-Lenko, odcházím. zakašlal a unaveným, cizím hlasem promluvil Ondřej.
-Do garáže jdeš? zabručela Lenka, aniž by odtrhla oči od brambor.
-Ne. Leni, odcházím od tebe. K jiné ženě
Nedočištěná brambora jí vypadla z ruky a poskočila pod stůl. Lenka chvíli sledovala její útěk, snažila se vstřebat to, co slyší, potom se prudce otočila a pohledem probodla manžela. Až nyní jí to došlo. Na povrchu klidná jako skála, v nitru v ní ale spadla lavina. Lavina pocitů. Převálcovaly všechno lásku, radost i zbylé naděje
-A kdo je ta žena? zeptala se Lenka, kontrolovaně, aby na něj nezačala křičet nebo se na něj nevrhla.
-Neznáš ji, Leni. Ale je úžasná Máme spolu toho tolik společného! Opravdu hodně! vyprávěl Ondřej zaníceně a Lenka si v duchu představovala, jak by ho šťouchala škrabkou na brambory a sledovala jeho bolest.
-No, tak sis asi konečně našel své štěstí, gratuluju. odsekla, opláchla si ruce i škrabku s bramborami skončila. Podrobnosti znát nemusím. Jsi volný. Jdi. K večeři tě nezvu, někdo tě už asi čeká
Ondřej vzlykl, kdoví jestli štěstím nebo rozčilením, a šel do ložnice sbalit si věci. Lenka, aby nespadla, se chytla dřezu a dívala se na zbělelá kloubky svých prstů. Přejala si hlavně dvě věci neupadnout a aby už konečně odešel
-Tak já jdu, ano? šeptl Ondřej, opatrně couval ke dveřím. Otočila se. Vypadala klidně, až vyrovnaně. Zdálo se, že je zmatený, čekal přinejmenším slzy a výčitky, ne tak chladnou apatii. Pokrčil rameny a vyšel z kuchyně.
Lenka počkala, až cvaknou vchodové dveře, a bezmocně se sesunula přímo na podlahu. Kousla se do ruky, aby nekřičela, a tiše naříkala. Jako zraněné zvíře bez naděje Bez šance žít. A teprve za tři hodiny, oteklá a ochraptělá pláčem, se dobelhala do ložnice a ve šatech padla na postel. Svět potemněl
…Lenka se probudila uprostřed noci a přepadla ji tíživá nostalgie. Vybavily se jí začátky. Ona, mladá a nezkušená, po škole přišla do malého jihočeského městečka a o prvním volném víkendu šla s kamarádkami na tancovačku. Tam potkala jeho. Ondřeje, v partě kluků, co dohlíželi v městském parku na pořádek.
Vysoký, statný, v očích žert i důstojnost, Ondřej vynikal mezi ostatními. Stačil jediný pohled a Lenka byla ztracená. I jemu se líbila útlejší, do očí bijící dívka, a ještě ten večer navrhl, že ji doprovodí domů. Od té doby se už nerozloučili
Viděli se skoro denně. Po třech měsících podali žádost na matrice. V létě byla velká, hlučná svatba. Nejdřív bydleli v podnájmu. Potom, když se jim narodil první syn, získali svůj první dvoupokojový byt. Nevnímali nic jiného než své štěstí. Milovali se opravdově. Ten druh lásky, kdy dva rozumí jeden druhému beze slov, očima nebo pouhým gestem. Co bylo zvláštní: oni se nikdy nehádali. Opravdu nikdy! Takové páry jsou, co do sebe zapadnou jako puzzle nebo jing a jang
A minulý týden oslavili třicet šest let společného života. A co je nejhorší na sedmatřicáté výročí už asi nedojde Při té myšlence Lenka znovu pláče. Tiše, hořce, jako by oplakávala konec štěstí i lásky
Ráno je zataženo, jako její nálada. Ale vstát musí, dům je velký, hospodářství taky. Všechno žádá pozornost. Dopila čaj oslazený cukrem, víc do sebe nedostala. Pustila se do úklidu, nakrmila slepice, vypustila kozu na dvorek, vytřela podlahy, umyla včerejší nádobí. Dělala všechno s urputností, aby se nezastavila a nemyslela na to nejhorší. Ale hrozila tu další věc jak to říct dětem. Synovi Vítkovi a dceři Bohdaně. Odvážila se až před obědem.
-Mami, on je vážně normální? Jak jako našel si jinou? Co za ženskou? To je nějaký špatný vtip! Máme s Vítkem přijet? Přijedeme hned! spustila vyděšeně Bohdana.
-Ne, Bohdanko, nikam nejezděte! Vždyť jsi těhotná, poslední měsíc, nervy nepotřebuješ. Zvládnu to. Nikdo přece neumřel.
Syn reaguje podrážděně. Nadává, skoro prská do telefonu. Lenka ho musí krotit Neurážej otce, i to se v životě stává. Domluví se, že Vítek dorazí o víkendu
Když to dětem oznámila, trochu se jí ulevilo. Ale když šla kolem zrcadla na chodbě, zarazila se pohledem. Dívala se na ni oteklejší žena v domácím županu. Bez make-upu, oči zapuchlé od pláče, rozpraskané rty.
-Co bys čekala Není divu, že si našel někoho mladšího. Podívej na sebe, Lenko. Tlustá, bez účesu, ruce neudržované, tvář bez krémů. Jestli je ta druhá kráska… Já na sebe dávno zapomněla. Děti, muž, vnoučata na prvním místě. Pak slepice a zahrádka sevřela si tvář do dlaně a představovala si mladou krásku a svého Ondřeje
Když si vybavila poslední rok jejich manželství, leccos jí došlo. Ten rok byl napjatý. Bohdanina těžká gravidita, narození vnoučete u Vítka, pořád nějaký shon, domácí starosti. Většinu času strávila tím, že se všem věnovala Ondřej často večeřel sám, protože ona nebývala doma. I víkendy trávil sám, zatímco vozila vnuky. Právě tehdy si asi našel čas pro nové city. Pomalu se odcizoval, ale ona to v každodenním kolotoči nevnímala. Ani nechtěla.
Dny utekly. Bez Ondřeje to ze začátku bylo těžké. Pak se usadilo ticho. Dětem vtloukala do hlavy, že otce nemají zavrhovat. On je přeci neopustil. Je dobrý táta, vnoučata miluje. Jeho problém s maminkou se jich netýká. Nakonec děti slíbily, že se ho nebudou stranit. To Lenku trochu uklidnilo. A za půl roku už dokonce nebrečela. Neměla na smutek ani čas. Všechno doma bylo na ni, vnoučatům pomáhala, i když je v důchodu, ještě nastoupila do práce brigádně. Zhubla, změnila účes, konečně vypadala lépe. Postupně se jí vracel úsměv. Život přece běží dál.
Za půl roku zazvonil telefon z cizího čísla. V sluchátku známý, jen dávno neslyšený hlas.
-Lenko, milovaná moje Odpusť. Vezmi mě zpátky, beze tebe nemůžu žít. První dva měsíce jsem žil jak v mlze, bez tebe nemá nic smysl. Prosím, vezmeš mě zpátky? žadonil Ondřej.
-Nevezmu. Běž za svou mladou. Máte společné zájmy. Mně je bez tebe dobře. odsekla Lenka a zavěsila.
Od té doby volal téměř každý večer. Přesvědčoval, prosil, užíval hezká slova.
-Lenko, už nejsme mladí. Co se teď hádat, co dělíme ve stáří. Chyba se stala, ale rodinu mám rád, tebe miluju, děti i naši rodinu. Chci být s vámi.
-A kdo ti brání, Ondro? Mě už nech žít po mém. Děti a vnoučata tě neodmítají. Beze mě se obejdeš. Číši když jednou rozbiješ, neslepíš ji, ani kdyby ses snažil. trvala na svém Lenka.
Děti, které se zpočátku otci vyhýbaly, teď oba Ordoje litovaly.
-Mamko, na tátovi není život. Je nešťastný, lituje toho. Možná bys ho mohla odpustit žádala často Bohdana.
-No jo, mami. Odpusť mu, vždyť ho miluješ přidal se Vítek.
-Ne a ne. To nejde. Nevím, jak bych s ním mohla zase být. Všechno bych si pořád připomínala.
A tak žila Lenka dál. Pracovala, starala se o domácnost, volala dětem, opatrovala vnoučata. Všechno zvládala bez Ondřeje.
Ondřej, mezitím už rozvedený s novou známostí, přestěhoval se ke své staré mamince. Moc se mu stýskalo po Lence. Pořád vzpomínal na minulost a litoval svého rozhodnutí. Jenže to už nešlo vzít zpět. Musel se s tím naučit žít
A tak se stalo, že jednou nabral odvahu. Přišel k Lence domů a padl jí k nohám, aby prosil o odpuštění. Třeba povolí, třeba bude moci být s ní Pokud ne, aspoň ji ještě uvidí.
Oblékl se slušněji, vyrazil. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotevřel Lenka šla na noční do práce. Zaklepal ještě víckrát a nakonec si sedl na lavičku na verandě, rozhodl se počkat. Usnul tam tvrdě, po dlouhé době poprvé dobře. Asi za to mohly zdi, co tolikrát chránily, a únava.
Lenka se vrátila před svítáním. Překvapilo ji, kdo leží na verandě. Přistoupila a Ondřej jako by ani nedýchal, v měsíčním světle měl bledý obličej. Zatřásla s ním nic. Poklepala mu na rameno žádná reakce. Začala s ním cloumat jako s hruškou pořád nereaguje.
-Ježišmarja Ajta, co já teď budu dělat Ondřejku, milovaný, na kom mě necháváš Jak budu bez tebe žít rozplakala se Lenka a padla mu na prsa.
A on ji v tu chvíli objal a začal líbat.
-Takže mě miluješ, když mi tak říkáš. I já tebe miluju, Lenko má drahá Odpusť, bez tebe nedokážu žít skočil jí kolem krku a schoval tvář v dlaních.
-Ty jeden darebáku! Lump jeden! bouchala ho Lenka do zad. Já už myslela, že jsi mrtvý. Že sis něco udělal a přišel umřít domů! Pořádně ses nachodil? Tak teď
A od té doby se Ondřej s Lenkou usmířili a žili zase spolu. A milovali se ještě víc než předtím. Protože pochopili, jaké to je, ztratit toho svého člověka toho nejbližšího a nejdražšího. A také, že někdy je potřeba umět odpustit. Hrdost je někdy na škodu. I když člověk udělá velkou chybu, lze pro něj v srdci najít malé místečko. Je třeba vážit si toho, co máme, a nebrečet nad ztraceným štěstím. Taková je tahle příhoda. S dobrým koncem.
