Deník, 12. června
Naše svatba měla být nejšťastnějším dnem v mém životě. Stála mě statisíce korun, pronajal jsem luxusní restauraci v centru Prahy a pozvali jsme elitu známé podnikatele, rodinu, dávné přátele. Všechno zářilo zlatem, vše bylo perfektní… až na něco, co mě v jeden okamžik udeřilo do srdce.
Seděl jsem vedle své nastávající, Terezy. Byla nádherná, ověšená šperky, šaty měla navržené známou českou návrhářkou. Zvenčí dokonalý obrázek. Ale jakmile fotograf odešel, Tereza se ke mně naklonila a chladně řekla:
Podívej se na ni. To její staré šedé šaty mi kazí všechny fotky. Řekni fotografovi, ať ji vystřihne, nebo ať si sedne někam dozadu, ať ji není vidět.
Sledoval jsem její pohled ke středu sálu. Tam seděla moje maminka, paní Libuše. Skromná žena, ruce unavené léty práce, pohupovala nervózně nohou pod stolem, ale v očích jí svítila radost a hrdost na mě. Bylo vidět, že tady mezi záplavou luxusu cítí nesvůj, ale snažila se kvůli mně usmívat.
V ten moment mi srdce vynechalo. Podíval jsem se na svůj dokonale padnoucí oblek a na její prsty bez prstýnků.
Prodala svoje jediné zlaté prstýnky, aby mi zaplatila tento oblek, vysoukal jsem ze sebe. Hlas se mi třásl.
Tereza protočila oči a řekla posměšně: No a co? To mi nebude kazit estetiku svatby. Zařiď to. To hned.
Něco se ve mně zlomilo. Pomalu jsem se od ní odsunul, sundal jsem z klopy drahou korsáž a položil ji před ni na stůl.
Řeším to, řekl jsem tiše, ale rozhodně.
Vstal jsem a prošel ztichlým sálem, všichni hosté přestali mluvit a otočili se na mě. Tereza zůstala překvapeně sedět, čekala, že půjdu udělat pořádek.
Ale já jsem poklekl před svojí mamkou, políbil jsem ji na ruce a nahlas řekl, aby to slyšel celý sál: Mami, odpusť mi. Pojďme pryč. Nemusíš být tam, kde lidé nectí tvoji lásku.
Pomohl jsem jí vstát, vzal jsem ji pod paží a zamířili jsme ke dveřím.
Za námi se ozvalo hysterické: Marku! Kam jdeš?! Vrať se! Tereza byla rudá vzteky a studem, celý sál byl jak oněmělý.
Otočil jsem se a řekl: Víš, Terezo, máš pravdu. Na estetice záleží. Ale pro mě nemá místo v životě někdo, kdo má tak ošklivou duši. Žádná svatba nebude.
Odešli jsme do pražské noci. Ztratil jsem ženu, ale získal jsem zpět čest. A svou maminku jsem si podržel.
Co myslíte udělal jsem správně? Napište mi svůj názor.