Muž vezme svou fenku do lesa, přiváže ji ke stromu a s úmyslem, že se jí zbaví, ji tam nechá. Nikdo by ale nečekal, co se stane dál, až přijde vlk.
Ta fena byla pro něj kdysi vším. Sám si ji vybral jako štěně, sám ji učil prvním povelům, sám měl radost, když k němu běžela přes louku s vrtícím ocasem. Společně chodili na hony, domů se vraceli bok po boku a ona vždy spala vedle jeho dveří na rohožce. Říkal jí svou pýchou.
Jenže časem se všechno změnilo. Majitel pochopil, že štěňata lze prodávat a vydělat si tak pár tisíc korun. Zpočátku mu to připadalo nevinné, ale pak začala fena rodit příliš často. Chřadla, bývala unavená a většinu dne jen ležela v koutě a těžce dýchala. Veterinář mu řekl narovinu: jestli to nezastaví, fena to dlouho nevydrží.
Majiteli se to nelíbilo. Namísto, aby přestal, byl čím dál podrážděnější. Fenka už mu nepřinášela radost, jen starosti. A ty byl zvyklý řešit rychle.
Jednoho rána ji vzal daleko do beskydského lesa. Mlčky kráčel, ani jednou se neohlédl. Fenka, jak byla zvyklá, radovala se z procházky a nechápala, proč je ten den ticho. Jakmile se zastavil, přivázal ji ke stromu a odešel. Ona ještě chvíli myslela, že je to hra.
Čekala. Tahala za vodítko, poplakávala. K večeru už vyla, volala svého pána tak dlouho, až jí začal ochraptět hlas. Řetěz se zařezával do krku, pod listím se zvedal chlad a začalo se stmívat. Nikdo nepřišel.
Když už slunce skoro zmizelo za kopcem, z hlubokého lesa se připlížil šedý vlk. Blížil se opatrně, přestal pár kroků před ní a jen na ni zíral. Nevrčel, necenil zuby, jen ji pozoroval.
Fenka zkameněla. Byla připravená na útok, ale necítila už ani strach. To nejhorší už se jí přece stalo.
Avšak vlk udělal něco nečekaného
Ona čekala bolest, rvačku. Ale vlk k ní nepřistoupil. Pomalu ji obešel, zlehka očichal vzduch, prohlédl si řetěz, strom a půdu kolem. Nakonec si lehl kus od ní a nepřestával ji sledovat.
Noc padla rychle. Les zhoustl a ožil. Z dálky se ozývalo vytí, pak další. K přivázané fence se občas přiblížili malí predátoři, nalákal je pach vyčerpaného psa.
A pokaždé, když už byli příliš blízko, vlk povstal, postavil se mezi ně a fenku, a tichounce zavrčel. To stačilo ostatní prchli zpátky do lesa.
Vlk se fenky nedotkl. Nepřiblížil se. Jen byl. Pořád u ní.
Fenka se už neozývala. Ležela, tiše oddychovala, sem tam zvedla hlavu. Ale vlk byl pořád tam a celou noc ji chránil.
Za úsvitu přišli do lesa lidé. Hledali stopy zvěře a zaslechli slabé kňučení. Teprve na mýtince spatřili zvláštní výjev: přivázanou fenu a před ní stojícího šedého vlka, jako by ji hlídal.
Všichni se zastavili. Vlk se na ně díval klidně, bez strachu. Pak odcouval do houští, zamířil mezi stromy a zmizel v lese.
Fenku odvázali. Byla naživu, protože tu noc se někdo rozhodl nechovat se jako šelma.
Čas od času mají ti nejdivočejší z nás víc lidskosti než ti, kdo si říkají lidé.