Dostala se mi ta ošklivá

Výbuch Hlasitý třesk Temnota Temnota
Konečně temnota začala ustupovat. Ozval se hlas:
Jitko Svobodová, to je záchranář, tady něco vybuchlo.
Skrz nesnesitelnou bolest pocítil na krku dotek ruky. S námahou se pokusil pootevřít víčka. Podařilo se to jen stěží. Před očima se mihl přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas hned vedle.
Rodiče se vrátili z práce. Matka se hned vrhla do kuchyně, pohlédnuvši do pokoje, kde syn dělal úkoly. Jiří, když vešel dovnitř, si okamžitě všiml, že synova nálada není dobrá.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zabručel syn, čtvrťák.
No tak, vyklop to!
Brzy je osmý březen. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme dívkám připravit dárky.
No, a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ošklivá, Jitka Svobodová.
Všechny dívky chtějí dárek k osmému březnu, i ty ošklivé, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
Jak to? Jiří se nedokázal zdržet a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Jitka je Panna a Pannám nejvíce vyhovuje Býk. A já jsem zrovna Býk.
To je dobře, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec se neudržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Aleno, jdi do kuchyně, – otcova tvář zvážněla. Máme se synem vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutným hlasem zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Vždyť pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A my vyrábíme všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Následující den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Jitce k osmému březnu! Tomáš.
Ach, jak nádherně ten přívěsek zářil! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadal naprosto úžasně.
***
A tady je sedmý březen. Učitelka neměla v úmyslu vést hodiny. Nejprve školáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby chlapci darovali dárky dívkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni chlapci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Jitce Svobodové a pronesl, jak ho učil otec:
Jitko, gratuluji ti ke svátku osmého března! Možná, že jednoho dne osud spojí Býka a Pannu.
Poté, co pronesl naučenou frázi, Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak začalo bušit srdce této ošklivé, podle jeho názoru, dívky.
Brzy se Jitčini rodiče přestěhovali do jiné čtvrti a Jitka sama od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se k nikomu konkrétnímu.
Ozvalo se nějaké klapání a k jeho posteli přistoupil pacient o berlích, pozorně si ho prohlédl a zeptal se:
Probudil ses? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce a nohy všechny v pořádku? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Zdá se, vše na místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobře, pokud je vše celé.
Tu přistoupila sestra a účastně se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo! odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvému životu nic nehrozí. Ruce a nohy budou fungovat. Jen zůstane mnoho jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila, abys zavolal, až se probudíš.
– Synáčku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, všechno je v pořádku, – snažil se mluvit co nejsvěžeji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou v noci. Synáčku, hned přijdu.
– Mami, moc se nerozčiluj!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se ti stalo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – začal si vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, tam jsou lahve rozházené, tu a tam oheň. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Ano, dostalo se ti to.
– Novák Tomáš, – ozval se hlas sestry. K tobě kolega z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak se máš?
– Ruce, nohy v pořádku! optimisticky odpověděl zraněný. Ale zatím mohu pozdravit jen levou rukou!
– No tak!
– Co se tam dělo dál?
– Už jsme vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrhli zpět, vytáhli tě celý jsi byl v krvi doktoři už byli poblíž
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude obchůzka. Sestra řekla, aby to nebylo dlouhé.
Kamarád nestačil odejít, když vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak to jde, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě zašívali? zeptal se Tomáš.
– Ne, Jitka Svobodová. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš se už pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, narazil do vrat, dobře, že stačil pravou ruku vpřed vystavit. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes by měl obchůzku provádět lékař, který ho předevčírem pět hodin šil v operačním sále. Tomáš byl dokonce trochu nervózní.
A tady vešla. Mladá, štíhlá, pravda v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily a bílý plášť jí byl úplně k duhu. Tomáš ve svých dvaceti sedmi letech byl už ženatý. Ale po půl roce se rozešli charaktery se neshodovaly, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti se bývalé manželce nelíbila záchranářova mzda.
– Dobrý den! pronesla lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě šila?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Jitka Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! pronesla, aniž by ho poznala.
– Jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáš Novák? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– Samozřejmě, Jitko? když uviděl slzy v očích ženy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takto setkáme.
Více ten den Jitka do jeho pokoje nešla. Ale Tomáš už pochopil, že její rozvrh, stejně jako jeho: den, noc a dva dny volna.
Nechtěl před ní vypadat bezmocně. Celý následující den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se za zeď, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař pracující denní směnu odešel. Přišla nová směna to se dalo poznat podle hovoru na chodbě. Teď obchůzka
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale nějak se nespalo. Už po půlnoci na chodbě se ozvaly něčí kroky, ty ztichly a v tomto tichu Tomáš spíše cítil, než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a, s hlavou skloněnou na ruce, plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Jitko!
Vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – dusíc se slzami začala vyprávět. Udělala jsem všechno možné i nemožné Teď je na jednotce intenzivní péče, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Jitko!
– Pracuji jako chirurg tři roky a stále si nemohu zvyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale přece jsme s tebou zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto ode mě odešla i žena. Říká: že se vracím domů ne svůj a málo vydělávám. Ale já mám vždycky čtyřicet dá se žít.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do tváře. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Stále jsem nebyla vdaná, žiju s rodiči jako dítě.
– No tak, je nám s tebou teprve dvacet sedm celý život před námi.
– Ne, Tomáši, je nám už dvacet sedm.
– Jitko Svobodová, její puls mizí, – vykřikla sestra, která vyběhla.
– Promiň! a Jitka se vrhla na jednotku intenzivní péče.
Tu noc Tomáš usnout nedokázal. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu dala injekci.
– Žena, které dnes v noci dělali operaci, žije? zeptal se nečekaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je extrémně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Jitkou se viděli, když byly její směny, navíc ho k ní stále silněji a silněji táhlo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde se dá mluvit o něčem velmi osobním.
A tady během jedné z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštím, – usmál se a dodal. Myslím z nemocnice. Hned půjdete na vaši polikliniku, a tam už rozhodnou, jak dlouho budete ještě na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Nespěchejte příliš. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Pohledem do zrcadla uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nevyplatí upozorňovat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se za zeď, šla pacientka.
Přece se to podařilo! probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už k nám nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a trápila se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synáčku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdravý.
– Pojď, uvařila jsem ti. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš žít v rodném domě. Tvůj pokoj je pořád prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat věci do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel na polikliniku. Do oběda chodil po ordinacích. Po obědě zašel do práce, právě byla jeho směna.
– Kam jdeš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek pro dárek spolužačce?
– Ošklivé Jitce Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– A to si pamatuji.
– Tati, Jitka je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí na krku ten přívěsek.
– To je ale!
– Tati, tvá slova se vyplnila. Jdu za ní!
***
Dvacet sedm let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.Výbuch Hlasitý třesk Temnota Temnota
Konečně temnota začala ustupovat. Ozval se hlas:
Jitko Svobodová, to je záchranář, tady něco vybuchlo.
Skrz nesnesitelnou bolest pocítil na krku dotek ruky. S námahou se pokusil pootevřít víčka. Podařilo se to jen stěží. Před očima se mihl přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém plášti
Na operační sál! zazněl hlas hned vedle.
Rodiče se vrátili z práce. Matka se hned vrhla do kuchyně, pohlédnuvši do pokoje, kde syn dělal úkoly. Jiří, když vešel dovnitř, si okamžitě všiml, že synova nálada není dobrá.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zabručel syn, čtvrťák.
No tak, vyklop to!
Brzy je osmý březen. Učitelka nás dnes zdržela a řekla, že musíme dívkám připravit dárky.
No, a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona rozdělila, kdo komu daruje, – syn těžce povzdechl. Mně připadla ošklivá, Jitka Svobodová.
Všechny dívky chtějí dárek k osmému březnu, i ty ošklivé, – otec se snažil mluvit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu?
Jak to? Jiří se nedokázal zdržet a znovu se usmál.
Podle kompatibility. Jitka je Panna a Pannám nejvíce vyhovuje Býk. A já jsem zrovna Býk.
To je dobře, když si vyhovujete! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec se neudržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Aleno, jdi do kuchyně, – otcova tvář zvážněla. Máme se synem vážný rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutným hlasem zeptal:
Tati, a co mám teď dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám tvé vyvolené dárek.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Vždyť pracuješ v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanice. A my vyrábíme všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš sám!
***
Následující den otec přinesl přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal jako zlatý. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé jemně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Jitce k osmému březnu! Tomáš.
Ach, jak nádherně ten přívěsek zářil! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadal naprosto úžasně.
***
A tady je sedmý březen. Učitelka neměla v úmyslu vést hodiny. Nejprve školáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, aby chlapci darovali dárky dívkám.
Co se tu rozpoutalo! Všichni chlapci se vrhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Jitce Svobodové a pronesl, jak ho učil otec:
Jitko, gratuluji ti ke svátku osmého března! Možná, že jednoho dne osud spojí Býka a Pannu.
Poté, co pronesl naučenou frázi, Tomáš zamířil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak začalo bušit srdce této ošklivé, podle jeho názoru, dívky.
Brzy se Jitčini rodiče přestěhovali do jiné čtvrti a Jitka sama od páté třídy začala chodit do jiné školy.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se pohnout rukama a nohama. Pohybovala se jen levá ruka.
Kde jsem? obrátil se k nikomu konkrétnímu.
Ozvalo se nějaké klapání a k jeho posteli přistoupil pacient o berlích, pozorně si ho prohlédl a zeptal se:
Probudil ses? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce a nohy všechny v pořádku? zeptal se Tomáš tichým hlasem.
Zdá se, vše na místě, – sdělil ten radostnou zprávu. Jen jsi celý obvázaný od hlavy až k patě.
To je dobře, pokud je vše celé.
Tu přistoupila sestra a účastně se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se se mnou stalo! odpověděl otázkou na otázku Tomáš.
– Tvému životu nic nehrozí. Ruce a nohy budou fungovat. Jen zůstane mnoho jizev, – podala zapnutý telefon. Tvoje matka prosila, abys zavolal, až se probudíš.
– Synáčku, – ozval se skrz slzy hlas matky.
– Mami, všechno je v pořádku, – snažil se mluvit co nejsvěžeji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou v noci. Synáčku, hned přijdu.
– Mami, moc se nerozčiluj!
Položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Tři týdny tu budeš ležet. To je jisté!
– Co se ti stalo? zeptal se soused z pokoje, když sestra odešla.
– Jsem záchranář. V továrně začaly vybuchovat kyslíkové lahve, – začal si vzpomínat Tomáš. Zavolali nás. Přijeli jsme před hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, tam jsou lahve rozházené, tu a tam oheň. Začali jsme zraněné vynášet Já jsem vycházel poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Ano, dostalo se ti to.
– Novák Tomáš, – ozval se hlas sestry. K tobě kolega z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak se máš?
– Ruce, nohy v pořádku! optimisticky odpověděl zraněný. Ale zatím mohu pozdravit jen levou rukou!
– No tak!
– Co se tam dělo dál?
– Už jsme vycházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrhli zpět, vytáhli tě celý jsi byl v krvi doktoři už byli poblíž
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři přítele objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Teď bude obchůzka. Sestra řekla, aby to nebylo dlouhé.
Kamarád nestačil odejít, když vešel lékař, muž kolem čtyřiceti:
– No, jak to jde, hrdino? přistoupil k jeho posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak budeš žít. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě zašívali? zeptal se Tomáš.
– Ne, Jitka Svobodová. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš se už pokoušel vstávat. Pravda, bolest v nohách byla ještě silná, pravá ruka roztržená. A ran po celém těle nejméně deset. Dvě na obličeji, když to vybuchlo, narazil do vrat, dobře, že stačil pravou ruku vpřed vystavit. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes by měl obchůzku provádět lékař, který ho předevčírem pět hodin šil v operačním sále. Tomáš byl dokonce trochu nervózní.
A tady vešla. Mladá, štíhlá, pravda v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily a bílý plášť jí byl úplně k duhu. Tomáš ve svých dvaceti sedmi letech byl už ženatý. Ale po půl roce se rozešli charaktery se neshodovaly, jak napsali v žádosti, ale ve skutečnosti se bývalé manželce nelíbila záchranářova mzda.
– Dobrý den! pronesla lékařka a zamířila k jeho posteli.
– Dobrý den! Vy jste mě šila?
– Já, – usmála se. Něco není v pořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A ona se naklonila nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící z jejího krku:
– Jitka Svobodová!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! pronesla, aniž by ho poznala.
– Jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáš Novák? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– Samozřejmě, Jitko? když uviděl slzy v očích ženy, položil dlaň na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a otřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takto setkáme.
Více ten den Jitka do jeho pokoje nešla. Ale Tomáš už pochopil, že její rozvrh, stejně jako jeho: den, noc a dva dny volna.
Nechtěl před ní vypadat bezmocně. Celý následující den se pokoušel chodit po pokoji opíraje se o postele, párkrát, držíc se za zeď, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař pracující denní směnu odešel. Přišla nová směna to se dalo poznat podle hovoru na chodbě. Teď obchůzka
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. Tak to bývá, když přivážejí dalšího zraněného.
Už je deset hodin. Vešla sestra, zhasla v pokoji světlo. Ale nějak se nespalo. Už po půlnoci na chodbě se ozvaly něčí kroky, ty ztichly a v tomto tichu Tomáš spíše cítil, než slyšel, že na chodbě někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel na chodbu.
Za služebním stolem seděla a, s hlavou skloněnou na ruce, plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Jitko!
Vstala a zabořila se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – dusíc se slzami začala vyprávět. Udělala jsem všechno možné i nemožné Teď je na jednotce intenzivní péče, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je teď s ní v pokoji
– Uklidni se, Jitko!
– Pracuji jako chirurg tři roky a stále si nemohu zvyknout, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem také viděl tolik smrtí, ale přece jsme s tebou zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto ode mě odešla i žena. Říká: že se vracím domů ne svůj a málo vydělávám. Ale já mám vždycky čtyřicet dá se žít.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do tváře. Kluci se na mě dívají jako na bláznivou. Stále jsem nebyla vdaná, žiju s rodiči jako dítě.
– No tak, je nám s tebou teprve dvacet sedm celý život před námi.
– Ne, Tomáši, je nám už dvacet sedm.
– Jitko Svobodová, její puls mizí, – vykřikla sestra, která vyběhla.
– Promiň! a Jitka se vrhla na jednotku intenzivní péče.
Tu noc Tomáš usnout nedokázal. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu dala injekci.
– Žena, které dnes v noci dělali operaci, žije? zeptal se nečekaně i sám pro sebe.
– Žije, ale stav je extrémně vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na těle Tomáše se zahojily. S Jitkou se viděli, když byly její směny, navíc ho k ní stále silněji a silněji táhlo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo, kde se dá mluvit o něčem velmi osobním.
A tady během jedné z ranních obchůzek lékař-muž oznámil:
– Dnes vás propouštím, – usmál se a dodal. Myslím z nemocnice. Hned půjdete na vaši polikliniku, a tam už rozhodnou, jak dlouho budete ještě na neschopence.
– Můžu se balit!
– Ano, ano! Nespěchejte příliš. Teď vám připraví propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Pohledem do zrcadla uspokojivě poznamenal, že dvě zbývající jizvy obličej vůbec nekazí, spíš dodávají mužnosti. Na ostatní jizvy se vůbec nevyplatí upozorňovat.
Sbalil se, vyšel na chodbu. Naproti, držíc se za zeď, šla pacientka.
Přece se to podařilo! probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra, podala propouštěcí zprávu:
– Na shledanou, Tomáši! Už k nám nepadni!
***
Měl svůj jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Vždyť matka ho tak čekala a trápila se. Dokonce si vzala dovolenou.
– Synáčku! vrhla se k němu do náruče matka.
– Všechno, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdravý.
– Pojď, uvařila jsem ti. Jak jsi zhubl.
– Ach, jak jsem se stýskal po domácím jídle!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, budeš žít v rodném domě. Tvůj pokoj je pořád prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi, umyj si ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala dávat věci do pořádku.
Večer přišel otec z práce. Sedli si, jako dříve, všichni spolu a povídali si až do noci.
Spát šel do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale neusnul hned:
Zítra musím jít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den Tomáš ráno šel na polikliniku. Do oběda chodil po ordinacích. Po obědě zašel do práce, právě byla jeho směna.
– Kam jdeš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si dávno-dávno, když jsem ještě chodil do čtvrté třídy. Udělal jsi mi přívěsek pro dárek spolužačce?
– Ošklivé Jitce Svobodové? Pamatuji.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– A to si pamatuji.
– Tati, Jitka je teď chirurg. To ona mi dělala operaci. A pořád nosí na krku ten přívěsek.
– To je ale!
– Tati, tvá slova se vyplnila. Jdu za ní!
***
Dvacet sedm let není tak mnoho pro začátek života s milovaným člověkem.