Manžel se vrátil nějaký jiný
Koupil jsi chleba?
Podíval se na mě, jako bych právě přešla na esperanto. Ne s nepochopením spíš s tou zvláštní, dlouhou pauzou, která se do našeho běžného života vůbec nehodila.
Jaký chleba, řekl nakonec. Ani to neznělo jako otázka, spíš suché konstatování, bez jediného otazníku ve vzduchu.
Normální. Ten žitný z ‘Pekařství U Smrku’, odkud ho vždycky nosíš.
Položil tašku na zem a rozhlédl se po kuchyni, jako by tu byl poprvé v životě.
V obchodě jsem nebyl.
Přikývla jsem a otočila se zpět ke sporáku. Nic speciálního, říkala jsem si. Unavený je. Týden nebyl doma, konference v Olomouci, hotel, cizí jídlo, cizí lidi Jasně, že je z toho rozhozený.
Jenže chleba nosil vždycky. Sedmnáct let, pokaždé byť jen na skok do Humpolce za kámošem stavil se cestou domů v ‘Pekařství U Smrku’ na rohu Jungmannovy a přinesl žitný chleba. Nikdy jsme si nedomluvili, že to má dělat. Stalo se to prostě samozřejmostí, znakem, že je zpět doma.
Míchala jsem polévku a nic dalšího neříkala.
Jmenuje se Bohumil. Bohouš, pro všechny kolem. Mně je osmapadesát, jemu jedenašedesát. Byli jsme v Havlíčkově Brodě, ve dvoupokojovém bytě ve čtvrtém patře, který jsme pořídili ještě v devadesátém devátém, když byla naše Růženka malinká. Růženka už dávno žije v Praze, volá každou neděli. Pracuju v školní knihovně, Bohouš je třetím rokem v důchodu a vypomáhá s přednáškami o stavebních normách na učňáku. Máme klidný, trošku usedlý život, dlouhé hádky už nevedeme. To je důležité nebylo nic, co by mohlo vysvětlit, co po jeho návratu začalo.
Večeřeli jsme potichu. On jedl spořádaně, koukal do talíře. Čekala jsem, kdy odlepí oči od knedlíků a pustí něco o konferenci, kolezích, nefungujícím hotelovém výtahu nebo jak mu chyběl normální doma vařený guláš. Po každém návratu vždycky něco takového padlo.
Jaká byla Olomouc? zeptala jsem se.
V pohodě.
Seminář se povedl?
Jo.
Položila jsem lžíci.
Bože, jsi v pořádku?
Podíval se na mě. Oči normální, šedé, malinko unavené.
Jasně. Jen jsem unavený.
Sklidila jsem ze stolu, on odešel do pokoje s mobilem, jako by bylo vše v normálu, jako by se nic nestalo. Jenže nebyl chleba. Ani žádné větší povídání. Ani něco, co nedokážu pojmenovat.
První noc jsem dala únavě za vinu. Druhou taky.
Ale v pátek jsem spatřila první opravdu divnou věc.
Popíjela jsem kafe u okna s výhledem na dvorek. On vyšel z koupelny, šel do kuchyně, natočil si vodu. Pak bez varování sáhl po sklenici s pohankou, otevřel ji, přičichl a vrátil na místo. Neřekla jsem nic, ale Bohouš pohanku nikdy nejedl. Ještě na prvním rande tvrdil, že je to pokrm bez fantazie pro nudné lidi. S úsměvem jsme si z toho dělávali legraci. Vařila jsem mu rýži, kroupy, cokoliv jen pohanku nikdy ne.
A teď si k ní jen tak přičichl. Jako kdyby ji chtěl zkusit.
Ty chceš pohanku? zeptala jsem se v nejvíc neutrálním tónu, co šlo.
Ne, řekl a odešel do pokoje.
Dlouho jsem pak na tu sklenici koukala.
V sobotu volala Růženka.
Je táta už doma? vyhrkla hned.
Jo, ve středu přijel.
A jak se má?
Kratinkou chvilku ticho.
Unavený z cesty. Vše v pořádku.
Dobře. Mami, v říjnu přijedeme se Štěpánem, jo? Máme dovolenou.
Určitě, budu ráda.
Neřekla jsem jí nic dalšího. Ani by to nešlo. Že táta nekoupil chleba a čichá pohanku? To nezní jako problém. Nezní to vlastně vůbec nijak.
Ale už jsem věděla, že něco je špatně ne hlavou, ne logikou, ale tím podivným pocitem v břiše, co jen jakoby rozsvěcuje vnitřní kontrolku.
V neděli jsem navrhla procházku. Do městského parku v Brodě jsme občas chodili, ne pokaždé, ale často. Bohouš měl rád lavičku u rybníka, koupil nám kelímek kvasu, když stánek zrovna měl otevřeno, postěžoval si na bolavá záda, já ho popichovala, že by měl cvičit, on něco zamumlal a smáli jsme se. Jeden z těch malých rituálků, co lepí vztah dohromady.
Půjdeme do parku? nabídla jsem.
Odtrhl se od mobilu.
Do kterého parku?
No do Smetanových sadů. Je hezky.
Zamyslel se. I to bylo podivné, protože vždycky říkal okamžitě jasně nebo za chvilku, jen vezmu bundu. Není nad čím přemýšlet, taková rutina.
Dobře, řekl nakonec.
Šli jsme mlčky. Nerýpala jsem do rozhovoru, jen pozorovala. Koukal po okolí klidně, ne otráveně, ale ani s náznakem pohody obvyklé nedělní procházky. Jakoby sledoval neznámou trasu a snažil se si zapamatovat cestu.
U vstupu do parku stál starší pán se psem baculatý kokršpaněl, rezavý, vykulený jak míček.
Podívej, Buča! řekla jsem potichu. Takhle jsme pojmenovávali všechny tlusté kokršpaněly od té doby, co naše tehdejší sousedka Hrdličková měla přesně takového a taky mu říkala Buča. Byla to naše soukromá legrace.
Podíval se na psa. Nic.
Buča zkusila jsem znovu sotva slyšitelně.
Hezký pes, odpověděl. Zdvořile, naprosto neutrálně.
O kousek dál jsem předstírala, že si prohlížím šípky, ale srdce mi bušilo rychleji, než by v klidu mělo.
Nepamatoval si Bucu. Nebo dělal, že si ji nepamatuje. Ale proč?
U rybníka už stánek s kvasem samozřejmě nebyl, léto skončilo. Bohouš usedl na oblíbenou lavičku, zadíval se na vodu.
Je tu pěkně, řekl.
Chodíme sem často, připomněla jsem mu.
Jo? zeptal se.
Bohouši chodíme sem deset let, nejméně.
Přikývl. Bez rozpaků, bez studu.
No jasně. Jenom říkám, že je tu hezky.
Uvnitř mě v tu chvíli něco zamrzlo natrvalo. Dlouhou jsem nevěděla proč, až později v noci mi došlo to zvláštní: neřekl ani jasné ano, pamatuju si. Prostě jen no jasně tak, jak člověk kývá na cizí fakta.
Celou noc jsem nezamhouřila oka. Probírala jsem, jak se tomu říká, když člověk žije vedle vás, ale přesto někde zmizel. V psychologii jsem kdysi četla, že blízcí se někdy po stresu změní natolik, až je to, jako by vám vyměnili člověka. Je pro to odborný termín, zapomněla jsem jaký. Ale tady nebyl žádný stres. Konference o stavebních normách, týden v Olomouci. To přece není důvod ke ztrátě identity.
Ve tři ráno jsem se napila vody, postála u okna. Prázdný dvůr, lampy nezúčastněně poblikávaly. Dobře, říkala jsem si, počkáme. Třeba měl jen mizerný týden, něco se na něj navalilo. Ve dvou už vám život sebere dost, a co teprve po šedesátce.
Lehla jsem si zpátky. Spal na boku, zády ke mně. Položila jsem mu ruku na záda, opatrně, jako vždy. Ani se nepohnul.
Ráno jsem zavolala své kamarádce Nině. Kamarádíme od školy, žije na druhém konci města, pracuje na recepci v poliklinice. Nina je přímá, žádné kudrlinky a to já potřebuji.
Nino, můžu se stavit?
Co je?
Nic snad Potřebuju si popovídat.
Přijeď po páté, budu doma.
U ní voněly buchty jako vždy, i když zrovna nic nepekla. V kuchyni jsme seděly nad čajem, vyklopila jsem všechno: chleba, pohanka, Buča, no jasně u rybníka.
Nina poslouchala bez přerušení. Nakonec řekla: Hele, může to být jenom deprese nebo začínající něco s pamětí. Už oba nejsme nejmladší.
Nino, jemu je teprve jedenašedesát.
No a? Vždyť Pepa od vedle taky začal tápat ve dvaašedesáti.
Jenže Bohouš nikdy nebyl zapomnětlivý!
Všechno se mění.
Dívala jsem se do hrnku.
Nino, není to zapomnětlivost. Je to jiný pohled. Někdy mám pocit, že na mě zírá, jako bych byla cizí jen zdvořilý host.
Odtrhla kousek bábovky.
A spala jsi vůbec?
Ne.
No tak vidíš! Ty si to už sama vsugeruješ. Dej mu týden.
Přikývla jsem. Snad má pravdu.
Ale na cestě zpátky mi pořád běželo hlavou, jak Bohouš otevřel sklenici s pohankou. Takové mrňavé gesto, ale v něm bylo něco, co můj manžel nikdy nedělal.
Doma byl. Pracoval u stolu s papíry, něco načmáral. Chystala jsem čaj, ukládala nákup. Ani nevzhlédl.
Byla jsem u Niny.
Aha.
Přinesla jsem bábovku.
Konečně zvedl oči. S čím?
S kapustou. Tvoje nejoblíbenější.
Já kapustu rád nemám.
Položila jsem tašku. Pomalu. Velmi pomalu.
Bohouši
Co?
Kapustovou bábovku miluješ od dětství. Tvrdil jsi to. Tvoje máma ji vždy pekla Sám ses tím chlubil.
Díval se na mě bez hnutí.
Máma pekla s jablky.
Ticho.
Jeho maminka byla Anna Štěpánková, zemřela před dvanácti lety. Znala jsem ji dobře, pamatuju její kuchyni, květovanou igelitovou utěrku na stole. A její slavné kapustové záviny. On to věděl, ještě nedávno o tom vyprávěl.
Bohouši, Anna Štěpánková pekla s kapustou, šeptla jsem. To si pamatuju.
Možná Bylo to dávno. Pokrčil rameny a vrátil se k papírům.
Odešla jsem do pokoje, postavila se k oknu. Na ulici jezdily auta, lidi šli z nákupu. Všechno běžné.
Vytáhla jsem mobil, vytočila Bohušovu sestru. Věra bydlí v Brně, s Bohoušem se moc nevídají, ale občas si volají. Zavolala jsem.
Terezko! Jak žijete? pořád mile a nahlas.
Věrko, nic, chtěla jsem se zeptat Pamatuješ si, co Anna Štěpánková nejvíc pekla?
Po chviličce: Jasně, záviny přece s kapustou a vejcem, ne? Proč?
Jen mě to zajímalo, chtěla jsem si připomenout recept. Děkuju.
Nohy mě sotva držely. Je směšné, když má člověk slabé nohy kvůli kapustě ale stála jsem jak přikovaná.
Tohle už je asi paměť. Nějaká neurologie? Měla bych s ním zajít k doktorovi. Mluvit o tom narovinu.
Při večeři jsem se zeptala:
Bohouši, nebolí tě hlava poslední dobou?
Ne.
Spíš dobře?
Jo.
Nechtěl by sis zajít k lékaři? Jen tak, na kontrolu?
Odložil vidličku.
Proč?
No tlak si změřit. Dlouho jsi nebyl.
Tlak měřím doma. Je v pořádku.
Bohouši, mám o tebe starost.
Koukl na mě dlouze, až vyšetřovatelsky.
Ty myslíš, že se mnou něco je?
Jen mám obavy.
Terezo, jsem v pohodě. Dej mi pokoj.
Utnul téma typicky pro něj jednu větou, klidem, bez dohadů. To byl vždycky jeho styl a já většinou neprotestovala.
Ale teď jsem sledovala, jak jí, jak drží příbor, jak sedí. Zdá se mi, že dřív sedával rovněji. Vždycky pravou rukou, v tom měl jasno. Ano, pravák
Uklidila jsem nádobí a zamířila do koupelny. Kouknu do zrcadla unavená ženská s šedivými kratšími vlasy (barvit už se mi nechce), vrásky u očí, které Bohouš kdysi s nadsázkou popsal jako chechtavé protože byly spíš ze smíchu než stáří. Stojím a přemítám: Terezo, to už vymýšlíš kraviny. Vždyť ani nevíš, jak přesně drží vidličku. Jen jsi vyděšená, že se něco změnilo. Lidi se prostě mění. Hlavně po něčem, co jsi neviděla.
Umylá jsem šla spát.
V noci mě probudilo ticho, právě takové, jaké vycítíte, když někdo zmizí z postele. Natáhnu ruku, jeho polovina je chladná.
Šla jsem do kuchyně svítí se. Sedí u stolu a píše do bloku. PÍŠE, ručně, což už roky nedělá; pokud už něco podepisuje, píše to škrabopisem.
Bohouši?
Zvedl hlavu. Klidně. Jako by mě čekal.
Nemůžu spát.
A co píšeš?
Jen si dělám poznámky.
Můžu se podívat?
Chvilka napětí.
Je to soukromé.
Dívám se na něj, pohled vydrží. Bohouš mi nikdy neřekl to je moje věc. Sedmnáct let jsem se mohla ptát na cokoliv. Měli jsme svoje soukromí, ale nikdy s tou intonací.
Dobře, kývla jsem a vrátila se do postele.
Lehla jsem si. Slyšela jsem, jak ještě chvíli píše, pak tiše vstává, zhasíná a vrací se. Usínal dlouho.
Ráno blok na stole nebyl.
Hledala jsem ho. Neumím říct proč. Prohlídla jsem šuplík v kuchyni, nic. Nakoukla jsem i do jeho nočního stolku, což normálně nikdy nedělám až jsem se lekla sebe. Prázdno, jen staré brýle, drobné, lístek s číselníkem. Blok pryč.
Vzal ho s sebou.
Šla jsem do práce. V knihovně je klid, voní to tam knihami a starým dřevem, což mi podvědomí uklidňuje. Zarovnávám knížky, odpovídám na dotazy Elenky, mladé kolegyně, pomáhám hledat archivy časopisů. Běžný den.
V poledne sedím ve skládku a dumám nad tím, jak poznám, když se člověk změní. Ne navenek, ale hodně. Když někoho znáte sedmnáct let, znáte jeho smích, co má rád a pije bez cukru, a najednou v něm něco klíčového poskočí a už nevíte co.
Napadne mě termín psychologická záměna osobnosti. Četla jsem o tom že blízký se změní natolik, že vám najednou připadá cizí. Jako symptom nemoci, nebo následky stresu. Nebo je to prostě život. Krize po padesátce, po šedesátce běžná věc. Děti vylétly, práce za vámi, zbyli jste dva a nevíte, kdo je přesně ten druhý.
Ale já přece Bohouše znala. Vážně.
Večer byl doma dřív než já. Stál v kuchyni a koukal z okna. Jen stál.
Bohouši, co děláš?
Dívám se.
Na co?
Jen tak.
To by u jiného člověka znělo divně, u Bohouše totálně absurdně. On byl vždy konktrétní, když stál bez hnutí, aspoň si něco mumlal. Koukat jen tak bylo pro něj netypické.
Jaký byl den? zkusila jsem.
V pohodě. Přednášky, rutina.
A studenti?
Stejní.
Prošla jsem kolem něj, vyndala z lednice kuře. Začala jsem vařit.
Bohouši, pověz něco o Olomouci, zkusila jsem ledabyle.
Co konkrétně?
Třeba kde ses ubytoval, jak to vypadalo. Celý týden jsi tam strávil.
Pár vteřin mlčí.
Bydlel jsem v hotelu. Celkem normální. Seminář v aule univerzity. Jeli jsme se podívat na nový bytovky, ukázka. To je asi všechno.
A lidi? Známe kolegy?
Nějaký byli.
Kdo třeba? Byl tam Pospíšil?
Josef Pospíšil, šéf oddělení. Kamarádili, byli spolu loni na výjezdu na chalupě.
Pospíšil? Ne, ten nebyl.
On tam jezdí každý rok.
Letos ne.
Otočila jsem se zpátky. Dobrá, třeba fakt nejel.
V noci, když Bohouš usnul, napsala jsem SMS Marii Pospíšilové. Nejsem s ní blízká, ale mám na ni číslo: Dobrý večer, měl Josef letos v Olomouci seminář?
Odpověděla za pár minut: Dobrý, letos ho nevzali, byl doma celou dobu. Děje se něco?
Odepsala jsem že ne, spletla jsem se.
Mlela jsem to v hlavě. On neví, že Pospíšil nebyl na semináři? Nebo nechce říct proč?
Možná měli konflikt. Nebo mi něco tají. Nebo dokonce nebyl celou dobu v Olomouci. Naprostá paranoia.
Ale ta myšlenka už nešla odsunout.
Druhý den (středa) jsem si vymyslela záminku. Řekla jsem, že potřebujeme nové záclony do ložnice, a navrhla výlet do té galanterie na Masarykově náměstí. Občas jsme tam chodili. Bohouš vždycky znuděně přešlapoval, šibalsky říkal: Vem, co chceš, mně je to šumák. A pak jsme šli do minikavárny hned naproti na závin malý rituál.
Pojeď dnes? nadhodila jsem.
Kam?
Do galanterie, pro záclony.
Ty stávající jsou špatné?
Divné už jsou, potřebujeme nové.
Pokrčil rameny. Dobře.
Vyrazili jsme. Tahala jsem ho po regálech, radila se, byl roztržitý. Pak jsem navrhla: Půjdeme vedle na závin?
Kde?
Tam naproti, chodíme tam vždycky.
Koukl na mě.
Nevím o žádné kavárně.
Usmála jsem se cíleně.
Asi už zapomínáš. Pojď, ukážu ti.
Za rohem minikavárna U pohody a je tam snad dvacet let.
Tady to je, vidíš?
Chvilku civěl.
Aha nikdy jsem si toho nevšiml.
Dali jsme si závin. Pozorovala jsem ho. Jedl, díval se ven, zeptal se, jestli mi není zima. Všechno v normálu.
Jenom jednou se na žlutou ceduli zadíval trochu déle jako by se snažil si něco poznamenat.
Bohouši ty víš, kdo jsem? tichý hlas.
Podíval se překvapeně.
Jasně, Terezo, moje žena.
Já vím, že jsem tvoje žena. Víš, KDO jsem já? Jaké jsme měli zážitky?
Co je s tebou, Teri?
Prostě jsi jiný poslední týdny.
Všichni se mění.
Tohle je přesně to, co jsem si sama nedávno říkala Ty jsi ale vždycky tvrdil, že ‘lidi se nemění’.
Mlčel. Dojedl.
Třeba se opravdu měním i já, řekl nakonec.
Cestou jsem civěla z okna trolejbusu a zvažovala, že strach z toho poznat vlastní ztraceného člověka je naprosto oprávněný. Stává se to. A důvody mohou být různé.
Ve čtvrtek ráno, když odešel do práce, jsem šla do jeho pracovny (malý pokojík, vždy jsme mu říkali pracovna, i když jde o bývalou komoru). Stůl, police, pár šanonů.
Chtěla jsem něco najít. Opravdu jsem nerýpala, jen otevřela horní šuplík.
Byl tam ten blok.
Otevřela jsem ho. První stránky prázdné. Pak se řádky začaly plnit. Pěknými, malými písmeny ne jeho! Bohouš vždycky psal neúhledně a rázně, tohle bylo jako psací stroj.
Čtu:
Tereza, manželka, 58 let, knihovnice. Dcera Růžena, bydlí v Praze. Káva bez cukru. Chce nové záclony. Kamarádka Nina, poliklinika. Další stránka: Bábovka s kapustou, údajně moje oblíbená. Nedělní park Smetanovy sady. Vtip s Bučou, kokršpaněl. Anna Štěpánková, matka, kapusta nebo jablka, ověřit.
Nemohla jsem se nadechnout.
To psal někdo, kdo si cizí život musí sepsat do mapy, aby neudělal chybu.
Blok jsem vrátila. Došla do kuchyně, vypila ledovou vodu, pokusila se v hlavě dělat pořádek.
Může za to výpadek paměti. Amnézie, disociace lidé poškozeni šokem si život skládají znova. Třeba se mu něco v Olomouci stalo, možná na to sám nepamatuje. Bojí se o tom mluvit. Nebo prostě hanba.
To by všechno vysvětlovalo.
Až na ten rukopis.
Nad Bohušovým psaním jsem nikdy moc nebazírovala, ale jeho písmo znám. Vidím ho všude: na lístcích, ve vzkazech, na přáních k svátku. Tohle bylo jiné.
Ale klid. Po mrtvici taky člověk změní rukopis. Jenže mrtvice to by bylo poznat, byl by ochrnutý, v nemocnici, ne přednáškoval by v učňáku.
Večer přišel domů. Já už prostřeno, klid v sobě. Dívala jsem se na něj na člověka, který vypadá jako Bohouš, mluví jeho hlasem, používá jeho slova ale všechno si musí psát na papír.
Bohouši, oslovila jsem ho.
Hm?
Vyprávěj něco o nás. O tom, jak jsme se poznali.
Zvedl oči. Pomalu.
Nač to potřebuješ vědět?
Chci to slyšet znovu.
Odložil příbor, zamyslel se.
Poznali jsme se skrz známé. Na narozeninách. Byla jsi v modrých šatech.
Čekala jsem co dál. Ano, byla jsem v modrých, narozky Jirky Maláče, 23. září 1997.
Pak jsme se párkrát viděli a začali spolu chodit.
Pauza. To je vše.
Dívám se na něj.
A dál?
No, vzali jsme se. Růžena se narodila. Koupili jsme byt.
Bohouši, když jsi mi žádal o ruku, kam jsi mě vzal?
Terezo
Jen prosím odpověz.
Nic. Dlouho.
Nepamatuju si každou maličkost. To bylo dávno.
Ty jsi vždycky tvrdil, že pamatuješ každou minutu. Dokonce jsi to vyprávěl na naší stříbrné svatbě!
Ticho.
Kam jsme pak jeli?
Zíral na mě. V očích chladný, unavený klid. Nebo úvaha.
Terezi proč to teď řešíš?
Chci vědět, co si pamatuješ.
Jsem unavený. Bylo to dávno. Nemusíš si pamatovat každý detail.
Tohle není maličkost.
Pro mě asi ano.
Zvedla jsem se a uklidila nádobí, i když jsme ani nedojedli. Nepromluvil.
Brali jsme se u řeky Sázavy. Miniaturní výlet, pěší túra, mokro do bot, Bohouš mě nesl přes kaluž, protože jsem měla boty do společnosti. Tohle zbožňoval, často to vyprávěl.
Tenhle člověk, co sedí v kuchyni, neví.
V noci jsem napsala dlouhou esemesku Nině o bloku, rukopisu, o Sázavě.
Odepsala po půlnoci: Teri! Jděte oba k doktorovi, hned! Mějte se! Ozvi se!
Ležela jsem v temnotě a poslouchala, jak v klidu dýchá. Myslela jsem na ztrátu někoho blízkého když nezmizí ven fyzicky, jen odplyne vnitřně. To je snad horší, než kdybych zůstala sama.
Ráno v pátek jsem se rozhodla řeknu mu věci na rovinu. Že vím o bloku, že jsem volala Věře i Marii, že Pospíšil v Olomouci nebyl. Nic mu nevyčítám, ale potřebuju odpovědi. Že nejsem nepřítel jen chci pravdu.
Byl už vzhůru v kuchyni, připravoval si čaj.
Bohouši
Hm?
Potřebuju si vážně promluvit.
Otočil se, dlouze a vážně koukl.
Já vím, řekl.
Zamrazilo mě.
Víš co?
Že víš. Viděl jsem, že jsi byla v pracovně.
Mlčela jsem.
Sedni si, nabídnul.
Usadili jsme se. Držel hrnek oběma rukama, koukal do něj.
Není to lehký vysvětlit… začal.
Zkus to.
To, co si myslíš je to asi nejlogičtější vysvětlení. Do jisté míry je i pravda.
Jak do jisté míry?
Nepamatuju si všechno… Ale ne tak, jak myslíš ty. Ne všechny detaily. Ty velké, hlavní…
Sázavu? Pamatuješ?
Zdvihl obličej.
Co?
Žádal jsi mě o ruku u Sázavy, když jsme zabloudili. Pamatuješ?
V něm se něco krátce zlomilo.
Ne.
Pamatuješ Buču?
Ticho.
Ne.
A mámu, Annu Štěpánkovou?
Pamatuju si obličej. Hlas ale detaily už moc ne.
Seděla jsem naproti, on hleděl do hrnečku.
Bohouši. Kdy to začalo?
Nevím přesně. Pozvolně.
A neřekl jsi mi to.
Nevěděl jsem jak.
Děláš si poznámky, abys to zamaskoval.
Jo.
Ale tvůj rukopis je jiný.
Chvíli mlčí. Hrnek postavil.
Vím
Jak to vysvětlíš?
Neodpověděl. Zírá do stolu, čekám.
Bohouši. Podívej se na mě.
Zvedl oči. Jsou pořád jeho šedé, klidné.
Jsi Bohouš? Můj Bohouš?
A poprvé v tom pohledu něco bylo. Bolest. Rozpačitost. Něco bezejmenného.
Terezo já nevím, jak ti mám odpovědět.
Dívám se na něj: na jeho ruce svírající hrnek, na vrásku u pusy, kterou měl vždycky. Na šedivý spánek.
Je to upřímné?
Nejupřímější, co můžu.
Za oknem prší. Podzimní, typický havlíčkobrodský deštík. Slyším ťukot na parapet úplně obyčejný zvuk.
Co mám dělat? ne k němu, spíš do kuchyně.
Nevím, řekl. Zase upřímně.
Nalila jsem si kafe, bez cukru. Postavila se k oknu, koukala ven.
Za zády slyším, že i on vstal.
Terezo
Ano?
Pamatuju si tvůj hlas. Od začátku. Intonace. To si fakt pamatuju.
Neotočila jsem se.
To je málo.
Já vím.
Prší dál. Zvenčí klakson, pak zase ticho.
Potřebuju čas, řekla jsem nakonec.
Jasně.
Nevím, jak to bude dál.
Rozumím.
Otočila jsem se na něj. Stojí a dívá se na mě s výrazem, jako by chtěl něco říct, ale netušil co. Nebo věděl, ale neodvážil se.
Odpověz mi na jednu věc. Chceš tu být?
Několik vteřin mlčí. Venku bubnuje déšť.
Chci tu být, řekl.
Upřeně jsem na něj hleděla. Tenhle člověk vypadá jako Bohouš, zná moje jméno, ví, že káva bez cukru, zapisuje si všechno, nezná Sázavu, ale drží hrnek stejně jako on.
Tak běž koupit chleba, řekla jsem. Žitný. Z ‘Pekařství U Smrku’, Jungmannova.
Kývl. Vzal bundu. Došel ke dveřím, pak se otočil.
Terezo.
Ano?
Tu Sázavu povíš mi ji někdy?
Dívala jsem se na něj hodně dlouho.
Možná, odvětila jsem.
Uslyšela jsem, jak schází po schodech. Čtvrté patro, šestnáct schodů. Vždycky jsem je počítala.
Šestnáct.
Vydal se na dvorek. Z okna vidím, že kráčí k průchodu, zvedl límec proti dešti. Obyčejný člověk v obyčejný deštivý den.
Na rohu zabočil vpravo. Ke ‘Smrku’.
Stála jsem s hrnkem kávy a nevěděla, co cítit. Uvnitř ticho po bouřce ani klid, ani úleva, prostě ticho, ve kterém nejsou odpovědi, ale už je aspoň dovoleno na ně čekat.
Zavibroval mobil. Nina.
Tak co? vyhrkla.
Nevím.
Mluvili jste?
Jo.
No?
Dívám se z okna. Roh už zase prázdný.
Nino uměla bys žít s člověkem, co nepamatuje, kdo je?
Pauza.
Řekl ti to přímo?
Nějak tak.
Terezo, to fakt řeší doktor. To nejsou kuchyňské řeči
Já vím.
Tak co dál?
Postavila jsem hrnek na parapet.
Netuším. Šel pro chleba.
Jaký chleba prosím tě?
Žitný. Od ‘Smrku’.
Nina mlčela.
Ty mě děsíš, řekla nakonec.
Všechno bude dobré zavolám později.
Schovala jsem telefon, vzala hrnek. Doušek studené kávy a přitom pořád chutná dobře.
Šestnáct schodů. Pořád to vím.
Za dvacet minut klapla dole brána. Kroky po schodech. Šestnáct schodů zase nahoru.
Stála jsem pořád u okna.
Klíč v zámku. Otevírá.
Tak žitný. Poslední byl, volá z předsíně.
Otočím se. Stojí s chlebem, promoklý, vlasy na čele.
Dej ho na stůl, řeknu.
Postavil.
Zírali jsme na sebe.
Dáš si čaj? nabídnu.
Dám.
Dám vařit vodu. On si sundá bundu, pověsí ji. Sedne si. Za mnou sedí a mlčí. Klidné, nevtíravé mlčení.
Terezo, tiše.
Ano?
Povíš mi někdy o Sázavě?
Konvice pomalu vrní. Nejprve tiše, pak hlasitěji.
Stojím a přemýšlím.
Ne teď. Možná někdy
Dobře, přikývl.
Konvice dovařila.
