Moje tajemství
Ležet na ledovém, lehce pružném sněhu, který včera povolil a dnes nad ránem ztuhl, se mi tehdy zdálo skoro příjemné. Uvnitř mě to však hořelo, krev mi divoce tepala ve spáncích, na hrudi to bolelo, tváře hřály a v ústech mi vyschlo.
Nabral jsem do dlaně hrst sněhu, vyčerpaně, téměř bez pohybu, jsem jej vložil do úst. Na jazyku to chladilo, ale celou úlevu kazila pachuť kovu. Krev z poraněných dásní mi klouzala do krku, nutila mě kašlat i polykat. Na to, abych se otočil na bok a vyplivl ji, už mi nezbyly síly.
Sníh tupil bolest a byl jsem mu za to syrově vděčný. Zadarmo anestezie, díky bohu! Ale chlad bolest úplně neumlčel, ta se jako kus odsunula kamsi za horizont, kde slunce padalo rudým kotoučem. I na ten západ bylo bolestivé pohledět, oči pálily od prudkého světla.
Zavřel jsem je, teď už jsem viděl jen matný, šedavě žlutý kruh.
Kéž bych mohl odlézt, najít úkryt v dolíku, v příkopu, křoví schoulit se tam, tiše naříkat a třást se jak zbitý pes, ale nebylo odkud brát sílu. Nohy mi ležely jako dvě polena, občas jimi projela křeč…
Zkusil jsem se překulit na bok, opřít se o pravou ruku, ale ta ochabla, v rameni mě bodla bolest jako píchání jehly.
Nic Dobře, jinak to zkusím šeptl jsem skrz zuby. Z vlastního, chraplavého hlasu mi naskočila husí kůže.
Na levé straně to šlo lépe, brzy se mi podařilo se posadit, ale ruka sjela do závěje a tělo mě znovu tlačilo na chlad.
Umřít. Tady a teď bych měl prostě zemřít. Tím by všechno skončilo. Co se mnou bude dál, už je jedno. Dostal jsem se do něčeho, na co jsem nestačil. Moje vina, popletl jsem si svět. Už není úniku.
Ráno budou moje tělo hledat, to slíbili. Ale třeba tu budou dřív vlci? Ti taky musí jíst A pak se vysměju svým nepřátelům dostanou jen kosti…
Setmělo se hned. Přepadl mě spánek, propadal jsem se do prázdnoty, vznášel se jak ryba v sítích, bylo v tom cosi příjemného. Pak jsem se vracel do bolesti, která probleskovala rudými světélky v očích, pak se rozlévala do svalů, které křečovitě cukaly, až jsem zuby skřípal. Z té bolestné zlosti ve mně narůstala nenávist, prázdná a bezmocná, ale právě tím syrovější. Jako vyrazit na nepřítele s prázdnýma rukama a vřesknout. Sice slabý, ale šílenství nepřítele zaskočí. Chtěl jsem se mstít. Ale já bych neuhodil ženu, nedokázal bych to fyzicky. Pomsta není možná…
Zlost rozžhavovala moji hlavu, vrzala v ní kola, skřípěla, ale pracovala.
A kdesi v nitru vylézal strach. Prastarý, zvířecí děs ze smrti. I ten mě držel při vědomí.
Zpod mlází vlevo se ozvalo zavytí. Ušklíbl jsem se: Ne, bratři! Nedám se vám tak snadno! Všichni jste vlci dvounozí i čtyřnozí, ale moje kosti nezískáte!
Je třeba se hýbat. Kam? Není podstatné. Jak? Taky ne. Klidně po břiše, hlavně pohnout se z místa absolutní nicoty.
Maminko Je mi jí líto. Čeká na mě, bojí se, jak se jí asi vede? Neřekl jsem jí, kde jsem, nikdy se nedozví, jak to dopadne Asi jí to řeknou. Bude plakat. Já budu příčinou jejích slz. Otec mě prokleje. Dobře mi tak…
Zatočila se mi hlava, oči se zalily slzami, ale zamrzly na tvářích, nedopadly ani na roztrhanou bundu…
Dal jsem se do plazení. Těžkopádně jsem podsouval zdravou ruku, plácal nohama, nechával za sebou krvavé stopy, ale posouval se dál, dál od vytí…
Pak jsem ztratil vědomí. Bylo to sladké, lehké. Necítil jsem nic, nemyslel na nic. Naprostý reset. I kdyby to měl být peklo, líbilo se mi tu. Chci tu být déle. Hej, démoni, jsem váš! Zhřešil jsem, vezměte si mě, tělo mám už rozbité, nepatří mi…
Ale i peklo mě odmítlo. Do tváře uhodilo nemilosrdně jasné žluté světlo, do úst proudila pálivá ledová voda.
No tak co je? Proč nekašleš? Musíš kašlat, vypláchni si krk a ven s tím! někdo mě plácl po tvářích. Nebylo to něžné, údery škubaly bolestí v dásních.
Uuuuhh, zabručel jsem dotčeně, odvrátil se a plival rudou tekutinu do sněhu.
Živ, co? Tak šup, táhni se mnou domů! Mám kousek odtud chalupu. Lehni si na houni, já tě odtáhnu. Nemůžeš? Já tě naložím tak… Silné ruce mě zvedly a položily na hřejivý, ovčím zápachem načichlý kožich. Teda, dali ti co proto! Slyšel jsem rachot, auto, světla do oken, pořád tu dojíždějí. To pole je pro ně jak hřbitov. Hloupí lidé… Hloupí… lamentoval cizinec, když mě urovnával. Teď tě dáme dokupy a uvidíš, co dál.
Zamručel jsem něco o vlcích a nepřátelích, pak mě zahalilo teplo a rozplynul jsem se v bezvědomí…
…
Ty jsi ale milý, něžný! smála se Tereza, dovolovala mi líbat její oblá, bíle hladká ramena. Telátko, že? Jsi telátko? Chytila mě za tváře, přitáhla rty k mým, nasávala mé horké dechy. Pak se však prudce odtáhla, skočila pro župan, stáhla páskem v pase. Běž. Je čas.
Terko…, protáhl jsem se slastí ve škrobených prostěradlech. Chci ještě spát Je brzy, podívej na hodiny! Zase mě vyhazuješ…
Teď už jsem u Terezy nocoval často. Dala mi večeři, poslala do koupele, sama mezitím stlala. Vždycky čistě, vyžehlené povlečení, zhasnuté světlo, už jen čekala. Noci uběhly v mžiku. Právě jsem se vrátil z vojáků, vyděšený ženskými, a tady mě čekalo nebe. Tereza byla krásná, laskavá, mnohem lepší než všechny dívky, co na mě házely pohledem…
Pozoroval jsem, jak si natahuje hedvábné punčochy, jak se za paravánem převléká do prádla, do šatů.
Všechno se zrcadlilo v zrcadle. V něm byla zářivá, úplně jiná, sluncem zalitá, neodolatelná…
Řekla jsem, vypadni! šeptla. Zapni mi zip a jdi. Maximiliane, budeš mít problémy! Už ne, přijď zítra, slyšíš?
Minutu jsme se ještě líbali, pak mi Terezka hodila věci a odešla.
Slyšel jsem, jak na kuchyni zapíná plynový hořák, mele kávu. Byt se naplnil jejím štiplavě kořeněným odérem. Její manžel, Antonín Petr, miloval silnou, pepřenou kávu. Pil ji jako lektvar. Tereza naproti němu seděla na stoličce, úsměv, přikyvování. Byla jako kvočna; stáhla nohy pod sebe na příčku, opatrná, aby omylem neřekla mužovi jiné jméno…
Chvíli jsem ještě postál, pak se vplížil do koupelny, dlouho tam cákal, smál se, pomalu se převlékl a nakouknul do kuchyně. Tereza stála zády ke mně, světlo z okna v nich jasně rýsovalo její křivky.
Byla o patnáct let starší. To mi nevadilo, spíš lichotilo; taková žena si vybrala právě mě!
Tereza byla zkušená, shovívavá k mým trapnostem, smála se, líbala tak, až se svět zatočil. Nechala mě přespat v bytě s vysokými stropy, křišťálovým lustrem, parketami, porcelánem. Krmila mne, koukala, jakdy hladově, zapomínaje na slušnost, házím do sebe bramboráky rovnou ze pánve či jím karbanátek vidličkou jako dřevák Ráda se mnou připíjela na bratrství, pak vyhazovala hlavu s úsměvem, nabídla bílou šíji k polibkům.
Nechtěla, abychom se poznali, ale já si prosadil svou.
Jednou jsem si jí všimnul v metru, prosekal se k ní davem. Byl jsem opilý a rozpustilý. Byl se mnou můj kamarád Pepík, ale ztratil se. Tlačil jsem se k Tereze, chtěl ji doprovodit, ale stydlivě uhýbala. Dostal jsem ji však až domů. U vchodových dveří nařídila odejít. Předstíral jsem, že jdu, ale schoval jsem se v průjezdu a čekal, které okno rozsvítí. První patro – její byt měl okna přímo ke mně. I siluetu jsem zahlédl za záclonami. Převlékala se. Skoro jsem slintal úžasem, ale vyštval mě domovník…
Chodil jsem tam každý večer. Matce jsem říkal, že jdu ven. Ve skutečnosti jsem okupoval chodník u Terezina okna.
Viděl jsem i jejího manžela. Z kuchyně na dvůr svítila světla. Chodil v tričku a vytahaných teplácích, hubený jako lunt, shrbený, s podivnými tiky. Proč si ho vzala? Zamilovala se snad?! pořád jsem se divil.
Antonín Petr jedl večeři pomalu, četl noviny, Tereza mu nosila čaj s perníkem. Jednou prudce otočil hlavu, zvedl se, zatáhl záclony. Dvě postavy splývaly v jednu, udělalo se mi zle. Jak může být moje Tereza s takovým člověkem?
Dlouho jsme hráli divadlo, pak mě to přestalo bavit a vlezl jsem k ní oknem, rovnou do ložnice. Manžel byl služebně pryč, sám jsem ho viděl odjet s kufry. Nebál jsem se. Byl jsem plný odhodlání.
Když mě uviděla u stolu, ztuhla, chtěla křičet, ale rychle jsem ji umlčel dlaní a políbil.
Ach, jak voněla! Její vlasy, rty, šaty vše své osobité aroma…
Moje matka snad nikdy neměla parfém. Táhlo z ní vždy jen těžké chemické tóny, nebo cigarety. Kouřila odporné, silné cigára, pořád, žloutly jí zuby. Nikdy se neusmívala s otevřenou pusou. Zato Tereza měla zuby jako reklama. Moje matka se nikdy pěkně neoblékala. Dřív mi to nevadilo, teď jsem se styděl. Koupil bych jí něco, ale peněz mi bylo líto. Za ně jsem kupoval květiny Tereze. Její manžel je nikdy nenosil, přišel mi jako louda. Byli bohatí, měli vybavení z masivu, obrazy, porcelán vhodný pro šlechtu, šperky pro královnu. Tereza mi však mimoděk řekla, že vše podědila. Muž si tedy užíval cizích statků. Mazanec!
Já takový nechtěl být. Šlo mi jen o Terezu, i kdybychom měli spát někde na seníku. Jídlo i čerstvé prostěradlo byly fajn, ale šťastný bych byl i bez toho s ní.
Tereza voněla něčím drahým, snad pařížské či milánské. O parfémech jsem nic nevěděl, jen jsem nasával její kůži, vlasy, zátylek…
Obdivoval jsem ji. Ano, byla mou ženou. Dobyvatelka v pokoji, teď padla k mým nohám.
Všechno, co dělala, dělala půvabně jedla, převlékala se, kouřila. Všechno bylo ladné jako kytarové tóny, co vystihovaly její boky. Bohyně! Moje bohyně!
Na naši první noc nikdy nezapomenu. Tehdy byla Tereza jemná jako nikdy, opravdová. Neskrývala city, byla ke mně čistá, nerozmazlená. Třásla se mi v náručí a já měl pocit nezměrné síly. Ráno jsem věděl, že mě miluje. S tím druhým, s manželem, byl jen povinnost, s mou láskou jí proudila v žilách horká krev.
Ano, bohužel někdy jsem musel před svítáním domů.
Vstávej, miláčku! Je čas, políbila mě po třetí noci. Brzy se vrátí. Týden bude doma, pak zase odjede. Zatím nechoď
Co kdybych s ním promluvil? zasmál jsem se. Chci, abys mi patřila, Teri! Chci být tvůj muž!
Zasmála se, hlava dozadu, hnědé vlasy jí spadly na ramena jak medová láva. Objímal jsem ji, líbal.
Moje! Slyšíš? Jen moje! šeptal jsem. Nevěříš, že porazím tvého Tonyho?! I tyčí bych ho zvládl!
Ničeho se neboj, milý, vymanila se z objetí. Chci, aby vše zůstalo jak je, abys byl mým tajemstvím, já tvým. Jsou věci, do kterých nevstupuj. Teď běž. Musím poklidit.
Urazilo mě to. Nějak nechtěla být mojí ženou…
Ale při odchodu mě ještě políbila. Tak jsem se smířil i když ne manželka, aspoň je moje. Na mě bude myslet, až ráno vaří kávu. Srovná ho se mnou, já vyhraju. Je moje, on, ten Antonín paroháč…
…
Po mém odchodu začala Tereza zběsile uklízet. Muž jí v noci zavolal, že přijede dřív. Inteligentní, mazaný! Nechtěl Terezu zahanbit. Nervózně otvírala okno, aby necítil cizí pachy. Ale přesto něco vycítil.
Smrdí to tu! hodil kufrem.
Čím? podrážděně se usmála, stáhla si župan těsněji.
Něčím odporným, Terezko. Nehřešila jsi tady beze mě? podíval se na ni zespoda, pak se prudce narovnal. Tereze se těžko dýchalo, ale usmála se.
Ale kde! Kuře jsem pekla, bylo zkažené, chápeš? Tony, běž se opláchnout, prostřu. Káva je, karbanátky taky. Ohřát ti? Pusť mě, blázínku! Miluju tě Chyběl jsi mi… šveholila až nepřirozeně.
Antonín ji popadl za vlasy, přitáhl a dlouze civěl do očí, pak konečně pustil, usmál se.
Mám pro tebe dárek. Zkus si je. Z kapsy vytáhl balíček, v kapesníku. Náušnice. Drahé rubínové, těžké, s anglickým zapínáním, lehce zašlé. Dej si je! Hned! zasyčel, když Tereza váhala. Chvíli je zkoumala, nervózně pohlédla na muže.
Co to je? To To… otřela si ruce o sukni.
Bláznivá! Přelud. Nasadíš a jdeme snídat! Hned!
Beze slova odložila matčiny staré kroužky, připla nové, otočila se k muži. Spokojeně přikývl. Rád ji zdobil. Drahé šaty, boty, kabelky, šperky. Někdy ji nutil spát v těžkých zlatých řetězech a náramcích. Zařezávaly se, nechávaly šrámy, Antonín to považoval za roztomilé…
Pár dní zůstanu, pak pojedu. Dlouho, žvýkal chléb. Obchody jdou dobře. A ta kuřina, Teri? zasyčel, zužujíc oči.
Která? Cukla rukou, káva se rozlila po ubruse. Antonín nesnášel špinavé ubrusy, hnusily se mu. Vyrůstal s matkou alkoholičkou v rozpadlém baráku, nikdo se nestaral, co jí, zvykl si na odpadky a kosti. Z toho schudl, nikdy už nenabral váhu. Kradl jídlo ve školních jídelnách, snil o životě s vším krásným a chutným, co by někoho dojalo k slzám. Terezu získal, protože byla nejlepší. Šel by i přes mrtvoly, aby ji měl. Měla kdysi ženicha, studenta fyziky. Chystali svatbu. Zabily ho však v jedné uličce. Náhoda Loupež…
Tereza tehdy vylé, chtěla skončit. Ale Antonín byl poblíž, uměl utěšovat, vlichocoval se její matce, pomohl jim, až nakonec místo Terezina otce odseděl trest někdo jiný a dívka skončila před oltářem s Antonínem Petrem.
Teď se usmála, zakryla ubrouskem flek od kávy.
To kuře, cos vařila. V koši není, ujišťoval se.
Ale já ho vynesla! Přece doma smrad držet nebudu! mávla rukou.
Manžel se ušklíbl. Dobře, smrad do domu nepatří. Všechno pochopil…
…
Jakmile odjel, zavolala mě Tereza. Volala do továrny, kde jsem montoval mrazírny pro Lední zmrzlinu. Tereza milovala vanilkový nanuk v oplatce. Několikrát jsem jí ho přinesl, krmil ji z ruky, líbal její sladké rty s drobky.
Odpoledne jsem se vymluvil na nemoc, hned utíkal za ní po práci. Můj bože, jak strašně jsem ji chtěl. Její lásky jsem se nemohl nikdy nabažit. Hořela vášní, byla ohněm. Opět moje…
Už tři dny jsem nebyl doma, rodičům nevolal. Ztratil jsem se, zpychnul… Co na tom! Jsem mladý, potřebuji to.
To, že máma skončila v nemocnici, jsem se dozvěděl až když mě ráno potkal táta u brány fabriky. Stál tam, šedivý, hubený, skoro stín.
Tati, co tu děláš? zamručel jsem.
Máma od noci v nemocnici. Opět žaludek. Možná bys jí měl navštívit? zašeptal, muchlal čapku v ruce. Pamatuji si tu jeho starou, omaštěnou čepici; nikdy se s ní nerozloučil.
A ve které nemocnici? rozčilovalo mě, že kazí mé zamilované myšlenky.
Dal mi adresu. Přislíbil jsem, že přijdu. Táta jen kývl. Plakal viděl jsem to, ale mně to tehdy bylo fuk. Máma do špitálu chodila pořád! Copak se něco děje?!
Tereza mě neochotně pustila k matce, dokonce nachystala jídlo. Moje dobrá, laskavá Tereza! Anděl…
Máma ležela v chodbě, na tvrdém vozíku, na pokoj nebylo místo. Neustále ji zvedalo, sanitářka nadávala, ať si matku odnese domů.
A kam byste chtěla?! Musí být léčená! rozčiloval jsem se. Držte jazyk za zuby, neopovažujte se na matku zařvat!
Máma mě tahala za ruku, konejšila. Já byl naštvaný. Co je to za nemocnici?! Proč musím řešit malichernosti?! Mám vlastní život, máma je tu jak doma…
Pomalu pila polévku od Terezy, chválila chuť. Seděl jsem vedle ní, tekla přitom rušná chodba, doktoři, vozíky, otravovali. Čas plynul Za pár týdnů se Antonín vrátí a já od Terezy zas odejdu…
Mami, snížíš sama? Nezvládl jsem to, postavil jí jídlo ke kotníkům.
Spěcháš, synku? Ale jo. Maximku, zítra nechoď, táta přijde navštívit, pohladila mou ruku.
Kývl jsem a odešel. Nevšiml jsem si, že jídlo zlikvidují, protože máma nemůže jíst, nevěděl jsem, že zůstane v chodbě, kde táhne, a uklízečka ji peskuje Bylo mi to jedno, myslel jsem na Terezu…
Když jsem dorazil do našeho hnízdečka, byla Tereza na zemi a brečela.
Copak je? zůstal jsem stát ve dveřích. Co se stalo?
Třásla se, ukazovala na nějaké blyštivé šperky na koberci.
Tony mi dal tyhle náušnice. Přinesl je posledně domů. Chtěla jsem je vyčistit, zčernaly a na nich Jsou špinavé. Špinavé. Maximku! Odnes je pryč, slyšíš?! Nechci je tu! Bojím se jich!
Zabalila šperky do hadříku, vtiskla mi je do rukou.
Běž! Vynes je! Hned! Co bude dál?! šeptala, stírajíc si řasenku po tváři.
Neblázni! Umyju je. Tvůj Antonín se určitě zeptá, kde jsou! Co na nich je? No vida…
Pochopil jsem. Manžel přinesl domů šperky zřejmě uloupené. Asi se to už stalo vícekrát, ale tentokrát to přehnal… Černé skvrny vypadaly jako zaschlá krev.
Nadmul se mi žaludek. Bylo mi hnusně, špinavě, jakobych se válel v hnoji.
Terezo! Neměli bychom to ohlásit? koukal jsem, ale pak jsem poznal, že mluvím nesmysly. Tereza by manžela nikdy nepráskla.
Poslušně jsem vyšel ven a zahodil hadřík za městskou tiskárnu. Nevšiml jsem si hubené postavy v keřích. Měl jsem…
Antonín a jeho dva poskoci přišli v noci. Usnuli jsme s Terezou opilí a neslyšeli klíč v zámku, trysky bot po parketách.
Probudil mě úder. Ve tmě do mě někdo mlátil, Tereza vřeštěla, pak ztichla.
Bránil jsem se, hlava bolela, ústa plná železa, rozhazoval jsem rukama, ale byl jsem opilý, bez šance.
Najednou se rozsvítilo. Antonín seděl v křesle, vedle něj Tereza se zavřenýma očima.
Promiňte, že rušíme, pravil tiše muž. Potřebuji něco získat zpět. Terezko, pusu mi dej, tvůj muž přijel!
Hrubě ji políbil a k sobě přitiskl.
Tony…, to je ukázala na mě.
Nechci, zavrtěl hlavou a kývl. Opět mě praštili. Chtěl jsem jim to vrátit, ale v žilách už nezbývalo sil. Vypotřeboval jsem je na víno a vášeň…
Terezko, doneseš mi šperky. Hned.
Vstal, přišel ke mně. Oči už mi napuchly, sotva jsem viděl, těžce se mi dýchalo, zřejmě mi přerazili žebro.
A ty, červíku, na kolena, plaz se! přikázal.
Tony…, chvatně cosi hrabala v šuplíku jeho žena. Neubližuj mu. Sám jsi svolil… Já přece… šeptala Tereza, nervózně se halila do pláště, který se stále rozevíral. My jsme se Proč jsi na něj tak?
Protože polezl po zakázaném. Nelíbí se mi, Teri. Jeho matka je teď v špitále. Umírá a on se válí v našich peřinách! Našich! silně mě nakopl. Matku by si měl ctít. Já svou nenávidím, ale pohřeb jak pro císařovnu. Tenhle utíká od mámy!
Odkud zachroptěl jsem.
To víš, celý Hradec nad Labem mám pod palcem, Maximku. Celé město. Tereza ti neřekla, s kým ses zapletl? Zničilas klukovi život, zas jeden navíc! Všechny jsem vydržel, tohohle nesnesu!
Zvedl jsem hlavu a zahlédl Terezu. V hlavě mi běžel obrázek maminka… nemocnice… polévka… kuchyně… láska s Terezou… do toho se vnořily chladné modré oči Antonína. Přiblížil se tváří ke mně a usmál se.
Zbytečně jsi opustil matku. Už se neuvidíte. zašeptal. Rozplakal jsem se, byl jsem nula. Já brzy umřu…
A copak mu mám říci? najednou se Tereza vzpamatovala a začala balit šperky. Přišel sám, já ho nezvala. Je dospělý, já v tom nejsem. Tady, miláčku, všechno. Podala mu těžkou tašku.
Zkontroloval obsah a kývl.
Teď si nasaď poslední náušnice, co jsem ti dal, poručil.
Ale Tony, ke županu nesedí. Později! přiskočila k němu Tereza. Ztuhl jsem.
Řekl jsem, nasaď! zařval, vystřelil u mojí nohy. Kulka vrazila do parket, málem mi ustřelila prst.
Tereza hrála, že něco hledá, štrachala v prádle.
Ona to zvládne! Zachrání nás! bzučelo mi v hlavě.
Ne Tony, nejsou tady! Byly tady, teď nejsou! On je ukradl! Jak jsi jen mohl?! Vařila jsem vývar pro tvou chudinku a ty tohle? Vztekle mě nakopla. Antoníne, vykopni ho! A kde jsou moje hodinky? Ty po babičce… Maxim… Uhnilý, a já tě považovala za čistého kluka… Tony…
Ty hodinky Tereza věnovala lékaři za potrat. Mohli jsme mít dítě, ale ona nechtěla. A Antonín dítě mít nemohl, nikdy by jí nedovolil těhotenství přerušit, i když nebylo jeho… Ale teď vinu svalila na mě…
Antonín mě nechal zvednout, postavit. Tohle se mi rozmazalo v paměti, zůstala jen Tereza, vášnivá žena, která mi zlomila duši…
Nesnáším zloděje, Maximku, řekl mi tam na sněhu. Obojí pochopím lásku, chlapse, i nevěru manželky. Myslíš, že já jí nechodím jinam? Mám takových Terez v každé vsi hrst. Ale zloděje nesnesu. Moje je moje!
Ulehl jsem na ledový sníh žhavým hloupým srdcem, slyšel odjíždět auto, vichr mi do tváře sfoukl jehličnatý sníh. Zbylo jen bušení krve v hlavě a jistota nejmilejší mě zradila. Srdce zchladlo. Vyléčilo se.
Co bylo dál, sami víte…
…
V myslivcově chatě jsem proležel několik dní. Přivedl nějakého felčara, dali mě dohromady. Zpravili žebra, nohy, naštěstí nebyly zlomené. Ty dva, co mě zachránili, jsem jen tlumeně vnímal, jen zaťatými zuby děkoval a oni se smáli.
Budeš v pořádku, kamaráde, rozběhneš se, říkal myslivec.
Za necelé tři týdny jsem vyšel před chalupu. Oslepil mě jas, široké pole zalil sluneční svit jak láva, sníh sálal. Myslivec mi půjčil tmavé brýle.
A teď běž pryč, řekl suše. Příště nebraň cizí, synu. Už se třeba nevrátíš…
Při shánění věcí jsem zachytil, jak se ti dva dohadují, kolik jim Antonín za moje zachránění zaplatil. Zatuhl jsem, shodil botu, zapřel se zády o stěnu.
Cože? zeptal jsem se.
Nic, pokrčili rameny. Antonín Petr je hodný, hlavně lakomec. Ale ženy mají v sobě větší jed. Občas šperky prodává bokem, hodí na chudáky tvého typu. Nebyl jsi první, ani poslední. U bohatých je to zvláštní. Dbej na sebe. Ať ti chutná jen to, co zvládneš rozkousat. Jdi, Maxime…
…
Do města jsem se vrátil navečer. Letěl jsem hned do nemocnice, že snad ještě stihnu maminku…
Takový tu není. Lituji, práskla mi přepážkou administrátorka. Asi jsem ji vyděsil vzhledem.
Slečno, zkontrolujte to, prosím! bušil jsem na sklo, pak to vzdal a šoural se domů.
Západ byl opět krví rudý. Děsil mě.
V našem okně svítilo. Vydechl jsem a utíkal, kulhavě, do domu. Dlouho jsem zvonil, až otevřela drobná, slabá máma. Vykřikla, když mě viděla, skočil jsem jí do náruče a rozplakal se. Uviděl jsem otce.
Měli jsme o tebe strach, synku, lila mi matka jednu porci brambor navíc. Pak volal Antonín Petr, prý ses zapletl do něčeho ošklivého, ale brzy se uzdravíš a vrátíš se domů, stejně by ses neměl ukazovat ve městě, mohli by tě zavřít…
Antonín Petr? upustil jsem vidličku.
Ano. Prý nějací lidé z ministerstva zdravotnictví. Přišli za mnou do nemocnice, dali mi i vlastní pokoj. Maximku, děkuji, že jsi jim poprosil! Bez nich bych nepřežila…
Ještě něco povídala, plakala, hladila mě po krátkých vlasech, otec mlčky seděl a sledoval mě. To jsem nevydržel…
…
O mnoho let později jsme s mou ženou Marií chodili po tržišti, sháněli pěkný živý smrček. Blížil se Štědrý večer, moje Maruška miluje vůni jehličí, smůly, ostré jehličky v koberci…
Trhů bylo tehdy plno, prošli jsme skoro všechny, ale tu pravou jsme nenašli.
Zkusíme ještě tady, navrhla Masha, ukázala na zastrčený kout s borovými větvemi.
Kývl jsem. Vešli jsme, Maruška ohmatávala jehličí, když tu se z koutku ozval zostra ženský hlas:
Kupuj, pak šahaj! Ruce pryč!
Na světlo vyšla žena v vatovce, v šátku, ve vlněných botách. Tvář bez špetky líčidel byla zamračená, oči zatvrzelé.
Poznal jsem ji. Byla to moje Tereza. Má první, spalující láska. Ta, co mi zanechala jizvy na těle i duši. Maria se mě často ptala, odkud mám ten či onen šrám, vymýšlel jsem si. Lhal jsem, protože jsem miloval svoji ženu a nechtěl, aby se trápila. Marie byla opravdová, poctivá, milující, moje opora. Byla z mého žebra a seslaná bohem. Nezasloužil jsem si ji.
Tereza se po mně podívala, pak odplivla. Poznala mě…
Tony ji donutil stát v mrazu, prodávat vánoční stromky, zatímco on sedí v kavárně, popíjí šampaňské. Neuhodil ji, neurážel. Jen byl mazanější. Ona ztratila všechno. Nový hoch už se nenašel. Roky jí vzaly krásu, nebylo čím lovit…
Pojďme, Mári, jemně jsem uchopil ženu za ruku. Tady jsou špatné stromky. Vezmu tě na paseku, tam si vybereme a urazíme ten nejhezčí.
Maruška se usmála. Věřila mi. Milovala mě upřímně, já nevěřil, že si to zasloužím…
A tohle všechno mám děkovat Antonínu Petrovi? Za to, že mě nenechal tehdy zabít? Hubený Tony mě porazil, udělal ze mě doživotního dlužníka. Správně mi takNakonec jsme na pasece našli smrček, malý a pokroucený, ale s nejjemnější vůní. Marie mi ho podává do náruče a v očích se jí odráží modrý sníh a můj vlastní obraz. Stáli jsme tam chvíli, v tichu, v mírném větru, který šustil jehličím, a Marie se ke mně přitiskla. Cítil jsem její teplo v dlaních, jistotu její přítomnosti. To, co mi bylo kdysi zapovězeno, mi nyní rostlo v srdci jako tichý oheň. Láska, která se neboří pod cizím pohledem ani pod vahou zapomenutých slibů.
Snad je podstatné právě to: umět nechat bolest za sebou, i když otisk nikdy nezmizí. Naučit se stát vedle toho, koho milujeme právě teď, a nedovolit stínům, aby znovu vládly našim dnům.
Když jsme večer s Marií zdobili stromek, rozsvítil jsem jemné světélka a jedna žárovička zablikala přesně tam, kde visela ona jizva, stará a zesvětlená časem. Dotkl jsem se jí a poprvé jsem ucítil klid.
Maruška políbila mou ruku, neptala se. Chápala. Potichu hrála vánoční hudba a v kuchyni voněla polévka, jakou vařily kdysi moje máma a teta. Seděli jsme těsně vedle sebe a každý měl v srdci svoje malé tajemství.
A snad v tom spočívá celé mé tajemství: přežít znamená neztratit odvahu žít znovu. I když v kapse cinkají staré klíče, je možné odemknout nové dveře. Uprostřed prosincové noci, v bytě rozsvíceném světýlky, jsem najednou věděl, že ten největší poklad je někdy prostě možnost začít znovu. A milovat beze strachu.
