Jana Matoušková, svobodná máma, zvedla svou malou dcerku a vyrazila s ní do práce ani ve snu ji nenapadlo, že jí ten den požádá o ruku šéf mafie.
Hradec Králové byl zahalený do olověné šedi mrazivého lednového rána, obloha sotva prosvítala o chlup světlejší šedí. Bylo sotva poznat, že se blíží svítání.
Jana byla na kolenou na ledovém kachličkovaném záchodě ve dvanáctém patře nové administrativní budovy v centru. Klouby rukou ji pálily od ostrého smradu sava, kterým drhla rohy podlahy. Jediné, co narušovalo ticho prázdné budovy, byl šustivý zvuk její hadry.
Najednou jí v kapse začal vibrovat starý rozpraskaný mobílek, ten typ, co si člověk koupí za pár stokorun v tabáku. Na displeji blikala jasná zpráva Dětský koutek Sluníčko, nonstop provoz. Ospalý, unavený hlas na druhém konci byl bez špetky empatie: Je jí horko, Jano, má čtyřicítku horečku. Zvrací od tří ráno. My nejsme nemocnice, jsme státní zařízení. Máte dvacet minut, pak volám sociálku a odváží ji na dětskou pohotovost. A bylo ticho.
Janu bodla u srdce bolest a panika. Eliška. Její osmiměsíční kotva v moři šedi.
Nepotřebovala už nic řešit. Oblékla se v běhu, nechala kabát v šatně a jen vyběhla ven.
Ostrý lednový fukar ji praštil do obličeje, až se jí dech proměnil v ledové krystalky. Krosila přes tři bloky po zasněženém náměstí ČSA, její laciné tenisky klouzaly po zledovatělém chodníku.
Když dorazila do zářivě osvětlené šatny dětského koutku, měla pocit, že má plíce rozbité na tisíc střepů.
Za pultem seděla ošetřovatelka a bez jediného slova jí podala omotanou, malou, upocenou Elišku. Její oči byly zakalené horečkou, rty lehce pootevřené v tichém lapání po dechu. Celá byla úplně horká, jako uhlík vytažený z ohně.
Já… já ji potřebuju vzít domů. Mám tam léky, zalhala Jana, hlas jí zněl tak rozklepaně, až se zakuckala.
Ten domov, kam ji nesla, byla polorozpadlá garsonka o deseti metrech čtverečních v činžáku na Slezském Předměstí. Ve skutečnosti tam bylo ještě větší chladno než venku, protože sklem rozbitého okna foukal studený průvan přes starou izolepu. Radiátor už druhý týden nehřál, jen strašil svým chrastěním.
Jana složila Elišku do proleželé postele, ruce křečovitě svírala plastový box, kde ve zbytku byla lékárna. Prázdný. Lahvička Paralen sirupu pro děti zela prázdnotou.
V zoufalství skřípla kapátko, snažila se vymáčknout aspoň jednu kapičku, ale vylezla jen bublina vzduchu.
V tu chvíli ji zase vyrušil mobil. Šéf směny z úklidové firmy, pan Novák.
Matoušková? Kde ksakru jste? Ten noční dozorce na mě pořád doráží, že není hotové patro.
Pane Nováku, dcera je nemocná. Má už skoro čtyřicítku. Nechci ji tady nechat. Prosím, aspoň dneska…dneska, prosím vás… Jana se nadechla, ale na druhém konci už jen mlčel výdech vzteku. Matoušková, v tom případě už zítra nechoďte vůbec. S tím, co předvádíte… prostě konec. Sbohem.
Telefon jí vypadl z ruky na prošlapaný koberec. Loketmi objala Elišku, její malý horký tvářiček se otíral o Janin krk. Byla sama. Zase. A tentokrát bez práce. Jak teď v noci zajistí léky, teplo, pomoc? Dál už nesnesla přemýšlet.
Oči ji pálily. Dlaní sjela po starém mobilu, zoufale projížděla seznam kontaktů nic, žádná rodina, sousedé na všechno hluší. Zavřela oči a na okamžik jen poslouchala křehký Eliščin dech ráda by obětovala všechno, jen aby ho ochránila.
Pak náhle mobil vibroval znovu. Neznámé číslo. Jana, se srdcem v krku, přijala hovor.
Paní Matoušková? Tady je Marek Bičík. Šeptal tenký, lehce sípavý hlas. Poznala ho majitel celé administrativní budovy, muž s nejasnými podnikatelskými úsměvy. Místní, o kterém se šuškalo, že má pod palcem půl Hradce.
Omlouvám se, že volám takhle pozdě. Dnes ráno všiml jsem si vás na kameře při úklidu. Pak jste upalovala ven Víte, ztratil jsem práci, když jsem byl mladý. A vím, jaké to je, když v tom člověk zůstane sám. Odmlčel se, pak skousl slova s hmatatelným pohnutím: Mohla byste mi, prosím, přijít zítra uklidit kancelář? Přijďte s dcerkou. A… měl bych tu pár kontaktů na pediatry, kteří přijímají nonstop. Pošlu auto. Až budete moct.
Jana lapala po dechu nevěděla, jestli je to bláznivé, nebo absurdně krásné. Složila mobilek a poprvé za celou zimu a možná za celý život se zasmála do tmy.
Oči jí zasychaly, když se podívala na Elišku. Vidíš, malá možná máme aspoň naději. A zatímco za oknem nenápadně slábla šedá noc, Jana poprvé ucítila, že i v ledovém Hradci může ráno nakonec znamenat začátek něčeho nového.
