Je mi jednaapadesát a za poslední měsíc jsem byl na devíti schůzkách s rozvedenými ženami 45+: proč jsem pořád sám
Když jsem se před třemi lety rozváděl, byl jsem přesvědčený: maximálně za půl roku budu mít nový vztah.
Vlastní byt v Praze, stabilní práce, žádný alkohol ani divoké příběhy. Tehdy mi bylo osmačtyřicet a fakt jsem si naivně myslel, že s těmito trumfy zůstanu sám sotva chvíli.
Teď mi je jednaapadesát. A přesto večer opět odemykám dveře do prázdného bytu.
Ne že bych se nesnažil. Jen za tenhle měsíc jsem šel na devět schůzek. Všechny ženy ve věku mezi pětačtyřiceti a padesáti, všechny rozvedené, svéprávné, vědí, co chtějí od života tak to měly napsané v profilu.
Po těch devíti setkáních jsem si musel přiznat jednu hodně nepříjemnou věc: chyba není ve vzhledu, v letech, ani v tom, že ty lepší už jsou zabrané.
Problém je úplně jinde.
Schůzka č. 1: Žena-dotazník
Veronika, sedmačtyřicet, ekonomka. Na fotografii milá, upravená, žádné filtry, žádné kočičky a zlatíčka. Oslovila mě první, povídali jsme si lehce a bez zádrhelů.
Sešli jsme se v kavárně na Národní. Přesná jako hodinky, sedla si přímo naproti, objednala si zelený čaj bez cukru. Usmál jsem se:
Řekni mi něco o sobě, čemu se věnuješ?
Veronika se naprosto klidně vytasila s telefonem a povídá:
Abychom neztráceli čas, připravila jsem si soupis otázek. Potřebujeme rychle zjistit, jestli k sobě sedíme.
A otevřela poznámky.
První: společný rozpočet. Druhá: jsem ochotný převzít její hypotéku? Třetí: plánuju mít ještě děti? Čtvrtá: jak se stavím ke stěhování? Pátá: kolik peněz posílám svým dětem a jak často se vídám s bývalou ženou.
Poctivě jsem odpovídal. Ale cítil jsem se spíš jako kandidát na místo manžel než jako chlap na rande.
Když jsem se zeptal na její koníčky, mávla jen rukou:
Počkej, nech to být, nejdřív projdeme tohle. Je to důležité.
Za hodinu a půl zaklapla telefon, zdvořile poděkovala, kývla na rozloučenou a zmizela. Už nikdy žádná zpráva.
Asi jsem tím jejím sítem neprošel.
Schůzka č. 2: Život ve stínu exmanžela
Alžběta, osmačtyřicet, učitelka. Milá, laskavá, úsměv člověka, kterého život drtil, ale nezlomil. Domluvili jsme se na procházku v Riegrových sadech.
Rozhovor šel dobře, dokud jsem nezmínil, že mám rád filmy.
Můj bývalý nesnášel filmy, řekla obratem. Prý ztráta času a hloupost.
Později jsem sdělil, že rád vařím.
Můj ex si neuměl ani nalít čaj, všechno bylo ženská práce.
Jakmile jsem něco řekl, bývalý manžel stál neviditelně mezi námi.
Auto? Ten můj se bál sednout za volant. Byt? Do čtyřiceti bydlel u maminky. Dovolená? Nikdy jsme nikam nejezdili, byl skrblík.
Došlo mi, že pro ni nejsem skutečný člověk, spíš jen kulisa pro srovnání s minulostí.
Hledala ne partnera, ale přesný opak exmanžela. Kdo jsem já doopravdy, nebylo vůbec důležité.
Schůzka č. 3: Bývalý, co je pořád s námi
Adéla, devětačtyřicet, designérka. Krásná, stylová, cítíte z ní vkus: decentní šperky, zajímavá kabelka, příjemná vůně. V duchu jsem si oddychl dospělá žena jak má být.
Prvních půl hodiny jsme řešili práci, cestování, knížky. Říkal jsem si: Tohle je konečně opravdová diskuze.
Pak Adéla nečekaně utrousila:
I můj bývalý takhle mluvil. A pak zůstalo jen u řečí.
A bylo vymalováno.
Celé rande se změnilo na seriál Jak jsem žila s tím člověkem. Nevážil si jí, využíval ji, něco sliboval, nic neplnil. Každé mé slovo porovnávala s tím, co říkal on:
Vaříš rád? Můj prý taky vařil. Samozřejmě ani jednou.
Chceš cestovat? Můj ex taky chtěl. Na gauči, s ovladačem.
Snažil jsem se stočit řeč jinam k jejím projektům, městům, kde bydlela. Ale bývalý s námi seděl u stolu, akorát bez objednávky.
Co s takovým třetím ve vztahu?
Schůzka č. 4: Láska je luxus
Martina, padesát, účetní. Klidná, vyrovnaná, rovný tón. Potkali jsme se v kavárně u metra.
Zkoušel jsem si zlehka dělat legraci odpověď jen stručné Aha. Říkal jsem veselé historky jen pokývla, jak by odškrtávala v reportu.
Co tě baví? ptám se.
Práce.
A ve volném čase?
Volný čas skoro nemám.
Něco pro duši?
Uklízím doma.
Žádné emoce, žádná jiskra. Jako by uvnitř dávno přepla na úsporný režim.
Zkusil jsem se opatrně zeptat:
Proč hledáš vztah?
Martina ani na vteřinu neváhala:
Chci stabilitu. Aby byl někdo spolehlivý vedle mě.
A láska?
Jen pokrčila rameny, jak kdyby odehnala otravnou mušku:
V našem věku je láska luxus. Hlavně, že je pohodlí.
Díval jsem se na ni a bylo mi jasné, že nehledá člověka, ale přístřeší, stabilní skříň do života hlavně aby nevrzala.
A já pak nechci být skříň.
Schůzka č. 5: Žena-kontrolní seznam
Jitka, jednaapadesát, vedoucí oddělení. Jisté kroky, značková kabelka, přímý pohled. Restauraci si vybrala sama a nebyla to žádná levná hospoda.
Vzala si hned slovo:
Já nehledám žádné hry. Chci vážný vztah. Ty jsi na vážný vztah připravený, nebo si jen užíváš?
Cítil jsem se jak žák u přísné profesorky, ale i tak jsem rychle kývnul, že jsem připravený.
Jitka kývla a odříkávala:
Muž musí vydělávat minimálně tolik co já;
minimálně dvakrát ročně se mnou na dovolenou;
musí si vážit mé kariéry, nikdy mi neříkat, abych víc dělala doma;
musí být ochotný po třech měsících poznat moje dospělé děti;
musí přijmout mé kamarády, zvyky, životní rytmus.
Slovo musí padalo častěji než moje jméno.
Poslouchal jsem a nebylo v tom místě pro mě. Jen pozice muže, který odpovídá nárokům.
Ne partnerství, ne dialog. Smlouva s milionem podmínek.
Schůzka č. 6: Hledám tátu, ne muže
Radka, šestačtyřicet, projektová manažerka. Mladistvé oblečení, výrazné nehty, smích na celou kavárnu. Oproti předchozím schůzkám působila jako svěží vítr.
Ale za dvacet minut bylo jasné, že ta svěžest rychle přechází do požadavků na spasitele.
Umíš něco opravit? U mě se pořád něco rozbíjí, já tomu nerozumím.
Máš auto? Občas potřebuju odvoz.
Rozumíš penězům? Já nenávidím řešit daně, můžeš mě s tím zachránit?
Za každou větou bylo slyšet: Zařiď za mě. Vyřeš za mě. Postarej se.
Chápeš, řekla chybí mi pořádně silné mužské rameno. Někdo, kdo se postará, všechno vyřeší, vezme zodpovědnost na sebe. Já chci být jen slabá.
Opatrně jsem zkusil:
Ale jsi dospělá, nezávislá žena, máš práci, zvládáš sama spoustu věcí…
Tomu se tvářila dotčeně:
To je typicky mužská odpověď! Vy se o nás už nechcete starat.
Pro ni starat se znamenalo kompletní servis všeho. Ale já už nechci být tátou pro dospělou ženu.
Schůzka č. 7: Věčná oběť
Petra, šestačtyřicet, účetní. Tichá, nenápadná, uzavřená. Říkal jsem si: Aspoň tu nebudou požadavky ani kontrolní seznamy.
Prvních dvacet minut sotva odpovídala, pak se trochu rozpovídala a už to jelo.
Jak muž odešel k mladší, jak sama vychovávala děti, jak šetřila každý halíř, nikdo nepomohl, jak byla vyčerpaná, jak noci proplakala.
Příběh za příběhem jen bolest, nespravedlnost, zklamání.
Kvůli rodině jsem se obětovala! A stejně jsem zůstala sama.
Zničila jsem svou kariéru, jen aby on měl pohodu! A poděkování žádné.
Všechno jsem dala dětem, teď jim nestojím ani za telefonát.
Snažil jsem se ji podpořit, říct něco milého. Ale ona dialog nepotřebovala. Šlo jen o to, vypovídat se kohokoliv třeba i prvnímu, koho potkala na seznamce.
Na konci večera jsem byl psychicky vyždímaný, jako kdyby na mě svalili cizí kufry plné kamení.
Schůzka č. 8: Žena-kontrolorka
Eva, dvaapadesát, lékařka. Dochvilná, precizní, všechno tip ťop. Do kavárny přišla první, už měla vybrané místo v rohu.
Objednal jsem si cappuccino. Eva pohotově poznamenala:
Lepší by byl americano. Mléko v tomhle věku zatěžuje žaludek.
Zmínil jsem příhodu z práce, jak nám v úterý nešla aplikace.
Počkej, zastavila mě, před chvílí jsi říkal, že ta porada byla v pondělí. Něco nesedí.
Zmiňoval jsem, že někdy chodím spát až kolem jedné ráno.
To je špatně. V tvém věku je potřeba spát do jedenácti, jinak trpí nervy.
Každé mé slovo komentovala či opravila. Jakoby měla v hlavě tabulku pro každou činnost od kávy po spánek.
Jasně jsem si představil budoucnost: žena, která bude řídit, co jím, kdy jdu spát, s kým si volám i kam dám peníze.
Takový zdravý režim opravdu nechci.
Schůzka č. 9: Vím, co s tebou není v pořádku
Lenka, třiapadesát, psycholožka. Tajně jsem doufal, že konečně narazím na člověka, co chápe, jak pracují city a hranice.
Naděje mi vydržela asi čtvrthodinu.
Řekl jsem:
Mám rád ticho, moc nemusím hlučné společnosti.
Lenka hned:
Ty jsi introvert s únikovým typem připoutání.
Zmínil jsem rozvod před třemi lety.
Tři roky je dost. To znamená, že máš strach z blízkosti.
Objednal jsem si steak.
Typické, smála se, červené maso jako kompenzace vnitřní nejistoty.
Každou moji větu překládala na diagnózu. Připadal jsem si ne jako chlap, ale jako složitý případ ve studovně.
Na večer mi ještě napsala:
Jsi zajímavý, ale podle mě nejsi zralý na vědomý vztah.
Odepsal jsem:
Možná máš pravdu.
A zlobily mě vlastní pocity, že mi už ani nestojí za to odporovat. Už jsem unavený být jen klinickým případem.
A když jsem se večer vrátil z deváté schůzky, sedl si do kuchyně s hrnkem čaje a přehrával si v hlavě všechny ty rozhovory.
Najednou mi došlo: ani jedna z těch žen doopravdy nehledala člověka.
Jedna chtěla někoho, kdo projde testem. Jiná hledala dokonalý opak svého ex. Další potřebovala zdarma terapeuta, jiná přísného tátu, další pohodlnou skříň do bytu. Některou zajímal objekt, nad kterým má kontrolu, jinou jen zajímavý případ k analýze.
Každá měla svůj scénář. Každá nevyřešený příběh, který chtěla zavěsit na cizí ramena.
Ani jedné ale nechyběl skutečný muž i se všemi svými plusy a mínusy, se sny i s obavami.
Proč jsou samy a proč za to věk nemůže
Kamarádi říkají:
Tak nechoď za vrstevnicemi, zkus mladší. S mladšími je to jednodušší.
Upřímně? Nemyslím si, že by to bylo o věku.
Ano, většina z nás má po pětačtyřicítce za sebou rozvod, nemoci, dluhy, děti, zklamání. To je život.
Problémem není, že máme zavazadla.
Problémem je, že je nikdo nechce vybalit sám. Každý si přeje někoho, kdo přijde a všechno srovná: vyléčí, dokáže, vykompenzuje, utlumí.
A místo chci tě poznat zní z toho jen chci, abys mi zahojil staré jizvy.
A jsou my chlapi na tom lépe?
Nebudu tvrdit, že jenom ženy jdou do vztahů s kufry plnými zranění.
Ani já nepřicházím s čistým štítem. I já se bojím, že se mi nepovede druhé manželství, své tvrdohlavosti se nevzdám, své zvyky mám a se svými podivnostmi taky nejsem žádná výhra.
Jen chlapi ten batoh více skrývají. Neřešíme to tolik, nejsou z nás kontrolní seznamy nebo výslechy. Ale to neznamená, že žádný batoh nemáme.
Někdy mě napadá: možná problém není v tom, že jsme po pětačtyřicítce všichni roztřískaní, ale že neumíme být upřímní sami k sobě:
Jo, nejsem snadný. Ano, bolí to. Ano, mám co si zpracovat a je to moje odpovědnost.
Otázka pro ty, co už mají druhý (nebo další) manželství
Za uplynulý měsíc a devět schůzek jsem nenašel tu pravou. Ale poznal jsem tolik různých ženských příběhů a konečně trochu líp rozpoznávám i ty mužské v sobě.
Setkali jste se s podobnou zavazadlovou situací při randění po čtyřicítce?
Jste-li muž poznáváte v popisu své bývalé či současné partnerky? Jak jste to zvládl?
Jste-li žena vidíte v těch příbězích sebe, nebo své kamarádky? Opravdu chcete partnera nebo spíš záchranáře, tátu, soudce, publikum?
A hlavní otázka, co mi nedá spát: může člověk po pětačtyřiceti navázat nový vztah, když si poctivě přizná své šrámy a nenechá je na druhém?
Napište, jak to vidíte vy. Možná právě vaše zkušenost nám všem pomůže pochopit, co se s námi děje.
