes je můj první pracovní den, odpověděla jsem vyrovnaným hlasem. A snažím se uklidit to, co ostatní přede mnou neudělali.
To mě nezajímá! přerušil mě a přistoupil ke stolu, bez sebemenší zdvořilosti mi vyrval hledanou složku z rukou. Vy, staří, jste vždycky jen na obtíž!
Pak vyběhl ven a zabouchl dveře za sebou.
Nevšimla jsem si ho. Už jsem viděla vše, co bylo potřeba.
Vytáhla jsem telefon a vytočila číslo svého soukromého právníka.
Karle, dobrý den. Podívejte se prosím na jednu firmu. Jmenuje se Kyber-Systémy. Mám pocit, že jejich vlastnická struktura by mohla být velmi zajímavá.
Druhý den ráno telefon zavibroval.
Paní Nováková, měla jste pravdu. Kyber-Systémy je prázdná krycí firma. Je zapsaná na jméno jistého Nováka. Je to bratranec Tomáše, vedoucího vývojáře. Klasický trik.
Děkuji, Karle. Přesně tohle jsem potřebovala vědět.
Vrchol přišel po obědě. Celou kancelář svolali na týdenní schůzku.
Alena zářila, když hovořila o úspěších.
Ach, zdá se, že jsem zapomněla vytisknout konverzní report. Věro, ozvala se do mikrofonu, její hlas zněl jedovatě sladce, buďte tak hodná a přineste z archivu složku za čtvrtý kvartál. Ale zkuste tentokrát nezabloudit.
Sálem se přehnal tichý chechtot.
Beze slova jsem vstala. Bod, odkud není návratu, už byl překročen.
Za pár minut jsem se vrátila.
Tomáš stál s Alenou a něco si šeptali.
A tady přichází naše zachránkyně! prohlásil nahlas Tomáš. Mohla byste být i rychlejší. Čas jsou peníze. Zvláště ty naše peníze.
A to jedno slovo naše bylo tou poslední kapkou v poháru.
Narovnala jsem se.
Předchozí shrbenost beze stopy zmizela. Můj pohled ztvrdl.
Máte pravdu, Tomáši. Čas jsou opravdu peníze. Zvláště ty peníze, které se teď perou přes Kyber-Systémy.
Nemyslíte si, že tento projekt byl pro vás osobně mnohem výnosnější než pro samotnou firmu?
Tomášova tvář se změnila. Úsměv z ní zmizel.
Já já nerozumím, o čem to mluvíte.
Opravdu? Pak snad můžete přítomným vysvětlit, v jakém příbuzenském vztahu jste k jistému panu Novákovi?
V místnosti zavládlo mrtvé ticho. Alena se pokusila zachránit situaci.
Promiňte, ale jakým právem se do toho vměšuje tento zaměstnanec do našich finančních záležitostí?
Nevšimla jsem si jí. Pomalu jsem obešla stůl a zastavila se u jeho čela.
Mám k tomu právo zcela přímo. Dovolte, abych se představila. Jsem Věra Nováková, nová majitelka firmy.
Kdyby v místnosti vybuchla bomba, byl by ten úžas menší.
Tomáši, pokračovala jsem ledovým hlasem, jste propuštěn. Moji advokáti se s vámi a vaším bratrem spojí. Doporučuji vám neopouštět Prahu.
Tomáš se zhroutil a beze slova se posadil na židli.
Vy, Aleno, jste také propuštěna. Z důvodu profesní nezpůsobilosti a zhoršování pracovní atmosféry.
Alena zčervenala. Jak se opovažujete!
Opovažuji se, odsekla jsem ostře. Máte hodinu na sbalení věcí. Ostraha vás vyprovodí.
To platí pro všechny, kteří si myslí, že věk je důvod k posměchu. Recepční mladík a několik vývojářů z oddělení mohou odejít.
V sále zavládla hrůza.
V příštích dnech začne v celé firmě důkladný audit.
Můj pohled se zastavil v dalekém rohu místnosti na ustrašené Elišce.
Eliško, buďte tak laskavá a přijďte sem.
Eliška se třesoucí přistoupila ke stolu.
Během těch dvou dnů jste byla jediná zaměstnankyně, která prokázala nejen profesionalitu, ale i základní lidskost.
Právě teď zakládám nové oddělení interní kontroly a ráda bych, abyste byla členem mého týmu. Zítra si promluvíme o vaší nové pozici a detailech zaškolení.
Eliška úžasem otevřela ústa, ale nedokázala promluvit.
Zvládnete to, řekla jsem rozhodně. A teď ať se všichni vrátí ke své práci. Výjimku tvoří propuštění. Pracovní den pokračuje.
Otočila jsem se a vyšla ven, zanechávajíc za sebou rozvrácený svět, který byl postaven na pýše a nadřazenosti.
Necítila jsem žádný triumf.
Jen chladné, tiché uspokojení to, co člověk cítí po dobře vykonané práci.
Protože abyste mohli postavit dům na pevných základech, musíte nejdříve vyčistit prostor od hniloby.
A já jsem s tím velkým úklidem právě začala.