Děkuji za tátu
– Co ti řekli na policii? šeptla Lenka, když maminka položila telefon na stůl.
– Nic povzbudivého, odpověděla Antonie Štěpánová a napila se vody ze sklenice. Prý ještě není důvod k panice. Musí uplynout aspoň den. Ale já prostě cítím Cítím, že se něco stalo!
*****
– Mami, ahoj! Táta ještě neodjel? zavolala Lenka, když vrazila do bytu s dortem v rukou.
– Ahoj, zlatíčko. Už odjel. Vždyť jsem ti říkala, že má dnes poslední den v práci: má jubileum a zároveň ho celý kolektiv vyprovází do důchodu. To prostě táta nemohl vynechat.
To je škoda – zamračila se Lenka.
– Ale slíbil, že se k obědu vrátí.
– Tak to je v pořádku. K obědu dorazí i můj Marek. Bude celá rodina pohromadě. Zatím ti pomůžu prostřít stůl, co říkáš?
– Samozřejmě. Sama bych to dnes nezvládla. Ale nejdřív si dáme čaj. Konvice právě dovařila. A mám tu tvé oblíbené větrníky. Dáš si?
– Ráda.
Maminka a dcera seděly u stolu, upíjely čaj a užívaly si větrníky, zatímco si povídaly o jaru, přírodě a tátovi, který dnes slavil padesátiny.
Všechno bylo v pořádku, jenže
Antonii neuniklo, že je Lenka trochu nervózní. Jako by něco skrývala nebo se chtěla svěřit, ale nevěděla jak.
Zamrazilo ji to.
– Leničku, děje se něco?
– Tak to je na mně poznat? pousmála se Lenka.
– Ano Nechceš mi něco říct?
– Chci, ale neboj se, je to dobrá zpráva, maminko.
– No tak povídej!
– My jsme s Markem přemýšleli a chceme vám dát chatu, kterou jsme loni koupili. K tomu už Marek dodělal opravy v chatě, takže tam můžete krásně bydlet celou sezonu.
– To myslíte vážně?
– Úplně. Dáváme vám ji od srdce. My stejně nemáme letos čas se tomu věnovat tak, jak jsme plánovali Lenka se záhadně usmála.
– Pročpak?
– Protože z vás brzy budou babička a děda. Za osm měsíců.
– To myslíš vážně?
– Opravdu!
– Panebože! Jakou mám radost, Leničko! A táta ten bude úplně nadšený!
Maminka vyskočila od stolu, objala Lenu a políbila ji na obě tváře.
– Chtěla jsem, abyste to slyšeli spolu, ale netušila jsem, že táta odejde tak brzy.
– Neboj, za chvíli bude zpět a budeš mu to moct říct. Zatím bychom měly dodělat ten oběd.
– To je nápad!
A v kuchyni začalo cinkání hrnců a pánví a do dřeva ťukaly nože.
Říká se, že dvě hospodyňky v jedné kuchyni nevydrží, ale Antonie a Lenka si naopak výborně rozuměly a všechno stihly. Stůl byl nádherně prostřený, plný smaženého kuřete, rybích karbanátků, bramborové kaše a tří salátů.
Antonie Štěpánová si sedla, podívala se na hodiny:
– Hotovo, zvládly jsme to mnohem rychleji, než jsme plánovaly.
– Vždyť jsme vařily spolu, zasmála se Lenka. Co kdyby sis zavolala tátovi, kdy dorazí?
– Dobře mávla maminka.
– Já zavolám Markovi, ať vím, kdy přijede.
Lenka šla do předsíně pro kabelku.
Antonie Štěpánová sáhla po telefonu a volala manželovi.
Dlouho se ozýval jen vyzváněcí tón, pak to zkusila znovu, ale výsledek byl stejný Miroslav nebral. Držela telefon v ruce, podívala se znovu na hodiny a v hlavě jí běžel stále stejný dotaz:
Proč neodpovídá?
Až teď jí došlo, že Miroslav slíbil zavolat, až dorazí do práce, což však neudělal. Po zádech jí přeběhl mráz.
– Mami, Marek říkal, že bude do hodiny u nás! radostně ohlásila Lenka, když se vrátila do kuchyně. Co táta?
– Neodpovídá
– To je zvláštní.
– Zvláštní, Leničko Volala jsem několikrát, signál jde, ale Miroslav to nezvedá.
– Mami, vždyť dneska slaví, určitě mají plné ruce práce. Nemysli hned na nejhorší.
– Ne, Lenko. Už měl být na cestě domů. Slíbil přece, že se k obědu vrátí, a tátové vždycky své sliby plní. Navíc se ani neozval, že do práce dorazil. Takhle se normálně nechová. Co když se něco stalo?
– Zkus zavolat jeho šéfovi. Ať ho pustí dřív, vždyť doma na něj čekáme!
– Dobře, zkusím to.
Antonii nikdy nebývalo úzko zbytečně, ale teď jí srdce sevřela tísnivá předtucha. Miroslav jí na telefon vždycky odpovídal, i když měl sebenabitější den.
Protože vždycky tvrdil, že manželka pro něj znamená víc než cokoliv jiného.
A dnes měl tím spíš odpovědět. Určitě věděl, že bude nervózní.
I když, možná je nervózní, odchází přece do penze a loučení po tolika letech je těžké…
– Haló! vytrhl ji z myšlenek mužský hlas.
– Dobrý den, pane Novotný! Tady Antonie, manželka Miroslava. Volám, chtěla bych se zeptat, kdy ho pustíte domů. Dcera už přijela, Marek taky brzy dorazí a slavíme všichni společně.
– Dobrý den, Antonie! Upřímně, nevím, co říct.
– Nerozumím
– My ho taky čekáme. Volali jsme mu několikrát a nebral.
– Jak to? Vy chcete říct, že ještě do práce nedorazil? Antonii zaskočila odpověď.
– Nedostal se sem ještě. Ale čekáme na něj. Jakmile se ozve, prosím, připomeňte mu, že má přijít. Dlouho ho nezdržíme, ale je to u nás tradice.
– Určitě, pane Novotný. Dejte vědět, kdybyste ho zahlédli.
Antonii Štěpánovou rozdrásala nejistota. Podívala se na Lenu:
– Lenko, nebyl ani v práci A neodpovídá. Kde může být?
– Mami, klid. Neplaš. Zkusíme volat dál, třeba to jen nestihne zvednout.
*****
Miroslav vyšel z paneláku na pražském sídlišti, usmál se na jasné slunce, pozdravil sousedky na lavičce a šel směrem na tramvajovou zastávku.
Cestu měl stejnou už čtvrt století, a dnešek se nelišil, až na to, že šel do práce naposled: ne za prací, ale pro pracovní knížku a rozloučit se s kolegy.
Také on před lety vyprovázel kolegy do penze, dnes přišla řada na něj.
Přesto byl nervózní. Celou noc se převaloval a skoro nespal. Pil kapky na uklidnění, ale moc to nepomáhalo.
I když ráno, když mu Tonča přála k narozeninám, široce se usmíval.
O špatném pocitu neřekl nic, nechtěl, aby se Antonie zbytečně trápila.
Už se mu to v minulosti párkrát stalo a většinou to přešlo.
Ale dnes šel na tramvaj s předstihem, aby to na sobě nenechal znát. Nechtěl kazit slavnostní den.
Za chvíli to přejde utěšoval se Miroslav a tisknul si dlaň na hruď.
Na zastávce dumal, co řekne kolegům, a přitom se znovu držel za prsa. Když dojel přeplněný tramvaj, nevlezl do ní bál se, že mu v tom dusnu přijde špatně.
Rozhodl se projít pěšky přes park. Venku bylo krásně a času měl dost. Čerstvý vzduch by mu mohl pomoci.
Manželce nevolal domluvili se přece, že ji kontaktuje, až bude v práci.
Jenže tam už nedorazil. Nedošel
Cesta vedla přes malý městský park, kde bylo po ránu prázdno, a právě tam se jeho stav prudce zhoršil.
Miroslav se posadil na lavičku, rozepnul knoflíky u košile a povolil kravatu, snažil se dýchat podzimní vzduch. Nevnímal čas jen věděl, že se necítí lépe, spíš naopak.
Chtěl ještě chvíli vydržet, aby nemusel volat Antonii, ale nakonec kapituloval věděl, že je zle. Sáhl po telefonu
Nepodařilo se mu ale vytočit žádné číslo. Ruce se mu klepaly a mobil sklouzl na asfalt, až zapadl pod lavičku.
Miroslav se pokusil vstát, ale bolesti na hrudi mu to nedovolily. Zamlžily se mu oči.
Jediné, co zvládl, bylo ulehnout na lavičku. Takové jubileum i penze – napadlo ho smutně.
Nejvíc litoval, že už neuvidí manželku ani dceru, že se s nimi nerozloučí.
*****
Antonie si dala pár kapek na srdce a znovu volala manželovi. Zkoušela to několikrát, bez odezvy, Lenka také bez výsledku.
Pak dorazil Marek. Seděli všichni tři u slavnostně prostřeného stolu, mlčeli a čekali.
– Na co tu vlastně čekáme? probrala se Antonie Štěpánová. Musíme volat na policii. Třeba ho najdou!
Lenka s Markem souhlasili. Všichni chápali, že Miroslav by rodinu jen tak nenechal.
Navíc pracoval celý život u hasiči, byl zvyklý na krizové situace, takže pokud takhle nekomunikuje, musí být zle. Měli důvod k obavám.
– Co řekli na policii? zašeptala Lenka, když matka zavěsila.
– Nic moc, – napila se vody Antonie Štěpánová. Prý je ještě brzo vyhlašovat pátrání, má uplynout aspoň den. Ale já cítím Něco se muselo stát!
– Musíme ho začít hledat samy! rozhodla Lenka tentokrát rázně.
– Máš pravdu, holčičko. Půjdeme po jeho trase. Jel tramvají, zastávka je kousek odsud. Budeme se ptát lidí, možná někdo ráno něco viděl. Taky řidičů, třeba narazíme na toho správného.
– Mami, my s Markem to oběhneme, ty zůstaň doma, kdyby přišel. A zavolej do všech nemocnic, ať máme jistotu.
– Dobře
Lenka s Markem se rychle oblékli a vydali se hledat Miroslava.
Antonie Štěpánová zamkla dveře, opět si vzala mobil a začala obvolávat nemocnice.
Hlavně, ať se mu nic nestalo, šeptala a dělala kříž znamení.
*****
Miroslav byl pořád při vědomí, i když se jeho stav neustále zhoršoval. Na pohyb těla téměř neměl sílu, hlas už nezvládal ovládat: pletl se mu jazyk.
– Pomoc – zkusil zahuhlal a mával rukou na dvě ženy, které míjely lavičku.
Obě se jen ušklíbly a odvrátily.
– Zase nějaký opilec! pronesla posměšně jedna.
– Jo. Od rána namol, povaluje se tu Hanba!
Miroslav je slyšel a po tváři mu stekla slza. Bylo mu líto, že nemůže vůbec nic udělat, ani si sám pomoci, ani o pomoc požádat. Takový je život celý život zachraňoval jiné, i zvířata, a teď sám bezmocný.
Proč zrovna dnes?
Když utichl klapot podpatků, zavřel oči. Myslel, že už mu nikdo nepomůže, když tu
uslyšel vedle sebe hlasité zaštěkání. Velmi blízko.
A pak pocítil, jak se na něj opírají tlapky a někdo mu olizuje bradu.
Pes! Pes! zaradoval se Miroslav. Když je tu pes, někde jsou i páníčci.
Zmohl se na to, aby otevřel oči, a skutečně uviděl u sebe malého, postaršího pejska. Ten byl povědomý Kde ho už viděl?
Najednou se mu v mysli rozsvítila vzpomínka.
Viděl rodinný domek v plamenech, kolegy, jak vynášejí z hořícího domu lidi, a pak zaslechl z okna zoufalé štěkání.
– Zůstalo tam zvíře?! ptal se Miroslav muže poblíž sanitky.
– Ano! Ještě pes tam byl. Ale nemohli jsme ho vytáhnout, sami jsme měli co dělat
– Proč jste to okamžitě neřekli?! rozkřikl se Miroslav a v zápětí vtrhl do hořícího domu.
Nikdo ho nezastavil, ani velitel.
Za deset minut se zadýchaný, kašlající, vyřítil ven s pejska v náruči.
Předal ho páníčkovi, ale dlouho se ještě nemohl odtrhnout od pohledu toho psa.
A v těch očích četl obrovské lidské děkuji. Pes mu pohledem děkoval, že ho zachránil, riskujíc svůj život.
Ty vzpomínky náhle zmizely, následovala tma. A taky chlad.
– Haf-haf! štěkal pes, olizoval Miroslava, ležícího na lavičce.
Pes poznal svého zachránce. A teď
teď chtěl pomoci on jemu.
– Jestli můžeš – zašeptal Miroslav sotva slyšitelně. Přiveď někoho. Kdokoliv
A pak upadl do bezvědomí.
Pes pes rozuměl. Vše slyšel a chápal, proto se rozběhl z parku najít někoho.
Nejdřív doběhl ke studentovi u kiosku s trdelníky, potom k ženě s dítětem u přechodu a nakonec k muži, co kupoval noviny v trafice.
Nikdo
nikdo si ho nevšímal a každý ho odháněl. Mysleli si, že jim může být nebezpečný a přitom jen prosil o pomoc.
*****
Na tramvajové zastávce se Lenka a Marek nic nedozvěděli: nikdo z čekajících nepoznal muže na fotce, kterou si Lenka přinesla z rodinného alba ve snaze urychlit hledání.
Ale marně.
Čas běžel a bylo jasné, že čekání nevede nikam.
Lenka s Markem oběhli obchod za obchodem, prošli okolní domy.
A táta nikde, nebral telefon, jako by se propadl do země. Kde jsi, tatínku kde?
Když běželi okolo parku, uslyšela Lenka hlasité štěkání. Otočila se a spatřila malého staršího psa, který štěkal na kolemjdoucí a vždycky uskočil, jakmile po něm někdo máchl.
– Do háje! zahnal ho pán s hůlkou. Ty potvory už člověku nedají pokoj!
– Leni, co je? udiveně se zeptal Marek, když viděl, že zastavila. Měli v plánu běžet k taxi stanovišti, jestli tam někdo něco neviděl.
– Já nevím ten pes – Lenka ukázala rukou na zvíře, – štěká, jako by něco potřeboval Nevím proč, ale mám z něj zvláštní pocit.
Pes se na Lenu podíval, jejich pohledy se setkaly a v těch psích očích viděla zoufalou prosbu o pomoc.
– Leni, kam jdeš? volal Marek.
Lenka už neslyšela.
Šla za psem a pes štěkal cestou k městskému parku. Přivál se k lavičce, kde ležel člověk, kterému vděčil za život a Lenka bez váhání běžela za ním, Marek za oběma.
Za chvíli stáli u lavičky, na níž ležel v bezvědomí Miroslav ale nacházel se ještě mezi živými.
– Táto! zakřičela Lenka, opatrně mu podepřela hlavu. Marku, volej rychlou!
*****
Záchranka přijela během pár minut a Miroslava převezli do nejbližší nemocnice na kardiologii.
Lenka si psa vzala s sebou, Marek ji následoval k autu.
Cestou do nemocnice zavolala mamince, rychle popsala situaci a slíbila, že dá vědět, jakmile bude něco jasné.
– Váš táta měl štěstí, oznámil lékař, když vyšly z JIPky. Našli jste ho včas. Ještě půl hodiny a nebylo by už co zachraňovat.
– Bude žít?! ptala se Lenka se slzami v očích.
– Ano, bude.
Lenka vyšla ven, kde ji Marek čekal s pejskem, přisedla si a silně ho objala.
– Děkuju Děkuju ti za tátu.
– Co táta? zeptal se Marek.
– Bude žít, unaveně se usmála Lenka. A všechno jen díky němu, ukázala na psa.
– Má obojek. Je domácí.
– Ano. Ale měli bychom si ho nechat, dokud nenajdeme majitele. Zaslouží si být v teple, zachránil nám tátu.
– To je jasné.
*****
Antonie Štěpánová, Marek a Barry (jméno psa bylo na známce u obojku) čekali na chodníku před nemocnicí.
Konečně se otevřely hlavní dveře a ven vyšla Lenka s tátou. Barry začal radostně štěkat a běžel Miroslavovi naproti.
– Tati, to je on, kdo ti zachránil život. Dal ti nejcennější dárek k narozeninám dal ti druhou šanci.
– Děkuju, kamaráde, usmál se Miroslav, opatrně psa podrbal po hlavě. Leni, a co jeho páníčci?
– Hledali jsme je, dali jsme inzeráty, ale za tu dobu, co jsi byl v nemocnici, se nikdo neozval.
Poté Antonie objala manžela, po tváři se jí koulely slzy, ale usmívala se:
– Díky, Miroslave, že jsi to přežil.
– Odpusť, Tončo, že jsem nic neřekl, že mi není dobře. Nechtěl jsem tě děsit.
– Odpouštím ti. Jedeme domů? Oslavit tvé druhé narozeniny? utírala si slzy Antonie.
– Jedeme.
*****
Co se týče Barryho, Miroslav osobně pátral po jeho majitelích a zajel i k domku, který před rokem shořel.
Ale bylo prázdné, a sousedé říkali, že se bývalí majitelé přestěhovali do jiného města a psa nechali napospas osudu.
A tak Barry zůstal u Miroslava. Oba byli spokojení.
S Barrym si jel Miroslav vyzvednout pracovní knížku, s Barrym odpočíval na chatě a s Barrym i Markem šel pro Lenu do porodnice.
– Gratuluju, tati! zářila Lenka. Jsi dědeček, máš dvě vnučky!
– Jsem šťastný, Leni!
– Haf haf! štěkl Barry, spokojený, že jeho nejbližší jsou šťastní.
Miroslavův život se pomalu vrátil do pohody. Osud mu dal druhou šanci, naplněnou smyslem, radostí i vděčností. A po zbytek svého života Miroslav nikdy nepřestal být vděčný Barrymu, že mu daroval život protože někdy ten, koho zachráníš, se může stát tvým zachráncem.
A to je dar, na který by nikdo neměl zapomínat.
