Maminko, prostě musíš co nejrychleji najít nového manžela! Opravdu velmi naléhavě!
Alena málem upustila šálek s kávou, která trochu přetekla na ubrus. Položila ho na stůl, odkašlala si a pozorně se podívala na dceru.
Vysvětli mi, co se děje, požádala ji, snažíc se zachovat klidný tón. Odkud se bere takový požadavek?
Dívka přešlápla z nohy na nohu, sklopila zrak a začala zkoumat vzor na koberci. Lucii bylo nepříjemně, ale byla pevně přesvědčená o správnosti svého kroku.
Víš… Dnes jsem tátovi řekla, že sis našla muže, těžce si povzdechla. Pořád mě otravoval otázkami! Neustále se ptá, jestli sis někoho našla! Celou tu dobu jsem odpovídala ne a pak začal dlouze vykládat, jakou obrovskou chybu jsi udělala, když jsi od něj odešla. Že ničemu v životě nerozumíš, když jsi nechala tak skvělého muže!
Podívala se na matku. V očích se mísila zlost, zmatek i hněv na otce.
A navíc… pořád opakuje, že brzy pochopíš, jak ses mýlila, a vrátíš se. Že nikoho lepšího už nenajdeš. Tak jsem vybuchla. Prohlásila jsem, že sis někoho našla.
Alena si přejela rukou vlasy. V paměti se jí vybavily známé intonace bývalého manžela ta předstíraná jistota, ten způsob, jak přetvářet každou konverzaci v monolog o vlastní správnosti.
Dokážu si představit, jakými barvitými výrazy to doprovázel, řekla s lehkou ironií. Stále se nemůže smířit s tím, že jsem ho opustila, toho dokonalého. Někdy mi připadá, že Standa trvá na tvých návštěvách o víkendech jen kvůli svým monologům. Je důležité, aby se s tebou nebavil, ale aby získal čerstvé drby. Tak si léčí své ego.
Lucie těžce si povzdechla a pleskla se na pohovku, obvykle si pod sebe podsadila nohy. Opřela se o polštář a roztržitě přejela rukou po měkké látce potahu, snažíc se shromáždit myšlenky.
Ano, taky si to myslím, řekla, dívajíc se někam stranou. Hodinu a půl musím poslouchat, jaký je úžasný. Zbytek času jsem úplně volná ani se nezajímá, jak se mám. Nepozná se, jak se mi daří ve škole a jestli něco nepotřebuji…
Dívka mluvila o tom tak všedně, jako by popisovala běžný denní režim: vstávání, snídaně, škola, domácí úkoly. Pro Lucii to bylo už dlouho běžné natolik, že to nevyvolávalo ani emoce.
Opřela se o opěradlo pohovky a zírala do stropu, v duchu přehrávajíc nedávnou konverzaci s otcem. Jako vždy, začalo to jeho dalším úspěchem tentokrát podrobně líčil, jak šikovně vedl jednání s partnery. Pak přešel ke svým plánům do budoucna, k obtížím, kterým čelí v práci, k tomu, jak všichni podceňují jeho přínos. Hodinu a půl monologu Lucie si dokonce v duchu poznamenala čas, aby to nezapomněla zmínit v rozhovoru s maminkou.
A když se pokusila vyprávět o své školní olympiádě z matematiky, otec jen roztržitě přikývl a hned převedl téma na své věci. Samozřejmě výborně, ale víš, v mém věku už jsem… a dál pokračovala řada příběhů o jeho úspěších.
Dívka lehce pokrčila rameny, odhánějíc vzpomínky. Už dávno si zvykla na takový řád. Kolik se Lucie pamatovala, táta byl vždy pohlcen jen vlastní osobou. Ostatní členové rodiny jako by existovali někde na okraji jeho pozornosti důležití, ale ne natolik, aby se odvrátil od hlavního od sebe sama.
Jakékoli rozhovory nevyhnutelně směřoval k sobě a svým problémům. Pokud si maminka stěžovala na únavu, hned začal vyprávět, jak těžké to má v práci. Pokud Lucie sdílela starosti o kamarády, otec našel způsob, jak převést téma na svá školní léta samozřejmě mnohem živější a plnější. Cizí starosti jako by nevnímal nebo je považoval za nedůležité.
Lucie pořád nemohla pochopit, jak maminka vydržela patnáct let vedle takového člověka. Byl doslova posedlý svou zářivou osobou! Možná se maminka držela jen kvůli ní, nechtěla, aby dcera vyrůstala bez otce. V dětství Lucie upřímně věřila, že jednou táta změní, začne si jich všímat, zajímat se o jejich život… Ale roky plynuly a nic se neměnilo. A teprve po rozvodu dívka s překvapením zjistila, že bez něj je život mnohem klidnější! Nikdo neupírá veškerou pozornost na sebe, považujíc cizí maličkosti za nedůležité.
A proč bych si měla urychleně hledat životního partnera? hlas Aleny zazněl o něco ostřeji, než pravděpodobně chtěla. No řekla a řekla co je na tom?
Víš, když to táta uslyšel, úplně se změnil! Lucie mimoděk sešpulila rty, přitiskajíc k hrudi jeden z rozházených polštářů na pohovce. Nejprve zbledl, pak zčervenal a začal křičet tak, že i sousedka přiběhla! Upřímně, trochu jsem se polekala.
Na chvíli zmlkla, vzpomínajíc na tu scénu. Otcův hlas, nezvykle vysoký a lámaný, jeho zaťaté pěsti, těkající pohled. Zdálo se, že se chystá vybouchnout z emocí, které ho přetékaly.
Požadoval, abych jmenovala toho muže a popsala ho ve všech podrobnostech, pokračovala Lucie, přehrabujíc prsty okraj polštáře. Odmítla jsem, řekla jsem, že jsi mě požádala, abych nic neříkala, zvláště jemu… Nedivila bych se, kdyby ti brzy začal volat a vyčítat.
Alena se pomalu otočila, opřela se o okenní parapet a pozorně se podívala na dceru. Zajímavý den ji čeká… Úroveň Standoovy hysterie si dokáže snadno představit… Udělala jsi mi radost, dceruško, co k tomu říct…
Alena se posadila na pohovku vedle Lucie a těžce si povzdechla, objímajíc dceru. No a co, teď už se nedá nic dělat. Slova byla vyslovena a nedají se vzít zpět…
Proč jsi si to vymyslela? tiše se zeptala, lehce houpajíc Lucii v náručí. Žili jsme v klidu! Teď zase budeme muset poslouchat jeho hysterie a fňukání. Dokonce bych chtěla vypnout telefon.
Lucie se jemně vymanila z objetí, posadila se rovně a vážně se podívala na matku. V jejích očích svítila upřímná přesvědčenost.
Protože jsi úžasná! sebejistě prohlásila. Jsi krásná, chytrá, máš spoustu přátel a u mužů se těšíš oblibě! Myslíš, že to nevidím? A táta pořád o tobě mluví ošklivě! Už mě to nebaví!
Žena něžně pohladila dceru po vlasech, opatrně přebírajíc prsty měkké prameny. V jejím pohledu byla něha a lehký zmatek.
Chápu, sluníčko, chápu, řekla jemně. Upřímně řečeno, myslela jsem si, že nebudeš chtít, abych začínala vážný vztah. Vždyť od rozvodu s tvým otcem uplynulo jen půl roku.
Tato slova jí nedala snadno. Někde v hloubi duše se obávala, že dcera by mohla nový románek vnímat jako zradu nebo pokus nahradit otce. Alena pozorně zkoumala Luciiin obličej, snažíc se zachytit sebemenší známky nespokojenosti.
Blbosti! frkla Lucie a v jejím hlase zaznělo takové upřímné odhodlání, že Alena mimoděk usmála. Hlavní je, abys byla šťastná!
Dívka zkřížila ruce na prsou, s úsměvem hledíc na matku. V tu chvíli vypadala překvapivě dospěle nad svůj věk rozumně a připravená hájit svůj názor.
Alena pokračovala v pohledu na dceru a v jejím srdci postupně tál úzkost. Lucie mluvila tak sebejistě, že pochybnosti začaly ustupovat. Možná opravdu příliš přemýšlí o minulosti a bojí se budoucnosti?
Jsi moje chytrá holka, tiše řekla Alena, znovu přitahujíc dceru k sobě. Děkuji, že se o maminku tak staráš.
Lucie se k ní přitiskla, pohodlně se usadila vedle. V tu chvíli obě pocítily, jak mezi nimi je ještě tepleji a klidněji jako by jejich malá rodina, navzdory všemu, s každým dnem jen sílila…
***************************
Alena seděla u pracovního stolu, snažíc se soustředit na zprávu. Řádky před očima se rozmazávaly a ve spáncích pulzovala tupá bolest, která od rána jen lehce naznačovala svou přítomnost, ale k obědu narostla do nesnesitelných rozměrů. Žena unaveně masírovala spánky, doufajíc, že to alespoň trochu uleví. Pohyby byly pomalé, téměř mechanické už to udělala desítkykrát během dne.
Po pár minutách přemýšlení se Alena přece jen odhodlala a požádala kolegyni, aby zašla do lékárny ta byla jen dvě minuty chůze od kanceláře. Po návratu s tabletami je zapila vodou z karafy a znovu se pokusila číst dokumenty. Marně. Hlava jako by se naplnila olovem a každý zvuk klapání klávesnice, hučení klimatizace, vzdálené rozhovory v chodbě se v ní ozýval ostrou vlnou.
V tu chvíli do kanceláře nahlédl ostrahář. His tvář byla zdvořilá, ale v očích byla vidět jistá opatrnost.
Aleno, přišel za vámi někdo, řekl, mírně pootevřel dveře. Váš bývalý manžel trvá na setkání. Sestoupíte dolů, nebo mu máme pomoci odejít?
Alena ztuhla. Uvnitř se zvedla vlna podráždění smíšeného s únavou. Hluboce si povzdechla, snažíc se zachovat vnější klid.
Hned sestoupím, omlouvám se za nepříjemnosti, odpověděla, vstávajíc od stolu.
V duchu si nadávala. Jak nevčas! Všechno se vyvíjelo hůř než kdy jindy. Pracovní den byl už tak těžký, hlava jí praskala, a teď ještě Standa se rozhodl přijít bez varování. Proč nezavolal? Proč přišel přímo do práce, kde je plno cizích lidí? Snad si myslí, že tu udělá scénu přímo v kanceláři?
Pomalu zamířila k východu, snažíc se nepospíchat prudké pohyby jen zhoršovaly bolest hlavy. Na chodbě bylo rušno: zaměstnanci spěchali za záležitostmi, někdo se smál u kávovaru, někdo diskutoval o projektu u tabule s poznámkami. Alena šla kolem nich, cítíc, jak napětí stahuje ramena.
Alena vyšla do haly a hned uviděla Standu. Přecházel sem a tam, přibližoval se k recepci, pak ustupoval o pár kroků zpět. Jeho pohyby byly prudké, trhavé emotivně mával rukama, něco dokazoval ochrance, občas zvyšoval hlas. Na tvářích zaměstnanců ostrahy bylo vidět zdrženlivou nespokojenost: snažili se zachovat zdvořilost, ale evidentně byli připraveni přejít k rozhodnějším krokům, pokud by situace vymkla z rukou.
Co potřebuješ? zeptala se Alena bez předmluvy, přistupujíc blíž. Její hlas zněl vyrovnaně, ačkoli uvnitř narůstalo podráždění. Co je to za představení, které tu pořádáš? Chceš se blíže seznámit s policií? Mohu to zařídit.
Standa se prudce otočil na zvuk jejího hlasu. Tvář mu zčervenala, oči mu planuly nepochopitelným ohněm buď z vzteku, nebo z rozrušení. Přiskočil k bývalé manželce, obviňujíc ji ukazoval prstem, jako by ji přistihl při nějakém zločinu.
Ty! vykřikl. Ty! Lucie mi všechno řekla! Uplynulo jen půl roku po rozvodu, a ty už sis našla nového muže?
V jeho hlase se mísila nedůvěra, uraženost a zjevná žárlivost. Zdálo se, že do poslední chvíle doufal, že dcera se mýlí nebo se ho jen snaží napálit. Ale teď, dívaje se na klidný obličej Aleny, pochopil, že to nebyl vtip.
Alena překvapeně zvedla obočí, lehce naklonila hlavu na stranu. Její postoj zůstával uvolněný, ale v očích probleskl chladný záblesk.
A mám ti navěky zachovávat věrnost? zeptala se vyrovnaným tónem. I po rozvodu? Chceš příliš mnoho, milý. Zvláště když jsi ani v manželství věrnost nepovažoval za povinnou ctnost.
Standa na okamžik ztuhl, jako by nevěděl, jak reagovat. Jeho ruka, stále natažená k ní, pomalu klesla. V očích problesklo něco jako zmatek zjevně nečekal takovou klidnou, sebejistou odpověď.
Kolem dál chodili lidé: zaměstnanci, návštěvníci, poslové… Někdo vrhal zvědavé pohledy jejich směrem, někdo se snažil nevšímat si. Ale pro Standu a Alenu se celý svět na okamžik zúžil na tento malý prostor mezi nimi prostor naplněný starými křivdami, nevyřčenými výčitkami a novou realitou, se kterou se mu těžko smiřovalo.
Ty… ty prostě… konečně vypravil, ale Alena mu nedala dokončit.
Nebudeme tu dělat scény, Stando, její hlas se stal o něco měkčím, ale neméně pevným. Pokud potřebuješ něco probrat, můžeme si promluvit v klidu. Ale ne tady a ne takto.
Scény? Já ti ukážu scénu!
Standa téměř křičel a jeho hlas se ozýval ozvěnou v prostorné hale kanceláře. Tvář pokryla karmínovými skvrnami, na krku vystoupily napjaté žíly a pěsti se mimoděk zaťínaly a povolovaly, prozrazujíc extrémní nervózní napětí. Dělal krok vpřed, pak ustoupil, jako by nemohl rozhodnout, jak lépe sdělit svou hrozbu.
Nedovolím, aby moje dcera žila pod jednou střechou s neznámým člověkem! vykřikoval, nevšímaje si, že přitahuje pozornost procházejících zaměstnanců. Odvezu ti Lucii! Už ji nikdy neuvidíš! Ty…
Jeho slova zněla ostře, téměř hystericky, ale Alena jen lehce zvedla obočí, zachovávajíc na tváři výraz klidné lhostejnosti. Odveze dceru? No, ráda by se na to podívala! Každý soud by se postavil na její stranu!
To je všechno? No přímo umělec, pronesla vyrovnaným, trochu posměšným tónem. A upřesnila: Z cirkusu.
Co se tu děje?
Standa ztuhl uprostřed věty a prudce se otočil na neznámý hlas. Ve dveřích vedoucích do haly stál muž v elegantním tmavě modrém obleku. Jeho držení těla bylo nenuceně sebejisté a pohled klidný a pozorný. Ochránci, kteří se předtím snažili diskrétně zadržovat Standu, se okamžitě narovnali zjevně to byl člověk, který v firmě zaujímal ne poslední roli.
Nevměšujte se! sykl Standa, vrhnuv na neznámého podrážděný pohled. His tvář ještě planula hněvem a v hlase zněla otevřená nepřátelost. To je soukromá věc, vás se to netýká.
Muž se nepospíchal odpovídat. Pomalu vykročil vpřed, zastavil se o kousek dál, tak aby viděl oba účastníky rozhovoru. Usmíval se, což Standu ještě více rozčilovalo.
Soukromá věc je, když mluvíte se ženou o samotě, pronesl nakonec. Ale když děláte skandál na veřejném místě, přestává to být soukromé a stává se veřejným.
Alena mlčky pozorovala tuto scénu, cítíc, jak napětí ve vzduchu se stává téměř hmatatelné. Neočekávala příchod Romana Nováka, ale jeho zásah, byť nečekaný, se jí jevil vhodný alespoň ji srazil Standu z jeho obvyklé cesty hrozeb a křiku.
Standa udělal krok k muži, zjevně se chystal odpovědět ostře, ale ten ani nezavrávoral. Jeho pohled zůstával klidný, téměř bezcitný, jako by byl zvyklý jednat s mnohem emotivnějšími oponenty.
Kdo jste vy, abyste mi radil? sykl Standa mezi zuby, snažíc se zachovat zbytky sebeovládání. Lezete do cizí věci!
Roman Novák udělal několik sebejistých kroků vpřed. Přistoupil k Aleně, která ještě stála v mírném omámení, ne zcela chápajíc, co se děje, a jemně ji objal kolem pasu. Ukázkově, nenechávaje žádný prostor pro představivost.
Kdo jsem? pronesl vyrovnaným, téměř všedním tónem, ale v jeho hlase zněla taková chladná rozhodnost, že i Standa mimoděk ustoupil o krok. Jsem ten, kdo dělá Alenu šťastnou. Ty si dovoluješ křičet na mou ženu, a já takové věci neodpouštím. Výletem na policii už se neobejdeš, postarám se, aby měl problémů až po krk. A jestli se odvážíš udělat z dcery směnnou minci… Myslím, že jsi mi porozuměl, ne?
Standa ztuhl. Jeho tvář, ještě nedávno planoucí hněvem, postupně ztrácela karmínový odstín, nahrazována bledostí. Převáděl pohled z Romana Nováka na Alenu, jako by se snažil pochopit, že situace se vymkla jeho kontrole. V očích problesklo něco jako zmatek zjevně nečekal, že narazí na tak sebejistého a chladnokrevného oponenta.
Několik minut stál mlčky, zaťínal a povoloval pěsti, jako by bojoval s touhou říct něco ostrého. Ale slova nešla buď kvůli drtivé sebejistotě, s níž mluvil Roman Novák, nebo kvůli uvědomění, že jeho obvyklé metody tu nezafungují.
Nakonec se zkřivil, zamumlal něco nesrozumitelného, sotva rozeznatelného, a prudce se otočil. Jeho chůze, ještě nedávno rázná a agresivní, teď vypadala strnule, jako by se ze všech sil snažil zachovat zbytky důstojnosti. Než odešel z haly, otočil se, hodil přes rameno:
Na alimenty můžeš zapomenout!
Vždyť je ani nepotřebuji, frkla Alena, sotva zmizel za dveřmi. Její hlas zněl lehce, téměř posměšně, ale bylo v něm upřímné ulehčení. Za to Lucie už nebude muset jezdit k otci!
Za okamžik Alena najednou pochopila, že teplá, sebejistá ruka generálního ředitele stále leží na jejím pase. Tento dotek, tak jednoduchý a přitom významný, ji přiměl lehce se zastydět. Mimoděk sklopila zrak, cítíc, jak jí po tvářích stoupá lehká ruměnka, a opatrně se odtáhla, snažíc se to udělat co nejpřirozeněji.
S lehkým, trochu zmateným úsměvem se otočila ke svému nečekanému zachránci:
Velmi vám děkuji, pane Nováku. Ani nevíte, jak jste pomohl!
Její hlas zněl upřímně, bez stopy předstírání. V tu chvíli skutečně cítila obrovskou vděčnost nejen za to, že zasáhl do nepříjemné scény, ale i za to, jak sebejistě a klidně to udělal.
Muž se lehce usmál, jeho oči na okamžik změkly.
Probereme to při obědě? navrhl, natahujíc ruku v gestu pozvání.
Alena na sekundu ztuhla, zvažujíc návrh. V hlavě jí prolétly obvyklé pochybnosti není to příliš brzy, nebude to vypadat lehkovážně? Ale hned je odhodila. Roman Novák se choval korektně, s respektem, a opravdu chtěla s ním pohovořit bez shonu a cizích lidí.
Kromě toho uvnitř doutnala zvědavost: kdo je vlastně on, proč se rozhodl zasáhnout, co se skrývá za touto klidnou sebejistotou?
Samozřejmě, odpověděla, vkládajíc svou dlaň do jeho ruky.
Dotek byl nečekaně příjemný pevný, spolehlivý, ale bez vtíravosti. Alena pocítila, jak napětí, které ji svíralo od chvíle, kdy se objevil Standa, postupně odchází, uvolňujíc místo lehkému vzrušení a dokonce očekávání.
Později, u útulného stolku v malé restauraci nedaleko kanceláře, rozhovor šel volněji. Měkké světlo lamp, nenápadná hudba a vůně čerstvého pečiva vytvářely příjemnou atmosféru.
Postupně, v průběhu nenuceného rozhovoru, se dozvěděla, že její zachránce k ní už dlouho chová něžné city. Vyprávěl o tom jednoduše, bez pátosu a krásných frází spíš jako o něčem přirozeném, co už dlouho zrálo uvnitř, ale nenašlo východisko.
Dlouho jsem se neodvážil přistoupit, přiznal, míchajíc lžičkou kávu. Vždycky jsi mi připadala tak soustředěná, vážná… Chápal jsem, že prožíváš nelehké období po rozvodu, a nechtěl jsem tlačit nebo působit vtíravě.
Alena poslouchala, nepřerušovala. V jeho slovech nebyla ani stopa povýšenosti nebo samolibosti jen upřímnost a respekt k jejímu osobnímu prostoru.
A dnes, když jsem viděl, jak ten člověk na tebe křičí… Roman Novák nespokojeně zamračil. Prostě jsem nemohl zůstat stranou!
Žena se nedokázala ubránit jemnému úsměvu. Tak to tedy je! Všimla si už dříve pohledů šéfa, ale špatně je chápala! Roman se jí velmi líbil, jen kvůli rozdílu v postavení by se sama nikdy neodvážila udělat první krok…
*******************
Tři měsíce po té napjaté scéně v kanceláři se Alena a Roman oficiálně stali manželem a manželkou. Svatební obřad vyšel velkolepě, muž splnil doslova všechny sny Aleny, vyplnil každé přání.
Lucie se za maminku upřímně radovala. V den svatby pomáhala Aleně připravovat se, pozorně dohlížela, aby vše bylo dokonalé od účesu až po poslední knoflík na šatech. Když novomanželé vyměnili prsteny, dívka se usmála a pevně je obě objala.
Jsem za vás tak šťastná! zašeptala, a v jejích očích svítila upřímná radost.
Přitom Lucie hned upřímně varovala, že Romanovi říkat tatínek zatím není připravena.
Máš mě rád, Romane, řekla v jeden z prvních večerů, kdy zůstali tři. A jsem ráda, že maminka není sama. Ale táta… Ať je jaký je, ale tatínka už mám.
Roman bez stopy uraženosti přikývl:
Chápu. A je to správné, Lučko. Hlavní je, že jsme spolu.
Standa také dostal pozvánku na svatbu spíš jako výsměch než vážně. Alena váhala, zda mu poslat obálku, ale nakonec se rozhodla ať ví, že její život pokračuje, a bez něj. Pozvánku poslala poštou, bez doprovodného dopisu jen kartička s datem, časem a adresou.
Přirozeně, Standa na svatbě neobjevil. Ani vážně neuvažoval o tom, že by přišel samotná myšlenka na to v něm vyvolávala směs podráždění a hořké uraženosti. Místo toho našel jiný způsob, jak vyplavit nahromaděnou nespokojenost: začal obvolávat společné známé.
První telefonát udělal už den po obdržení pozvánky. Jeho hlas zněl úmyslně klidně, ale v intonacích zřetelně prosvítalo napětí.
Představ si, pozvala mě na svou svatbu! vyhrkl, aniž by počkal, až společník dokončí pozdrav. Po všem, co bylo!
Společník (dávný přítel z univerzity) zdvořile se zeptal, co přesně se Standoovi zdá tak pobuřující. Ale ten jen mávl rukou:
Jak to vůbec mohla? Tak mě ponížit!
V následujících několika dnech se tato scéna opakovala znovu a znovu. Standa vytáčel jedno číslo za druhým a každý rozhovor začínal stejně touto frází o pozvánce, pronesenou se sotva zadržovaným pobouřením. Jako by se snažil najít v cizích slovech potvrzení své pravdy, čekal, že někdo řekne: Ano, to je opravdu odporné.
Ale společníci reagovali zdrženlivě. Někdo soucitně přikývl, někdo se omezil na obecná slova jako No, každý má svůj život, a někdo prostě mlčel, nevěda, co odpovědět. A čím častěji Standa opakoval svůj monolog, tím zřetelněji chápal, že jeho argumenty znějí nepřesvědčivě.
Pak začal tvrdit, že Alena příliš spěchá s novým manželstvím:
Uplynulo jen půl roku! Dá se za takovou dobu najít skutečná láska? To je jen pokus utéct před realitou. Prostě se mě snaží zapomenout, rozumíš?
Pak najednou přepnul na něco jiného:
Ani mi nedala šanci všechno napravit! Kdybychom si promluvili, dokázal bych…
Sám nedokončil, co by dokázal vrátit ji, něco změnit v sobě, začít znovu.
A občas jeho výtky nabývaly úplně zvláštního směru:
Tolik jsem pro ni udělal, a ona… Ani nepoděkovala. Prostě vzala a odešla. A dceru si vzala s sebou!
Tyto obvinění z nevděčnosti zněla obzvláště nepřesvědčivě. Společníci se podívali jeden na druhého, pokrčili rameny, a někdo opatrně poznamenal:
A za co by ti měla děkovat? Byli jste manželé, to je přece přirozené!
Standa zmlkl, cítíc, jak uvnitř narůstá rozmrzelost. Chápal, že jeho slova neprodukují ten efekt, na který počítal. Nikdo nesdílel jeho pobouření, nikdo nenazýval Alenu nepořádnou nebo lehkovážnou. Naopak, všichni jako by si mysleli, že má právo žít dál a to ho zlobilo ještě víc.
Nakonec, unavený neplodnými rozhovory, Standa přestal volat. Seděl ve svém bytě, díval se na zbylé drobnosti po Aleně zapomenutou sponku na poličce, staré fotoalbum ve skříni, pár šatů, které se staly malými a chápal ať se točí jak chce, život jde dál. Jen jemu se zatím nedařilo najít v tomto novém životě své místo.
Nakonec, unavený neplodnými rozhovory, Standa zmlkl. A život Aleny, Romana a Lucie šel svým chodem klidný, vyrovnaný, naplněný malými radostmi: společnými večeřemi, procházkami o víkendech, vtipnými spory o tom, jaký film večer sledovat…Maminko, prostě musíš co nejrychleji najít nového manžela! Opravdu velmi naléhavě!
Alena málem upustila šálek s kávou, která trochu přetekla na ubrus. Položila ho na stůl, odkašlala si a pozorně se podívala na dceru.
Vysvětli mi, co se děje, požádala ji, snažíc se zachovat klidný tón. Odkud se bere takový požadavek?
Dívka přešlápla z nohy na nohu, sklopila zrak a začala zkoumat vzor na koberci. Lucii bylo nepříjemně, ale byla pevně přesvědčená o správnosti svého kroku.
Víš… Dnes jsem tátovi řekla, že sis našla muže, těžce si povzdechla. Pořád mě otravoval otázkami! Neustále se ptá, jestli sis někoho našla! Celou tu dobu jsem odpovídala ne a pak začal dlouze vykládat, jakou obrovskou chybu jsi udělala, když jsi od něj odešla. Že ničemu v životě nerozumíš, když jsi nechala tak skvělého muže!
Podívala se na matku. V očích se mísila zlost, zmatek i hněv na otce.
A navíc… pořád opakuje, že brzy pochopíš, jak ses mýlila, a vrátíš se. Že nikoho lepšího už nenajdeš. Tak jsem vybuchla. Prohlásila jsem, že sis někoho našla.
Alena si přejela rukou vlasy. V paměti se jí vybavily známé intonace bývalého manžela ta předstíraná jistota, ten způsob, jak přetvářet každou konverzaci v monolog o vlastní správnosti.
Dokážu si představit, jakými barvitými výrazy to doprovázel, řekla s lehkou ironií. Stále se nemůže smířit s tím, že jsem ho opustila, toho dokonalého. Někdy mi připadá, že Standa trvá na tvých návštěvách o víkendech jen kvůli svým monologům. Je důležité, aby se s tebou nebavil, ale aby získal čerstvé drby. Tak si léčí své ego.
Lucie těžce si povzdechla a pleskla se na pohovku, obvykle si pod sebe podsadila nohy. Opřela se o polštář a roztržitě přejela rukou po měkké látce potahu, snažíc se shromáždit myšlenky.
Ano, taky si to myslím, řekla, dívajíc se někam stranou. Hodinu a půl musím poslouchat, jaký je úžasný. Zbytek času jsem úplně volná ani se nezajímá, jak se mám. Nepozná se, jak se mi daří ve škole a jestli něco nepotřebuji…
Dívka mluvila o tom tak všedně, jako by popisovala běžný denní režim: vstávání, snídaně, škola, domácí úkoly. Pro Lucii to bylo už dlouho běžné natolik, že to nevyvolávalo ani emoce.
Opřela se o opěradlo pohovky a zírala do stropu, v duchu přehrávajíc nedávnou konverzaci s otcem. Jako vždy, začalo to jeho dalším úspěchem tentokrát podrobně líčil, jak šikovně vedl jednání s partnery. Pak přešel ke svým plánům do budoucna, k obtížím, kterým čelí v práci, k tomu, jak všichni podceňují jeho přínos. Hodinu a půl monologu Lucie si dokonce v duchu poznamenala čas, aby to nezapomněla zmínit v rozhovoru s maminkou.
A když se pokusila vyprávět o své školní olympiádě z matematiky, otec jen roztržitě přikývl a hned převedl téma na své věci. Samozřejmě výborně, ale víš, v mém věku už jsem… a dál pokračovala řada příběhů o jeho úspěších.
Dívka lehce pokrčila rameny, odhánějíc vzpomínky. Už dávno si zvykla na takový řád. Kolik se Lucie pamatovala, táta byl vždy pohlcen jen vlastní osobou. Ostatní členové rodiny jako by existovali někde na okraji jeho pozornosti důležití, ale ne natolik, aby se odvrátil od hlavního od sebe sama.
Jakékoli rozhovory nevyhnutelně směřoval k sobě a svým problémům. Pokud si maminka stěžovala na únavu, hned začal vyprávět, jak těžké to má v práci. Pokud Lucie sdílela starosti o kamarády, otec našel způsob, jak převést téma na svá školní léta samozřejmě mnohem živější a plnější. Cizí starosti jako by nevnímal nebo je považoval za nedůležité.
Lucie pořád nemohla pochopit, jak maminka vydržela patnáct let vedle takového člověka. Byl doslova posedlý svou zářivou osobou! Možná se maminka držela jen kvůli ní, nechtěla, aby dcera vyrůstala bez otce. V dětství Lucie upřímně věřila, že jednou táta změní, začne si jich všímat, zajímat se o jejich život… Ale roky plynuly a nic se neměnilo. A teprve po rozvodu dívka s překvapením zjistila, že bez něj je život mnohem klidnější! Nikdo neupírá veškerou pozornost na sebe, považujíc cizí maličkosti za nedůležité.
A proč bych si měla urychleně hledat životního partnera? hlas Aleny zazněl o něco ostřeji, než pravděpodobně chtěla. No řekla a řekla co je na tom?
Víš, když to táta uslyšel, úplně se změnil! Lucie mimoděk sešpulila rty, přitiskajíc k hrudi jeden z rozházených polštářů na pohovce. Nejprve zbledl, pak zčervenal a začal křičet tak, že i sousedka přiběhla! Upřímně, trochu jsem se polekala.
Na chvíli zmlkla, vzpomínajíc na tu scénu. Otcův hlas, nezvykle vysoký a lámaný, jeho zaťaté pěsti, těkající pohled. Zdálo se, že se chystá vybouchnout z emocí, které ho přetékaly.
Požadoval, abych jmenovala toho muže a popsala ho ve všech podrobnostech, pokračovala Lucie, přehrabujíc prsty okraj polštáře. Odmítla jsem, řekla jsem, že jsi mě požádala, abych nic neříkala, zvláště jemu… Nedivila bych se, kdyby ti brzy začal volat a vyčítat.
Alena se pomalu otočila, opřela se o okenní parapet a pozorně se podívala na dceru. Zajímavý den ji čeká… Úroveň Standoovy hysterie si dokáže snadno představit… Udělala jsi mi radost, dceruško, co k tomu říct…
Alena se posadila na pohovku vedle Lucie a těžce si povzdechla, objímajíc dceru. No a co, teď už se nedá nic dělat. Slova byla vyslovena a nedají se vzít zpět…
Proč jsi si to vymyslela? tiše se zeptala, lehce houpajíc Lucii v náručí. Žili jsme v klidu! Teď zase budeme muset poslouchat jeho hysterie a fňukání. Dokonce bych chtěla vypnout telefon.
Lucie se jemně vymanila z objetí, posadila se rovně a vážně se podívala na matku. V jejích očích svítila upřímná přesvědčenost.
Protože jsi úžasná! sebejistě prohlásila. Jsi krásná, chytrá, máš spoustu přátel a u mužů se těšíš oblibě! Myslíš, že to nevidím? A táta pořád o tobě mluví ošklivě! Už mě to nebaví!
Žena něžně pohladila dceru po vlasech, opatrně přebírajíc prsty měkké prameny. V jejím pohledu byla něha a lehký zmatek.
Chápu, sluníčko, chápu, řekla jemně. Upřímně řečeno, myslela jsem si, že nebudeš chtít, abych začínala vážný vztah. Vždyť od rozvodu s tvým otcem uplynulo jen půl roku.
Tato slova jí nedala snadno. Někde v hloubi duše se obávala, že dcera by mohla nový románek vnímat jako zradu nebo pokus nahradit otce. Alena pozorně zkoumala Luciiin obličej, snažíc se zachytit sebemenší známky nespokojenosti.
Blbosti! frkla Lucie a v jejím hlase zaznělo takové upřímné odhodlání, že Alena mimoděk usmála. Hlavní je, abys byla šťastná!
Dívka zkřížila ruce na prsou, s úsměvem hledíc na matku. V tu chvíli vypadala překvapivě dospěle nad svůj věk rozumně a připravená hájit svůj názor.
Alena pokračovala v pohledu na dceru a v jejím srdci postupně tál úzkost. Lucie mluvila tak sebejistě, že pochybnosti začaly ustupovat. Možná opravdu příliš přemýšlí o minulosti a bojí se budoucnosti?
Jsi moje chytrá holka, tiše řekla Alena, znovu přitahujíc dceru k sobě. Děkuji, že se o maminku tak staráš.
Lucie se k ní přitiskla, pohodlně se usadila vedle. V tu chvíli obě pocítily, jak mezi nimi je ještě tepleji a klidněji jako by jejich malá rodina, navzdory všemu, s každým dnem jen sílila…
***************************
Alena seděla u pracovního stolu, snažíc se soustředit na zprávu. Řádky před očima se rozmazávaly a ve spáncích pulzovala tupá bolest, která od rána jen lehce naznačovala svou přítomnost, ale k obědu narostla do nesnesitelných rozměrů. Žena unaveně masírovala spánky, doufajíc, že to alespoň trochu uleví. Pohyby byly pomalé, téměř mechanické už to udělala desítkykrát během dne.
Po pár minutách přemýšlení se Alena přece jen odhodlala a požádala kolegyni, aby zašla do lékárny ta byla jen dvě minuty chůze od kanceláře. Po návratu s tabletami je zapila vodou z karafy a znovu se pokusila číst dokumenty. Marně. Hlava jako by se naplnila olovem a každý zvuk klapání klávesnice, hučení klimatizace, vzdálené rozhovory v chodbě se v ní ozýval ostrou vlnou.
V tu chvíli do kanceláře nahlédl ostrahář. His tvář byla zdvořilá, ale v očích byla vidět jistá opatrnost.
Aleno, přišel za vámi někdo, řekl, mírně pootevřel dveře. Váš bývalý manžel trvá na setkání. Sestoupíte dolů, nebo mu máme pomoci odejít?
Alena ztuhla. Uvnitř se zvedla vlna podráždění smíšeného s únavou. Hluboce si povzdechla, snažíc se zachovat vnější klid.
Hned sestoupím, omlouvám se za nepříjemnosti, odpověděla, vstávajíc od stolu.
V duchu si nadávala. Jak nevčas! Všechno se vyvíjelo hůř než kdy jindy. Pracovní den byl už tak těžký, hlava jí praskala, a teď ještě Standa se rozhodl přijít bez varování. Proč nezavolal? Proč přišel přímo do práce, kde je plno cizích lidí? Snad si myslí, že tu udělá scénu přímo v kanceláři?
Pomalu zamířila k východu, snažíc se nepospíchat prudké pohyby jen zhoršovaly bolest hlavy. Na chodbě bylo rušno: zaměstnanci spěchali za záležitostmi, někdo se smál u kávovaru, někdo diskutoval o projektu u tabule s poznámkami. Alena šla kolem nich, cítíc, jak napětí stahuje ramena.
Alena vyšla do haly a hned uviděla Standu. Přecházel sem a tam, přibližoval se k recepci, pak ustupoval o pár kroků zpět. Jeho pohyby byly prudké, trhavé emotivně mával rukama, něco dokazoval ochrance, občas zvyšoval hlas. Na tvářích zaměstnanců ostrahy bylo vidět zdrženlivou nespokojenost: snažili se zachovat zdvořilost, ale evidentně byli připraveni přejít k rozhodnějším krokům, pokud by situace vymkla z rukou.
Co potřebuješ? zeptala se Alena bez předmluvy, přistupujíc blíž. Její hlas zněl vyrovnaně, ačkoli uvnitř narůstalo podráždění. Co je to za představení, které tu pořádáš? Chceš se blíže seznámit s policií? Mohu to zařídit.
Standa se prudce otočil na zvuk jejího hlasu. Tvář mu zčervenala, oči mu planuly nepochopitelným ohněm buď z vzteku, nebo z rozrušení. Přiskočil k bývalé manželce, obviňujíc ji ukazoval prstem, jako by ji přistihl při nějakém zločinu.
Ty! vykřikl. Ty! Lucie mi všechno řekla! Uplynulo jen půl roku po rozvodu, a ty už sis našla nového muže?
V jeho hlase se mísila nedůvěra, uraženost a zjevná žárlivost. Zdálo se, že do poslední chvíle doufal, že dcera se mýlí nebo se ho jen snaží napálit. Ale teď, dívaje se na klidný obličej Aleny, pochopil, že to nebyl vtip.
Alena překvapeně zvedla obočí, lehce naklonila hlavu na stranu. Její postoj zůstával uvolněný, ale v očích probleskl chladný záblesk.
A mám ti navěky zachovávat věrnost? zeptala se vyrovnaným tónem. I po rozvodu? Chceš příliš mnoho, milý. Zvláště když jsi ani v manželství věrnost nepovažoval za povinnou ctnost.
Standa na okamžik ztuhl, jako by nevěděl, jak reagovat. Jeho ruka, stále natažená k ní, pomalu klesla. V očích problesklo něco jako zmatek zjevně nečekal takovou klidnou, sebejistou odpověď.
Kolem dál chodili lidé: zaměstnanci, návštěvníci, poslové… Někdo vrhal zvědavé pohledy jejich směrem, někdo se snažil nevšímat si. Ale pro Standu a Alenu se celý svět na okamžik zúžil na tento malý prostor mezi nimi prostor naplněný starými křivdami, nevyřčenými výčitkami a novou realitou, se kterou se mu těžko smiřovalo.
Ty… ty prostě… konečně vypravil, ale Alena mu nedala dokončit.
Nebudeme tu dělat scény, Stando, její hlas se stal o něco měkčím, ale neméně pevným. Pokud potřebuješ něco probrat, můžeme si promluvit v klidu. Ale ne tady a ne takto.
Scény? Já ti ukážu scénu!
Standa téměř křičel a jeho hlas se ozýval ozvěnou v prostorné hale kanceláře. Tvář pokryla karmínovými skvrnami, na krku vystoupily napjaté žíly a pěsti se mimoděk zaťínaly a povolovaly, prozrazujíc extrémní nervózní napětí. Dělal krok vpřed, pak ustoupil, jako by nemohl rozhodnout, jak lépe sdělit svou hrozbu.
Nedovolím, aby moje dcera žila pod jednou střechou s neznámým člověkem! vykřikoval, nevšímaje si, že přitahuje pozornost procházejících zaměstnanců. Odvezu ti Lucii! Už ji nikdy neuvidíš! Ty…
Jeho slova zněla ostře, téměř hystericky, ale Alena jen lehce zvedla obočí, zachovávajíc na tváři výraz klidné lhostejnosti. Odveze dceru? No, ráda by se na to podívala! Každý soud by se postavil na její stranu!
To je všechno? No přímo umělec, pronesla vyrovnaným, trochu posměšným tónem. A upřesnila: Z cirkusu.
Co se tu děje?
Standa ztuhl uprostřed věty a prudce se otočil na neznámý hlas. Ve dveřích vedoucích do haly stál muž v elegantním tmavě modrém obleku. Jeho držení těla bylo nenuceně sebejisté a pohled klidný a pozorný. Ochránci, kteří se předtím snažili diskrétně zadržovat Standu, se okamžitě narovnali zjevně to byl člověk, který v firmě zaujímal ne poslední roli.
Nevměšujte se! sykl Standa, vrhnuv na neznámého podrážděný pohled. His tvář ještě planula hněvem a v hlase zněla otevřená nepřátelost. To je soukromá věc, vás se to netýká.
Muž se nepospíchal odpovídat. Pomalu vykročil vpřed, zastavil se o kousek dál, tak aby viděl oba účastníky rozhovoru. Usmíval se, což Standu ještě více rozčilovalo.
Soukromá věc je, když mluvíte se ženou o samotě, pronesl nakonec. Ale když děláte skandál na veřejném místě, přestává to být soukromé a stává se veřejným.
Alena mlčky pozorovala tuto scénu, cítíc, jak napětí ve vzduchu se stává téměř hmatatelné. Neočekávala příchod Romana Nováka, ale jeho zásah, byť nečekaný, se jí jevil vhodný alespoň ji srazil Standu z jeho obvyklé cesty hrozeb a křiku.
Standa udělal krok k muži, zjevně se chystal odpovědět ostře, ale ten ani nezavrávoral. Jeho pohled zůstával klidný, téměř bezcitný, jako by byl zvyklý jednat s mnohem emotivnějšími oponenty.
Kdo jste vy, abyste mi radil? sykl Standa mezi zuby, snažíc se zachovat zbytky sebeovládání. Lezete do cizí věci!
Roman Novák udělal několik sebejistých kroků vpřed. Přistoupil k Aleně, která ještě stála v mírném omámení, ne zcela chápajíc, co se děje, a jemně ji objal kolem pasu. Ukázkově, nenechávaje žádný prostor pro představivost.
Kdo jsem? pronesl vyrovnaným, téměř všedním tónem, ale v jeho hlase zněla taková chladná rozhodnost, že i Standa mimoděk ustoupil o krok. Jsem ten, kdo dělá Alenu šťastnou. Ty si dovoluješ křičet na mou ženu, a já takové věci neodpouštím. Výletem na policii už se neobejdeš, postarám se, aby měl problémů až po krk. A jestli se odvážíš udělat z dcery směnnou minci… Myslím, že jsi mi porozuměl, ne?
Standa ztuhl. Jeho tvář, ještě nedávno planoucí hněvem, postupně ztrácela karmínový odstín, nahrazována bledostí. Převáděl pohled z Romana Nováka na Alenu, jako by se snažil pochopit, že situace se vymkla jeho kontrole. V očích problesklo něco jako zmatek zjevně nečekal, že narazí na tak sebejistého a chladnokrevného oponenta.
Několik minut stál mlčky, zaťínal a povoloval pěsti, jako by bojoval s touhou říct něco ostrého. Ale slova nešla buď kvůli drtivé sebejistotě, s níž mluvil Roman Novák, nebo kvůli uvědomění, že jeho obvyklé metody tu nezafungují.
Nakonec se zkřivil, zamumlal něco nesrozumitelného, sotva rozeznatelného, a prudce se otočil. Jeho chůze, ještě nedávno rázná a agresivní, teď vypadala strnule, jako by se ze všech sil snažil zachovat zbytky důstojnosti. Než odešel z haly, otočil se, hodil přes rameno:
Na alimenty můžeš zapomenout!
Vždyť je ani nepotřebuji, frkla Alena, sotva zmizel za dveřmi. Její hlas zněl lehce, téměř posměšně, ale bylo v něm upřímné ulehčení. Za to Lucie už nebude muset jezdit k otci!
Za okamžik Alena najednou pochopila, že teplá, sebejistá ruka generálního ředitele stále leží na jejím pase. Tento dotek, tak jednoduchý a přitom významný, ji přiměl lehce se zastydět. Mimoděk sklopila zrak, cítíc, jak jí po tvářích stoupá lehká ruměnka, a opatrně se odtáhla, snažíc se to udělat co nejpřirozeněji.
S lehkým, trochu zmateným úsměvem se otočila ke svému nečekanému zachránci:
Velmi vám děkuji, pane Nováku. Ani nevíte, jak jste pomohl!
Její hlas zněl upřímně, bez stopy předstírání. V tu chvíli skutečně cítila obrovskou vděčnost nejen za to, že zasáhl do nepříjemné scény, ale i za to, jak sebejistě a klidně to udělal.
Muž se lehce usmál, jeho oči na okamžik změkly.
Probereme to při obědě? navrhl, natahujíc ruku v gestu pozvání.
Alena na sekundu ztuhla, zvažujíc návrh. V hlavě jí prolétly obvyklé pochybnosti není to příliš brzy, nebude to vypadat lehkovážně? Ale hned je odhodila. Roman Novák se choval korektně, s respektem, a opravdu chtěla s ním pohovořit bez shonu a cizích lidí.
Kromě toho uvnitř doutnala zvědavost: kdo je vlastně on, proč se rozhodl zasáhnout, co se skrývá za touto klidnou sebejistotou?
Samozřejmě, odpověděla, vkládajíc svou dlaň do jeho ruky.
Dotek byl nečekaně příjemný pevný, spolehlivý, ale bez vtíravosti. Alena pocítila, jak napětí, které ji svíralo od chvíle, kdy se objevil Standa, postupně odchází, uvolňujíc místo lehkému vzrušení a dokonce očekávání.
Později, u útulného stolku v malé restauraci nedaleko kanceláře, rozhovor šel volněji. Měkké světlo lamp, nenápadná hudba a vůně čerstvého pečiva vytvářely příjemnou atmosféru.
Postupně, v průběhu nenuceného rozhovoru, se dozvěděla, že její zachránce k ní už dlouho chová něžné city. Vyprávěl o tom jednoduše, bez pátosu a krásných frází spíš jako o něčem přirozeném, co už dlouho zrálo uvnitř, ale nenašlo východisko.
Dlouho jsem se neodvážil přistoupit, přiznal, míchajíc lžičkou kávu. Vždycky jsi mi připadala tak soustředěná, vážná… Chápal jsem, že prožíváš nelehké období po rozvodu, a nechtěl jsem tlačit nebo působit vtíravě.
Alena poslouchala, nepřerušovala. V jeho slovech nebyla ani stopa povýšenosti nebo samolibosti jen upřímnost a respekt k jejímu osobnímu prostoru.
A dnes, když jsem viděl, jak ten člověk na tebe křičí… Roman Novák nespokojeně zamračil. Prostě jsem nemohl zůstat stranou!
Žena se nedokázala ubránit jemnému úsměvu. Tak to tedy je! Všimla si už dříve pohledů šéfa, ale špatně je chápala! Roman se jí velmi líbil, jen kvůli rozdílu v postavení by se sama nikdy neodvážila udělat první krok…
*******************
Tři měsíce po té napjaté scéně v kanceláři se Alena a Roman oficiálně stali manželem a manželkou. Svatební obřad vyšel velkolepě, muž splnil doslova všechny sny Aleny, vyplnil každé přání.
Lucie se za maminku upřímně radovala. V den svatby pomáhala Aleně připravovat se, pozorně dohlížela, aby vše bylo dokonalé od účesu až po poslední knoflík na šatech. Když novomanželé vyměnili prsteny, dívka se usmála a pevně je obě objala.
Jsem za vás tak šťastná! zašeptala, a v jejích očích svítila upřímná radost.
Přitom Lucie hned upřímně varovala, že Romanovi říkat tatínek zatím není připravena.
Máš mě rád, Romane, řekla v jeden z prvních večerů, kdy zůstali tři. A jsem ráda, že maminka není sama. Ale táta… Ať je jaký je, ale tatínka už mám.
Roman bez stopy uraženosti přikývl:
Chápu. A je to správné, Lučko. Hlavní je, že jsme spolu.
Standa také dostal pozvánku na svatbu spíš jako výsměch než vážně. Alena váhala, zda mu poslat obálku, ale nakonec se rozhodla ať ví, že její život pokračuje, a bez něj. Pozvánku poslala poštou, bez doprovodného dopisu jen kartička s datem, časem a adresou.
Přirozeně, Standa na svatbě neobjevil. Ani vážně neuvažoval o tom, že by přišel samotná myšlenka na to v něm vyvolávala směs podráždění a hořké uraženosti. Místo toho našel jiný způsob, jak vyplavit nahromaděnou nespokojenost: začal obvolávat společné známé.
První telefonát udělal už den po obdržení pozvánky. Jeho hlas zněl úmyslně klidně, ale v intonacích zřetelně prosvítalo napětí.
Představ si, pozvala mě na svou svatbu! vyhrkl, aniž by počkal, až společník dokončí pozdrav. Po všem, co bylo!
Společník (dávný přítel z univerzity) zdvořile se zeptal, co přesně se Standoovi zdá tak pobuřující. Ale ten jen mávl rukou:
Jak to vůbec mohla? Tak mě ponížit!
V následujících několika dnech se tato scéna opakovala znovu a znovu. Standa vytáčel jedno číslo za druhým a každý rozhovor začínal stejně touto frází o pozvánce, pronesenou se sotva zadržovaným pobouřením. Jako by se snažil najít v cizích slovech potvrzení své pravdy, čekal, že někdo řekne: Ano, to je opravdu odporné.
Ale společníci reagovali zdrženlivě. Někdo soucitně přikývl, někdo se omezil na obecná slova jako No, každý má svůj život, a někdo prostě mlčel, nevěda, co odpovědět. A čím častěji Standa opakoval svůj monolog, tím zřetelněji chápal, že jeho argumenty znějí nepřesvědčivě.
Pak začal tvrdit, že Alena příliš spěchá s novým manželstvím:
Uplynulo jen půl roku! Dá se za takovou dobu najít skutečná láska? To je jen pokus utéct před realitou. Prostě se mě snaží zapomenout, rozumíš?
Pak najednou přepnul na něco jiného:
Ani mi nedala šanci všechno napravit! Kdybychom si promluvili, dokázal bych…
Sám nedokončil, co by dokázal vrátit ji, něco změnit v sobě, začít znovu.
A občas jeho výtky nabývaly úplně zvláštního směru:
Tolik jsem pro ni udělal, a ona… Ani nepoděkovala. Prostě vzala a odešla. A dceru si vzala s sebou!
Tyto obvinění z nevděčnosti zněla obzvláště nepřesvědčivě. Společníci se podívali jeden na druhého, pokrčili rameny, a někdo opatrně poznamenal:
A za co by ti měla děkovat? Byli jste manželé, to je přece přirozené!
Standa zmlkl, cítíc, jak uvnitř narůstá rozmrzelost. Chápal, že jeho slova neprodukují ten efekt, na který počítal. Nikdo nesdílel jeho pobouření, nikdo nenazýval Alenu nepořádnou nebo lehkovážnou. Naopak, všichni jako by si mysleli, že má právo žít dál a to ho zlobilo ještě víc.
Nakonec, unavený neplodnými rozhovory, Standa přestal volat. Seděl ve svém bytě, díval se na zbylé drobnosti po Aleně zapomenutou sponku na poličce, staré fotoalbum ve skříni, pár šatů, které se staly malými a chápal ať se točí jak chce, život jde dál. Jen jemu se zatím nedařilo najít v tomto novém životě své místo.
Nakonec, unavený neplodnými rozhovory, Standa zmlkl. A život Aleny, Romana a Lucie šel svým chodem klidný, vyrovnaný, naplněný malými radostmi: společnými večeřemi, procházkami o víkendech, vtipnými spory o tom, jaký film večer sledovat…