V 35 letech jsem si myslela, že nepoznám ženské štěstí, ale osud rozhodl jinak. Přišli jsme spolu s Petrem, když nám bylo oběma téměř čtyřicet let. Petr byl v té době už tři roky vdovcem. Nikdy jsem nebyla vdaná, ale porodila jsem syna. Jak se říká v lidu, porodila jsem pro sebe. V mládí jsem měla vztah s hezkým tmavovlasým Markem, který mi sliboval sňatek a okouzlil mladou Jánu. Podlehla jsem těm prázdným slibům. Později se ukázalo, že nápadník z města byl ženatý.
Dokonce za mnou přišla jeho zákonná manželka a prosila, abych nerozbíjela cizí rodinu. Jako mladá nezkušená jsem ustoupila. Ale dítě jsem se rozhodla ponechat.
Tak se to stalo. Porodila jsem Tomáše. Syn se stal mou jedinou útěchou a radostí. Dobře jsem ho vychovala, dobře se učil. Po skončení školy nastoupil na ekonomickou univerzitu. Petr za mnou několikrát přišel. Nabízel společný život. Váhala jsem, i když se mi líbil. Styděla jsem se za vlastního syna i za pocit, že bych mohla být konečně šťastná.
Jednoho večera si se mnou Tomáš promluvil. Řekl, že není proti: Já, mami, stejně už doma nebudu bydlet. Strýc Petr je spolehlivý muž. Jen aby tě neurazil. Mně jde hlavně o to, abys byla šťastná. I Petrův syn byl proti tomu.
Tak jsme začali žít. Vstoupili jsme do manželství a uspořádali malou oslavu. Pracovala jsem ve venkovské knihovně, Petr jako agronom. Všechno jsme dělali společně. Vedli jsme domácnost, chovali dobytek, obdělávali zahradu. Milovali jsme se a respektovali jeden druhého, škoda, že Bůh nám nedal společné děti.
Oba synové se oženili, dočkali jsme se vnoučat. Pokaždé na svátky jsme připravovali dárky pro děti a vnoučata domácí vajíčka, mléko, smetanu, vepřové a kuřecí maso. Na svátky se v našem domě shromažďovalo mnoho hostů. Pak jsme s Petrem seděli u stolu, těšili se a radovali, že máme s kým slavit.
Jen večer, když starší manželé ulehli ke spánku, každý si tiše myslel: odejít z tohoto světa jako první… a nikdy se necítit osamělým.
Roky braly své. A jednou se přiblížila pohroma… Ráno mi bylo zle, když jsem právě začala vařit polévku v kuchyni. Upadla jsem. Petr s pomocí sousedů zavolal sanitku. Lékaři řekli, že jsem dostala mrtvici. Všechny funkce zůstaly, kromě jedné. Už jsem nemohla chodit. Tomáš s manželkou přijel navštívit matku. Dal peníze na léky a odjel.
Petr si najal auto, když mě z nemocnice propustili, a s sousedem mě zanášeli do domu.
Všechno bude dobré, utěšoval mě, jen žij. I když budeš jen sedět a mluvit se mnou. Jen žij. A já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Petr se o mě dobře staral. Po měsíci jsem přesedla do křesla. Pomáhala jsem mu v kuchyni. Dál jsme vše dělali spolu. Loupali jsme brambory a mrkev, třídili fazole. Dokonce jsme pekli chléb. Večer jsme probírali, jak budeme dál žít. Zima byla před námi. A Petr už neměl sílu štípat dřevo.
Možná by nás děti vzali na zimu k sobě, a na jaře a v létě bychom si poradili sami…
Na víkend přijel Tomáš s manželkou. Nevěsta Alena, když si prohlédla celou místnost, řekla:
Budeme vás muset, holubičky, rozdělit. Matku si vezmeme příští týden. Ať si připravím pokoj. A přijedeme.
A co já? neobratně zašeptal Petr. Vždyť jsme se nikdy nerozcházeli. Děti, jak tak?
No, to bylo dříve, když jste měli sílu na hospodářství a mohli jste se o sebe postarat sami, ale teď je všechno jinak. Ať si vás vezme také syn k sobě. Společně vás nikdo brát nebude.
Tomáš s manželkou odjeli domů. Petr a já jsme hořce vzdychali a přemýšleli, co dál. Každý z nás, usínaje, snil o tom, že se neprobudí, aby to všechno neviděl.
Na další víkend přijeli oba synové. Dali se do sbírání věcí. Petr seděl u mého lůžka. Pořád se na mě díval, vzpomínal na naše mladé roky. A plakal Přitiskl se ke mně. A zašeptal:
Odpusť mi, Jano, že se to tak u nás stalo Někde jsme nedohlédli na výchovu dětí. Rozdělují nás jako nepotřebná koťata. Odpusť. Miluji tě.
Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale už jsem neměla sílu Petr odešel, utíraje si slzy rukávem. A když sedl do auta, už si je neutíral
Pak se syn s manželkou a sousedem dali do balení mě, zabalili mě do deky a v ní mě začali vynášet z domu nohama napřed. Nemocná žena si pomyslela, že to je velmi symbolické Nebránila jsem se, mě nebylo, když Petr odjel. A jen jsem si přála nedožít se večera.
Minul týden. Za pěkného podzimního dne, přesně na svátek Všech svatých, se naše přání splnilo. Setkali jsme se s Petrem v jiném světě.V 35 letech jsem si myslela, že nepoznám ženské štěstí, ale osud rozhodl jinak. Přišli jsme spolu s Petrem, když nám bylo oběma téměř čtyřicet let. Petr byl v té době už tři roky vdovcem. Nikdy jsem nebyla vdaná, ale porodila jsem syna. Jak se říká v lidu, porodila jsem pro sebe. V mládí jsem měla vztah s hezkým tmavovlasým Markem, který mi sliboval sňatek a okouzlil mladou Jánu. Podlehla jsem těm prázdným slibům. Později se ukázalo, že nápadník z města byl ženatý.
Dokonce za mnou přišla jeho zákonná manželka a prosila, abych nerozbíjela cizí rodinu. Jako mladá nezkušená jsem ustoupila. Ale dítě jsem se rozhodla ponechat.
Tak se to stalo. Porodila jsem Tomáše. Syn se stal mou jedinou útěchou a radostí. Dobře jsem ho vychovala, dobře se učil. Po skončení školy nastoupil na ekonomickou univerzitu. Petr za mnou několikrát přišel. Nabízel společný život. Váhala jsem, i když se mi líbil. Styděla jsem se za vlastního syna i za pocit, že bych mohla být konečně šťastná.
Jednoho večera si se mnou Tomáš promluvil. Řekl, že není proti: Já, mami, stejně už doma nebudu bydlet. Strýc Petr je spolehlivý muž. Jen aby tě neurazil. Mně jde hlavně o to, abys byla šťastná. I Petrův syn byl proti tomu.
Tak jsme začali žít. Vstoupili jsme do manželství a uspořádali malou oslavu. Pracovala jsem ve venkovské knihovně, Petr jako agronom. Všechno jsme dělali společně. Vedli jsme domácnost, chovali dobytek, obdělávali zahradu. Milovali jsme se a respektovali jeden druhého, škoda, že Bůh nám nedal společné děti.
Oba synové se oženili, dočkali jsme se vnoučat. Pokaždé na svátky jsme připravovali dárky pro děti a vnoučata domácí vajíčka, mléko, smetanu, vepřové a kuřecí maso. Na svátky se v našem domě shromažďovalo mnoho hostů. Pak jsme s Petrem seděli u stolu, těšili se a radovali, že máme s kým slavit.
Jen večer, když starší manželé ulehli ke spánku, každý si tiše myslel: odejít z tohoto světa jako první… a nikdy se necítit osamělým.
Roky braly své. A jednou se přiblížila pohroma… Ráno mi bylo zle, když jsem právě začala vařit polévku v kuchyni. Upadla jsem. Petr s pomocí sousedů zavolal sanitku. Lékaři řekli, že jsem dostala mrtvici. Všechny funkce zůstaly, kromě jedné. Už jsem nemohla chodit. Tomáš s manželkou přijel navštívit matku. Dal peníze na léky a odjel.
Petr si najal auto, když mě z nemocnice propustili, a s sousedem mě zanášeli do domu.
Všechno bude dobré, utěšoval mě, jen žij. I když budeš jen sedět a mluvit se mnou. Jen žij. A já všechno zvládnu. Jen mě neopouštěj, moje holubičko!
Petr se o mě dobře staral. Po měsíci jsem přesedla do křesla. Pomáhala jsem mu v kuchyni. Dál jsme vše dělali spolu. Loupali jsme brambory a mrkev, třídili fazole. Dokonce jsme pekli chléb. Večer jsme probírali, jak budeme dál žít. Zima byla před námi. A Petr už neměl sílu štípat dřevo.
Možná by nás děti vzali na zimu k sobě, a na jaře a v létě bychom si poradili sami…
Na víkend přijel Tomáš s manželkou. Nevěsta Alena, když si prohlédla celou místnost, řekla:
Budeme vás muset, holubičky, rozdělit. Matku si vezmeme příští týden. Ať si připravím pokoj. A přijedeme.
A co já? neobratně zašeptal Petr. Vždyť jsme se nikdy nerozcházeli. Děti, jak tak?
No, to bylo dříve, když jste měli sílu na hospodářství a mohli jste se o sebe postarat sami, ale teď je všechno jinak. Ať si vás vezme také syn k sobě. Společně vás nikdo brát nebude.
Tomáš s manželkou odjeli domů. Petr a já jsme hořce vzdychali a přemýšleli, co dál. Každý z nás, usínaje, snil o tom, že se neprobudí, aby to všechno neviděl.
Na další víkend přijeli oba synové. Dali se do sbírání věcí. Petr seděl u mého lůžka. Pořád se na mě díval, vzpomínal na naše mladé roky. A plakal Přitiskl se ke mně. A zašeptal:
Odpusť mi, Jano, že se to tak u nás stalo Někde jsme nedohlédli na výchovu dětí. Rozdělují nás jako nepotřebná koťata. Odpusť. Miluji tě.
Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale už jsem neměla sílu Petr odešel, utíraje si slzy rukávem. A když sedl do auta, už si je neutíral
Pak se syn s manželkou a sousedem dali do balení mě, zabalili mě do deky a v ní mě začali vynášet z domu nohama napřed. Nemocná žena si pomyslela, že to je velmi symbolické Nebránila jsem se, mě nebylo, když Petr odjel. A jen jsem si přála nedožít se večera.
Minul týden. Za pěkného podzimního dne, přesně na svátek Všech svatých, se naše přání splnilo. Setkali jsme se s Petrem v jiném světě.
