Překvapení od bývalého
– Tomáši, počkej! volala Iveta z otevřeného okna.
Jenže Tomáš ji neslyšel.
Už si sedl do svého auta a nastartoval. Iveta popadla mobil a rozběhla se ke dveřím.
Při běhu ze čtvrtého patra dolů na první několikrát vytáčela jeho číslo. Na její hovory však Tomáš také nereagoval.
Myslela jen na jediné: Ať to stihnu!
Asi mě slyšelo samo nebe. Když jsem dopadla na ulici jak vichřice, Tomáš ještě ohříval motor.
Jak mě spatřil bez bundy, překvapeně stáhl okénko: Co blázníš? Vypadáš, jak kdyby tě někdo vylil do kaše!
– Pod autem máš tam
Takhle jsem funěla, že jsem nebyla schopná to slušně vysvětlit. Vlezla jsem pod auto přímo na kolena, neřešila jsem ani špinavý rozbředlý sníh, ani obrovské fleky na džínách.
Našla jsem tam vyhublého, ošuntělého kocoura. Když jsem se s ním v náručí vynořila zpět, stál už Tomáš vedle a nechápavě na mě zíral.
– Ivet, ty ses zbláznila? Co to vyvádíš? Já jdu pozdě do práce.
– Pod autem jsi měl kocoura, zahlédla jsem ho z okna. Bálo mě, že odjedeš a
– Kocoura? Ty tohle vyvádíš kvůli nějakýmu kočkovi? No teda
– Kočky snad nechtějí žít, nebo co? podívala jsem se udiveně.
– No hele Kdyby fakt chtěl, tak se tam neschovává, a když už, tak zdrhne, jen co motor nastartuju. Zbytečně sis hrábla do bláta.
– Nezdrhl by, Tomáši Vždyť se na něj podívej: sotva se na mě podívá, natož aby utekl.
– Dobrá, Ivet, zachránilas kočku, máš u mě bonbón. Dávej to na Facebook, já už musím jet. Večer se uvidíme.
Beze slova jsem pozorovala auto, jak mizí za rohem, kocoura stále v náručí.
Nechápala jsem, odkud se v něm bere tolik lhostejnosti. Dřív jsem si něčeho takového nevšímala.
Podívala jsem se na kocoura.
Byl opravdu slabý, jeho pohled byl mdlý, ale byl v něm vděk. Ano, přesně vděčnost.
Vrátila jsem se s ním domů, oblékla se, vzala peníze, zavolala taxi a vyrazila.
– Kam pojedeme? mile se zeptal taxikář, když jsem nastoupila dozadu.
– Říkala jsem už do telefonu, potřebuji na veterinu. Pokud možno co nejdřív.
– Aha, na kliniku. Něco se stalo s tím kocourem? zamžoural do zpětného zrcátka.
– Ano, potřebuje pomoc.
– Rozumím, už se neptám. Vím o jedné výborné, snad vám nebude vadit, když vezmu tam.
– Nejlepší, jak máte, prosím.
– No tak tam vezmu vás i kočku, jsou tam skvělí lékaři, zvířata ještě i ze hřbitova vytáhnou, přikývl řidič.
Za čtvrt hodiny jsem seděla v čekárně přeplněné lidmi se zvířaty. Na řadě bylo hodně neštěstí
– A co se vašímu stalo? oslovila mě stařenka se psíkem v náručí.
– Zatím nevím, našla jsem ho pod autem. Asi tam mrznul celou noc
– Na mrazu?! zhrozila se paní. Víte co, pusťte mě před sebe, my jdeme na preventivní kontrolu, ale vám ta pomoc spěchá.
– Opravdu? Pustíte mě?
– No jistě. Svůj k svému…
Nakonec jsem byla u lékaře. Byla jsem nervózní, zatímco lékař nešťastného kocoura zkoumal.
Po prohlídce jsem musela ještě čekat na výsledky rozborů. Minuty se vlekly k nevydržení.
Volal několikrát Tomáš. Nedalo se s ním mluvit, stále jsem hovor pokládala, abych měla klid.
– Tak tedy, slečno, zamyslel se veterinář a zpříma se na mě podíval. Chápete, že zvíře jste našla na ulici?
– Ano, byl pod autem, očividně už od noci.
– Zmrzl, to je pravda, ale má ještě spoustu dalších problémů. Léčba bude dlouhá a také drahá. Chtěl bych se vás proto zeptat, jestli jste si jistá, že to na sebe vezmete. Pokud ne, raději najdeme jiného adoptivního pána.
Tušila jsem, že léčba bude nutná, ale dlouhá a drahá? No, na to jsem připravená nebyla.
Podívala jsem se mu do očí.
Neprosil mě o nic. Jen vděčně hleděl a jako by říkal: Odmítneš-li, pochopím.
– Ano, jsem připravená, řekla jsem odhodlaně. Budu se starat, jak dlouho bude třeba. I celý život.
– Dobře, usmál se lékař. Takže pár neděl u nás v hospitalizaci, pak nachystáme léčebný plán a vysvětlím vám, co a jak.
– Děkuji vám, málem jsem se rozbrečela.
– To já děkuji, vážně přikývl. Takových lidí moc není.
Pohladila jsem kocoura, slíbila, že se vrátím.
A on mi uvěřil. Se zbytky sil mi dokonce zamňoukal na rozloučenou.
Domů jsem se vrátila až večer, byla jsem opotřebovaná, chtěla jsem se jen zhroutit do postele, o to víc že mě čekala zítra práce. Ovšem sny mi překazil Tomáš. Podle výrazu hodně nazlobený.
– Ivet! Kde ses toulala?! Volal jsem ti pořád a mlčíš. Co to má znamenat?
– Promiň, měla jsem těžký den, odpověděla jsem unaveně a rovnou uklidila Tomášovy boty, klasicky pohozené u dveří.
– Ha ha Dnes máš volno. Co jsi mohla dělat, že tak padáš na hubu?
– Byla jsem na veterině s kocourem. Téměř celý den.
– S jakým, prosím tě? Tomu nerozumím.
– Tím, co jsem vzala dnes ráno spod tvého auta. Prosím, nemám sílu to řešit. Povíme si to zítra?
– Moment Ty jsi zabila celý den kvůli nějaké pouliční kočce?! Děláš si srandu?
– Je snad jedno, odkud je! Potřeboval pomoc, jinak by nepřežil
– A mě je jedno, že tu hlady umřu? Přijdu domů, kuchyň prázdná, ty nikde.
– Tomáši, nejsi dítě, povzdechla jsem si. V mrazáku jsou knedlíky. Měl sis je ohřát. Pokud umíráš hlady
– Knedlíky?! Nejsem bezdomovec, abych tu jedl knedlíky! A na rozdíl od tebe JSEM dneska MAKAL. Mám snad ještě stát u plotny?
I přes únavu jsem mu večeři nakonec udělala přesně tak, jak má rád.
Ano, nezasloužil si to, ale už jsem nechtěla další hádku. Ani nepoděkoval
Za čtrnáct dní jsem si šla pro kocoura, už doma jsem měla vše nakoupené, nic jsem Tomášovi neukazovala, aby nevystartoval předčasně.
Hádala jsem, jak mu říct, že s námi bude bydlet kocour. Ale vlastně byt je přece můj. Tomáš není ani můj manžel, nikdy se neodhodlal ani k zásnubám, tak proč ne?
Ovšem klid netrval dlouho. Tomáš, jak kocoura spatřil, začal doslova běsnit.
– Ty jsi přitáhla domů toho zablešenýho kocoura? Takhle naruby jsi?
– Tomáši, klid. Zachránila jsem mu život a nemůžu ho nechat zase na ulici.
– A kolik jsi za něj vyhodila peněz? Kolik ještě vyhodíš?!
– A co tě to trápí? Byly to moje peníze. Taky mi nic nepočítáš, dokonce skoro nekupuješ jídlo, a přitom rád dobře jíš.
– Říkal jsem ti, že musím platit auto, a v práci je taky naprd! A že srovnáváš se mnou, to je co za logiku? Řeč je o tom zvířeti!
– Jmenuje se Mirek.
– Ty jsi mu dala i jméno? Měla bys jít k psychiatrovi!
Tu noc jsem šla spát do druhého pokoje. Celou noc jsem přemýšlel
nad tím, co se mezi mnou a Tomášem stalo.
Bydlíme spolu necelý rok, ale poslední dobou to drhne.
Začal být moc náročný, hádá se, snižuje mě. To nejsou zdravé vztahy, první signál. Ale přesto jsem mu chtěla dát ještě šanci.
Každý ji má mít. Jestli ji využije, bude záležet jen na něm.
Bohužel, Tomáš šanci nevyužil. Hysterie kvůli kocourovi pokračovaly, neustále trval, že patří na ulici. Já poslouchala a dělala si poznámky. Nakonec jsem to nevydržela a řekla:
– Tomáši, nemiluju tě. A myslím, že ani ty mě. Tak se nebudeme dál trápit, co říkáš?
– Co to meleš?
– Zítra si sbalíš věci a odejdeš z mého bytu. Už mě nebaví hádky. Potřebuji klid.
– Ty si sem přitáhneš kocoura, aniž by ses zeptala, a já ŘVU? Kdo tu blázní?
– Pokud ti vadí, že tu bude žít kočka, nemá smysl, abychom bydleli spolu. Najdi si někoho, kdo kočku nemá. Nebo si kup vlastní byt a tam si dělej pravidla.
Měla jsem zítra volno, lepší chvíli na rozchod jsem vybrat nemohla.
Tomáš se mě samozřejmě pokusil zpracovat, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Jakmile se řeč točila kolem kocoura, propadal hysterii. Snadno jsem viděla, že s tímhle člověkem šťastná nikdy nebudu.
Začal si balit věci kolem poledne. Popoháněla jsem ho, ale odkládal to na poslední chvíli možná čekal na zázrak.
Popíjela jsem čaj v kuchyni, když mi volala vedoucí a žádala, abych okamžitě přijela do práce:
– Ivetko, prosím tě, vím, že máš dnes volno, ale bez tebe to nezvládneme.
– Paní Jindřiško, zrovna mám úplně nevhodnou chvíli, pohlédla jsem do předsíně, kde Tomáš vztekle cpal věci do tašky.
Musel ještě vzít počítač a nářadí z balkonu.
– Ivetko, na hodinku jen, slibuju.
Těžce jsem si povzdechla, dopila čaj, začala se oblékat. Tomášovi jsem řekla, ať klíče hodí do schránky, jen přikývl a podíval se na mě tak nenávistně, až mi bylo úzko.
V práci mě opravdu zdrželi jen chvíli. Za čtyřicet minut jsem volala taxi.
– Dobrý den, jak se má váš kočičák? překvapil mě řidič.
Pak jsem si ho všimla byl to ten, co mě vezl na veterinu.
– Děkuju, daří se mu dobře. Ale teď prosím rychle domů.
– To se ví, zasmál se česky.
Ve vchodě jsem zkontrolovala schránku. Klíče tam nebyly a ani auto venku nikde nevidím.
Tak ještě nestihl dobalit, auto někam odvezl, pomyslela jsem si.
Na čtvrtém patře mě však čekal šok dveře zamčené. Vyndala jsem klíče, vešla.
Žádná taška, počítač s monitorem pryč, nářadí taky.
Prosila jsem ho, ať nechá klíče Budu muset vyměnit zámky.
Pak jsem vstoupila do ložnice a zamrazilo mě
Mirek na posteli nebyl. I jeho přepravka byla pryč.
Volala jsem, lítala po bytě nikde. Došlo mi to Tomáš ho vzal. Proč?
– Tomáši! To myslíš vážně? Proč jsi vzal Mirka? řvala jsem do telefonu, když to konečně vzal.
– Proč to máš překvápko ode mě, Iveto! Až za mnou polezeš po kolenou, možná ti ho dám zpátky!
– Uvědomuješ si, co děláš? Potřebuje speciální krmení a péči!
Křičela jsem ještě dál, Tomáš to utípnul.
A kde ho teď hledat? brečela jsem, sedíc na zemi u zdi. Kam s ním mohl jet?
Před Ivou Tomáš bydlel v podnájmu. Kde přesně, nevěděla. Nikdy o domově nemluvil. Sliboval, že mě tam jednou vezme, ale nikdy slib nesplnil.
Usnula jsem až nad ránem. Hned jsem jela do Tomášovy práce.
Tam mi řekli, že si vzal dovolenou. Šéf slíbil, že s ním promluví, až dorazí. Opět nic.
Na zastávce mě z nějakeho důvodu oslovil známý taxikář, už potřetí osud.
– Dobrý den, mám vás svézt?
– Dobrý den, prosím.
Byla jsem zničená, nevěděla už, co dál.
– Nastupte, odpověděl klidně.
Cestou mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.
– Haló? Kdo je tam?
– Iveta? ženský hlas.
– Ano kdo jste?
– Včera k nám přijel Tomáš, prý váš přítel, znám se s ním přes manžela, chtěl tu pár dní přespat.
– A kocour? Přivezl ho?
– Ano Proto volám. Celý večer pil a tvrdil, že na vás kocoura použije, abyste se vrátila. Ale ten kocour je na tom mizerně, sedí v přepravce, pořád mňouká, je vidět, že mu chybíte.
– Prosím, hlavně mu nedávejte jídlo, potřebuje speciální dietu.
– Zkusila jsem, odmítl. Ale volám hlavně proto, že Tomáš teď odešel neznámo kam. Pojďte si ho klidně vzít, mně jsou zvířecí únosci odporní. Zvíře za nic nemůže.
– Samozřejmě, hned přijedu! Řekněte mi adresu!
Vysvětlila jsem taxikáři celou situaci, přikývl.
Cestou mi běžela husí kůže snad desetkrát řidič jel jako rallye závodník, ale rozhodný.
U domu už jsem vystřelila do třetího patra, zazvonila, převzala přepravku s Mirkem a upřímně poděkovala paní, která mi pomohla.
Když náš dům definitivně zmizel za zatáčkou, ucítila jsem obrovskou úlevu.
A celou cestu zpět mi tekly slzy vděčnosti té paní, taxikáři, té babičce na klinice.
Dokud existují tací lidé, bude dobro vítězit nad zlem.
– Mám tu s vámi zůstat? nabídl taxikář. Co kdyby se váš bývalý stavěl?
– To bych byla moc ráda! souhlasila jsem.
Ten den jsem pozvala zámečníka kvůli novému zámku, zatímco Viktor, jak se taxikář jmenoval, seděl v kuchyni a hladil Mirka, který u něj spokojeně vrněl.
Byla jsem Viktorovi NESMÍRNĚ vděčná. Za všechno. Že se mnou v nejtěžší chvíli zůstal.
Takhle můj příběh skončil.
Možná netřeba dodávat, že z přátelství Viktorovo a mé postupně vykvetla láska.
A Tomáš? Ten skončil tak, jak si zasloužil.
Z bytu kamaráda ho ještě ten den vyhodili a když Tomáš řval na jeho ženu, dostal k tomu ještě modřinu pod okem.
V práci ho přinutili podepsat výpověď.
– Proč? nechápal Tomáš.
– Proto, odvětil šéf tvrdě. Podepiš a nemel.
Musel se vrátit do svého rodného města, nebo spíš vesnice.
Bylo to fér.
Protože chovat se jako Tomáš se nemá. Zvířata si zaslouží respekt. A když už je nemilujete, aspoň se k nim chovejte lidsky.
Dneska si už dávám větší pozor na to, komu věnuji důvěru. Kolikrát je lepší být sám s kocourem, než s člověkem, který nezná slitování. S láskou, Iveta.
