Když na to nyní vzpomínám, vybavuje se mi, jak před mnoha lety chlapci bylo teprve šestnáct a přivedl domů dívku Tu, která byla už delší dobu zřetelně těhotná a o rok starší než on.
Hana navštěvovala stejnou střední školu jako on, jen v jiném ročníku. Petr po několik dní sledoval, jak se neznámá dívka schovává v rohu a tiše pláče. Všiml si jejího zaokrouhlujícího se břicha, těch samých šatů nošených dva týdny a prázdného, beznadějného pohledu.
Jak se později ukázalo, její příběh znal téměř každý Vnuk známého podnikatele z Prahy s ní chodil, ale pak najednou zmizel a odjel kvůli naléhavé záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli slyšet. Řekli jí to přímo.
A její vlastní rodiče, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhnali z domu a odjeli na chalupu. Někteří jí soucítili, jiní se za jejími zády posmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už to nemohl déle vydržet. Zamyslel se a přistoupil.
Nebude to lehké, přestaň štkát. Navrhuji, abys u mě bydlela, můžeme se i vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je vše v pořádku. Budu prostě u tebe a slibuji, že to zvládneme.
Hana si otřela slzy a podívala se na chlapce. Co tu říct Obyčejný kluk bez vytříbenosti. A ona snila o úplně jiném manželovi! Jenže v její situaci nebyla volba a Hana s ním šla.
Rodiče byli v šoku, matka prosila Petra, aby se vzpamatoval, ale on byl rozhodný.
Mami, nedramatizuj, nějak to bude. Mám dvě stipendia, řádné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl jít na vysokou!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Hana se nastěhovala do Petrova pokoje. Přenechal jí svou postel a sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Několik dní byla velmi tichá. Jako stín s ním chodila za ruku do školy a domů, až nakonec vybuchla.
Už mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají křivě? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách nebo někam mizíš?!
Petr byl překvapen.
A ty nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neobtěžují. Hledí křivě? Tvoji vlastní tě ani vidět nechtějí. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět po prvním ročníku. A stipendium se mi taky hodí. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť sledovat s tebou plačtivé seriály.
Hana se rozplakala.
Proč tak mluvíš?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemůžu tak jít, kup mi pěkné šaty s vysokým pasem, aby břicho nebylo vidět.
O co jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Matka sáhla po valeriánu, ale pomalu se se situací smířila a čím dál častěji pohlížela na dětské oblečky. Vždyť se neděje nic strašného Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen mohou. Jen ta dívka je nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, tak se změní.
Ale Hana se neměnila. Když se Petr vrátil špinavý a unavený z autoumyčky, přinášející do pokoje vychrtlou kočku, propadla vzteku.
Ty idiote! K čemu nám tahle ošuntělá kočka? Vyhoď ji! Vyhoď ji z bytu!
Ale Petr se jen usmál.
Ne, je březí. Zůstane, tak ani nezačínej. Raději mlč a ohřej mi večeři.
Ach, tak?! Hana skoro zapištěla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky křivě dívá!
Proč? Petr se na ni podíval nevěřícně. Tohle je můj dům a nemusím vybírat. Tohle je moje kočka a pokud ti to vadí, můžeš odejít. Ani matka mi nekládala takové podmínky. Možná je čas přestat se na všechny dívat shora?
Hana hysterčila, plakala, záviděla té hubené, zanedbané kočce. Kde vůbec Petr viděl u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka byla opravdu březí.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal přepadávat lítost, ty myšlenky odehnal. Nějak to zvládnou. Hana porodí, uklidní se, a dříve kočka je pobaví. Chlupatá koťata vylepší náladu všem.
Ale vše se odvíjelo jinak Dědeček, známý podnikatel z Prahy, se vrátil z dlouhé služební cesty a dozvěděl se o všem. Našel vnuka, pořádně mu vynadal a prohlásil, že ho odstřihne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A přijít o takovou kapsu se chlapec velmi bál.
Hana s ním odjela ještě ten den, aniž by se s Petrem rozloučila. Naštěstí měla doklady u sebe (chystala se po hodinách k lékaři). Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné střední školy se už nevrátí!
Petr byl zdrcený Jak to? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyházel všechny její věci a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku.
Kočka všechno chápala. Tiše se k němu tulila, cítíc, že je potřebná. Soucítila, předla, utěšovala.
Petr sám přijal její porod, nedovolil nervózní mamince a zmatenému tatínkovi přiblížit se ke kočce. Seděl u ní, mluvil na ni laskavě, uklidňoval. Hlídal, zda vše jde dobře, a držel telefon připravený, aby v případě potřeby zavolal veterináře.
Vše dopadlo dobře, kočka porodila čtyři malá koťata. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou se ujistil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný zavřel oči, cítíc, jak se nejmenší kotě tulí do jeho dlaně, a pomyslel si, že někdy zvířata ukazují více vděčnosti než lidé.Když na to nyní vzpomínám, vybavuje se mi, jak před mnoha lety chlapci bylo teprve šestnáct a přivedl domů dívku Tu, která byla už delší dobu zřetelně těhotná a o rok starší než on.
Hana navštěvovala stejnou střední školu jako on, jen v jiném ročníku. Petr po několik dní sledoval, jak se neznámá dívka schovává v rohu a tiše pláče. Všiml si jejího zaokrouhlujícího se břicha, těch samých šatů nošených dva týdny a prázdného, beznadějného pohledu.
Jak se později ukázalo, její příběh znal téměř každý Vnuk známého podnikatele z Prahy s ní chodil, ale pak najednou zmizel a odjel kvůli naléhavé záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli slyšet. Řekli jí to přímo.
A její vlastní rodiče, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhnali z domu a odjeli na chalupu. Někteří jí soucítili, jiní se za jejími zády posmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už to nemohl déle vydržet. Zamyslel se a přistoupil.
Nebude to lehké, přestaň štkát. Navrhuji, abys u mě bydlela, můžeme se i vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je vše v pořádku. Budu prostě u tebe a slibuji, že to zvládneme.
Hana si otřela slzy a podívala se na chlapce. Co tu říct Obyčejný kluk bez vytříbenosti. A ona snila o úplně jiném manželovi! Jenže v její situaci nebyla volba a Hana s ním šla.
Rodiče byli v šoku, matka prosila Petra, aby se vzpamatoval, ale on byl rozhodný.
Mami, nedramatizuj, nějak to bude. Mám dvě stipendia, řádné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl jít na vysokou!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Hana se nastěhovala do Petrova pokoje. Přenechal jí svou postel a sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Několik dní byla velmi tichá. Jako stín s ním chodila za ruku do školy a domů, až nakonec vybuchla.
Už mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají křivě? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách nebo někam mizíš?!
Petr byl překvapen.
A ty nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neobtěžují. Hledí křivě? Tvoji vlastní tě ani vidět nechtějí. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět po prvním ročníku. A stipendium se mi taky hodí. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť sledovat s tebou plačtivé seriály.
Hana se rozplakala.
Proč tak mluvíš?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemůžu tak jít, kup mi pěkné šaty s vysokým pasem, aby břicho nebylo vidět.
O co jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Matka sáhla po valeriánu, ale pomalu se se situací smířila a čím dál častěji pohlížela na dětské oblečky. Vždyť se neděje nic strašného Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen mohou. Jen ta dívka je nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, tak se změní.
Ale Hana se neměnila. Když se Petr vrátil špinavý a unavený z autoumyčky, přinášející do pokoje vychrtlou kočku, propadla vzteku.
Ty idiote! K čemu nám tahle ošuntělá kočka? Vyhoď ji! Vyhoď ji z bytu!
Ale Petr se jen usmál.
Ne, je březí. Zůstane, tak ani nezačínej. Raději mlč a ohřej mi večeři.
Ach, tak?! Hana skoro zapištěla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky křivě dívá!
Proč? Petr se na ni podíval nevěřícně. Tohle je můj dům a nemusím vybírat. Tohle je moje kočka a pokud ti to vadí, můžeš odejít. Ani matka mi nekládala takové podmínky. Možná je čas přestat se na všechny dívat shora?
Hana hysterčila, plakala, záviděla té hubené, zanedbané kočce. Kde vůbec Petr viděl u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka byla opravdu březí.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal přepadávat lítost, ty myšlenky odehnal. Nějak to zvládnou. Hana porodí, uklidní se, a dříve kočka je pobaví. Chlupatá koťata vylepší náladu všem.
Ale vše se odvíjelo jinak Dědeček, známý podnikatel z Prahy, se vrátil z dlouhé služební cesty a dozvěděl se o všem. Našel vnuka, pořádně mu vynadal a prohlásil, že ho odstřihne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A přijít o takovou kapsu se chlapec velmi bál.
Hana s ním odjela ještě ten den, aniž by se s Petrem rozloučila. Naštěstí měla doklady u sebe (chystala se po hodinách k lékaři). Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné střední školy se už nevrátí!
Petr byl zdrcený Jak to? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyházel všechny její věci a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku.
Kočka všechno chápala. Tiše se k němu tulila, cítíc, že je potřebná. Soucítila, předla, utěšovala.
Petr sám přijal její porod, nedovolil nervózní mamince a zmatenému tatínkovi přiblížit se ke kočce. Seděl u ní, mluvil na ni laskavě, uklidňoval. Hlídal, zda vše jde dobře, a držel telefon připravený, aby v případě potřeby zavolal veterináře.
Vše dopadlo dobře, kočka porodila čtyři malá koťata. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou se ujistil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný zavřel oči, cítíc, jak se nejmenší kotě tulí do jeho dlaně, a pomyslel si, že někdy zvířata ukazují více vděčnosti než lidé.
