Jana ležela v posteli už několik dní, nebyla schopná vstát. Nic ji nebolelo, jen se jí zatočila hlava, neměla sílu, a ani se jí nechtělo zvednout.
Proč vůbec? pomyslela si Jana, všechno, co jsem měla udělat v životě, jsem už udělala: děti jsem vypiplala, rodiče jsem doprovodila na jejich cestě poslední A teď mi připadá, že už vlastně nejsem potřebná. Roky utekly rychle a nenápadně.
Nic ji nebavilo. Jana se rozhlédla po pokoji: tu a tam se od stropu spouštěly nitky pavučin. Její pohled padl na okno, za kterým byl kdysi zeleninový záhonek, dnes už spíš pole plné plevele. Začalo svítat, Jana zavřela oči a usnula.
Ve snu spatřila maminku. Jana byla překvapená maminku ve snu neviděla už tři roky, naposledy hned po pohřbu. Matka se na ni něžně usmívala, chtěla ji obejmout a pohladit ji po hlavě, jak to dělávala za života, ale něco jim v tom bránilo.
Moje milovaná Janičko, promluvila maminka, zítra už bude tvůj poslední den
Janu jakoby něco ze snu vyhodilo. Vyskočila z postele, třásla se.
Jak poslední? Už je konec? Proč tak brzy? vykřikla, ani nevěděla na koho.
Představila si, jak leží tady na té posteli, život vyprchal, děti a příbuzní přijedou V domě nepořádek, zahrada zarostlá, není co nabídnout k jídlu. Jana začala pobíhat po domě, nevěděla, s čím začít.
Vběhla do kuchyně, rychle zadělala těsto: Do večera nakyne, napeču koláče. Jestli se toho dožiju
Nabrala vodu do lavoru, vzala hadr a vytřela prach z každého koutu. Uklizena byla každá věc. Vzala se za podlahu.
Tak a je pořádek! vydechla s uspokojením.
Zahrada. Jana běhala po záhonku jako posedlá, nevnímala ani hlad, ani únavu. V hlavě jí znělo jen: Poslední den! Poslední den!
Teprve když neudržitelná únava v nohách dozněla s poslední vytrhanou kopřivou, ztěžka usedla.
Měla bych si odpočinout. Ne, později, později…
Vzpomněla si na těsto a vběhla do domu.
Brzy už na stole voněly buchty.
No vida, zítra děti přijedou, dají si čaj s koláčem, vzpomenou na maminku, řekla si se slzami v očích. Ochutnám Bože, ty jsou křehké jak pápěří!
Jana seděla u okna a zamyšleně hleděla ven.
Jak je ten život na světě přece krásný!
Nu což, není čas váhat, je třeba se připravit na poslední cestu.
Jana probrala své šaty, vybírala, co si oblékne na tu chvíli. Vybrala si nové modré šaty, které ještě nikdy nikde neměla.
Přistoupila k zrcadlu, učesala si vlasy a lehce se nalíčila. Oblékla si šaty, prohlédla se a nemohla se neobdivovat.
To je krása! Spíš by mě měli vyprovodit k oltáři, ne do rakve!
Ale osudu se člověk neubrání Lehla si umírat. Jenže nestihla to. Z venku bylo slyšet auto, které zastavilo u jejího domku. Zazvonilo.
Asi k sousedům, pomyslela si Jana, tam chodívají často.
Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, pak znovu.
Že by děti? šla k oknu. Cizí auto.
No teda, to je fáro! pomyslela si Jana, kdo pak asi zabloudil? Šla ke dveřím. Otevřela. Na prahu stál muž, na první pohled sympatický a upravený. Oblečený jak na svatbu, blesklo Janě hlavou.
Jste Jana? zeptal se.
Ano
Já jsem k vám. Omlouvám se, že jdu tak pozdě, zdržel jsem se cestou
Přejete si něco? nechápala Jana.
Ano, řekl trochu rozpačitě muž.
Tak jste asi spletl dům.
Ne, ne, jsem u vás správně. Omlouvám se, že jdu nečekaně.
Vážně je pozdě. Copak potřebujete?
Vím, že je pozdě, odpusťte, neodhadl jsem čas, přijel jsem z daleka a ještě jsem trochu bloudil.
Když z Janiných očí cítil rozpaky, pokračoval:
Já jsem Tomáš. Chtěl bych se s vámi poznat.
(Janě hlavou blesklo: To jsem měla dneska úplně jiné plány.)
Odkud mě znáte? zeptala se ho podezřívavě.
Psal jsem vám na Skypu, ale jste tam málokdy, tak jsem vás vypátral raději se neptejte, pak povím. Rozhodl jsem se přijet.
Co si s tebou počnu? pomyslela si Jana.
Tomáši, promiňte mi, už dlouho se s nikým neseznamuji a nechci už nic měnit. Bude lepší, když pojedete domů.
Asi máte pravdu, měl jsem nejdřív zavolat. Na shledanou, Jano.
Muž šel rychle ke svému autu, na půli cesty se otočil a podal Janě krabičku drahých pralinek.
Odpusťte, že jsem vás zdržel.
A opět odešel ke svému autu.
Janu přepadl zvláštní pocit, najednou jí ho bylo líto, vždyť jel celý den, snad má hlad.
Tomáši, posečkejte! Aspoň na čaj vás pozvu.
Tomáš se rozjasnil, vrátil se ke dveřím.
Rád, Jano.
Vešli do domu.
Umýt ruce, ručník je támhle, ukázala Jana.
Nalila čaj, položila na stůl koláče.
Nedal byste si něco k jídlu? nabídla.
To bych docela rád.
Samozřejmě, jen si dejte.
Jana zjistila, že má chuť sama jíst. Rychle prostřela, měla dost napečeno.
Dobrou chuť, popřáli si oba naráz a rozesmáli se.
Poprvé po dlouhé době jedla Jana s chutí. S tímto zcela neznámým mužem se jí udělalo na duši nečekaně klidno a lehce. Tomáš byl výborným společníkem, za hodinu měla pocit, jako by ho znala odjakživa.
Jano, kdybyste něco potřebovala, stačí říct. Rád pomůžu.
Jana se podívala na jeho upravené šaty a usmála se.
Pomoc? To by se šiklo, opravdu. Stodola se sesypává, plot je k ničemu
Tomáš se zamyslel:
Jano, já to zařídím, fakt, udělám všechno.
Začal se balit k odchodu.
Děkuju vám vlastně tobě bylo to moc milé. Nezvu vás na noc, to by nebylo vhodné. Na shledanou, Tomáši.
Na shledanou, Jano, šťastnou cestu domů!
Jana uklidila, chvíli si poseděla, pak šla do postele spíš v duchu umírat.
Únava ji brzy uspala vždyť celý den byla v jednom kole.
Dcerko, proč jsi utekla včera, nenaslouchalas až do konce? maminka na ni zdánlivě čekala ve snu, dneska byl poslední den tvé samoty. Víme, jak ti bylo samotné těžko, proto jsme ti seslali anděla. Neodháněj ho, ochraňuj ho, má Jano, jako oko v hlavě.
Koho mám chránit, maminko? Váš anděl už utekl, práce ho vystrašila.
Matka ji pokřižovala a zmizela ve světle.
Za rozbřesku Janu probudil hluk auta. Podívala se z okna a spatřila náklaďák plný stavebního materiálu, který zastavil u jejího plotu, potom dorazil další. Dělníci začali vykládat prkna.
Co to je? Nic jsem neobjednala!
Chtěla vyběhnout ven a vykřiknout, ať to hned odvezou, ale spatřila Tomáše, jak ukazuje, kam co složit.
Když bylo hotovo, auta odjela.
Jana vyšla ven.
No páni! Tímhle by šel postavit celý dům!
Kolem poledne přijel další vůz, tentokrát s tabulemi plechu, a dalšími věcmi
Ale to je materiál na plot! pochopila, takovou dodávku měla i sousedka. Jana vždycky obdivovala její nový plot.
Dělníci se dali do práce. Mezi nimi poznala Tomáše, který nejen řídil, ale i sám se chopil nářadí.
Jana vyšla ven.
Tomáši, proč to děláte? pokusila se odporovat.
Janinko, nebojte, všechno bude v pořádku, běžte dovnitř, dnes je chladno.
Jana měla pocit, že už ničemu nerozumí. Život ji naučil nevěřit mužům dva jich znala, ale s žádným jí nebylo souzeno. Na všechno si zvykla být sama, nikdo se o ni nestaral. Teď nevěděla, co s tím dělat.
Mezitím práce šla rychle kupředu, za pár dní stál nový plot, nová kůlna, podlaha v domě byla vyměněná, kamna opravená. Ale Jana pořád Tomáši nedůvěřovala.
Co asi doopravdy chce? Měla bych nabídnout peníze?
Jenomže Jana tolik peněz neměla.
Dám, co mám, zbytek později
Když Tomáš, unavený, ale spokojený přišel dovnitř, Jana řekla:
Tomáši, moc vám děkuju, ani nechápu, proč to všechno děláte?
Ale, Jano, přestaňte, není o čem mluvit.
Jana mu podala pár bankovek ve stokorunách.
Vemte to. Není toho mnoho, ale zbytek doplatím.
Prosím vás, Jano! Vážně? Nemusíte!
Vemte to, za práci se platí.
Tomáš odešel. Po chvíli zvenčí zaslechla hukot auta.
Vyšla před dům. Tomáš odjel. Nevrátil se druhý den, ani třetí, ani za týden
Jana nevěděla, co si počít. V srdci měla hlubokou bolest. Nemohla na nic myslet byla zamilovaná jako mladice.
Proč jsem Tomáše urazila? Jak asi budu bez něj? ptala se sama sebe, jako by ho znala celý život.
Bloudila zamyšleně po cestě, nevěděla kam, proč. Zastavila ji sousedka, která věděla o všem.
Jano, neháněj toho chlapa pryč, podívej, co pro tebe udělal! Je vidět, že je to poctivý muž!
Ale on už dávno odjel, zamumlala Jana smutně.
Mně nelži, jeho auto stojí od večera do rána na odbočce u vsi!
Kde? Kde? ptala se Jana napjatě.
Na odbočce, kousek za cedulí…
Jana ji ani neposlouchala, utíkala, doufala, že Tomáše uvidí. Ale auto ani Tomáš nikde nebyl.
Jen si ze mě vystřelila, povzdychla Jana a šourala se zpátky domů.
V noci nemohla usnout. Dala na sebe deku, vyšla na zápraží. Bylo chladno, zabalila se až po uši a sedla si na schod.
Proč jsem tak nešťastná? A tak hloupá! povídala si do noci.
Nemohla zadržet slzy a rozplakala se.
Vtom k ní někdo přiběhl, zvedl ji do náruče a líbal ji na tvář, slzami promočenou.
Jano, hlavně neplač! prosil Tomáš.
Tomáši, kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi odjel?
Já vlastně ani neodjel, nemohl jsem, protože tě miluji.
I já tebe, víc než svůj život.
Jana se ještě víc přitulila ke svému andělovi, poslanému snad opravdu z nebe.
Děkuji, maminko zašeptala si a znovu plakala, tentokrát ale štěstím.