Když mi bylo jednaapadesát, nastěhovala jsem se k pětapadesátiletému vdovci. Všechno vypadalo opravdu skvostně, až do chvíle, kdy mého vnuka skolila nemoc.
Václav se v mém životě objevil v březnu. Bylo to v tom typicky nepříjemném období, kdy zima nechce ustoupit jaru: mokrý sníh, čvachtanice pod nohama, šedé nebe bez života. Stála jsem tehdy u pokladny v Albertu a nervózně prohledávala kabelku, abych vylovila věrnostní kartičku. Fronta za mnou už začínala těžce povzdychávat, lidé přešlapovali z nohy na nohu a jeden pán si zřetelně nahlas prohlížel hodinky.
Václav stál druhý v pořadí a klidně pronesl:
Nespěchejte, to je v pořádku, paní.
Jenom to řekl. Bez podráždění, bez toho tichého odsouzení, jaké dnes v takových chvílích slýcháte.
Otočila jsem se. Muž kolem pětapadesáti, tmavý kabát, běžný, ničím zvláštní obličej. Ale úsměv živý, opravdový, ne žádná póza.
Dali jsme se do řeči až před obchodem. Zjistila jsem, že bydlíme v sousedních domech. On byl vdovec už tři roky, já rozvedená osm let.
Za týden mě pozval na výstavu ve Starém Městě.
Když jsem to vyprávěla kamarádce Boženě, hned spustila:
Má bydlení?
Božena je člověk velmi praktický, jak sama říká, realistka.
Václav opravdu měl byt. A auto. A práci něco kolem stavebnictví, ale upřímně jsem tehdy neřešila podrobnosti. Připadalo mi to vedlejší. Na Václavovi bylo nejdůležitější, že uměl opravdu naslouchat. Ne jen předstírat zájem, ale skutečně poslouchal.
Pamatoval si drobnosti.
Jednou jsem letmo zmínila, že mám raději višňový koláč než jablečný. Pro mě je to zásadní: jablečný je takový fádní, ale višňový, to je jiné. Řekla jsem to jen tak mimochodem, jednou.
Na příští setkání přinesl právě višňový koláč. Koupil ho v pekárně na Smetanově v té, o které jsem se jen letmo zmínila.
To mě opravdu dostalo. Právě takové věci srdce otevřou i zamknou.
V květnu navrhl, abychom bydleli spolu.
Scházeli jsme se pouze dva měsíce. Ani jsem nestihla zjistit, zda mi voní.
Libuško, už nám není dvacet, řekl vážně. Nemá cenu to natahovat.
Musela jsem mu dát za pravdu. Přikývla jsem. Pak cestou domů jsem přemýšlela: není to příliš unáhlené? Dva měsíce jsou tak málo.
Ale stejně jsem mu večer zavolala a řekla:
Dobrá, zkusíme to.
Nastěhoval se ke mně. Ve svém bytě měl zrovna někoho z rodiny, vyhazovat je nechtěl teprve se zabydleli. Nehádala jsem se. Měla jsem velký třípokojový byt, místa dost.
První dva týdny to byla rájová idyla. V neděli Václav vařil. Dělal to s takovým klidem a zaujetím, že jsem poprvé viděla muže, který se v kuchyni nezlobí, ale opravdu ho to baví.
Jeho boršč byl lepší než můj, uznávám bez výhrad.
Pak ale začaly drobnosti.
Nejdřív mu zhruba v deset večer zavolal syn. Václav odešel do kuchyně a byl pryč skoro půl hodiny. Vrátil se trochu napjatý a poprosil mě o menší půjčku do příštího týdne Davidovi selhalo auto.
Byla to malá částka, tak jsem se o tom nebavila.
Za týden přišel David znovu. Zase peníze. Tentokrát kvůli něčemu jinému.
Začala jsem si toho prostě všímat.
Moje dcera Kateřina žije v Kolíně. Jezdí za mnou asi jednou za měsíc a přiváží vnuka, Matyáše. Je mu šest, říká mi babi Líbí a trvá na tom, že lívance musí mít dírky, jinak nejsou správné.
Když přijeli poprvé po Václavově nastěhování, byl doma.
Matyáš se okamžitě vydal poznávat nového dědu. Nebojí se lidí zdědil to po Katce. Sedl si k Václavovi na gauč a začal mu ukazovat autíčka.
Václav se na něj díval… zvláštně. Ne drsně, ne ledově. Spíš jako by to byl kus nábytku, který se tu náhodou ocitl a stejně za chvíli zmizí.
Katka se mě později potichu v kuchyni zeptala:
Mami, má on vůbec rád děti?
Řekla jsem:
Asi není zvyklý. David už je dospělý.
Katka jen přikývla. Je velmi slušná.
Pravý zlom nastal v červenci.
Matyáš onemocněl. Nic vážného, obyčejné nachlazení s horečkou. Katka mi do telefonu téměř plakala; sama ulehla a její muž byl zrovna na služební cestě.
Mami, můžeš přijít? prosila.
Byla jsem sbalená za čtvrt hodiny. S Václavem jsme měli na večer rezervaci do restaurace u řeky, kam dlouho chtěl.
Řekla jsem mu:
Katka to nezvládá, Matyáš je nemocný, musím k nim.
Podíval se na mě, ne rozzlobeně, spíš překvapeně, jako bych řekla něco nepočitatelného.
To tam nikdo jiný nemůže? optal se.
Nemůže.
Tak zavolají doktora, zvládnou to.
Už jsem si oblékala kabát a hledala klíče.
Libuško, já mám ten stůl rezervovaný.
Tak to odvolej nebo jdi sám.
A odešla jsem.
U Katky jsem byla tři dny. Matyáš se uzdravoval krok za krokem; horečka ustoupila, zase snědl pár lžic polévky, a nakonec už zase běhal po pohovce a loudil pohádky. Vařila jsem mu kompot ze sušených švestek říká mu hnědý čaj a zbožňuje ho.
Za celou tu dobu mi Václav napsal jen jednou: Jak je?
Odpověděla jsem: Lepší to je, zotavuje se.
Pak už nic.
Když jsem se vrátila domů, Václav byl doma. Přijal mě klidně políbil mě, zajímal se, jestli je Matyáš v pořádku. Všechno slušné, korektní, jako by se vlastně nic nestalo.
Večer jsme pili na kuchyni čaj. Tehdy prohlásil:
Libuško, chápu, že je pro tebe vnouček důležitý. Ale měli bychom mít i svůj vlastní čas, vždyť jsme spolu teprve začali.
Dívala jsem se na něj a přemýšlela, co tím chce říct. Měla jsem tam nejet? Nechat dítě bez pomoci?
Neptala jsem se, jen mlčela.
Pak jsem si začala vzpomínat na různé věci.
Třeba, že nikdy nenabídl: Pojedu s tebou, pomůžu. Nikdy. Ani když šlo o Katku, ani když moje maminka je jí dvaaosmdesát potřebovala pomoc.
Vždy jsem musela sama. On býval zaneprázdněný či unavený.
Ale když volal David, bylo vše jiné. Jednou zavolal v jedenáct večer a chtěl odvézt na druhý konec Prahy. Václav jen popadl bundu a jel. Bez řečí.
Nežárlím na jeho syna, opravdu ne. Je to jeho dítě, chápu to.
Ale najednou se mi v hlavě vybavil náš první větší rozhovor. Seděli jsme v kavárně. Václav mi vyprávěl, jak mu bylo prázdno po smrti ženy.
Tehdy řekl:
Chci zase cítit, že mám vedle sebe člověka. Opravdového člověka.
Tenkrát jsem si pomyslela: Tohle je ono.
Později mi došlo, že nemluvil o vzájemnosti. Chtěl někoho vedle sebe. Jen a jen vedle sebe.
Konečný rozhovor přišel v srpnu. Začala jsem ho sama.
Václave, potřebuju vědět, je pro tebe Katka cizí člověk?
Podíval se překvapeně.
Proč cizí? Normální ženská. Chovám se k ní slušně, ne?
A Matyáš?
Dítě jako dítě.
Když byl nemocný, řekl jsi: To tam nikdo jiný není.
Václav ztěžka odložil hrnek.
Libuško, nejsem Nejsem povinen To je tvoje rodina. Nemám nic proti tomu, když přijedou, ale nemohu předstírat, že jsou i mojí rodinou. Jsme spolu jen čtyři měsíce.
Pomalinku jsem přikývla.
Ale David je tvoje rodina?
David je můj syn.
To chápu.
Zvedla jsem se, umyla hrnek a dala ho okapat.
Víš, Václave, myslím, že jsem tvá slova na začátku špatně pochopila. Chtěl jsi, aby vedle tebe byl člověk. Myslela jsem, že je to o dvou. Ale bylo to jen o tobě.
Neřekl nic.
Šla jsem do ložnice. Nešel za mnou.
Za dva týdny se odstěhoval. Všechno klidně, beze scén jsme dospělí, jak také rád říkával. Pečlivě si sbalil své věci, vzal i svůj hrnek s jelenem.
Před odchodem řekl:
Jsi dobrá žena, Libuško. Jen se na život díváme každý jinak.
Souhlasila jsem.
Později se mě Božena ptala:
Nelituješ?
Chvíli jsem přemýšlela a zeptala se:
Čeho přesně?
No že jste spolu začali tak rychle bydlet.
Ne, odvětila jsem. Radši pochopit za čtyři měsíce, než za čtyři roky.
Božena přikývla. Je praktická, vždycky byla.
Minulý týden přijel Matyáš. Seděl v kuchyni, jedl moje lívance s dírkami a vyprávěl mi nekonečný příběh o paní učitelce ve školce. Byla v tom nějaká želva, ale zápletka byla tak zamotaná, že jsem vlastně nepochopila, co se stalo.
Poslouchala jsem ho a napadlo mě: tohle je být opravdu spolu. Tohle je skutečné vedle sebe.