Hele, hádkej, co se mi přihodilo, fakt to stojí za to. Všechno to začalo, když mi jednoho dne zavolala sousedka mojí mamky.
Ahoj, Eliško, povídá.
Dobrý den, paní Novotná? odpovídám překvapeně.
Jak se máš? A co děti? ptá se dál.
Všechno v pohodě, děkuju, říkám, ale už cítím v žaludku divný šimrání, protože že by volala jenom tak pokecat? Tomu se mi nechtělo věřit. A měla jsem pravdu.
Eliško, kdy jsi naposledy byla za maminkou?
No to bylo jak ledová sprcha, najednou mě zaplavila výčitka. Povzdechla jsem si. Žijeme od sebe už dlouho a co malej nastoupil do školy, tak mám pocit, že se točím jak šroub. Ráno nachystat snídani, zorganizovat všechny do školy a práce, zakecat v práci, pak sprint po obchodech a rychle domů, tam už na mě čeká vaření večeře, mytí nádobí, kontrolování úkolů. Večer padám únavou a jsem ráda, že vůbec vidím na krok. O víkendech během dne úklid, praní, žehlení a snažím se aspoň chvilku zalézt s kafem. No, nalijme si čistého vína, u mamky jsme byli naposled snad před měsícem.
Dlouho, paní Novotná, přiznávám se studem. Pořád si říkám, že zajdu, ale nikdy není čas. Teď v sobotu jsem se chtěla stavit
A nevšimla sis na mamince něčeho divného? zkoumá mi hlas.
Jako čeho? znejistím hned.
No, třeba se nechová jinak nebo nějak divně?
To se mi nezdá, odpovídám, ale uvnitř mi tuhne krev v žilách. Proč se ptáte?
Ale, Eliško, začala nejistě. On je to možná nesmysl
Co se děje? skoro na ni křiknu, protože už mi v hlavě běží ty nejhorší scénáře.
Tvoje maminka se na stará kolena zbláznila, vypálí a mě málem raní mrtvice.
Ale prosím vás! bráním mámu. Proč si to myslíte?
Chlapa si našla, proto! Mařík u ní teď bydlí!
To není možné! rozesměju se ulevně. Mamce je přes sedmdesát, jakýpak chlap? To musí být nějaký omyl.
To si jen myslíš, rozčiluje se sousedka, Všechno jsem viděla na vlastní oči, ujišťuje mě sebevědomě.
Jako milence?!
Ale ne, mamku jsem viděla, to je jasný. Hele, poslouchej mě, a spustila.
Včera jsme se střetly na ulici. Ona letí, že by ji člověk nepoznal, málem mě přehlídla. Nakonec zastavila, a hned na mě: Zlato, moc se omlouvám, já pospíchám, musím koupit rybu. Co myslíš, je lepší treska nebo kapr? Nechápu nic a říkám: Aleno, vždyť ty ryby nejíš! – a ona: To není pro mě, to je pro Maříka, ten to miluje, jí to s takovou chutí, až mu uši lítají. No celá září spokojeností! Už to chápeš?
Taky jsem nechápala, třeba je to prostě známý V hlavě hledám, jestli nějakýho Maříka od mamky znám, ale nic mě nenapadlo.
Známý, jo? To těžko! To je jasný, že to je milenec. A co je podle mě horší, máma ho prý našla na ulici! A teď s ní bydlí. Co když je to bezdomovec, kriminálník, alkoholik nebo nějakej magor? Musíš to prověřit! Víš, jak to dnes chodí!
Musím říct, že v tu chvíli jsem fakt nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ještě pořád měla sousedka plnou pusu katastrofických scénářů.
Jo, jo! Sama říkala: Jdu takhle po chodníku a vidím, jak tam Mařík leží v louži, mokrej jak myš, a kouká na mě těma velikýma očima A když mě uviděl, hned se narovnal, hrdě zvedl hlavu, no prostě chlap k pohledání! Vzala ho domu, vykoupala, očistila a zamilovala se až po uši. Eliško, já bych na tvým místě okamžitě zjistila, jak to je.
Poděkovala jsem jí, položila telefon a zůstala koukat do stropu. Před očima jsem měla už jen tu scénu: máma si vezme domů špinavýho, smradlavýho strejdu z ulice. Třásla jsem se tak, až jsem se modlila, aby už muž došel z práce, protože jinak to asi nerozdýchám.
Moje máma má milence, vypálím na Petra hned, jak přijel domů. Jmenuje se Mařík, a všechno mu o sousedčiných novinkách povyprávím.
Petr na mě chvíli vykuleně kouká, pak se zhluboka nadechne, zamrká a povídá: Ty historky té staré drbárny bych brala s rezervou. Zavolej mámě, ne?
Zatím jsem se neodhodlala, přiznávám s rozpaky.
Tak jí hned zavolej. Uvidíš, bude to celé úplně jinak!
Rychle vyťukám číslo, pustím hlasitý odposlech.
Ahoj mami, začnu opatrně.
Ale, Eliško, zlatíčko! Jak se máš? zní maminka vesele.
Mami, jsi sama? ptám se trošku nervózně.
V ten moment se rozesměje ještě víc. Ne, jsem tu s Maříkem.
Srdce mi skočí až do kalhot. Je to pravda!
A odkud je? koktám nervózně.
To je historie jak z románu. Našla jsem ho venku ošklivě zmoklého, byl úplně bezmocný, nemohla jsem ho tam nechat! A teď jsem ráda, že ho mám. Už nejsem sama a vůbec se nenudím. A představ si, jaké dělá blbinky! rozesměje se mamka z plných plic.
Padla jsem na židli a v hlavě se mi honilo, že mamka snad fakt ztratila rozum. Mami, ale takhle to nejde, tahat si domů každýho, koho potkáš! Měla bys ho vyhodit!
Eliško, ty se nestyď! My máme přece odpovědnost za ty, které ochočíme, pamatuješ? A navíc, když ke mně tak často nechodíte, je mi tu někdy smutno. Mařík mi dává novou chuť do života. Zůstane u mě, tečka! a zavěsila.
Petr se najednou zvednul a povídá rozhodně: Jedem tam. Hned. Obleč se!
Nervózně skáču po bytě, oblíkám se zmateně, Petr pobíhá okolo stejně.
Tvoje maminka je až moc dobrá a naivní. Třeba jí chce okrást o byt, potvora nějaká. Já se na toho Maříka teda podívám!
Za půl hodiny jsme stáli před barákem mé mámy. Petr vytáhl z kufru páčidlo a mával s ním.
Prosím tě, co to blázníš?!
Člověk nikdy neví. Pokud nebude chtít odejít dobrovolně…
Hlavně buď v klidu! Žádný násilí, prosím tě, zapřísáhla jsem ho a v duchu si představovala nejhorší možnou scénu.
Vešli jsme a Petr hned spustil: Tak kde je?!
V obýváku v křesle spí, divila se máma. Copak se děje?
Petr vtrhl do obýváku, já za ním a tam, v maminčině křesle, rozvalený obrovský rezavý kocour! Jak nás viděl, majestátně se posadil, omotal si ocas kolem tlap, zabručel a zamňoukal.
Tak se seznamte, tohle je můj Mařík, řekla máma s úsměvem a šibalsky se na nás podívala.
Vždyť to je kocour! vyhrkli jsme oba najednou.
No jistě, kocour. A co jste si mysleli? rozesmála se mamka na celé kolo.
No hele, co ti mám povídat, kocour Mařík má teď doma vše, co si zamňouká. A já už vím, že některé drby jsou… prostě jen drby!
