Jana byla nejneviditelnější hosta na oslavě narozenin Markéty. Dívky spolu studovaly na střední škole.
Markéta širokým gestem pozvala všechny, kdo by mohli přijít, ale mnoho slečen odjíždělo na víkend domů na vesnice. Jana, plachá a tichá, se rozhodla využít pozvání.
Nechodí nikam ven, a právě jí bylo osmnáct, stejně jako Markétě. Jenže Jana nechtěla slavit svůj den s hosty
Neměla žádné kamarádky, a rodiče ji přiměli zůstat doma, v rodinném kruhu, se starou maminkou a dědečkem.
A tak to dopadlo: narozeniny, ať už v pěti letech nebo v osmnácti, smutně pomyslela.
Jana milovala své blízké, ale neviděla, kdy se konečně stane dospělou a nezávislou. Kdy ji někdo z chlapců zpozoruje, její tichou krásu a jemnost?
Snívala o lásce, ale styděla se. Nebyla tak zářivá jako Markéta, ani jako její kamarádka Věra.
Dívky se odvážně barvily, oblékaly se módně, občas i odvážně, hlavně během večírků ve škole, což učitelé nedívali dobře.
Na Janinu garderobu vždy dbala maminka, babička pak pletla svetry.
Jana se stěžovala, že vnoučata moc nenosí její oblečení.
A Jana prostě nechtěla nosit babiččiny staromódní svetry mimo domov a už jen v zimě.
Dnes se na Markétinu oslavu sešly dívky i chlapci ze školy bylo dvanáct mužů.
Když po jídle nastaly tance, Jana vyšla z bytu a posadila se na lavičku před vchodem.
Nikdo si její odchod všiml. Styděla se před cizími kluky. Vlastně si ji nikdo vůbec nevšiml a to ji nejvíc trápilo.
Podívala se na hodinky.
Měla bych už jít, maminka možná čeká, pomyslela si. Slibovala, že přijde brzy
Z vchodu vyšel chlapec, který nebyl jedním z Markétiných hostů.
Posadil se na kraj lavičky a smutně pohlédl na okna Markétina bytu ve druhém patře. Z nich se ozývala veselá hudba a smích.
Jsi odsud? najednou se zeptal Jana. Přikývla k oknu.
Jak je tam Markéta? Tančí? Veselí se? zeptal se chlapec se smutnýma očima.
Jana se poprvé odvážila odpovědět:
Co? Slyšíš? Jo, baví se
To je přece příležitost k narozeninám, odpověděl chlapec. Já jsem si jenom užíval sám. Nepřipravoval jsem žádnou velkou oslavu. Jen čaj s dortem v rodinném kruhu, jako v mateřské škole
Jana pozvedla obočí.
To je i u mě. Jsi její kamarád? přikývla směrem k oknu.
Spíše ano, spíše ne. Rád bych s ní byl kamarádem, ale ona si mě vůbec nevšimne. Dokonce mě k narozeninám nepozvala. Jsme sousedé už dlouho, a ona vidí, jak se ke mně chovám
Chlapec zmlkl. Jana povzdechla úvahou a pak řekla:
Neboj se. Všechno tohle i já prožívám. Ale k čemu? Nikdo si toho nevšímá. Když odešla, nikdo si nešpendl. Jsem tedy neviditelná. Co jsem, co nejsem všichni jsou lhostejní
No tak, to není pravda, snažil se Jana uklidnit chlapec. Máš pravdu, jsou tací lidé jako my. Nešťastní
Ne, ne tak. Nepozorovaní. Nenápadní spíše. Možná je to i výhoda. V tom je jistá svoboda a nezávislost.
Co myslíš? překvapil se Janiným názorem chlapec. Jmenuji se Pavel. A ty?
Jana.
Poslouchali dál hudbu, občas pohlédli do oken. Každý doufal, že Markéta vyjde a pozve je dovnitř tančit a bavit se, ale nikdo je nevolal.
Ráda jsem vás poznala, řekla Jana slušně, ale musím jít domů. Slibila jsem, že se nezdržím dlouho
Počkej, doprovodím tě až k zastávce.
Jana a Pavel šli parkem, povídali si a nechtěně se usmívali.
Pavel najednou pocítil, že jeho pozornost dává Janě radost, že je mu příjemná a potřebná. Viděl to v růžovém nádechu jejích tváří, v očích, když se odvracela, a v dlouhých řasách.
Začal žertovat, vyprávět vtipné historky ze svého mládí, chtěl slyšet její jasný smích a být s ní déle.
Dorazili k zastávce. Jana poděkovala a loučila se, ale Pavel nechtěl odejít, dokud nevidí, jak nastoupí autobus. Jana omylem minula první autobus a nastoupila až na druhý
V autobusu máchala rukou na Pavla, jako by byli starými přáteli. On ještě chvíli stál na zastávce, neschopen odejít. Jana v ní probudila něco, co ho přitahovalo výjimečné oči a líbeznou tvář.
Pavel se otočil a šel domů. Náhle si uvědomil, že by rád Janě ještě jednou setkal, ale nevzal si ani telefonní číslo, ani adresu. Jak to udělat? pomyslel si, nepříjemně.
Ráno se Pavel probudil a hned běžel k Markétě. Rychle vyšplhal po schodech a zaklepal na její dveře.
Markéta otevřela a s úšklebkem řekla:
Co zase chceš, Pavle? Nechci s tebou chodit. Říkala jsem ti to…
Ne, jen jsem chtěl Potřebuji číslo té tvé spolužačky. Včera u tebe byla. Musím jí něco předat Zanechala to na lavičce Dej mi prosím číslo.
Čí? zeptala se Markéta.
Jmenuje se Jana.
Jana? Která Jana? Markéta zamyslela. Ah, Janka Dobře, počkej.
Po chvilce Markéta podala Pavlovi papírek.
Na Ráno. Janka, tiše Kdy se vrátí? usmála se a zavřela dveře.
Šťastný Pavel, papírek v ruce jako talisman, běžel domů.
Celý den sbíral slova pro rozhovor a byl nervózní. Večer zavolal Janě.
Pozval ji na další procházku a slíbil, že ji pozve na zmrzlinu. K jeho údivu a radosti Jana souhlasila s radostí.
Její hlas po telefonu byl ještě měkčí a příjemnější. Nebo to tak jen on vnímal
Procházeli se parkem, jedli zmrzlinu a hodně se o sobě dozvídali. Jejich povahy a zájmy se ukázaly jako podobné.
Teď tě zvu já, řekla Jana při rozloučení s úsměvem. Příště nepůjdeme do parku, ale do kina. Líbí se ti to?
Od té chvíle Jana a Pavel nebyli od sebe odděleni. Často šli do kina, do muzeí, a po roce dokonce cestovali spolu, už byli zasnoubení.
O dva roky později se vzali.
Janainá maminka řekla, že je to moc brzy, ale babička dodala:
Skvělá, Janko. Našla jsi svůj osud a vstoupila do manželství. To je vážné. Není třeba měnit své partnery. Pavel je dobrý muž, postará se o tebe jako o dítě. Co víc si přát?
Taková je ta tichá, říkaly spolužačky. První, kdo se provdá. A chlapec je šťastný, až září.
Oba zářili štěstím. Jana a Pavel v sobě našli porozumění, péči i lásku, po které tak dlouho snili.
Roky pak s úsměvem vzpomínali na lavičku před vchodem, kde se jejich životy propletly
A tak se učíme, že i ti, kdo se cítí neviditelní, mohou najít své místo ve světě, když otevřou srdce a nechají se poznat.
