Moje tajemství
Ležet na studeném sněhu, mírně ztuhlém po včerejším tání a prvním nočním přimrznutí, mi vlastně přišlo docela příjemné. Uvnitř mě však hřála krev, pulzovala v spáncích, srdce bolelo, tváře hořely a ústa byla suchá jak troud.
Nabrala jsem do dlaně hrst sněhu, pomalu si uvolnila ztuhlé zuby a vložila do úst chomáček bílé vlhkosti. Jazykem jsem ucítila chladivou úlevu, ale vše kazila pachuť železa. Krev mi prokapávala z rozbitých dásní, nutkla mě kašlat a polykat. Neměla jsem sílu se otočit a vyplivnout.
Sníh tlumil bolest a za to jsem mu byla bezmezně vděčná. Zadarmo anestézie, sláva za to! Ale úplně bolest neodehnal, jen ji na chvíli zahnul za obzor, kde zapadající slunce rudlo jako rozžhavený kotouč. I pohled na západ bolíval. Musela jsem přivřít oči; velký kruh se rozplynul do šedavé skvrny.
Nejraději bych se odplazila z dohledu, někam do dolíku nebo příkopu. Svinula bych se tam, schoulila a třásla zimou i bolestí jako zmlácené štěně, ale nemohla jsem se pohnout. Nohy ležely v nehybných brázdách, občas škubnuty křečemi
Pokusila jsem se otočit na bok, podepřít rukou, ale pravá byla slabá a v rameni mi vystřelila jehla bolesti.
To je jedno Zkusím to jinak! zasyčela jsem mezi zuby. Vzala jsem za vděk i svým vlastním ochraptělým hlasem.
Na levé straně těla jako by nebylo nic zlomeno, takže jsem se celkem zvládla vyhrabat alespoň do sedu, ale ruka zajížděla do závěje a tělo znovu sklouzlo do sněhu.
Umřít. Teď tady prostě umřít, napadlo mě. A pak bude po všem. Co se mnou bude potom, na tom už bude záležet jen málokomu. Když už jsem si ukousla větší sousto, než unesla, nesu za to vinu sama. Teď už mě nikdo nezachrání.
Ráno budou hledat mé tělo, slíbili to. Ale… co když přijdou vlci dřív? I ti mají hlad… pak se mi všichni pomstí jen na kostech.
Rychle se setmělo. Hrozně se mi chtělo spát. Propadala jsem se do černoty, vznášela se tou tmou jako polapená rybka bylo to vlastně docela příjemné. Pak mě však prudká bolest vracela zpátky rudé jiskřičky v očích, které se rozlévaly po žilách, křeče v svalech, skřípění zubů. Rodila se ve mně nevyslovená zloba, bezmocná, prázdná, ale právě proto ještě silnější. To je jak vyrvat se na nepřítele s holýma rukama slabost může i zastrašit. Toužila jsem po pomstě. Ale ženské udeřit neumím, a v tom byla ta pomsta nemožná
Vztek mi rozehříval mozek, nutkal ho pracovat, i když to šlo ztuha a zpomaleně.
A z břicha mi vyrůstal strach primitivní, pradávný strach ze smrti. Nedovolil mi vypnout.
Z houští nalevo zahučel vlčí vytí. Sebrala jsem odvahu: Ne, vy vlci! Nikomu tak lehce nepatřím! Všichni jste vlci, ať už dvounozí nebo čtyřnozí, ale mé kosti nedostanete!
Musím se posunout. Kam, to je jedno. Jakkoliv, klidně i po čtyřech, jenom nesmím zůstat stát na místě svého ponížení.
Maminka Ta mi bylo líto. Čeká, bojí se. Ani neví, kde jsem. Neřekla jsem, kde končím. Asi jí to řeknou… Plakala by… A já budu moct za její slzy. Táta mě prokleje. Patří mi to
Zvedl se mi žaludek a slzy mi zmrzly na tvářích, než dopadly na rozervanou bundu
Plazila jsem se. Směšně jsem zvedala zdravou ruku, kopala nohama po sněhu, zanechávala v něm krvavé stopy ale posouvala jsem se, pryč od temného, hladového vytí…
A pak jsem upadla do bezvědomí. Bylo to příjemné, tiché, lehké. Nic jsem necítila. Prosté vymazání. Kdyby tohle byl peklo, klidně bych tam zůstala. Hej, démoni, jsem vaše! Zhřešila jsem, tělo už k ničemu není
Ani peklo o mne ale nestálo. Probril mě pronikavý žlutý svit a proud ledové vody v ústech.
No tak co? Nehřej, koukej kašlat ať to jde ven! někdo mi bušil do tváří. Hrubé rány rozpalovaly bolavé dásně.
Uuu… zamumlala jsem, otočila se a plivala do sněhu červenou slinu.
Žiješ, co? Tak poď, táhnu tě domů. Je to kousek, polež si na kožich, já tě ponesu. Nemůžeš? Podepřu tě… Silné ruce mě zvedly, položily na teplý, ovčí kožich páchnoucí zatuchlinou. Teda, dost tě zřídili! Slyšel jsem hluk auto přijelo. Zase. Tohle pole je jejich hřbitov. Hloupí lidi… No, dáme tě do pořádku, pak se uvidí.
Něco jsem zamumlal o vlcích a nepřátelích, pak se mi udělalo útulně teplo a znovu jsem se ponořila do tmy…
Ty jsi roztomilý, něžný! smála se Svatava, když se nechávala líbat na ramenou. Telátko, viď? Jsi moje telátko? Šťouchla mě do tváří, přitiskla rty k mým, zadržela dech. Najednou mě odstrčila, vyskočila, oblékla si župan. Běž! Už musíš.
Svati… protáhla jsem se na křupavě čistém povlečení. Je brzy, podívej na hodiny! Zase mě vyhazuješ…
Často jsem teď spala u Svatavy přes noc, krmila mě večeří, pak mě poslala do koupelny, připravila postel s čerstvým povlečením a čekala. Noc uběhla nepozorovaně. Jako čerstvý vojín vyhladovělý po ženské blízkosti jsem po sprše hned vletěl do ráje. Svatava byla krásná, něžná, lepší než všechny ty holky, které mi dělaly oči
Sledoval jsem, jak si obléká punčochy, jak za paravánem natahuje prádlo a šaty, a v zrcadle jsem ji viděl celou zářivou, výjimečnou.
Řekla jsem, běž domů, tiše sdělila. Zapni mi zip a běž. Tomášku, udělej to pro sebe. Zítra přijď, ano? Zítra…
Ještě chvíli jsme se líbali, pak mi Svatava vhodila oblečení a odešla.
Z kuchyně jsem slyšel, jak zapnula vařič, mele kávu. V bytě se rozhostila vůně kávy. Jan, její muž, pije jen silnou, s trochou pepře, tvrdí, že je to božské. Svatava sedává proti němu, skromně na stoličce, usmívá se a přikyvuje. Sedává se zkříženýma nohama, opatrná, aby náhodou nezapomněla, jak se Jan jmenuje
Poslouchal jsem ještě chvilku, pak jsem přešel do koupelny, dlouho tam pouštěl vodu, smál se, natáhl košili, kalhoty a opřel se do dveří od kuchyně. Svatava stála zády ke mně, její župan prosvítal v prudkém ranním světle a rýsoval křivky.
Svatava byla o patnáct let starší, ale netrápilo mě to, naopak byl jsem dokonce pyšný, že mě taková žena vybrala ze všech kluků kolem.
Byla zkušená, shovívavá k mým neohrabanostem, její smích byl melodický a polibky opojné. Směl jsem spát v jejím bohatém bytě s vysokými stropy, křišťálovými lustry, parketami a krásným servisem. Krmila mě, věčně hladového, sledovala, jak se cpu bramboráky přímo z pánve, jak nemotorně házím panáka Svatava ráda pila se mnou na bratrství, dělala si legraci, nastavovala mi svůj bílý krk na polibky.
Chtěla, abychom byli pro sebe tajemstvím.
Jednou jsem ji zahlédl v metru. Prodrala jsem se za ní, naléhala na seznámení, ale ona se styděla, vyhýbala se očima.
Stejně jsem ji doprovodil až domů. U dveří řekla, ať odejdu. Přikývla jsem, dělala, že odcházím, ale zůstala v průchodu a pozorovala, ve kterém okně se rozsvítí světlo.
První patro. Dobře jsem viděl i její siluetu za záclonou. Převlékala se. Málem jsem nevzlykala obdivem. Pak mě vyhnal domovník s koštětem
Chodila jsem k jejímu oknu každý večer. Bylo to jako posedlost. Máma slyšela, že jdu ven, ale já dřepěla pod okny Svatavy.
Viděla jsem i jejího manžela. Kuchyňská okna obytného domu hleděla do dvora. Její muž chodil doma v tričku a vytahaných teplácích, byl hubený, shrbený a škubal hlavou. Nemohla jsem pochopit proč si ho vzala?
Jan pomalu večeřel a listoval novinami. Svatava mu vařila čaj s pečivem. Já pozorovala. Jednou se najednou otočil, jako by cítil můj pohled, a zatáhl záclony. Dva stíny splývaly v jeden Jak může moje Svatava líbat takového člověka?!
Nakonec mě to pozorování přestalo bavit. Vnikla jsem k ní do okna, zrovna když byl manžel pryč. Viděla jsem ho totiž odjíždět. Seděla jsem u stolu, Svatava vešla, polekala se, chtěla křičet, ale stiskla jsem jí ústa dlaní a políbila ji.
Jak jen voněla! Vlasy, rty, lehký letní šat všechno mělo její vůni…
Moje máma nikdy neměla voňavku. Voněla jen továrnou nebo kouřem. Kouřila silné, páchnoucí cigarety, měla žluté zuby. Nikdy se neusmívala od srdce. Zato Svatava měla bílé, rovné zuby jako z časopisu. Máma nenosila pěkné šaty, to jsem poznala až díky Svatavě. Chtěla jsem jí něco koupit, ale bylo mi líto peněz radši jsem je dala za kytici pro Svatavu. Její muž jí nikdy květiny nenosil, přišel mi jako ubožák. Ano, měli krásný byt, nábytek, obrazy, vše po její rodině. Jan se jen přiživoval na jejím dědictví, pomyslela jsem si. Chytrák!
Já ne. Mně šlo o samotnou Svatavu, nepotřebovala bych nic z toho. Samozřejmě, dobré večeře a čisté prostěradlo to jen zpříjemnily, ale i ve stáji bych byla šťastná, kdyby byla vedle mě.
Vždy jsem ji obdivovala byla moje. Nazývala jsem ji moje žena. Já ji získala, vnikla do jejího království a ona se mi poddala.
Všechno jí šlo oblékání, jídlo, kouření. Všechno v ní bylo jako akord kytary, jejíž tvar připomínalo její tělo. Bohyně! Moje bohyně!
Tu naši první noc nikdy nezapomenu. Byla něžná a opravdová, bez posměšku. Tála v mých rukou a já byla opojena její blízkostí. Ráno jsem věděla, že mě má ráda. S Janem jen přežívala, zatímco se mnou žila, byla šťastná.
Ano, občas jsem musela odejít.
Vstávej, miláčku, už musíš jít, líbila mi Svatava po třetí společné noci. Brzy se vrátí. Týden bude doma, pak zase odjede.
Co kdybych si promluvila s tvým manželem? Chci být jen tvá, Svati! Chci být tvým mužem! vyhrkla jsem.
Zasmála se s hlavou zakloněnou, vlasy jí spadly na ramena jako hadí vodopád. Skočila jsem k ní a objala ji.
Moje! Moje jsi, slyšíš? šeptala jsem. Myslíš, že bych nezvládla tvého Jana? Vždyť ho přeperu levou zadní!”
Já ničím nepřemýšlím, milý. Chci, ať to zůstane tak, jak to je. Ty jsi moje tajemství a já tvoje. Všechno, Tomáši, nemusíš znát. A teď běž, já potřebuji ještě uklidit.
To mě bolestně zasáhlo nechtěla být mou ženou…
Ale když jsem zamykala dveře, natáhla se ke mně a políbila mě. Byla jen na noc, ale byla MOJE. Vzpomínala na mě, když vařila snídani muži; srovnávala mě s ním, a já byla lepší. Byla moje, ale on, ten Jan podvedený…
Po mém odchodu se Svatava horečnatě vrhla do úklidu. Jan zavolal uprostřed noci, že přijede dřív. Moudrý muž! Nechtěl ji ztrapnit. Byla nervózní, větrala byt, aby necítil cizí pach. Ale poznal to. Starý lišák…
Smrdí to tu, Svati! hodil kufr na zem.
Čím? pokrčila rameny, zapnula těsněji župan.
Něčím špatným, Svati. Neměla jsi tu hřích beze mne? Nepříjemně se na ni díval.
Ale kdeže! Pekla jsem kuře, ale bylo zkažené, chápeš? Jdi se umýt, připravím snídani. Káva je hotová, sekaná taky. Ohřát? předstírala veselí.
Jan ji chytil za vlasy, přitáhl k sobě, chvíli na ni upřeně hleděl, pak ji pustil a usmál se.
Přivezl jsem ti dárek. Otevři! Vytáhl z kapsy náušnice zabalené v kapesníku. Staré, s rudými kameny, těžké, mírně zašlé. Obleč si je hned! zařval.
Svatava sundala kruhy, které měla po matce, navlékla nové a otočila se. Byl spokojený. Rád ji zdobil jako panenku. Někdy ji nutil spát v těžkých zlatých řetězech i náramcích, které na kůži zanechávaly rýhy Jan to považoval za legrační
Zůstanu tu pět dní, pak odjedu. Dlouho. Utíral chleba talíř. A kde je to kuře, Svati? zazubil se zle.
Jaké? ruka se jí třásla a káva se rozlila na ubrus. Jan nesnášel špínu, protože vyrůstal se svou alkoholičkou matkou v polorozpadlém domě. Jídlo vždy kradl nebo jedl zbytky a jediné, po čem toužil, byla čistota a nejlepší věci proto si vzal i Svatavu, protože byla nejlepší. Jejím snoubencem byl kdysi mladý, hezký fyzik, ale toho jednou pozdě v noci zavraždili. Náhoda… Loupež… Svatava se skoro zhroutila, ale Jan jí vlezl do přízně, očaroval matku, a když měly krizi, pomohl jim, a místo Tátovy kriminální kauzy šel dovězení někdo jiný. A Svatava si ho vzala.
Teď zase zakrývala rozlitou kávu ubrouskem.
To kuře není v koši, zavrčel Jan.
Ale prosím tě! Vyhodila jsem ho na popelnici. Mávla rukou.
Přikývl. Starý lišák pochopil.
Jakmile Jan odjel, Svatava mi zavolala. Pracovala jsem v chladírnách, dělali jsme zmrzlinu. Svatava milovala smetanovou zmrzlinu v kornoutu nosila jsem jí ji, krmila ji z ruky, líbala sladké rty.
Vyprosila jsem se z práce a hned po obědě běžela k ní. Chyběla mi šíleně, líbání, objetí byla ohněm. Tři noci jsem nespala doma, nezavolala rodičům. Svět se zúžil na Svatavu.
Až ráno mě potkal u továrních vrat táta šedý, vyčerpaný stín.
Máma je v nemocnici. Zase žaludek. Navštívila bys ji? žmoulal čepici. Nosil ji v každém ročním období, a i teď ji držel.
Kde? zabručela jsem, rozzlobená přerušením radostných myšlenek.
Dala mi adresu. Slíbila jsem, že přijdu, rozloučila se a odešla. Táta plakal; nedbala jsem na to. Máma je v nemocnici pořád, nic nového…
Neochotně mě Svatava pustila, dala i trochu jídla. Byla mou dobrou, laskavou vílou. Můj anděl…
Máma ležela na chodbě na tvrdé posteli, v pokoji nebylo místo. Zvracela, ošetřovatelka křičela, ať si ji odvedu domů.
Kam bych ji asi vzala? Potřebuje léčbu! zlobila jsem se. A zavři pusu, nerozčiluj se na mou mámu!
Máma mne chytla za ruku, klidnila mě, a já se zlobil víc. Co je to za nemocnici?! Proč to musím zařizovat já, když mám svůj život?!
Mamka pomaličku jedla polévku, co poslala Svatava, chválila ji. Seděla jsem vedle a zlobila se. Čas běžel Za dva týdny se vrátí Jan a mě čeká další loučení…
Mami, zvládneš to sama? nevydržela jsem, nechala tašku pod stolem.
Ve spěchu, že? Jasně! Už běž, pousmála se a pohladila mne.
Přikývla jsem a odešla. Ani jsem netušila, že to jídlo stejně vyhodí, že máma bude dál ležet na chodbě. Bylo mi to fuk žila jsem pro Svatavu…
Vrátila jsem se do našeho hnízda a viděla, že Svatava sedí na zemi a pláče.
Co se stalo? zůstala jsem stát ve dveřích.
Třásla se, ukazovala na nějakou bižuterii na koberci.
Jan mi přinesl náušnice. Jeho poslední dárek. Chtěla jsem je vyčistit, ale… jsou špinavé. Maxim, odneseš je z domu? Bojím se jich!
Zabalila je do hadříku a podala mi je.
Běž! Vyhoď je venku. Bojím se, Maximku! Co teď bude?
Prosím tě! Umyju je. Jan se zeptá, kde jsou! Co na nich vidíš?
Pochopila jsem. Manžel se nebál donést domů šperky, které nebyly zrovna poctivé. Už předtím jsem to tušila. Černé skvrny byly jako z krve.
Polkla jsem, bylo mi zle, jako bych byla v bahně.
Svatavo, neměla bys to nahlásit? To je přece… ale věděla jsem, že to nikdy neudělá.
Vyšla jsem ven a vyhodila šperky za roh tiskárny, hned vedle jejího domu. Ani jsem nevšimla muže schovaného v křoví měla jsem si všimnout. Sledoval nás už dlouho…
Jan a jeho poskokové přišli v noci. Právě jsem usnula, podnapilá, a neslyšela, když zámek cvakl a tři páry bot duply po parketách.
Probrala jsem se s ránou. Ve tmě do mě někdo bil pěstí, Svatava křičela, pak ztichla.
Snažila jsem se bránit, ale bolela mě hlava, ústa byla plná krve, máchala jsem rukama… Marně.
Najednou se rozsvítilo. Jan seděl v křesle a sledoval mě. Svatava stála u něj se zavřenýma očima.
Omlouvám se za vyrušení, řekl tiše. Ale něco si vezmu nazpátek. Svati, polib mě, muž je doma!
Zalomil jí ruku, shýbla se, jeho rty ji chytly ve tváři.
Jane, pochop, on ukazovala na mě.
Nechci poslouchat, zavrtěl hlavou a kývl na poskoky. Znovu mě udeřili. Už jsem neměla sílu.
Svati, děvče, sbal mi šperky. Moc je potřebuju.
Jan vstal a přišel ke mně. Viděla jsem ho rozmazaně oči už mi napuchly a dýchání bylo obtížné, asi jsem měla zlomená žebra.
A ty se plaz, děvče! Plaz se, no tak! řekl.
Jane, kmitla kolem komody jeho žena. Neubližuj mu. Sám jsi to povolil… Domluvili jsme se… Proč biješ toho kluka?..
Protože překročil hranici. Nelíbí se mi, přiznal s úšklebkem. Jeho máma je v nemocnici, umírá, a on si tu leží v posteli s mou ženou! Má se ctít mámu! Já svou nenávidím, ale pohřbili jsme ji jako královnu
Odkud to víš? zachraptěla jsem.
To se dozvíš, všechno tu mám pod kontrolou. Celé město. Svati ti neřekla s kým máš tu čest? Takové je to vždycky. Každý kluk, který se motá kolem ní, špatně skončí. A ty na mně vůbec nesedíš!
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Svatavu. V hlavě chaos: máma, nemocniční chodba, pokřivený stín sedící na jejím konci, vůně kurního vývaru, křik ošetřovatelky, noc, polibky ve Svatavině posteli Pak všechno zastřela Janova studeně modrá očka. Naklonil se nade mě a zasmál se.
Zbytečně jsi zradila mámu. Už ji neuvidíš! zašeptal. Rozplakala jsem se, sevřel mě strach. Byla jsem nic.
Jane, co bych mu měla říct? konečně nabrala Svatava rozvahu a začala cpát šperky do tašky. Přišel sám, nevolala jsem ho. Kluk je dospělý, já za nic nemůžu. Tady to máš podala mu tašku.
Podíval se, přikývl.
A teď si nasaď ty náušnice, co jsem ti posledně přivezl, přikázal.
Ale nehodí se k županu, Jane! Později! snažila se mu zalíbit. Ani jsem se nepohnula.
Říkám hned! zařval. Vystřelil směrem ke mně. Kulka prošla do parket.
Svatava dělala, že hledá náušnice, přehrabovala šuplíky s prádlem.
Ona něco vymyslí! Určitě něco vymyslí! běželo mi hlavou. Zachrání nás!
Ne… Jane, nejsou tady! Tady jsem je schovala a jsou pryč! Maxime, tys to ukradl! Jak jsi mohl?! kopla mě do boku. Vařila jsem vývar tvé chudé matce, a tys mě okradl?! Jane, vyhoď ho! Chybí i ty hodinky po prababičce… Maxim zakroutila hlavou. Jsi shnilý, myslela jsem, že jsi čistý… Jane…
Hodinky ty dala lékaři za potrat. S Maximem mohla mít dítě, ale nechtěla. Jan by ji přinutil nebyl by jeho… Splatila svému tajemství hodinkami. Teď vinu svedla na Maxe
Jan poručil, ať mě postaví. Zbytek si pamatuju neurčitě. Zůstala jen vzpomínka na Svatavu, krásnou ženu za zády manžela, který mě ničil na cucky
Já krádeže nesnáším, Maximku, pravil tam na sněhu, když mě vyhodili. Všechno pochopím lásku, ženský, nevěru odpustím. Myslíš, že já Svatavě nezahýbám? Mám takovýhle Svatavek po každém domě. Ale krást, to ne!
Lehla jsem na studený sníh, horkým, hloupým srdcem, a slyšela, jak odjíždí auto a vítr švihotí do tváře ledový sníh. Nakonec zbylo jen bušení v hlavě a vědomí, že mě zradila nejmilovanější žena a srdce konečně vychladlo. Uzdravilo se.
Co bylo dál, už víte
V chatě toho myslivce jsem ležela dlouhé dny. Přivedl mi doktora, oba mě dali dohromady. Žebra bolestivá, ale nohy aspoň celé, díky Janovým mlátičům.
Za tři týdny jsem poprvé vyšla na slunce. Záře mě skoro oslepila, pole plné světla jako pánev zalitá vajíčkem nebo rozteklým kovem. Sníh odrážel paprsky a pálil do očí. Myslivec mi půjčil tmavé brýle.
Tak, a teď už běž, řekl. A pamatuj si neber, co ti nepatří, děvče. Příště už takové štěstí mít nemusíš…
Zatímco jsem se šmodrchala s botami, zaslechla, jak se ten myslivec a jeho kamarád baví o tom, kolik jim za mou záchranu zaplatil Jan.
Co jste to říkali? šeptla jsem.
Nic, Jan je dobrý chlap. Pokrčili rameny. Hodně škudlí, ale umí se odměnit. Jeho žena je ještě větší mrcha. Překupuje šperky, myslí, že odejde. A když ji chytí, podstrčí mu kluka jako tebe. To jsi tu první ani poslední. No, bohatí mají své způsoby. Mysli na to: ber jen tolik, kolik neuneseš. Běž, Maximko. Už je čas…
Do města jsem dorazila až navečer. Okamžitě jsem šla do nemocnice snad mámu ještě stihnu
Takové jméno tu není, zabouchla okýnko paní na vrátnici. Asi jsem ji vyděsila svým vzhledem.
Paní, zkuste to, prosím! mlátila jsem do okýnka, pak šla domů.
Západ byl opět rudý, jako tam na poli. V našich oknech svítilo světlo. Dýchla jsem zhluboka, rozběhla se s chromou nohou ke vchodu. Dlouho jsem zvonila, když otevřelo, na prahu stála drobná, vyhublá máma. Objal mě, uviděla tátu rozplakala jsem se…
Měli jsme o tebe strach, děvenko, říkala máma, a pokládala na talíř smažené brambory. Ale pak volal pan Jan, říkal, že ses připletla do něčeho, ale brzy se uzdravíš, a že teď nemáš chodit do města, nebo tě někdo nechá zavřít…
Pan Jan? spadla mi vidlička.
Ano. Někdo z ministerstva zdravotnictví. Navštívil mě, zařídil mi samostatný pokoj. Maximko, děkuji, že jsi ho požádala o pomoc! vzlykla máma. Bez něj bych nepřežila…
Ještě něco říkala, hladila mě po hlavě, táta na mě upřeně hleděl. Neunesla jsem ten pohled, otočila se…
Po letech jsem s manželkou Markétou chodila po trhu shánět slušnou živou jedličku. Blížily se Vánoce a Markétka miluje jehličí, jeho vůni a bodání do chodidel, smůlu, která se blýská na kmíncích.
Prošly jsme už všechny stánky, ale ani jednu jedličku jsme si nevybraly.
Zkusíme ještě támhle, kývla Markéta do koutku zakrytého pytlovinou. Ve slabém světle se rýsovaly suché stromky, kupy větví v rohu.
Přikývl jsem. Markétka ohmatávala větve, když najednou ze tmy zavrčel hlas:
Kupuj, pak teprv saháš! Ruce pryč!
Ze stínu vystoupila žena ve vatovaném kabátě, válenkách a se šátkem na hlavě. Obličej nehezký, oči ztuhlé zlostí.
Poznala jsem ji. To byla má Svatava. Má první vášnivá láska. Žena, která mi nechala jizvy. Markéta se občas ptala, odkud je mám, a já si vymýšlel báchorky. Nechtěl jsem, aby se trápila Markéta byla moje skutečná, poctivá opora, moje skála, žena mi seslaná shůry. Nepřál bych jí bolest.
Svatava se na mě podívala, pak odplivla. Poznala mě…
Jan ji nechal stát tu v mrazu a prodávat stromky, sám sedí v restauraci a popíjí šampaňské. Nebije ji, neuráží. Prostě jen zase zvítězil. Svatava přišla o všechno. Další kluk už ji nespasil. Krása zmizela s věkem, mladí kluci už nechtěli
Markétko, pojďme, tady nejsou dobré stromy, jemně jsem ji vzal za ruku. Pojďme spíš na plantáž, sami si vybereme a pokácíme jedličku.
Markéta se usmála. Důvěřovala mi a upřímně mě milovala, já stále nevěřil, že si to zasloužím…
A mám snad být nakonec vděčný Janu? Vděčný, že mě tehdy nenechal zabít svými žoldáky? Hubený, shrbený Jan mě přemohl a stal se mým věčným věřitelem. Jen ať taková je někdy cena za pravé štěstí.
—
Poučení: Teprve když přijmeme vlastní chyby a nenecháme se pohltit minulostí, můžeme být skutečně svobodní. Láska a rodina stojí za to, abychom pro ně žili, a nepropadali stínům starých tajemství.
