Naděje už není
Já vaše peníze nechci! vykřikla rozčileně Tereza a mrštila pomuchlanými bankovkami na podlahu.
Ty peníze jsou přece vaše, odvětila klidně paní domácí. A za to, co se stalo, já skutečně nemůžu. A prosím vás, zbytečně tu nevyvolávejte hádky, vzbudíte sousedy.
Tereza po ní šlehla nenávistným pohledem, otočila se na podpatku a zamířila ke schodům.
Když pak vyšla ze vchodu ven, podlomily se jí kolena a jen silou vůle došla k nejbližší lavičce.
Posadila se, schovala tvář do dlaní a rozplakala se. Tiše, téměř neslyšně. A sama sobě spílala za to, co způsobila:
Kdybych byla věděla, že to takhle všechno dopadne, nikdy bych na tu svatbu nejela!
*****
Terezko, já se vdávám! zvolala kamarádka Karolína do telefonu. Svatba bude za měsíc! A pak ještě obřad v kostele. Přijedeš, že jo?
Moc mě to těší, Karolíno, gratuluju! Ale… vzdychla Tereza těžce.
No tak povídej, co se děje!
Omlouvám se, asi opravdu nepřijedu. Ráda bych, ale…
Co to povídáš?! Jako že vážně nedorazíš? Vždyť jsme spolu od první třídy společně jsme přečkaly bůhvíco a ty mi chceš chybět na svatbě? Chceš mě snad urazit?
To by mě ani nenapadlo tě urazit. Ale svatba i obřad, to jsou přece tři dny!
No ano, tři dny. Myslím, že v práci tě pustí bez problémů.
Nejde o práci. Mám doma kocoura. Nemám ho komu svěřit. A vzít s sebou… však sama víš, to by nešlo…
Ale no tak! Svoji kočku můžeš svěřit někomu, nebo je i hotel pro zvířata, ne? To všechno se dá zařídit. Když si sama nebudeš vědět rady, pomůžu ti. Chci tě blízko u sebe na svoji svatbu i na obřadu. Prosím, nenech mě v tom.
Po rozhovoru s Karolínou byla Tereza v rozpacích. Nechtěla kamarádku zklamat, ale zároveň netušila, jak naloží s Mojmírem.
Sama doma ho tam nechat nemohla, i kdyby mu připravila jídlo i vodu na týden.
Mojmír byl společenský kocour a samota pro něj byla horší než cokoliv jiného.
Dlouho nad tím rozmýšlela každý den a nakonec si řekla, že přece musí jet. Mojmíra svěřila své známé z města.
Aspoň si to Tereza myslela že Jana Novotná je dobrá a zodpovědná žena.
Janino jméno našla v inzerátu na internetu. Už několik let nabízela služby hlídání koček s garancí spokojenosti a bezpečného návratu mazlíčků.
Samozřejmě, napsat lze cokoliv, a tak si Tereza pečlivě přečetla všechny recenze. Lidé si Janu chválili.
Navíc pracovala několik let na veterině což Terezu přesvědčilo nejvíc.
Zavolala a dohodly se na prohlídce.
Byt, kam přišla, byl třípokojový. Největší pokoj byl zařízený jen pro kočky. Tereze se vše líbilo.
I podmínky, i samotná paní domácí, která byla vždy milá a usměvavá.
A Tereza věřila, že Mojmír se nebude nudit, protože tam kromě něj budou i další kočky.
Mojmíre, zlato moje, budou to jenom tři dny. Však to zvládneš, ano?
Kocour se otíral Tereze o nohy a upíral na ni své oddané oči. Bylo zřejmé, že žádá o pomazlení, ale už musela jít.
Nebojte se, slečno. O kočky se starám ráda, bude v naprostém pořádku, usmála se paní Novotná.
Já v to doufám. Tady máte peníze, podávala Tereza dvě pětistovky v korunách. Kdyby něco, okamžitě mi zavolejte.
Samozřejmě.
*****
Tři dny utekly jako voda.
Karolína byla nadšená, že Tereza přijela a zúčastnila se i obřadu. A i Tereza měla radost, že mohla být s kamarádkou na prahu nové životní etapy. Její novomanžel působil jako dobrý člověk. Spolehlivý.
Na Mojmíra Tereza myslela každý den a každý večer volala Janě Novotné:
Dobrý den, jak se má Mojmírek? Nezlobí moc?
Dobrý den, Terezo. Všechno je v pořádku. Hezky papá, chodí vzorně na záchod. A vy se tedy vracíte za tři dny, jak jsme se domluvily?
Ano, nezměnilo se nic. Proč?
Ale nijak, jen se ptám někdy se stane, že lidé se zdrží a pak mi to oznámí na poslední chvíli. Ale když se nic nemění, je to v pořádku.
Já bych ho stejně nenechala na víc než tři dny. Hrozně se těším až ho zas uvidím.
Když konečně dorazila domů, hned z taxíku zavolala Janě.
Ano, čekám vás…, vzdychla žena smutně.
Celou cestu Tereza přemýšlela nad tím povzdechem. Něco jí na něm nesedělo.
Nesmysl, proč bych si měla dělat starosti? Vždyť říkala, že je Mojmír v pořádku… uklidňovala se Tereza.
Jenže v hrudi ji stále svíral podivný neklid.
Váš kocour utekl…, vyhrkla Jana Novotná.
Cože?! Jak to?
Chápete, sousedi nad námi začali dělat rekonstrukci. Hrozný hluk! Kočky se polekaly, a já chtěla poprosit sousedy, ať na chvíli přestanou. Jenže v tu chvíli otevřenými dveřmi Mojmír vyklouzl ven na chodbu a než jsem stačila něco udělat, byl pryč.
Proč jste hned nezavolala?! Proč jste mi lhala?
Myslela jsem, že ho najdu sama. Občas se to stane, když je tu víc koček a člověk nestíhá všechno uhlídat. Vždycky jsem je našla. Ale Mojmíra ne. Dala jsem inzerát na internet, ale zatím nic. Ještě se dá najít, nevzdávejte to.
Nevzdávejte? Jak jste to mohla dovolit?! Vždyť jste slíbila, že bude v pořádku!
Jestli chcete, vraťte si peníze.
Nechci vaše peníze! zaječela Tereza a mrskla je na podlahu.
To jsou vaše peníze, odvětila paní Novotná klidně. Ale nemůžu za to, co se stalo. Nedělejte tu scénu, vzbudíte sousedy.
Tereza na ni vrhla zuřivý pohled, otočila se a odešla k východu.
Jak vyšla ven, udělalo se jí tma před očima. Sotva došla k lavičce, kde se zhroutila. Nechtěla tomu věřit. Proč jsem jenom na tu svatbu jela? Proč jsem Mojmíra nechala někomu cizímu?
Na chvíli se v myšlenkách vrátila do minulosti, do dne, kdy v prosinci šla večer z práce domů. Byl 30. prosince a před sebou měla hromadu volna, které chtěla věnovat jen sama sobě.
A právě tehdy jí z tmy na nohy skočil zrzavý uzlíček. Nestihla ani zareagovat, když se kocourek vyškrábal po jejích džínách až do náruče.
No teda! usmála se Tereza. A rázem přemýšlela, co s ním.
Vzala ho domů. Nic jiného ji nenapadlo.
Nový rok slavila s Mojmírem. Všechny víkendy pak věnovala jemu. Ani si nevšimla, kdy si ho tolik zamilovala.
Dceruško, ty by sis měla najít pořádného kluka, a ne tahat domů zrzavé kočky, žertovala její máma, když jí Tereza vyprávěla radostnou novinu.
No, tak první v mém životě je kocour. Kluk si holt bude muset zvyknout, že je druhý.
V práci se svou radostí hned pochlubila kolegyním.
Víte, holky, myslím, že kočky si vybírají nás: vždycky si počkají na déšť, vítr nebo mráz. Pak se zničehonic objeví, smutně se na vás podívají a jako by říkaly: ‘Je venku zima. Nepůjdeme domů?’ A tím pádem je vezmete a už je nepustíte…
Terezo, ty bys měla psát knížky! smály se kolegyně.
Měly radost, ale vlastně jí moc nerozuměly. Samy ještě žádné zvíře doma neměly. Ale časem určitě budou mít, a pak to pochopí.
S Mojmírem přišel nejenom chlup a rozbitá váza, ale hlavně pohoda, teplo a láska. Každý den čekal pod dveřmi, hned jak Tereza přišla domů.
Mňau! vřískl radostně, a otřel se jí o nohy čumáčkem.
Nejradši spal Tereze na klíně, anebo vedle ní pod dekou, hlasitě přitom přadl.
Ale teď? Teď už nikoho doma nečekala. Žádné předení v náručí. Mojmír byl pryč.
Ač doufala, že někde je, vůbec netušila kde.
Tak dost! řekla si rozhodně, když vstala z lavičky. Ruce do klína nesložím. Najdu ho!
*****
Prosím, už jste ho našli?! vyhrkla Tereza do telefonu, když jí volal jeden z dobrovolníků, co se zapojil do hledání Mojmíra.
Možná… Ozvala se nám jedna paní, prý našla na ulici kocoura, co sedí tvému Mojmírovi. Pošlu ti adresu esemeskou.
Moc vám děkuju!
Tereza byla vděčná všem, kdo pomáhali. Sama by to nikdy nezvládla.
Od chvíle, kdy Mojmír utekl, uběhl měsíc a půl.
Byl to nejdelší měsíc a půl jejího života po večerech procházela fotky ztracených zvířat na internetu, ale mezi stovkami zrzavých kocourů nebyl ten její.
Nejhorší bylo, že v mobilu měla jen dávnou fotku Mojmíra jako kotě, půl roku starou.
Nepředpokládala, že někdy bude jeho fotku potřebovat.
Už dávno vyrostl a byl jiný možná proto se nedařilo ho nalézt.
Z taxíku hned vyběhla, doběhla k domofonu a zadala číslo.
Kdo je tam? ozval se ženský hlas.
Tady Tereza, volali jsme si kvůli tomu zrzavému kocourovi, co jste našla na ulici.
Pojďte dál.
Za deset minut už Tereza stála na chodníku a zoufale hledala lavičku, kde by si mohla sednout a plakat. Ale žádná tam nebyla musela brečet ve stoje.
Ten kocour byl sice zrzavý jako Mojmír, byl roztomilý, hodný ale nebyl její.
Tak já si ho nechám, řekla ta paní, když si zrzaváček spokojeně lehl do její náruče. A vám přeju, slečno, abyste toho svého našla. Držím vám palce. Hlavně neztrácejte naději.
Poprvé v životě cítila Tereza zášť a hned odešla, aby špatnou náladou tu paní nezatížila.
V následujících měsících chodila na další a další adresy, ale nikdy to nebyl Mojmír.
To bylo snad nejtěžší zažívat falešné naděje.
Terezko, chápu tě. Měla jsi ho ráda, chlácholila ji maminka po telefonu. Ale když to nejde, budeš muset jít dál. Najdeš si jiného zrzka, v Praze jich je hromada. Nebo přijeď na chalupu, sousedovi se zrovna narodila koťata. Jedno je určiě zrzavé.
Díky, mami, ale já nechci jiného…
Když uplynulo půl roku a Mojmír zůstal nezvěstný, Tereza to vzdala. Naděje už nebyla.
Modlila se jen za jediné: aby byl naživu. I kdyby nebyl s ní, kdyby byl mezi jinými lidmi, nebo někde mezi toulavými uličkami. Ale hlavně ať žije.
*****
Jak žít dál, nevěděla.
Provázela ji vina vůči Mojmírovi, hnusila se sama sobě. Kvůli svatbě. Kdyby byla zůstala doma, nic z toho by se nestalo.
Nemusela by dát svého kocoura cizímu a Mojmír by byl pořád s ní.
Teď… teď už netušila, kde je, co je s ním. Nevědět to bylo nejhorší, horší než smrt.
O víkendech, když nemohla být doma, protože všechno jí ho připomínalo, vyrážela ven.
Toulala se městem, nakukovala do dvorků, procházela kolem popelnic.
Už dávno přestala věřit, že by Mojmíra našla. Ale přesto chodila.
Jednoho dne ji kroky zavedly až na okraj města ke zvířecímu útulku. Možná máma měla pravdu, možná si mám vzít jiného kocoura, blesklo jí hlavou.
Ale hned tuto myšlenku zapudila.
A co když se Mojmír někdy najde? Myslel by si, že jsem ho zradila.
Chtěla se otočit a zmizet, když tu se u brány zjevila zaměstnankyně útulku.
Slečno, jdete k nám?
Tereza sebou trhla a otočila se.
Pokud byste uvažovala o novém mazlíčkovi, ráda vám naše svěřence ukážu. Nikoho to k ničemu nezavazuje. Třeba vám někdo padne do oka?
Nechtělo se jí, ale neodmítla.
Tady je Simon, támhle Valet, nejsou nádherní? ukazovala jí ošetřovatelka.
Jsou… opravdu.
Přestože to neuměla vysvětlit, v přítomnosti koček se jí poprvé po dlouhé době trochu ulevilo.
Jen málo, ale přece. Zvířata na ni hleděla očima plnýma naděje, jako by na dálku léčila její rány. Najednou se Tereze ani nechtělo odcházet.
A támhle v dálce, kdo je? Máte tam ještě někoho? kývla Tereza k nejvzdálenějšímu výběhu.
To je náš samotář. Tak mu říkáme. K lidem vůbec nepouští. Je tu půl roku, přišel ve špatném stavu, ale zachránili jsme ho. Jen si nechce nikoho připustit k tělu.
Terezu bodlo u srdce.
Můžu… můžu se na něj podívat?
Samozřejmě.
Jak ucítil kroky, zrzavý kocour se okázale odvrátil. Na všechny ukazoval, že nikoho vidět nechce.
To je on. Vždycky se otočí, když se k němu někdo přiblíží.
Tereza ji téměř nevnímala. Beze slova se dívala na zrzka a
nebyl to klam?
Mojmíre? hlesla a zatajila dech. Mojmíre, jsi to ty?
Kocour pomalu otočil hlavu a tázavě si ji prohlížel.
To není možné…
Mojmíre! tentokrát už jistě vykřikla Tereza. Díkybohu, žiješ! Pojď ke mně, miláčku. Poznáváš mě?
Chvíli na ni hleděl a přemýšlel… Panička?!
Ano, poznal ji. Její hlas, oči, vůni. Ale přesto nevěděl, jestli k ní má jít.
Vždyť mě nechala! A nebo ne? A když ne, proč teď přišla… Moje kočičí intuice co cítím?
Intuice řekla: běž. A on běžel. Ke své milované.
Ošetřovatelka stačila sotva otevřít výběh, a už spolu padli do náruče.
Dívali se na ně všichni: ošetřovatelka, všechna zvířata. Dokonce i mraky a slunce na nebi. Protože v takové chvíli se musí člověk smát radostí.
A potom Tereza společně s Mojmírem opustila útulek, se slibem, že útulku bude pomáhat. Vždyť i oni pomohli jejímu kocourovi.
*****
Cestou domů Mojmír hlasitě přadl jako traktor a chvílemi mňoukal, líčil Tereze onen den: Tak jsem se tehdy bál! Hrozný hluk, ty nikde. Šel jsem tě hledat, utekl, ale skončil jsem pod autem. Jak jsem rád, že jsi mě našla! Už mě nikdy neopustíš, viď? Zmlkl a zadíval se jí do očí.
Ne, Mojmíre. Už nikdy.Když vešli do bytu, Mojmír se okamžitě vrátil ke svým oblíbeným zvykům nejdřív si protáhl packy na staré pohovce, potom zkontroloval, jestli v misce nechybí granule, a nakonec si lehce otřel čumáček o Terezino lýtko. Jako kdysi, jako by nikdy neodešel.
Tereza jen tiše pozorovala ten drobný rituál se zvláštním pocitem v hrudi nebyla to jen úleva, byla to nová a hlubší vděčnost za všechno, co jí tenhle kocour kdy dal.
A když později večer seděla na svém pelesti a Mojmír jí spokojeně usnul u nohou, pochopila, že naděje nikdy úplně neumřela. Jen se na čas skryla v těch, kdo pomáhali hledat, v těch, kdo drželi palce, v lásce, která vydržela i pořádně dlouhou cestu domů.
A tak, když se v noci tichým bytem rozlehlo známé vrnění, napadlo ji s úsměvem: někdy není potřeba hledat nový začátek stačí jen nalézt, co jsme nikdy doopravdy neztratili.
