Máma konečně odešla do důchodu. Už je to pár let. Jsem unavená, říkávala. Zdraví nikde, práce byla nervy drásající, kolektiv samá pomluva, věk také není nejlepší… Chci žít trochu pro sebe, a ne pořád tohle pořád dokola.
Nikdo s mámou vlastně ani nediskutoval. Máme ten typ mámy, že vás ani nenapadne odporovat.
Tak se máma přestěhovala na chatu a začala žít svůj nejlepší život: pěstovala petúnie a okurky, kouřila na verandě, pila kávu. Někdy s kapkou slivovice, jindy zase s knihou v ruce. Uklízela, odpočívala od práce, vzpomínala na ni s mírným mrazením a byla ráda, že vnoučata už dávno dorostla, takže jí je celé léto nikdo nebude vozit.
A taky nám, svým potomkům, pravidelně říkala jeden strategický tip:
Do důchodu choďte až tehdy, když vnoučata dokončí vysokou školu. To je důležité. Aby byli samostatní a neviseli vám na krku právě tehdy, kdy si chcete odpočinout. A pravnoučata? Ty už za vás budou starat vaše děti, nebo jejich děti, nad tím už nemusíte přemýšlet.
Na chatě se jí žilo dobře: zásilkovna na rohu, samoobsluha s koblihami, internet slušný, růžová zahrada pod oknem, svěží vítr, sousedé ticho šeptají, žádný zásadní stres. Ale po čase začala pociťovat podivné snění a lehkou nudu. Máma si tedy vymyslela zábavu: rozhodla se zalít několik metrů svého obrovského dvora betonem.
Chtěla mít zkrátka moderní parkoviště. Vypadá to tady nějak zuboženě, pronesla jednoho dne. Nemůžeme přece čekat, že příroda za nás všechno zařídí už nám přece dala internet. A tak si našla přes inzerát partu Chlapi Jako Hora, která byla ochotná udělat cokoliv. Za koruny, samozřejmě.
A přišel den, kdy vše mělo začít. Přijelo jich pět, šéf jménem Luboš byl ten hlavní. Máma mu říkala Lubomírku, i když byl veliký chlap jak hora, snad dva metry vysoký. Začali horlivě, ale něco se pokazilo. Dva mixéry s betonem už bzučely na kraji, čekaly na povel. Máma vyhlížela z okna.
A najednou Luboš rozbalil scénu. Jak by někdo mohl odolat takové šanci? Paní, jakýsi pampeliškový andílek. Sám Luboš si asi pomyslel, že práce je přece chlapská, máma tomu sotva rozumí, tak zkusíme trochu přitlačit a vydělat víc, když je to možná babička k oklamání.
Luboš tedy spustil:
Tady to nejde, támhle je to šikmé, tu je problém budeme muset přihodit dvojnásobek, jinak odjíždíme a najděte si někoho jiného.
Máma vyslechla, pokývala hlavou skoro soucitně: Padesát tisíc, říkáte? Copak s dvaceti pěti byste si nevystačili? Nu což, věřím vám. Komu nevěřit takovým zkušeným týpkům, že.
A pak, s úsměvem, doplnila:
Ale víte co? Pojďme se vsadit.
O co? ožil Luboš.
O těch padesát. Vsadím se, Luboši, že vaši partu zorganizuji tak, že to zvládnete ne za den, jak tady tvrdíte, ale za tři hodiny. Stihnete-li to vyplatíte mně padesát. Pokud ne já vám je zaplatím. Platí?
Upřímně, být Lubošem, zamyslela bych se tisíckrát. Ale Luboš zřejmě vysokou nedodělal, zato měl sebedůvěru a hamounství za deset. Ruce si plácli.
Luboš si sedl na zápraží s turkem a pozoroval. A Libuše Hrubá se obula do gumáků a… zapnula se.
Za pět minut je rozřadila po place tak, že sami nechápali, kdy se z nich stala parta snů. Každému ukázala, co a jak, kam nosit, kde rovnat, kde nesmí přijít chyba, kde se zrychlit. Mixéristům dala školení, jak lít beton pořádně a s rozumem. Hlavně: celý proces vymačkala jak citron žádné zbytečné pohyby, ani vteřina promarněná.
Zkrátka královna betonu.
To, co pánové měli marnit celý den, máma zvládla za dvě hodiny a kousek a hotové to bylo tak, že ani kapka na mezeru, všechno precizní, hladké, jak podle pravítka.
Luboš zpočátku pobaveně přihlížel, jakože však ona chcípne. Pak ale přestal. Nakonec úplně zbledl. A vzpomněl si na sázku: padesát tisíc.
Na chvíli mu zamrzl jazyk a oči měl, jako by poprvé zjistil, že svět se nemusí řídit podle jeho pravidel.
Ale… prosím vás řekněte mi… Jak?! Jak to můžete vůbec dokázat? To přece není možné!
Ale je, usmála se Libuše Hrubá a z rukavic setřepala betonový prach. Když jste sem jeli, viděli jste tu velkou trojpatrovou křižovatku u města?
Jo zamumlal Luboš.
A jeli jste po ní?
No ano
No vida. Tak tu jsem stavěla já.
A v tom prý Luboš naplno pochopil, že pampeliška je občas někdo, kdo dlouhá léta dělal tam, kde slabší povahy vůbec nevydrží. A hádat se s takovými? Vyjde vás draho.