Hospoda byla zalitá světlem, teplem a hučela zvláštní aktivitou jako pomatený úl. Červené koženkové boxy lemovaly stěny, kontrastovaly s podlahou, jež v šachovnicových vzorech třpytila pod zářivým světlem lamp. Hrníčky od kávy tichounce cvendraly a tlumené hlasy mísily slova s kapkami melancholie, jako by všichni čekali, že se stane něco podivného a snad i kouzelného. Všechno působilo známě, přesto trochu mimo skutečnost.
U prostředního stolu, jehož síla byla ukrytá pod chromovým okrajem, seděl sám unavený muž. Jeho kabát byl ušmudlaný, ošoupaný tisíci doteky, vlasy mu trčely na všechny strany, oči měl duté, hlubší než propast mezi dvěma sny, vyprahlé hladem i únavou. Ostatní hosté dělali, že ho nevidí. Ale dívka ve stejnokroji servírky Anežka, to jméno by nemohlo patřit nikomu jinému ho viděla.
Opatrně se přikradla k jeho stolu, v rukou talíř jak polární září do zimy, na něm klobása ponořená v čerstvě upečeném rohlíku, teplá a vonící po siné hořčici. Její černobílá uniforma žehlila pohledy všech, ale její tvář zůstávala jemná, vtkaná laskavostí do kulatých tváří a šíje. Položila mu jídlo před oči, jako by nabízela poklad.
Tady to máte, pane, šeptla s nepatrným úsměvem, co v sobě nesl celou Prahu ve sněhu. Doufám, že Vám bude chutnat.
Na okamžik se muž na tu klobásu jen díval. Pak zvedl pohled k servírce: ve vzdálených očích světélkovala vděčnost, která byla hlubší i než hlad něčím mezi překvapením a nevírou, že v tento okamžik se k němu někdo zachoval jako k člověku.
Děkuji, zašeptal sotva slyšitelně, jako když déšť hladí parapet.
Anežka s úklonou ustoupila o krok, ztracená mezi sny, které voní po kafi. Dřív než muž sáhl po talíři, něco zvukového roztrhlo prostor židle se zadrhla o dlaždice se syčením jako had.
Všichni se otočili. Zkroušený, s tváří zkřivenou hněvem jako sobotní bouřka, kráčel napříč hospodou vedoucí směrem k nim, ostré sako černější než prosincová noc.
Co to tu je? zavrčel.
Anežka ztuhla, hosté se stáhli hlouběji do stínů svých boxů. Ubožák uprostřed stáhl ruku zpět, jakoby se pod stolem propadala zem. Vedoucí mrštil pohledem plným odporu, a pak prudce strhl talíř ze stolu porcelán se roztříštil na černobílé dlaždici, klobása se rozkutálela jako podivná pohádka o ztracené večeři. Lokalita se ponořila do absolutního ticha, kde i světla blikala nervózně.
Anežka si zakryla ústa dlaní, oči navlhlé pobouřením. Muž však zůstával bez hnutí, jen se díval na rozházené drobky a mastný stín snu. Pak vedoucí řekl, s ukazovákem jako šipkou hanby: Takovej póvl si nezaslouží jíst!
Slova zapadla do dusného ticha. Anežka vypadal snad ještě menší, hosté mlčeli, všichni jako by byli vyleptáni podivným studem. A až pak se muž velmi pomalu postavil, najednou větší, než byl. Nikdo si nevšiml, že se nezměnil v oblečení ani v obličeji jen postoj, pohled, brada, co se zvedla beze strachu.
V očích měl ticho, které rozkrajuje led. Jeho hlas byl najednou pevný, nízký, jistý: Jsem majitel.
Vedoucí ztratil barvu i řeč, Anežka nevěřícně hleděla, prsty přimrzlé k ústům. Majitel vykročil blíž. Pohledem klouzl z vedoucího na Anežku a řekl, hlasem, v němž zněl řád i zalíbení v lidskosti:
Vy máte padáka a ty
Hospoda byla zalitá světlem, teplem a stejně podivně rušná, jako by se v té chvíli zlomil čas mezi snem a Prahou, mezi nocí a ránem, mezi zlým a laskavým.