Hele, sedím na kuchyňské židli tak, jak jsem to dělal celé poslední tři měsíce. V bytě číslo 48 na Smetanově ulici je uklizeno, až to trochu děsí. Všechno voní čistotou, až je tu prázdno. Všude ticho, až to leze na nervy.
Tři měsíce zpátky totiž odjela Lucie. Sbalila kufry, fíkus z obýváku a, co bylo nejhorší, i desetiletého Matěje a šestiletou Bětušku. Na začátku jsem si říkal, že to je vlastně svoboda žádné pohádky, o které by se člověk přerazil vleže na gauči, žádné lego pod nohama a k večeři knedlíky přímo z hrnce.
Jenže po týdnu ta svoboda byla spíš vakuum. Uvědomil jsem si, jak moc jsem za ty roky zlenivěl doma. Pořádně jsem nevěděl, kde co je, co kdo rád jí, jak všechno funguje. A vůbec nejhorší byly pátky večer.
Tati, jsme tady! Rázem se dveřmi přiřítila Bětka, voněla ulicí a dětským šamponem a já se snažil ji obejmout tak, aby ji neutopil v tom všem tichu. Za ní vešel Matěj, sluchátka na uších, jen letmý pohled, jestli je všecko v pořádku.
Nazdar, bando, pojďte dál. Připravil jsem se, fakt! Trochu jsem marně doufal, že když budu nejlepším hostitelem, budou chtít zůstat napořád. Koupil jsem nejlepší teflonovou pánev a na internetu vyhrabal recept na palačinky.
Ráno v sobotu Matěj přijde do kuchyně, rozespalý, a hned z něj vypadne: Co bude k snídani?
Palačinky! zahlásím vesele, i když mi těsto ne a ne se spojit a tvoří hrudky jak blázen. S malinovou marmeládou, jak máte rádi.
Bětka se ke mně tulí: Jako od mámy?
Na chvíli ztuhnu.
Lepší než od mámy, uvidíš!
Za půl hodiny je kuchyň jak po výbuchu mouka na čele, po podlaze, dokonce i na lustru. První palačinka je roztrhaný kus šedého těsta, druhá připečená, třetí… no, těžko říct, co to mělo být.
Jsem naštvaný na tu pánev, sporák i sám na sebe. Chce se mi křičet, proč je to sakra tak těžké, ale koukám na ty dvě očekávající tváře.
Už to bude, zavrčím, utřu pot z čela.
Když jsem konečně doplnil talíř hromádkou zlatavých palačinek sice ne úplně kulatých a s připálenými kraji, ale voněly jako dětství postavím na stůl i tu marmeládu a čekám, co se bude dít.
Bětka ochutná, přivře oči.
Mňam, tati. Fakt moc dobrý.
Matěj ani nesundá sluchátka, ale sežere tři naráz. Vydechnu. Najednou cítím, že nám to zase začíná klapat. Jako by ta propast mezi námi byla zacelená palačinkovým těstem.
Nedělní večery jsou nejtěžší. To na chvíli kraťounká radost z návštěvy přechází do tiché smutné rozlučky.
Sedíme v obýváku. Koupil jsem herní konzoli, na kterou Matěj půl roku šetřil a snil.
Hele, jak ti jde ta hra? Zabils už bosse? přisednu k němu.
Jo, díky, tati. Je to fakt super.
Bětko, nechceš pohádku na dobrou noc? natáhnu ruku ke knížce.
Ona ale hledí na tenisky u dveří.
Tati, a kdy přijede máma?
Za hodinu, beruško. Je ti tady špatně? Máme novou konzoli, palačinky, zmrzlinu… Zítra můžeme i do zoo, když ještě zůstanete.
V tom Matěj odloží ovladač. V pokoji je najednou ticho, že by slyšel spadnout špendlík.
Tati, bylo tu fakt dobrý. Konzole je parádní a hodně ses snažil, to vidíme.
Usměju se, ale někde vevnitř mě to zamrzí.
Takže se vám to u mě líbí?
Malá Bětka ke mně přiběhne a přitulí se mi k zarostlé tváři.
Ty vaříš dobrý, tati, ale u mámy je doma a teplo.
Ta její slova mě přejedou jako vlak. Rozhlédnu se po bytě moderní nábytek, chrom, nově vymalováno. Všechno je tipťop, ale stejně tu něco schází.
Jak to myslíš, Bětulko? Vždyť máte svoje pokoje, hračky…
Matěj na mě pohlédne už nemá dětský pohled, v očích má smutnou pravdu.
Tati, domov je tam, kde každej ví, čí jsou ponožky. Kde na ledničce visí moje staré obrázky, co sis nikdy nevšim. Pamatuješ, jak jsem přines první diplom ze školy za robotiku?
Chci říct jasně, ale mlčím. Nepamatuju. V té době jsem byl nejspíš na poradě, nebo prostě unavenej.
Máma ví, že mám alergii na aviváž, pokračuje Matěj. A tys včera nevěděl, do jaký chodím třídy. Jsi… jsi tu jako host, co se chce zalíbit. Naučíš se recept na palačinky za den, ale nás ses za deset let nenaučil.
Přikryl jsem si obličej rukama. Je to pravda. Celý roky jsem stavěl základy, nosil domů peníze, ale nikdy jsem doma vlastně nebyl. Byl jsem spíš bankomat. Stín, co večer probíhá ke spaní.
Neprohrál jsem s Lucií. Prohrál jsem sám se sebou. Myslel jsem, že rodina se má automaticky. Ale rodina se musí poctivě dělat, každý den.
Zazvoní zvonek. Lucie přijela pro děti.
Zvednu se, připadám si starší o deset let. Pomůžu Bětce s bundou, Matějovi podám batoh.
Díky za palačinky, tati, dá mi pusu na nos.
Čau tati, Matěj mi na vteřinu položí ruku na rameno. Ta konzole je fakt pecka.
Lucie jen stojí mezi dveřmi, vidí mouku na tričku, upřímnou únavu v očích.
Martine, jsi v pohodě? zeptá se tiše.
Přikývnu, polknu knedlík v krku: Hele, Lucko… Bětka říkala, že u mě není domov. Má pravdu.
Nevkládá mi do řeči, nechává mě mluvit.
Chci chodit. Pokud to půjde. Ne je brát na víkend do tohohle muzea. Chci Matějovi pomoct s projektem. Opravdu. A Bětka má ve čtvrtek besídku ve školce… přijdu. Můžu?
Usměje se.
Budeme rádi, Martine.
Dveře se zavřou. Jsem sám. Dnes ale nezapínám televizi.
Jdu do předsíně a v šanonu najdu Matějův starý, pomačkaný obrázek auta a tří panáčků. Kdysi jsem ho šoupnul mezi papíry. Dnes ho přicvaknu magnetem na lednici. Tam, kam patří.
Najdu Matějův kontakt v mobilu.
Mates, koukal jsem na tvoje rozvrh na robotiku. Ve středu mám volno, nechceš zajet do toho ateliéru, co ses o něm bavil? Bez palačinek a bez her. Jenom tak.
Odpověděl do minuty: Jasný, tati. Těším se.
Dívám se na ruce, na svůj odraz. Domov se nepostaví za víkend. Ale dnes jsem položil první, opravdový kámen.
Jdu do kuchyně umývat nádobí ne proto, že musím, ale proto, že v tomhle domově, který teprve stavím, nechci špínu z minulosti. Teď už vím: aby děti chtěly zůstat, nesmím smažit jako máma, ale prostě být tátou. Každý den. Bez návodu.