Nikdy jsem neměl rád dny, kdy do dětského domova v Ostravě přicházeli potenciální adoptivní rodiče. Po sedmi letech, co tam žiji, mě nikdy nikdo nevybral. Když jsem byl malý, vždycky jsem ty dny napjatě očekával a s úžasem sledoval, jak se po chodbách procházejí upravené dámy a páni. Připadal jsem si, že jsou jako pohádkoví kouzelníci, co si mě odvedou někam do svého krásného bytu v Praze nebo v Brně. Nová maminka mě bude každý večer pusinkovat na dobrou noc, nový tatínek mě bude nosit na ramenou, a někde na mě bude čekat vlastní pokoj. Nemusel bych každý den čelit protivnému Milanovi, který mi neustále tahal za copánek a posměšně mi říkal čížku.
Netušil jsem, co to slovo znamená, ale znělo to hrozně hanlivě. Milan se v tom přímo vyžíval: Čížku! Čížku! Byl jsem v dětském domově od pěti let, protože moji rodiče zemřeli při autonehodě. Strašně dlouho jsem nemohl pochopit, proč si pro mě nepřijdou, proč mě opustili.
S časem jsem si uvědomil, že už nejsou. Jejich obličeje se mi z myšlenek začaly vytrácet, stejně jako jejich hlasy, vůně a domov, kde jsme všichni žili. Pořád jsem ale doufal, že si mě někdo jednou vybere. Ale zázrak se nikdy nestal a pomalu jsem pochopil, že mezi vyvolené nikdy patřit nebudu. Inu, byl jsem obyčejný kluk a vybírají se přece vždy hezké holky s mašlemi ve vlasech a sladkým úsměvem.
Milan dál pokračoval v díle zkázy a čím jsem byl starší, tím víc jsem poznával, že čížek je vlastně pták. Přišel další den, kdy do domova znovu zavítali zájemci o adopci. Všechny holky nám vyparádili, do vlasů jim navázali nové stuhy. Já jsem si vzal nůžky a ostříhal se nakrátko. Nechtěl jsem už, aby si mě někdo bral. Rozhodl jsem se, že si vše v životě budu vybírat jen já sám!
Když mě vychovatelky uviděly s krátkým účesem, zůstaly na mě s otevřenou pusou zírat, a Milan mě samozřejmě nezklamal: Čížku! Bylo mi tehdy dvanáct a Milan byl o tři roky starší. Ten den si mě zase nikdo nevybral. Vypadalo to dost odstrašujícím dojmem a v očích mi tenkrát asi blýskaly blesky.
O tři roky později, když Milan opouštěl domov a loučil se s ostatními, najednou za mnou přišel. Tak zatím, Čížku? houkl na mě. Jo, zatím, odpověděl jsem s klidem. Drž se tady, už tě to čeká jen tři roky! A pak tě vezmu k sobě! řekl najednou vážně. Ještě to tak! Kdo řekl, že si vyberu právě tebe? Jsi pitomec! odbyl jsem ho. Milan se na mě naposledy podíval dlouhým, divným pohledem a odešel, aniž by se ohlédl.
Když jsem pak i já opustil dětský domov, poprvé jsem se nadechl svobodně venku v Ostravě. Za ty roky jsem ze zakřiknutého kluka vyrostl a překvapil sám sebe: husté vlasy po ramena, velké zelené oči, výška i postava. Cestou do bytu mých rodičů jsem zaslechl, jak na mě někdo volá: Nazdar, Čížku! Otočil jsem se před mnou stál vyrostlý Milan. Proč jsi přišel? zeptal jsem se. Já ti to slíbil. Došel jsem tě vyzvednout, pronesl a postavil se mi čelem. Ale říkal jsem ti, že budu vybírat sám, odpověděl jsem mu upřeným pohledem. Milan od té doby den co den čekal pod mými okny. Sedával na lavičce, dokud se v bytě nerozsvítilo a pak pomalu odcházel.
Barevné léto se změnilo v sychravý podzim, pak přišla zima. Milan vytrvale chodil a čekal. Jednou jsem si k němu sedl a zeptal se: Nepřestalo tě to bavit? Není ti zima? To zvládnu. Ale vyber si mě, prosím, řekl a zadíval se na mě dlouhým, laskavým pohledem. Utekl jsem zpátky domů a přes záclonu znovu pozoroval, jak Milan čeká a zírá k mému oknu.
Přišel Silvestr. Spěchal jsem domů z práce, musel jsem ještě prostřít a obléct si nové šaty. Milan tentokrát na lavičce nebyl. Srdce mi poskočilo co se stalo? Po hodině příprav jsem si nalil sklenku sektu a přešel k oknu. Všude ticho, Milan nikde. Pomalu mě začala svírat úzkost. Napadl mě bláznivý nápad: Co dělat? Hledat ho? Kde? Neměl jsem jeho adresu ani telefon. Jsi hlupák, úplný, nadával jsem si v duchu.
V tom za oknem cosi zazářilo! Už střílí rachejtle, říkal jsem si. Chtěl jsem se podívat ven na ohňostroj a najednou v bílem sněhu hořela obrovskými oranžovými písmeny slova: VYBER SI MĚ!!! A Milan tam seděl, mával mi a shlížel k mému oknu.
Ten večer mi došlo, že rodinu nemusíme jen pasivně čekat rodinu si člověk může napříč všem zvyklostem a minulosti vytvořit sám, když se nebojí srdcem volit.