Chodím s mužem, který má 54 let, už půldruhého roku. Říkal mi, jsi moje rodina. Když jsem skončila na tři týdny v nemocnici, ani jednou za mnou nepřijel.
Je mi čtyřicet osm, jemu padesát čtyři. Jmenuje se Václav a já jsem Libuše. Poznali jsme se přes internetovou seznamku. Začátek byl skoro pohádkový: první rande bylo v malé kavárně a už na třetí schůzce mi přivezl k narozeninám dort na objednávku. Bylo na něm napsáno: Libuši od člověka, který je moc rád, že ses narodila. Tehdy jsme se znali sotva tři týdny.
Václav působil jako člověk, který je velkorysý, ale dává to najevo spíš drobnostmi než okázalostí. Přinesl někdy květiny i jen tak. Navrhoval, že zajedeme mimo Prahu, když jsem potřebovala změnit prostředí. Jednou mi opravil kapající kohoutek v koupelně, jindy zaplatil menší opravy v bytě mojí mámy. Má vlastní dílnu na opravy elektrospotřebičů a žije sám.
Jsi moje rodina, Libuško, řekl mi asi po osmi měsících. Mám dospělého syna, bývalá žena žije dávno někde u Brna. Ty jsi teď to jediné, na čem mi záleží.
Věřila jsem mu. Jak nevěřit chlapovi, který nejen říká hezká slova, ale opravdu se chová láskyplně, vozí ti dorty a ochotně opravuje kohoutky u tebe doma?
Tři týdny ticha: Jak zní zrada bez jediné hádky
Když jsem skončila v nemocnici, první týden jsem necítila ani zklamání. Chápala jsem má vlastní dílnu, moc práce, pořád nové zakázky. Druhý týden jsem byla neklidná. Třetí týden už jsem věděla jistě on nepřijede.
Na pokoji ležela paní Marie, asi sedmdesátiletá. Každou sobotu jí nosil manžel kytici. Jednou se mě zeptala:
Libuško, a kdy přijde ten váš? Ještě jsem ho tu neviděla.
Má teď moc práce, odpověděla jsem tiše.
Podívala se na mě přes brýle a řekla pomalu:
Víš, práce máme každý dost, holka. Můj Pepík taky maká, ale vždy dojede přes celou Prahu, tři přestupy MHD, i když ho bolí záda protože prostě nemůže nepřijet. Rozumíš? Nemůže. Pokud chlap dokáže nepřijet, může časem i odejít.”
Tahle věta se mi vryla hluboko do paměti. Byla přesnější než všechny rady psychologů.
Ve středu mě propustili. Večer volal Václav.
Libuš, už tě pustili? Přijedu v sobotu, můžeme posedět.
V sobotu. Za tři dny. Sotva jsem opustila nemocnici po operaci, mluvil o setkání, jako bychom šli do kina.
Ne, Václave. Dnes.
Dorazil asi po dvou hodinách s kytičkou, ovocem a provinilým výrazem. Sedli jsme si do kuchyně. Šla jsem k věci:
Václave, proč jsi za mnou ani jednou nepřijel?
Libuško, vždyť jsem ti volal každý den!
Ano, volal jsi. Ale za tři týdny jsi nepřijel ani jednou. Měla jsem operaci, narkózu, švy, horečku téměř devětatřicet. Ležela jsem v nemocnici a čekala na tebe. Ty jsi večer zavolal a zeptal se: ,Jak se máš?
Chtěl jsem přijet, opravdu Ale byl jsem zavalený prací. Sešlo se mi to, kolega dal výpověď, vše bylo na mně. Neměl jsem čas.
Tři týdny? Ani hodina času za dvacet jedna dní? Nemocnice je do osmi otevřená, autem je to čtyřicet minut Jediná hodina z celé doby se nenašla?
Libuško, nevíš, v jakém stavu jsem byl. Opravdu jsem se o tebe bál. Ale nemohl jsem zavřít dílnu.
Nemohl, nebo nechtěl?
Odmlčel se. V té krátké pauze jsem si najednou uvědomila: pro Václava je dělat si starost a být vedle tebe něco úplně jiného. To první mu stačí ke spokojenosti. To druhé se nikdy nestalo.
Víš, Libuško, řekl nakonec tichým hlasem, já prostě neumím chodit do nemocnic. Sedět u postele, dívat se na kapačky a bledé tváře to nezvládám. Když mi maminka umřela v nemocnici, roky jsem nemohl žádnou kliniku ani vidět. Když jsi mi napsala, že jsi tam, chtěl jsem za tebou jet ale pokaždé, když jsem se přemluvil, stáhl se mi žaludek. Odkládal jsem to na zítra. A takhle plynuly dny.
A to byla právě ta věta, ze které běhá mráz po zádech. Ne, že by nechtěl. Ne, že by neměl čas. Ale já neumím být blízko, když je zle.
Václave, řekla jsem pomalu. Byl jsi se mnou, když bylo veselo. Kavárny, dorty, výlety za Prahu. Opravy, pomoc mamince. Když jsem byla zdravá, bezstarostná a vše běželo, jak má. Ale když bylo opravdu těžko zbyly jen telefonáty. A zatelefonovat není stejné jako přijet. Dělat si starosti není být přítomný.
Vím, že jsem tě zklamal.
Nepotřebuju slyšet, že jsi vinen. Ty jsi prostě takový. A to je možná horší než vina protože tohle se nedá napravit.
Cizí muž, kytice a rozhodnutí z nemocničního pokoje
Ten večer odešel. Seděla jsem v kuchyni, pila čaj a vzpomněla si na paní Marii a jejího Pepu tři přestupy tramvají, nemocná záda, kytice každou sobotu. Nikdy neříkal jsi moje rodina. Prostě přijel. Protože nebylo možné jinak.
Ale pro Václava to možné bylo. Dvacet jedna dní v kuse. V tom slově možné je shrnuto vše, co potřebuji vědět o našem vztahu.
Za týden napsal Václav dlouhou zprávu. Omlouval se, sliboval, že se změní, znovu psal, že mě má moc rád a že ho ovládnul strach. Dočetla jsem až do konce, ale necítila jsem vůbec žádné hřejivé pocity.
Slova bez činů jsou jako krásné tapety bez stěn můžete si je obdivovat, ale bydlet v nich nejde.
Neodpověděla jsem. Ne z trucu nebo zloby ale protože jsem to konečně pochopila. Potřebuji muže, pro kterého není možné nepřijet. Ne toho, komu stačí zavolat. Chci, aby někdo přišel do nemocnice s taškou pomerančů, ne jen ve stejný čas zavolal. Potřebuji člověka, který umí být skutečně vedle, protože jinak prostě nemůže.
Jizva se pomalu hojí. Máma říká, že teď vypadám dokonce lépe než před operací. Možná proto, že jsem se nezbavila jen zbytečností v břiše.
A přesto bych se chtěla zeptat na otázku, která trápí mnoho žen.
Ženy zažily jste někdy to, že vás muž utěšoval na dálku? Telefonoval, psal zprávy, ale když bylo zle, nepřijel? Dokázaly jste to odpustit, nebo jste odešly?
Muži buďte upřímní: jste ti, kterým nejde nepřijet? Nebo ti, co raději zavolají, než by nasedli do auta?
Neumím být blízko, když je zle je to výmluva? Nebo konec vztahu?
