Vaše vztahy jsou už tak vážné, naléhavě, téměř vyžadujícím tónem pronesla Božena, upřeně pohlédla na pravděpodobnou snachu, kdy plánujete svatbu?
Asi ještě není čas, odpověděla dívka s nuceným úsměvem, snažíc se vybrat slova, aby neuražila budoucí tchyni. Vždyť spolu žijeme teprve měsíc. Měli bychom počkat, lépe se navzájem poznat v každodenním životě… Kdo ví, možná se začneme hádat kvůli malichernostem?
Božena mírně zvedla obočí, ale neustoupila od svého záměru zjistit vše do konce. V podstatě si Jitku oblíbila, mnohem více než předchozí přítelkyni syna. Klára byla nesnesitelná a arogantní! Dobře, že Petr s ní skončil.
A jak to jde s Matějem? zeptala se, změnila téma, ale její pohled zůstal pozorný. Chlapec je už dospělý, ale přesto…
Jitka pocítila, jak se jí na duši oteplilo při myšlence na Petrův syn. Vzpomínky na první dny jejich seznámení se nevědomky vynořily v paměti. Tehdy silně prožívala: jak teenager přijme novou ženu v domě? Neuvidí v ní hrozbu, pokus o nahrazení vlastní matky?
Je úžasný, upřímně odpověděla dívka, a její úsměv se stal teplejším, přirozenějším. Zpočátku jsem samozřejmě měla obavy. Myslela jsem, že Matěj ke mně může přistupovat s nelibostí, nebo s ostražitostí. Ale vše dopadlo co nejlépe! Ukázal se jako velmi otevřený a přátelský kluk!
Na chvíli zmlkla, vzpomínajíc, jak jednou Matěj, vrátiv se ze školy, s nadšením ochutnal její koláč a hned prohlásil, že teď bude v jejich domě vždy dobré jídlo.
Navíc, pokračovala Jitka s lehkým úsměvem, otevřeně se radoval z toho, že teď bude jídlo připravovat někdo, kdo je v kuchařském umění mnohem zkušenější než jeho otec. Někdy mě dokonce žádá, abych ho naučila nějaké recepty.
Petr, který do té doby mlčky naslouchal rozhovoru, konečně zvedl oči a krátce přikývl, potvrzujíc slova Jitky. Na jeho tváři se mihl sotva znatelný úsměv, jako by byl také rád, že vztahy mezi jeho synem a vyvolenou se vyvinuly tak dobře.
A brášku ještě nepožaduje? s otevřeným náznakem se zajímala žena.
Petr, uslyšev otázku matky, neúmyslně sebou trhl a vrhl na ni krátký káravý pohled. V jeho očích bylo čteno němé proč zase začínáš se svým?. Dobře znal způsoby rodičky ta se nikdy nestyděla dotýkat nejcitlivějších témat, jako by nechápala, že podobné rozhovory mohou být nepříjemné okolí.
A co je na tom? vůbec se nezmátla Božena, sebejistě pokračovala ve své linii. Její hlas zněl živě a dokonce trochu hravě, jako by diskutovala o něčem naprosto běžném. Matěj zbožňuje děti, s neteřemi se neustále motá. A tobě je teprve pětatřicet stihneš vychovat pár dětí!
Jitka pocítila, jak uvnitř stoupá vlna nepohodlí. Bylo jí nepříjemné, že musí diskutovat tak osobní, bolestivé téma v přítomnosti téměř neznámé ženy. Stiskla pod stolem prsty, snažíc se zachovat vnější klid.
Obávám se, že je to vyloučeno, pronesla zdrženlivě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. Lékaři mi kategoricky nedoporučují mít děti.
Na okamžik v místnosti zavládl ticho. Božena mírně zvedla obočí, jako by uvažovala nad slyšeným. Její tvář se okamžitě změnila předchozí přátelská maska roztála, ustoupila místo chladnému, téměř odtažitému výrazu.
Ženské problémy, že? protáhla s předstíraným soucitem, a v jejím tónu se objevila sotva zachytitelná nota povýšenosti. Ale neměla bys zoufat medicína nestojí na místě. To, co dříve vypadalo nemožné, dnes se řeší bez obtíží.
Jitka sotva znatelně povzdechla. Chtěla uzavřít toto téma, ale chápala, že prostě odmlčet se nepůjde. Podívala se na Petra, doufajíc, že ji podpoří, ale ten jen mírně pokrčil rameny, jako by říkal: vysvětli sama.
V mém případě to nebude fungovat, tiše pronesla, hledíc přímo před sebe. Upřímně řečeno, nechápala, proč musí otevírat duši před cizí vlastně ženou! Ale mlčet také není možnost, ještě si něco vymyslí… Mám vážné problémy se zrakem. Diagnóza byla stanovena už v osmnácti letech za tu dobu jsem stihla přijmout realitu: děti u mě nebudou.
Božena na okamžik ztuhla, zjevně se snažíc pochopit slyšené. Její obočí se zvedlo, na tváři se odrazilo upřímné nechápání jako by narazila na něco zcela nepochopitelného.
Co má společného zrak? zeptala se, mírně naklonila hlavu. Upřímně neviděla souvislost mezi zrakem a dětmi, a dokonce si pomyslela, že je to jen hloupá výmluva. Nerozumím.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Nechtěla zabíhat do lékařských podrobností, ale ani vyhnout se odpovědi nešlo.
Existuje devadesátiprocentní pravděpodobnost, že ztratím zrak, vysvětlila vyrovnaným, zdrženlivým hlasem. Podobná zátěž na organismus mi je kategoricky kontraindikována, to je příliš vysoké riziko! Nestojí to za to, rozumíte! Jaký má smysl mít dítě, které nikdy neuvidím?
Zmlkla, dávajíc partnerce čas pochopit řečené. Jitka nervózně upravila brýle. Bylo pro ni důležité, aby Božena pochopila to není rozmar a ne touha, dejme tomu, zachovat postavu. Je to zcela reálné nebezpečí!
Dívka zřetelně cítila, jak ve vzduchu narůstá zklamání partnerky. Božena se už nesnažila navázat rozhovor, jen občas vrhala na dívku krátké pohledy, ve kterých bylo čteno neskrývané nespokojenost. Bylo jasné, že taková snacha syna zjevně neodpovídala jejím představám o ideální partii. V představivosti matky se pravděpodobně rýsoval úplně jiný obraz zdravá, plná sil žena, která jí brzy daruje vnoučata.
Ale Jitka nezažívala ani vinu, ani touhu ospravedlňovat se. S Petrem už dávno prodiskutovali situaci, zvážili všechny pro a proti. Rozhovor s lékaři, dlouhé večery při studiu informací, otevřené rozhovory mezi sebou to vše je přivedlo k jednotnému rozhodnutí. Riziko pro její zdraví bylo příliš velké, a vystavovat se nebezpečí nechtěl ani jeden z nich. V krajním případě lze zvážit adopci nebo využít služeb náhradní matky. Koneckonců, dnes to není tak obtížné zorganizovat.
Když pár konečně začal balit se domů, atmosféra se mírně uvolnila. Božena na rozloučenou objala syna, přikývla Jitce, ale v tomto gestu nebyla žádná teplota spíš hold slušnosti. Zatímco si oblékali boty v předsíni, Jitka zachytila pohled Petra v jeho očích zřetelně bylo čteno mlčenlivé promiň.
Když vyšli na ulici, oba si oddechli s úlevou. Večerní vzduch se zdál obzvláště svěží po napjatém rozhovoru. Jitka vzala Petra za ruku, a on ihned stiskl její prsty v odpověď. Ani slovo nebylo řečeno o tom, co se stalo, ale oba chápali, že seznámení s rodiči nelze nazvat úspěšným. Nicméně to neměnilo hlavní jejich rozhodnutí být spolu, navzdory cizím očekáváním a předsudkům…
***
Tři měsíce poté.
Jitka stále častěji si všímala, že se cítí ne tak, jak obvykle. Zpočátku tomu nepřikládala velký význam pomyslela si, že se prostě přepracovala v práci nebo chytila lehký virus. Ale když nevolnost neustupovala už několik dní, začala si dělat starosti.
Měla neustále lehkou slabost, ráno se jí občas zvedal žaludek, a obvyklé pachy najednou začaly dráždit. Jitka se snažila vypořádat vlastními silami koupila v lékárně antivirotika, pila více vody, snažila se dříve uléhat spát. Ale zlepšení nenastávalo. Chytala se na tom, že se začala častěji rozptylovat v práci, a večer padala z nohou únavou, ačkoli nedělala nic zvlášť těžkého.
Jednoho večera, mluvíc po telefonu s maminkou, Jitka neúmyslně sdílela své starosti. Hlas zněl trochu tlumeně stále cítila tuto podivnou malátnost, které se nedařilo zbavit.
Jitko, po krátké pauze opatrně se zeptala maminka, jsi si opravdu jistá, že nejsi těhotná?
Jitka se dokonce mírně podivila takovému předpokladu. Na sekundu zmlkla, uvažujíc nad otázkou, a pak sebejistě odpověděla:
Absolutně! Nikdy jsem nevynechala užívání tablet. Předepsal je lékař po důkladném vyšetření, vše přesně podle instrukce.
Maminka se nehádala, ale v jejím hlase byla cítit naléhavost:
Přesto kup test pro vlastní klid. Je to příliš vážná otázka, aby se nechala bez povšimnutí.
Jitka chtěla namítnout, že to určitě není těhotenství, ale něco v maminčině tónu ji přimělo zamyslet se. Nakonec, test to je opravdu jednoduché a rychlé, a nadbytečná jistota nikdy neuškodí.
Dobře, mami. Hned půjdu do lékárny. Petr je v práci, takže čas mám, řekla Jitka a zavěsila.
Rychle sbalila věci, přehodila si bundu a vyšla z bytu. Do lékárny v sousedním domě to bylo co by kamenem dohodil ne více než pět minut pěšky. Jitka šla o něco rychleji než obvykle, jako by se snažila předběhnout vlastní myšlenky. V hlavě se točily stále stejné otázky: A co když má maminka pravdu? Ale jak se to mohlo stát? Všechno bylo pod kontrolou…
V lékárně na chvíli ztuhla před vitrínou s testovacími systémy. Výběr se ukázal nečekaně velkým různé značky, různé formáty. Jitka zmateně pohlédla na lékárnici, pak znovu na police. Nakonec vzala dva testy střední cenové kategorie rozhodla, že nemá smysl šetřit na takové věci. Zaplatila, složila nákupy do kapsy a spěchala domů.
Po návratu se na minutu zastavila v předsíni, snažíc se utišit lehký neklid. Ruce mírně třásly, když vytahovala testy z obalu. Udělala vše podle instrukce, a začala čekat.
První minuty se táhly nesnesitelně dlouho. Jitka nervózně pohlížela na hodiny, pak znovu na testy. A najednou dvě proužky se objevily jasně, výrazně. Přeložila pohled na druhý test tam se také objevily jasné linie.
Jak je to možné?! neúmyslně zvolala, cítíc, jak uvnitř stoupá vlna zmatku. To je nemyslitelné! Já jsem se přece tak pečlivě připravovala!
V tomto okamžiku u dveří hlasitě zazvonilo. Jitka sebou trhla překvapením. Podívala se na hodiny čas nebyl takový, aby někdo mohl přijít za nějakou záležitostí. Pak jí došlo to je pravděpodobně Matěj. Teenager často zapomínal klíče, když spěchal domů po škole.
Jitka spěšně vyhodila testy do odpadkového koše, upravila si vlasy a vrhla se ke dveřím. Když otevřela, uviděla na prahu lehce zadýchaného Matěje s batohem na zádech.
Zase jsi zapomněl klíče? usmála se, vpouštějíc ho dovnitř.
Jo, provinile přikývl Matěj, sundávaje tenisky. Ve spěchu jsem se sbalil, a pak už na ulici jsem si uvědomil…
Dívka spěchala do kuchyně, bylo třeba nakrmit zjevně hladového teenagera. Ještě nevěděla, že jeden z testů k odpadkovému koši nedoletěl a zrádně ležel na podlaze…
***
Petr, na týden pojedu k mamince necítí se dobře, řekla Jitka, vyhýbajíc se pohledu na snoubence. Bylo jí proti srsti lhát člověku, kterého upřímně milovala, ale právě teď prostě nemohla vyložit celou pravdu. A jednat jinak také nemohla! Riskovat zdraví nelze, rozhodnutí už bylo přijato…
Petr se okamžitě odvrátil od notebooku, pozorně se na ni podíval. V jeho pohledu byla čtena upřímná starost.
Možná potřebuješ pomoc? hned se ozval. Přivézt léky? Nebo jet s tebou? Maminka je přece sama…
Jitka neúmyslně se usmála teple a trochu provinile. Jeho ochota vrhnout se na pomoc dojímala, ale teď to jen komplikovalo situaci.
Zatím nic není potřeba, děkuji za nabídku, odpověděla co nejklidněji. Kdyby něco zavolám.
Otočila se a spěšně pokračovala ve skládání věcí do malé cestovní tašky. Svetr, pár džínů, několik triček, spodní prádlo, zubní kartáček… V hlavě se odpočítávaly minuty do odjezdu posledního autobusu do sousedního města zbývalo méně než hodina, a k nádraží ještě bylo třeba se dostat. Maminka slíbila, že ji tam potká, a to ji trochu uklidňovalo: vedle bude člověk, který pochopí a nebude klást zbytečné otázky.
Buď ve spojení, dobře? Kdyby něco hned zavolej. Kdykoli můžu přijet.
Samozřejmě, přikývla Jitka, přitiskla se k němu na sekundu. Brzy se vrátím. Nestihneš se stýskat.
Cesta k nádraží proběhla jako ve mlze. Občas kontrolovala telefon nenapsal-li Petr, nevolá-li maminka zpět. Myšlenky se motaly, ale pevně držela v hlavě plán: přijet, vyřešit situaci, vrátit se. A teprve potom, když se vše uklidní, promluvit s Petrem. Upřímně, otevřeně, bez polopravd.
Následující den Jitka navštívila soukromou kliniku. Předem se objednala na vyšetření přes web, vybrala lékařku podle recenzí, snažila se vše zorganizovat tak, aby u nikoho nevznikly zbytečné otázky. Vyšetření proběhlo rychle a rutinně: prohlídka, rozbory, ultrazvuk. Lékařka, žena středního věku s klidným hlasem, pozorně prostudovala výsledky, ověřila data, ještě jednou upřesnila anamnézu.
Ano, jste těhotná, potvrdila konečně. Termín malý, asi pět až šest týdnů.
Jitka mlčky přikývla. Někde v hloubi duše ještě doutnala naděje, že je to chyba, že testy oklamaly, rozbory popletly. Ale teď se vše definitivně vyjasnilo.
Ale já přece brala tabletky! Jak se to mohlo stát? její hlas se zachvěl, v něm zněla nejen zmatenost, ale i stěží ovládané rozrušení. Jak se to mohlo stát? Přece všechno dělala přesně podle instrukce!
Lékařka mírně naklonila hlavu. Nespěchala s odpovědí nejprve úhledně složila papíry na stole, pak zvedla oči na pacientku.
Možná byl lék nekvalitní, předpokládala vyrovnaným, profesionálním tónem. Nebo byly nějaké faktory, které snížily jeho účinnost: například užívání antibiotik nebo jiných léků současně, porušení režimu užívání, problémy s trávením. Takové věci se stávají, i když zřídka.
Udělala malou pauzu, pozorně pozorujíc reakci Jitky, pak jemně pokračovala:
Pokud rozumím, neplánujete těhotenství udržet?
Jitka na okamžik zavřela oči. Tuto otázku si také kladla nesčetněkrát v posledních dnech. V paměti se vynořovala slova lékařů, řečená před mnoha lety, varování o riziku, které nikam nezmizelo. Zhluboka se nadechla a odpověděla, snažíc se, aby hlas zněl pevně:
Riziko slepoty devět ku jedné. Co si myslíte, mohu jít do takového kroku?
Lékařka přikývla s chápavým výrazem. Už stačila prostudovat kartu pacientky a přesvědčila se, že riziko skutečně existuje. V takové situaci byla volba dívky nejlepší.
Rozumím vám, jemně pronesla. Je to velmi vážné rozhodnutí, a máte právo ho přijmout na základě svého zdravotního stavu. Teď vám vypíšu žádanky na vyšetření. Pomohou přesněji posoudit situaci a vybrat optimální plán jednání.
Otočila se k počítači, rychle něco napsala v elektronickém systému, pak vytiskla několik formulářů. Úhledně je složila, podala Jitce.
Čekám vás zítra na kontrolním vyšetření. Do té doby budeme mít výsledky, a budeme moci prodiskutovat další kroky. Pokud se objeví otázky nebo něco bude trápit zavolejte na kliniku, spojí vás se mnou.
Jitka vzala papíry, mechanicky je uhladila prsty. V hlavě se stále točily myšlenky, ale teď se staly o něco uspořádanějšími. Poděkovala lékařce krátkým přikývnutím a pomalu vstala ze židle. Na chodbě se na sekundu zastavila, opřela se o zeď, zhluboka nadechla a vydechla. Zítra bude nový den a nová etapa v tomto nelehkém rozhodnutí…
***
Jitko! radostně zvolal Petr do telefonního sluchátka, a jeho hlas zněl tak živě, že dívka neúmyslně ztuhla. Proč jsi mi neřekla?
Jitka pocítila, jak se uvnitř vše stáhlo. Mechanicky stiskla telefon v ruce, snažíc se utišit náhlý třes.
O čem? zeptala se ostražitě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. V hlavě proletělo: Nejspíš se dozvěděl? Ale jak?
Že jsi těhotná! s nefalšovanou radostí pronesl Petr. V jeho hlase bylo slyšet takové nadšení, jako by už představoval jejich společnou budoucnost.
Jitka na sekundu zavřela oči, snažíc se sebrat myšlenky.
Z čeho jsi to usoudil? odpověděla, snažíc se mluvit klidně, ačkoli srdce bušilo jako o závod.
Našel jsem na podlaze test se dvěma proužky, vysvětlil Petr, a v jeho tónu nebyla ani stopa pochybnosti nebo úzkosti jen čistý nadšení. Už jsem tě objednal k výbornému specialistovi. Pojďme spolu na vyšetření? Chci být nablízku, podpořit tě.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Potřebovala nějak zchladit jeho zápal, aniž by přitom zranila jeho city.
Nespěchej se radovat, jemně, ale pevně ho zarazila. S největší pravděpodobností je to omyl. Pamatuješ přece, že beru tabletky. Všechno bylo podle instrukce, bez vynechání. To prostě nemůže být pravda.
Na okamžik v sluchátku zavládl ticho. Jitka téměř fyzicky cítila, jak se Petr snaží pochopit její slova.
No, ohledně toho… konečně se zarazil, a v jeho hlase se objevily rozpačité tóny. Víš, maminka nedávno přišla na návštěvu. Viděla tvé tabletky a začala přesvědčovat, že tvá diagnóza není tak vážný problém. Říkala, že mnozí zakládají rodiny s mnohem těžšími onemocněními, a všechno se obejde. Přinášela příklady známých, vyprávěla o moderních metodách vedení těhotenství… Tak horlivě naléhala, že… zkrátka jsem podlehl jejím přesvědčováním.
Petr zmlkl, jako by očekával reakci. Jitka mlčky poslouchala, cítíc, jak v ní stoupá vlna protichůdných emocí. Na jedné straně chápala, že prostě chtěl věřit v lepší. Na druhé iritovalo ji, že někdo zasahuje do jejich soukromého života, snaží se rozhodovat za ni.
Chceš říct, že tě přesvědčila, abys něco přimíchal do mých tablet? upřesnila vyrovnaným hlasem, ačkoli uvnitř vše vřelo.
Ne, samozřejmě ne! spěšně namítl Petr. Nic takového. Prostě… přesvědčila mě, že nemá cenu tak striktně dodržovat předpisy. Že můžeme zkusit riskovat. Nepřemýšlel jsem, že to může vést k takovým následkům. Promiň.
Jitka pocítila, jak jí po zádech přeběhl ledový mráz. Slova uvízla v krku, a ona s obtížemi z ní vytlačila otázku:
Co přesně jsi udělal?
Petr sklopil oči, nervózně mačkaje prsty okraj stolu. Zjevně se cítil nepohodlně, ale přesto sebral odvahu a promluvil:
Já… náhodou upustil tvou lahvičku, a tabletky se vysypaly. Tehdy jsem si pomyslel možná je to znamení? A vyměnil jsem je za vitamíny. Chtěl jsem, abychom měli dítě. Maminka mě přesvědčila, že všechno bude v pořádku…
Jitka ztuhla, snažíc se pochopit slyšené. V hlavě se nevešlo, že člověk, kterého milovala, mohl takto jednat. Tolikrát podrobně vysvětlovala, jak důležité je užívat léky denně, co hrozí i jediné vynechání, jaké následky mohou být…
Ty vážně?! její hlas se zachvěl. Neúmyslně zaťala pěsti, cítíc, jak uvnitř stoupá vlna rozhořčení. Ty jsi vědomě šel do toho? Poslechl jsi matku a vyměnil léky?
Petr nepohodlně přešlápl z nohy na nohu, jako by hledal způsob, jak se vyhnout odpovědi.
Myslel jsem, že tak bude lépe pro naši rodinu… tiše odpověděl, nezvedaje očí.
Pro rodinu?! Jitka už nemohla ovládat emoce. Hlas se zachvěl hněvem, ale snažila se mluvit zřetelně, aby pochopil celou vážnost situace. Ty ses se mnou ani neporadil! Věděl jsi o mé diagnóze, věděl o rizicích a přesto jsi to udělal za mými zády!
Udělala pauzu, snažíc se utišit třes v rukou. Ve spáncích bušilo, myšlenky se motaly, ale jedno bylo jasné: teď nemohla pokračovat v tomto rozhovoru.
Já jsem jen chtěl děti… pokusil se ospravedlnit Petr, jeho hlas zněl téměř žalostně. Myslel, že to zvládneme společně.
Jitka se zhluboka nadechla, snažíc se vzít se do rukou. Potřebovala čas, aby vše promyslela, uspořádala myšlenky.
Teď nemám čas mluvit, pronesla už klidněji, ačkoli uvnitř ještě bouřily emoce. Můžeš přijet pozítří? Sejdeme se u parku v poledne?
Samozřejmě přijdu! hned se ozval Petr, v jeho hlase se znovu objevila naděje. Jsem přesvědčený, že všechno bude dobré!
Jitka se nehádala ani nic nevysvětlovala. Prostě potřebovala ukončit hovor.
Na shledanou, krátce řekla a stiskla tlačítko ukončení hovoru.
Jitka vřela hněvem! V hlavě se znovu a znovu přehrávala slova Petra o tom, jak náhodou upustil lahvičku, a pak vědomě vyměnil životně důležité léky za vitamíny. Věděl o všech rizicích, o mnohaletých varováních lékařů, o tom, jak kritické je pro její zdraví vynechávat užívání léků. Ale raději uvěřil matce, která, nemajíc lékařské vzdělání, sebejistě uvažovala o tom, že všechno bude v pořádku.
Tato myšlenka pálila zevnitř. Jak bylo možné tak lehce přistoupit k jejímu zdraví, k jejímu životu? Jitka chápala, že s takovým postojem k nejzákladnějším věcem důvěře, respektu, péči z nich nic nebude. A pozítří pevně hodlala toto vyjádřit.
Ve stanovený den Petr přišel do parku půl hodiny před určeným časem. Koupil kytici bílých růží jejích oblíbených a teď nervózně přešlapoval u vchodu, občas pohlížeje na hodiny. V hrudi doutnala naděje: možná se Jitka jen předráždila, a teď vše prodiskutují, a on dokáže vysvětlit, že chtěl jen to nejlepší. Představoval si, jak přijme květiny, jak změkne její pohled, jak společně rozhodnou, co dělat dál.
Ale když Jitka přišla přesně v poledne, pod paží s bratrem, její tvář byla chladná a neproniknutelná. Ani se nepodívala na květiny, které Petr spěšně podal. Místo toho mlčky vytáhla z tašky list papíru a podala mu ho.
Co je to? Nerozumím, zmateně řekl Petr, ohromen jejím ledovým tónem. Pokusil se zachytit její pohled, ale Jitka se dívala někam stranou.
To znamená, že dítě nebude, chladně pronesla dívka. Věděl jsi o mé diagnóze. Věděl a vědomě ohrozil mé zdraví, poslechl rady matky. Tohle ti nikdy neodpustím! Zítra přijedu pro věci. A nebudu sama vezmu s sebou bratra, abychom se vyhnuli nedorozuměním.
Nečekajíc na odpověď, otočila se a odešla. Petr instinktivně vykročil za ní, vykřikl:
Jitko, počkej! Pojďme si promluvit!
Neotočila se, jen zrychlila krok. Tehdy se vrhl za ní, už se neovládal vzrušením, ale cestu mu náhle přehradil Lukáš starší bratr Jitky. Lukáš stál rovně, pevně opřený nohama o zem, a díval se na Petra bez stopy soucitu. Jeho postoj jasně říkal: Neodvažuj se ji pronásledovat.
Petr se pokusil ho obejít, ale Lukáš pevně držel jeho na vzdálenosti, mírně vystavil ruku vpřed.
Ty všechno lžeš! vykřikl Petr, a jeho hlas se třásl hněvem a zoufalstvím. Cítil, jak se hroutí všechny naděje, jak uniká to, co považoval za svou budoucnost. Já jsem se speciálně konzultoval s lékaři! Řekli, že při současné úrovni medicíny jsou rizika minimální! Ty prostě nechceš dítě a tak si vymýšlíš výmluvy!
Jitka se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, ale výraz zůstal klidný, téměř odtažitý. V očích nebyly slzy jen pevná odhodlanost, kterou v sobě hromadila všechny ty dny.
Chodil jsi k lékařům beze mě? Diskutoval jsi o mém zdraví s cizími lidmi? mluvila tiše, ale každé slovo znělo jako úder, zřetelně a vážně. A vůbec znáš mou přesnou diagnózu? Nebo jsi prostě přišel a řekl: tak, nevesta mluví o možné slepotě?
Petr sebou trhl. Neočekával takovou otázku zdálo se, že byl přesvědčen, že jeho čin je vysvětlitelný, že Jitka pochopí jeho motivy. Zaťal pěsti, pokusil se sebrat myšlenky.
Myslel jsem na naši budoucnost! Na rodinu! jeho hlas zněl napjatě, ale upřímně. Sama jsi říkala, že jsi připravená zvážit adopci nebo náhradní mateřství. Proč tedy nedat šanci našemu vlastnímu dítěti?
Jitka se zhluboka nadechla. V jejím pohledu se mihl bolest ta samá, kterou se snažila schovat za chladnou odhodlaností.
Protože to není hra, Petře! v hlase poprvé prorazila skutečná emoce. To je můj život, mé tělo, můj zrak. Aspoň chápeš, že mohu oslepnout? Že budu bezmocná, nebudu moci pracovat, starat se o sebe? Přemýšlel jsi, jaké to je žít v neustálé temnotě?
Udělala pauzu, dávajíc mu čas uvědomit si řečené, ale on už otevřel ústa, aby namítl.
Ale lékaři řekli…
Jaké lékaři?! ostře ho přerušila, a v jejím hlase zazněla hořkost. Ti, ke kterým jsi chodil tajně? Aspoň jsi se jich zeptal na statistiku komplikací? Na reálné případy? Víš, kolik žen ztrácí zrak během těhotenství při mé diagnóze? Ne, ty jsi prostě slyšel to, co jsi chtěl slyšet!
Petr zmlkl. Jeho oči ještě hořely uražeností, ale v nich se už objevilo něco dalšího mlhavé uvědomění, že možná dopustil vážnou chybu.
Zradil jsi mou důvěru, pokračovala Jitka už tišeji, ale o nic méně pevně. Věděl jsi, jak pro mě ty tabletky důležité. Věděl, že jsem se roky učila žít s touto diagnózou, přijmout ji… A ty jsi to všechno jedním činem přeškrtl.
V tomto okamžiku Lukáš vykročil blíže. Muži svědily ruce, aby udělil lekci neúspěšnému zeti! Ale držel se, výhradně na žádost sestry.
Nechci s tebou mít nic společného! Jitka se narovnala, její hlas se znovu stal chladným a vyrovnaným. Nechci se každý den bát, že vyvedeš ještě nějaký trik!
Petr otevřel ústa, snažíc se něco říct, ale slova uvízla v krku. Díval se na ni, snažíc se najít v jejím pohledu alespoň kapku pochybnosti, alespoň stín možnosti vše napravit! Ale tam bylo jen chlad a pohrdání…
Jitka se otočila a odešla. Petr chtěl na ni zavolat, ale nedokázal. Stál, dívaje se, jak její postava postupně mizí v večerním soumraku. Vedle ní šel Lukáš mlčky, sebejistě, jako by střežil její klid.
Když zmizeli z dohledu, Petr se sesedl na nejbližší lavičku. V rukou stále svíral kytici bílých růží tak a ne darovaných, tak a ne přijatých…
Díval se na něžné okvětní lístky a poprvé si uvědomil, že ztratil nejen dítě, které tak chtěl. Ztratil ženu, kterého miloval.
V hlavě mu bušila jediná myšlenka: A co když má pravdu? Ale bylo už příliš pozdě…. Vaše vztahy jsou už tak vážné, naléhavě, téměř vyžadujícím tónem pronesla Božena, upřeně pohlédla na pravděpodobnou snachu, kdy plánujete svatbu?
Asi ještě není čas, odpověděla dívka s nuceným úsměvem, snažíc se vybrat slova, aby neuražila budoucí tchyni. Vždyť spolu žijeme teprve měsíc. Měli bychom počkat, lépe se navzájem poznat v každodenním životě… Kdo ví, možná se začneme hádat kvůli malichernostem?
Božena mírně zvedla obočí, ale neustoupila od svého záměru zjistit vše do konce. V podstatě si Jitku oblíbila, mnohem více než předchozí přítelkyni syna. Klára byla nesnesitelná a arogantní! Dobře, že Petr s ní skončil.
A jak to jde s Matějem? zeptala se, změnila téma, ale její pohled zůstal pozorný. Chlapec je už dospělý, ale přesto…
Jitka pocítila, jak se jí na duši oteplilo při myšlence na Petrův syn. Vzpomínky na první dny jejich seznámení se nevědomky vynořily v paměti. Tehdy silně prožívala: jak teenager přijme novou ženu v domě? Neuvidí v ní hrozbu, pokus o nahrazení vlastní matky?
Je úžasný, upřímně odpověděla dívka, a její úsměv se stal teplejším, přirozenějším. Zpočátku jsem samozřejmě měla obavy. Myslela jsem, že Matěj ke mně může přistupovat s nelibostí, nebo s ostražitostí. Ale vše dopadlo co nejlépe! Ukázal se jako velmi otevřený a přátelský kluk!
Na chvíli zmlkla, vzpomínajíc, jak jednou Matěj, vrátiv se ze školy, s nadšením ochutnal její koláč a hned prohlásil, že teď bude v jejich domě vždy dobré jídlo.
Navíc, pokračovala Jitka s lehkým úsměvem, otevřeně se radoval z toho, že teď bude jídlo připravovat někdo, kdo je v kuchařském umění mnohem zkušenější než jeho otec. Někdy mě dokonce žádá, abych ho naučila nějaké recepty.
Petr, který do té doby mlčky naslouchal rozhovoru, konečně zvedl oči a krátce přikývl, potvrzujíc slova Jitky. Na jeho tváři se mihl sotva znatelný úsměv, jako by byl také rád, že vztahy mezi jeho synem a vyvolenou se vyvinuly tak dobře.
A brášku ještě nepožaduje? s otevřeným náznakem se zajímala žena.
Petr, uslyšev otázku matky, neúmyslně sebou trhl a vrhl na ni krátký káravý pohled. V jeho očích bylo čteno němé proč zase začínáš se svým?. Dobře znal způsoby rodičky ta se nikdy nestyděla dotýkat nejcitlivějších témat, jako by nechápala, že podobné rozhovory mohou být nepříjemné okolí.
A co je na tom? vůbec se nezmátla Božena, sebejistě pokračovala ve své linii. Její hlas zněl živě a dokonce trochu hravě, jako by diskutovala o něčem naprosto běžném. Matěj zbožňuje děti, s neteřemi se neustále motá. A tobě je teprve pětatřicet stihneš vychovat pár dětí!
Jitka pocítila, jak uvnitř stoupá vlna nepohodlí. Bylo jí nepříjemné, že musí diskutovat tak osobní, bolestivé téma v přítomnosti téměř neznámé ženy. Stiskla pod stolem prsty, snažíc se zachovat vnější klid.
Obávám se, že je to vyloučeno, pronesla zdrženlivě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. Lékaři mi kategoricky nedoporučují mít děti.
Na okamžik v místnosti zavládl ticho. Božena mírně zvedla obočí, jako by uvažovala nad slyšeným. Její tvář se okamžitě změnila předchozí přátelská maska roztála, ustoupila místo chladnému, téměř odtažitému výrazu.
Ženské problémy, že? protáhla s předstíraným soucitem, a v jejím tónu se objevila sotva zachytitelná nota povýšenosti. Ale neměla bys zoufat medicína nestojí na místě. To, co dříve vypadalo nemožné, dnes se řeší bez obtíží.
Jitka sotva znatelně povzdechla. Chtěla uzavřít toto téma, ale chápala, že prostě odmlčet se nepůjde. Podívala se na Petra, doufajíc, že ji podpoří, ale ten jen mírně pokrčil rameny, jako by říkal: vysvětli sama.
V mém případě to nebude fungovat, tiše pronesla, hledíc přímo před sebe. Upřímně řečeno, nechápala, proč musí otevírat duši před cizí vlastně ženou! Ale mlčet také není možnost, ještě si něco vymyslí… Mám vážné problémy se zrakem. Diagnóza byla stanovena už v osmnácti letech za tu dobu jsem stihla přijmout realitu: děti u mě nebudou.
Božena na okamžik ztuhla, zjevně se snažíc pochopit slyšené. Její obočí se zvedlo, na tváři se odrazilo upřímné nechápání jako by narazila na něco zcela nepochopitelného.
Co má společného zrak? zeptala se, mírně naklonila hlavu. Upřímně neviděla souvislost mezi zrakem a dětmi, a dokonce si pomyslela, že je to jen hloupá výmluva. Nerozumím.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Nechtěla zabíhat do lékařských podrobností, ale ani vyhnout se odpovědi nešlo.
Existuje devadesátiprocentní pravděpodobnost, že ztratím zrak, vysvětlila vyrovnaným, zdrženlivým hlasem. Podobná zátěž na organismus mi je kategoricky kontraindikována, to je příliš vysoké riziko! Nestojí to za to, rozumíte! Jaký má smysl mít dítě, které nikdy neuvidím?
Zmlkla, dávajíc partnerce čas pochopit řečené. Jitka nervózně upravila brýle. Bylo pro ni důležité, aby Božena pochopila to není rozmar a ne touha, dejme tomu, zachovat postavu. Je to zcela reálné nebezpečí!
Dívka zřetelně cítila, jak ve vzduchu narůstá zklamání partnerky. Božena se už nesnažila navázat rozhovor, jen občas vrhala na dívku krátké pohledy, ve kterých bylo čteno neskrývané nespokojenost. Bylo jasné, že taková snacha syna zjevně neodpovídala jejím představám o ideální partii. V představivosti matky se pravděpodobně rýsoval úplně jiný obraz zdravá, plná sil žena, která jí brzy daruje vnoučata.
Ale Jitka nezažívala ani vinu, ani touhu ospravedlňovat se. S Petrem už dávno prodiskutovali situaci, zvážili všechny pro a proti. Rozhovor s lékaři, dlouhé večery při studiu informací, otevřené rozhovory mezi sebou to vše je přivedlo k jednotnému rozhodnutí. Riziko pro její zdraví bylo příliš velké, a vystavovat se nebezpečí nechtěl ani jeden z nich. V krajním případě lze zvážit adopci nebo využít služeb náhradní matky. Koneckonců, dnes to není tak obtížné zorganizovat.
Když pár konečně začal balit se domů, atmosféra se mírně uvolnila. Božena na rozloučenou objala syna, přikývla Jitce, ale v tomto gestu nebyla žádná teplota spíš hold slušnosti. Zatímco si oblékali boty v předsíni, Jitka zachytila pohled Petra v jeho očích zřetelně bylo čteno mlčenlivé promiň.
Když vyšli na ulici, oba si oddechli s úlevou. Večerní vzduch se zdál obzvláště svěží po napjatém rozhovoru. Jitka vzala Petra za ruku, a on ihned stiskl její prsty v odpověď. Ani slovo nebylo řečeno o tom, co se stalo, ale oba chápali, že seznámení s rodiči nelze nazvat úspěšným. Nicméně to neměnilo hlavní jejich rozhodnutí být spolu, navzdory cizím očekáváním a předsudkům…
***
Tři měsíce poté.
Jitka stále častěji si všímala, že se cítí ne tak, jak obvykle. Zpočátku tomu nepřikládala velký význam pomyslela si, že se prostě přepracovala v práci nebo chytila lehký virus. Ale když nevolnost neustupovala už několik dní, začala si dělat starosti.
Měla neustále lehkou slabost, ráno se jí občas zvedal žaludek, a obvyklé pachy najednou začaly dráždit. Jitka se snažila vypořádat vlastními silami koupila v lékárně antivirotika, pila více vody, snažila se dříve uléhat spát. Ale zlepšení nenastávalo. Chytala se na tom, že se začala častěji rozptylovat v práci, a večer padala z nohou únavou, ačkoli nedělala nic zvlášť těžkého.
Jednoho večera, mluvíc po telefonu s maminkou, Jitka neúmyslně sdílela své starosti. Hlas zněl trochu tlumeně stále cítila tuto podivnou malátnost, které se nedařilo zbavit.
Jitko, po krátké pauze opatrně se zeptala maminka, jsi si opravdu jistá, že nejsi těhotná?
Jitka se dokonce mírně podivila takovému předpokladu. Na sekundu zmlkla, uvažujíc nad otázkou, a pak sebejistě odpověděla:
Absolutně! Nikdy jsem nevynechala užívání tablet. Předepsal je lékař po důkladném vyšetření, vše přesně podle instrukce.
Maminka se nehádala, ale v jejím hlase byla cítit naléhavost:
Přesto kup test pro vlastní klid. Je to příliš vážná otázka, aby se nechala bez povšimnutí.
Jitka chtěla namítnout, že to určitě není těhotenství, ale něco v maminčině tónu ji přimělo zamyslet se. Nakonec, test to je opravdu jednoduché a rychlé, a nadbytečná jistota nikdy neuškodí.
Dobře, mami. Hned půjdu do lékárny. Petr je v práci, takže čas mám, řekla Jitka a zavěsila.
Rychle sbalila věci, přehodila si bundu a vyšla z bytu. Do lékárny v sousedním domě to bylo co by kamenem dohodil ne více než pět minut pěšky. Jitka šla o něco rychleji než obvykle, jako by se snažila předběhnout vlastní myšlenky. V hlavě se točily stále stejné otázky: A co když má maminka pravdu? Ale jak se to mohlo stát? Všechno bylo pod kontrolou…
V lékárně na chvíli ztuhla před vitrínou s testovacími systémy. Výběr se ukázal nečekaně velkým různé značky, různé formáty. Jitka zmateně pohlédla na lékárnici, pak znovu na police. Nakonec vzala dva testy střední cenové kategorie rozhodla, že nemá smysl šetřit na takové věci. Zaplatila, složila nákupy do kapsy a spěchala domů.
Po návratu se na minutu zastavila v předsíni, snažíc se utišit lehký neklid. Ruce mírně třásly, když vytahovala testy z obalu. Udělala vše podle instrukce, a začala čekat.
První minuty se táhly nesnesitelně dlouho. Jitka nervózně pohlížela na hodiny, pak znovu na testy. A najednou dvě proužky se objevily jasně, výrazně. Přeložila pohled na druhý test tam se také objevily jasné linie.
Jak je to možné?! neúmyslně zvolala, cítíc, jak uvnitř stoupá vlna zmatku. To je nemyslitelné! Já jsem se přece tak pečlivě připravovala!
V tomto okamžiku u dveří hlasitě zazvonilo. Jitka sebou trhla překvapením. Podívala se na hodiny čas nebyl takový, aby někdo mohl přijít za nějakou záležitostí. Pak jí došlo to je pravděpodobně Matěj. Teenager často zapomínal klíče, když spěchal domů po škole.
Jitka spěšně vyhodila testy do odpadkového koše, upravila si vlasy a vrhla se ke dveřím. Když otevřela, uviděla na prahu lehce zadýchaného Matěje s batohem na zádech.
Zase jsi zapomněl klíče? usmála se, vpouštějíc ho dovnitř.
Jo, provinile přikývl Matěj, sundávaje tenisky. Ve spěchu jsem se sbalil, a pak už na ulici jsem si uvědomil…
Dívka spěchala do kuchyně, bylo třeba nakrmit zjevně hladového teenagera. Ještě nevěděla, že jeden z testů k odpadkovému koši nedoletěl a zrádně ležel na podlaze…
***
Petr, na týden pojedu k mamince necítí se dobře, řekla Jitka, vyhýbajíc se pohledu na snoubence. Bylo jí proti srsti lhát člověku, kterého upřímně milovala, ale právě teď prostě nemohla vyložit celou pravdu. A jednat jinak také nemohla! Riskovat zdraví nelze, rozhodnutí už bylo přijato…
Petr se okamžitě odvrátil od notebooku, pozorně se na ni podíval. V jeho pohledu byla čtena upřímná starost.
Možná potřebuješ pomoc? hned se ozval. Přivézt léky? Nebo jet s tebou? Maminka je přece sama…
Jitka neúmyslně se usmála teple a trochu provinile. Jeho ochota vrhnout se na pomoc dojímala, ale teď to jen komplikovalo situaci.
Zatím nic není potřeba, děkuji za nabídku, odpověděla co nejklidněji. Kdyby něco zavolám.
Otočila se a spěšně pokračovala ve skládání věcí do malé cestovní tašky. Svetr, pár džínů, několik triček, spodní prádlo, zubní kartáček… V hlavě se odpočítávaly minuty do odjezdu posledního autobusu do sousedního města zbývalo méně než hodina, a k nádraží ještě bylo třeba se dostat. Maminka slíbila, že ji tam potká, a to ji trochu uklidňovalo: vedle bude člověk, který pochopí a nebude klást zbytečné otázky.
Buď ve spojení, dobře? Kdyby něco hned zavolej. Kdykoli můžu přijet.
Samozřejmě, přikývla Jitka, přitiskla se k němu na sekundu. Brzy se vrátím. Nestihneš se stýskat.
Cesta k nádraží proběhla jako ve mlze. Občas kontrolovala telefon nenapsal-li Petr, nevolá-li maminka zpět. Myšlenky se motaly, ale pevně držela v hlavě plán: přijet, vyřešit situaci, vrátit se. A teprve potom, když se vše uklidní, promluvit s Petrem. Upřímně, otevřeně, bez polopravd.
Následující den Jitka navštívila soukromou kliniku. Předem se objednala na vyšetření přes web, vybrala lékařku podle recenzí, snažila se vše zorganizovat tak, aby u nikoho nevznikly zbytečné otázky. Vyšetření proběhlo rychle a rutinně: prohlídka, rozbory, ultrazvuk. Lékařka, žena středního věku s klidným hlasem, pozorně prostudovala výsledky, ověřila data, ještě jednou upřesnila anamnézu.
Ano, jste těhotná, potvrdila konečně. Termín malý, asi pět až šest týdnů.
Jitka mlčky přikývla. Někde v hloubi duše ještě doutnala naděje, že je to chyba, že testy oklamaly, rozbory popletly. Ale teď se vše definitivně vyjasnilo.
Ale já přece brala tabletky! Jak se to mohlo stát? její hlas se zachvěl, v něm zněla nejen zmatenost, ale i stěží ovládané rozrušení. Jak se to mohlo stát? Přece všechno dělala přesně podle instrukce!
Lékařka mírně naklonila hlavu. Nespěchala s odpovědí nejprve úhledně složila papíry na stole, pak zvedla oči na pacientku.
Možná byl lék nekvalitní, předpokládala vyrovnaným, profesionálním tónem. Nebo byly nějaké faktory, které snížily jeho účinnost: například užívání antibiotik nebo jiných léků současně, porušení režimu užívání, problémy s trávením. Takové věci se stávají, i když zřídka.
Udělala malou pauzu, pozorně pozorujíc reakci Jitky, pak jemně pokračovala:
Pokud rozumím, neplánujete těhotenství udržet?
Jitka na okamžik zavřela oči. Tuto otázku si také kladla nesčetněkrát v posledních dnech. V paměti se vynořovala slova lékařů, řečená před mnoha lety, varování o riziku, které nikam nezmizelo. Zhluboka se nadechla a odpověděla, snažíc se, aby hlas zněl pevně:
Riziko slepoty devět ku jedné. Co si myslíte, mohu jít do takového kroku?
Lékařka přikývla s chápavým výrazem. Už stačila prostudovat kartu pacientky a přesvědčila se, že riziko skutečně existuje. V takové situaci byla volba dívky nejlepší.
Rozumím vám, jemně pronesla. Je to velmi vážné rozhodnutí, a máte právo ho přijmout na základě svého zdravotního stavu. Teď vám vypíšu žádanky na vyšetření. Pomohou přesněji posoudit situaci a vybrat optimální plán jednání.
Otočila se k počítači, rychle něco napsala v elektronickém systému, pak vytiskla několik formulářů. Úhledně je složila, podala Jitce.
Čekám vás zítra na kontrolním vyšetření. Do té doby budeme mít výsledky, a budeme moci prodiskutovat další kroky. Pokud se objeví otázky nebo něco bude trápit zavolejte na kliniku, spojí vás se mnou.
Jitka vzala papíry, mechanicky je uhladila prsty. V hlavě se stále točily myšlenky, ale teď se staly o něco uspořádanějšími. Poděkovala lékařce krátkým přikývnutím a pomalu vstala ze židle. Na chodbě se na sekundu zastavila, opřela se o zeď, zhluboka nadechla a vydechla. Zítra bude nový den a nová etapa v tomto nelehkém rozhodnutí…
***
Jitko! radostně zvolal Petr do telefonního sluchátka, a jeho hlas zněl tak živě, že dívka neúmyslně ztuhla. Proč jsi mi neřekla?
Jitka pocítila, jak se uvnitř vše stáhlo. Mechanicky stiskla telefon v ruce, snažíc se utišit náhlý třes.
O čem? zeptala se ostražitě, snažíc se, aby hlas zněl vyrovnaně. V hlavě proletělo: Nejspíš se dozvěděl? Ale jak?
Že jsi těhotná! s nefalšovanou radostí pronesl Petr. V jeho hlase bylo slyšet takové nadšení, jako by už představoval jejich společnou budoucnost.
Jitka na sekundu zavřela oči, snažíc se sebrat myšlenky.
Z čeho jsi to usoudil? odpověděla, snažíc se mluvit klidně, ačkoli srdce bušilo jako o závod.
Našel jsem na podlaze test se dvěma proužky, vysvětlil Petr, a v jeho tónu nebyla ani stopa pochybnosti nebo úzkosti jen čistý nadšení. Už jsem tě objednal k výbornému specialistovi. Pojďme spolu na vyšetření? Chci být nablízku, podpořit tě.
Jitka se zhluboka nadechla, vybírajíc slova. Potřebovala nějak zchladit jeho zápal, aniž by přitom zranila jeho city.
Nespěchej se radovat, jemně, ale pevně ho zarazila. S největší pravděpodobností je to omyl. Pamatuješ přece, že beru tabletky. Všechno bylo podle instrukce, bez vynechání. To prostě nemůže být pravda.
Na okamžik v sluchátku zavládl ticho. Jitka téměř fyzicky cítila, jak se Petr snaží pochopit její slova.
No, ohledně toho… konečně se zarazil, a v jeho hlase se objevily rozpačité tóny. Víš, maminka nedávno přišla na návštěvu. Viděla tvé tabletky a začala přesvědčovat, že tvá diagnóza není tak vážný problém. Říkala, že mnozí zakládají rodiny s mnohem těžšími onemocněními, a všechno se obejde. Přinášela příklady známých, vyprávěla o moderních metodách vedení těhotenství… Tak horlivě naléhala, že… zkrátka jsem podlehl jejím přesvědčováním.
Petr zmlkl, jako by očekával reakci. Jitka mlčky poslouchala, cítíc, jak v ní stoupá vlna protichůdných emocí. Na jedné straně chápala, že prostě chtěl věřit v lepší. Na druhé iritovalo ji, že někdo zasahuje do jejich soukromého života, snaží se rozhodovat za ni.
Chceš říct, že tě přesvědčila, abys něco přimíchal do mých tablet? upřesnila vyrovnaným hlasem, ačkoli uvnitř vše vřelo.
Ne, samozřejmě ne! spěšně namítl Petr. Nic takového. Prostě… přesvědčila mě, že nemá cenu tak striktně dodržovat předpisy. Že můžeme zkusit riskovat. Nepřemýšlel jsem, že to může vést k takovým následkům. Promiň.
Jitka pocítila, jak jí po zádech přeběhl ledový mráz. Slova uvízla v krku, a ona s obtížemi z ní vytlačila otázku:
Co přesně jsi udělal?
Petr sklopil oči, nervózně mačkaje prsty okraj stolu. Zjevně se cítil nepohodlně, ale přesto sebral odvahu a promluvil:
Já… náhodou upustil tvou lahvičku, a tabletky se vysypaly. Tehdy jsem si pomyslel možná je to znamení? A vyměnil jsem je za vitamíny. Chtěl jsem, abychom měli dítě. Maminka mě přesvědčila, že všechno bude v pořádku…
Jitka ztuhla, snažíc se pochopit slyšené. V hlavě se nevešlo, že člověk, kterého milovala, mohl takto jednat. Tolikrát podrobně vysvětlovala, jak důležité je užívat léky denně, co hrozí i jediné vynechání, jaké následky mohou být…
Ty vážně?! její hlas se zachvěl. Neúmyslně zaťala pěsti, cítíc, jak uvnitř stoupá vlna rozhořčení. Ty jsi vědomě šel do toho? Poslechl jsi matku a vyměnil léky?
Petr nepohodlně přešlápl z nohy na nohu, jako by hledal způsob, jak se vyhnout odpovědi.
Myslel jsem, že tak bude lépe pro naši rodinu… tiše odpověděl, nezvedaje očí.
Pro rodinu?! Jitka už nemohla ovládat emoce. Hlas se zachvěl hněvem, ale snažila se mluvit zřetelně, aby pochopil celou vážnost situace. Ty ses se mnou ani neporadil! Věděl jsi o mé diagnóze, věděl o rizicích a přesto jsi to udělal za mými zády!
Udělala pauzu, snažíc se utišit třes v rukou. Ve spáncích bušilo, myšlenky se motaly, ale jedno bylo jasné: teď nemohla pokračovat v tomto rozhovoru.
Já jsem jen chtěl děti… pokusil se ospravedlnit Petr, jeho hlas zněl téměř žalostně. Myslel, že to zvládneme společně.
Jitka se zhluboka nadechla, snažíc se vzít se do rukou. Potřebovala čas, aby vše promyslela, uspořádala myšlenky.
Teď nemám čas mluvit, pronesla už klidněji, ačkoli uvnitř ještě bouřily emoce. Můžeš přijet pozítří? Sejdeme se u parku v poledne?
Samozřejmě přijdu! hned se ozval Petr, v jeho hlase se znovu objevila naděje. Jsem přesvědčený, že všechno bude dobré!
Jitka se nehádala ani nic nevysvětlovala. Prostě potřebovala ukončit hovor.
Na shledanou, krátce řekla a stiskla tlačítko ukončení hovoru.
Jitka vřela hněvem! V hlavě se znovu a znovu přehrávala slova Petra o tom, jak náhodou upustil lahvičku, a pak vědomě vyměnil životně důležité léky za vitamíny. Věděl o všech rizicích, o mnohaletých varováních lékařů, o tom, jak kritické je pro její zdraví vynechávat užívání léků. Ale raději uvěřil matce, která, nemajíc lékařské vzdělání, sebejistě uvažovala o tom, že všechno bude v pořádku.
Tato myšlenka pálila zevnitř. Jak bylo možné tak lehce přistoupit k jejímu zdraví, k jejímu životu? Jitka chápala, že s takovým postojem k nejzákladnějším věcem důvěře, respektu, péči z nich nic nebude. A pozítří pevně hodlala toto vyjádřit.
Ve stanovený den Petr přišel do parku půl hodiny před určeným časem. Koupil kytici bílých růží jejích oblíbených a teď nervózně přešlapoval u vchodu, občas pohlížeje na hodiny. V hrudi doutnala naděje: možná se Jitka jen předráždila, a teď vše prodiskutují, a on dokáže vysvětlit, že chtěl jen to nejlepší. Představoval si, jak přijme květiny, jak změkne její pohled, jak společně rozhodnou, co dělat dál.
Ale když Jitka přišla přesně v poledne, pod paží s bratrem, její tvář byla chladná a neproniknutelná. Ani se nepodívala na květiny, které Petr spěšně podal. Místo toho mlčky vytáhla z tašky list papíru a podala mu ho.
Co je to? Nerozumím, zmateně řekl Petr, ohromen jejím ledovým tónem. Pokusil se zachytit její pohled, ale Jitka se dívala někam stranou.
To znamená, že dítě nebude, chladně pronesla dívka. Věděl jsi o mé diagnóze. Věděl a vědomě ohrozil mé zdraví, poslechl rady matky. Tohle ti nikdy neodpustím! Zítra přijedu pro věci. A nebudu sama vezmu s sebou bratra, abychom se vyhnuli nedorozuměním.
Nečekajíc na odpověď, otočila se a odešla. Petr instinktivně vykročil za ní, vykřikl:
Jitko, počkej! Pojďme si promluvit!
Neotočila se, jen zrychlila krok. Tehdy se vrhl za ní, už se neovládal vzrušením, ale cestu mu náhle přehradil Lukáš starší bratr Jitky. Lukáš stál rovně, pevně opřený nohama o zem, a díval se na Petra bez stopy soucitu. Jeho postoj jasně říkal: Neodvažuj se ji pronásledovat.
Petr se pokusil ho obejít, ale Lukáš pevně držel jeho na vzdálenosti, mírně vystavil ruku vpřed.
Ty všechno lžeš! vykřikl Petr, a jeho hlas se třásl hněvem a zoufalstvím. Cítil, jak se hroutí všechny naděje, jak uniká to, co považoval za svou budoucnost. Já jsem se speciálně konzultoval s lékaři! Řekli, že při současné úrovni medicíny jsou rizika minimální! Ty prostě nechceš dítě a tak si vymýšlíš výmluvy!
Jitka se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, ale výraz zůstal klidný, téměř odtažitý. V očích nebyly slzy jen pevná odhodlanost, kterou v sobě hromadila všechny ty dny.
Chodil jsi k lékařům beze mě? Diskutoval jsi o mém zdraví s cizími lidmi? mluvila tiše, ale každé slovo znělo jako úder, zřetelně a vážně. A vůbec znáš mou přesnou diagnózu? Nebo jsi prostě přišel a řekl: tak, nevesta mluví o možné slepotě?
Petr sebou trhl. Neočekával takovou otázku zdálo se, že byl přesvědčen, že jeho čin je vysvětlitelný, že Jitka pochopí jeho motivy. Zaťal pěsti, pokusil se sebrat myšlenky.
Myslel jsem na naši budoucnost! Na rodinu! jeho hlas zněl napjatě, ale upřímně. Sama jsi říkala, že jsi připravená zvážit adopci nebo náhradní mateřství. Proč tedy nedat šanci našemu vlastnímu dítěti?
Jitka se zhluboka nadechla. V jejím pohledu se mihl bolest ta samá, kterou se snažila schovat za chladnou odhodlaností.
Protože to není hra, Petře! v hlase poprvé prorazila skutečná emoce. To je můj život, mé tělo, můj zrak. Aspoň chápeš, že mohu oslepnout? Že budu bezmocná, nebudu moci pracovat, starat se o sebe? Přemýšlel jsi, jaké to je žít v neustálé temnotě?
Udělala pauzu, dávajíc mu čas uvědomit si řečené, ale on už otevřel ústa, aby namítl.
Ale lékaři řekli…
Jaké lékaři?! ostře ho přerušila, a v jejím hlase zazněla hořkost. Ti, ke kterým jsi chodil tajně? Aspoň jsi se jich zeptal na statistiku komplikací? Na reálné případy? Víš, kolik žen ztrácí zrak během těhotenství při mé diagnóze? Ne, ty jsi prostě slyšel to, co jsi chtěl slyšet!
Petr zmlkl. Jeho oči ještě hořely uražeností, ale v nich se už objevilo něco dalšího mlhavé uvědomění, že možná dopustil vážnou chybu.
Zradil jsi mou důvěru, pokračovala Jitka už tišeji, ale o nic méně pevně. Věděl jsi, jak pro mě ty tabletky důležité. Věděl, že jsem se roky učila žít s touto diagnózou, přijmout ji… A ty jsi to všechno jedním činem přeškrtl.
V tomto okamžiku Lukáš vykročil blíže. Muži svědily ruce, aby udělil lekci neúspěšnému zeti! Ale držel se, výhradně na žádost sestry.
Nechci s tebou mít nic společného! Jitka se narovnala, její hlas se znovu stal chladným a vyrovnaným. Nechci se každý den bát, že vyvedeš ještě nějaký trik!
Petr otevřel ústa, snažíc se něco říct, ale slova uvízla v krku. Díval se na ni, snažíc se najít v jejím pohledu alespoň kapku pochybnosti, alespoň stín možnosti vše napravit! Ale tam bylo jen chlad a pohrdání…
Jitka se otočila a odešla. Petr chtěl na ni zavolat, ale nedokázal. Stál, dívaje se, jak její postava postupně mizí v večerním soumraku. Vedle ní šel Lukáš mlčky, sebejistě, jako by střežil její klid.
Když zmizeli z dohledu, Petr se sesedl na nejbližší lavičku. V rukou stále svíral kytici bílých růží tak a ne darovaných, tak a ne přijatých…
Díval se na něžné okvětní lístky a poprvé si uvědomil, že ztratil nejen dítě, které tak chtěl. Ztratil ženu, kterého miloval.
V hlavě mu bušila jediná myšlenka: A co když má pravdu? Ale bylo už příliš pozdě….