Nikola pořád nemohla najít svoje štěstí. Brzy jí bude čtyřicet, a stále je sama. Pánbůh jí přál snad vše: chytrost, krásu i dobrou práci s parádním platem. Ale ženské štěstí, to pořád někde utíká.
Její rodiče, Anna Františková a Ivan Macák, si o dceru moc dělali starosti. Podporovali ji hlavně morálně, vždyť materiálně by naopak ona mohla pomáhat jim. Ale oni pokaždé odmítali.
Nikinko, zůstaň s námi, v našem bytě je místa dost! Peníze se ti budou jednou určitě hodit, až najdeš svoje štěstí! říkávali Anna a Ivan.
Každý den jim bylo líto Nikušky, když se unaveně vracela z práce.
Kdo jiný by tě politoval, úbožačku, když ne my s tátou? povzdechla vždycky maminka.
Až tu nebudeme, těžko ti bude! Nebude komu si postěžovat! Hledej, holka, svoje štěstí! přidal se otec.
A tak seděli tři u televize, den co den, rok co rok, a sledovali, jak jim hledání štěstí utíká mezi prsty. Byla z toho nuda, až zívali.
Zvlášť zvláštně zněla tatínkova slova: až tady nebudeme. Vždyť Nikola se narodila Anně a Ivanovi, když jim všem bylo teprve devatenáct! Vzali se z velké lásky. Na smuteční řeči bylo přece ještě brzy.
Nikola také, už když byla na vysoké, poznala jednoho kluka Vaška. Byl statný, trochu nemotora a vesměs legrační. Kamkoli vešel, vždycky něco převrhl nebo rozbil.
Anna ho často škádlila a říkala mu Vašek-tácek nebo chodící katastrofa.
Ivan zas vtipně napodoboval jeho kolébavou chůzi, jak chytá vše, co padá.
Nikolo, to by ti štěstí nepřineslo, je to smolař! Co mu přijde do ruky, to rozbije! To není ten pravý! přesvědčovali ji jemně.
Slova rodičů pomalu Nikolu ovlivnila i ona v něm postupně začala vidět nevhodného partnera.
Ale spletl se rodiče. Vašek školu dostudoval, otevřel si advokátní kancelář a oženil se s dívkou, která v jeho nešikovnosti viděla šarm. Vaškovi zkrátka prospěl větší prostor: místo bytu koupil dům za Prahou.
Nikoly štěstí ještě chodí někde po světě, je čas ho najít! utěšovali se dál Anna a Ivan, a tím i dceru.
Jinak byli rodina moc dobrá, soudržná. Nedávno společně vyrazili na dovolenou do Thajska. Večery pak trávili u fotek: jak se opalovali, co jedli a pili. Bezva výlet!
Právě tam Nikola poznala Romana byl z Běloruska.
Rodiče jejího nového nápadníka okamžitě zesměšnili:
No vida, kdo by čekal, že nám z nebe spadne román s Romanem z Běloruska! rýpla si Anna.
Ivan nacpal pod tričko polštář a předváděl, jak je Roman tlustý.
Nikole bylo za Romana líto. Nebyl vůbec tlustý, jen vysoký a mohutný, a byl zajímavý. Večer na pláži jí ukazoval hvězdy, hodně o nich věděl. Dokonce mu i nechala číslo, přes nesouhlas rodičů.
Ale když se vrátili do Prahy a Anna slyšela, že si s Romanem dál volají, byla nekompromisní:
Letní lásky jsou nechutné, nikdy z nich nic není!
A nezáleželo na tom, že ani Nikola, ani Roman nemají rodinu. Důležité bylo, že je to letní románek, cesta nikam.
Hledej dál, Nikolo, štěstí na tebe čeká! Vždy na nás můžeš spolehnout! ujišťoval ji Ivan.
V létě spolu vyráželi na chatu. Řeka, příroda, čaj o páté pod jabloní, grilovačky u altánku, zelenina a ovoce z vlastní zahrádky. Zastavili se taky chataři-sousedé. Jednou za nimi přijel syn sousedů, Marek, s pětiletým chlapečkem Antonínem. Oba světlovlasí, modroocí a s pihami, i uši jim stály stejně.
Sousedé pak pověděli, že Markovu manželku zlákal podnikatel a odešla s ním. Malého Antonína si podnikatel nechtěl nechat byl celý po otci. Kdyby byl aspoň po ní Tak zůstal Marek sám se synkem.
Nikole se oba moc zalíbili. Bylo v nich něco citlivého, lidského. Mezi Markem a Nikolou přeskočila jiskra a Antonín se k ní hned přitulil.
Anna opět vtipkovala: Marek sežral všechnu mrkev a jednu nechal! Vsadím se, že ho sem jeho rodiče pozvali schválně, aby tě poznal! Proč by sis brala chlapa s dítětem?
Ivan si vedl svou: Smolař! Kdyby byl dobrý, žena by ho neopustila, a už vůbec ne s malým dítětem!
Nikola se poprvé otci postavila:
Ale tati, dobrý muž je právě ten, kterého žena může s dítětem nechat nebála se, že se propije nebo kluka zanedbá!
Ne, Nikolo, to není tvoje štěstí. Hledej dál. Svůj vlastní vnouček, ne cizí! Chceme si podržet maličké ručky, poslouchat jejich ťapkání po bytě
Po tom se Anna s Ivanem kvůli Markovi od sousedů stranili. Přestali sousedsky posedávat a posílali na ně ošklivá slova. Večery ztrpkly a letní dny u chaty skončily v tísni.
Nikola však Markovi a Antonínovi propadla, přitom rodiče milovala. Nechtěla je ranit. Cítila se provinile, že miluje někoho, koho rodiče neakceptují. A tak se vrátili do městského bytu, ve třech.
Na podzim doma rodiče na Marka ani Antonína nevzpomněli, ne v žertu, ne vážně.
Jednou Nikola venku zahlédla maličké zrzavé kotě. Krčilo se pod autem, deštěm promočené, žalostně mňoukalo. Nemělo maminku, stejně jako malý Antonín. Bylo úplně samo; stačilo jedno rozjeté kolo a jeho život by skončil.
Nikola instinktivně popadla nešťastné zvířátko a strčila ho pod bundu. Nevadilo jí, že je promočené a špinavé. Chtěla jej prostě zahřát.
Doma ho Nikola osušila a dala mu do talířku mléko. Seděla na zemi a dívala se, jak kotě hltavě pije. Jeho růžový jazýček kmital jako lopatka s motorem. Chudáčku, jsi vyhládlé! pomyslela si Nikola.
V kuchyni se objevil Ivan s novinami, za ním Anna. Oba sledovali nečekaného návštěvníka spíš s rozpačitostí než soucitem: A co s ním teď budeme dělat?
Kotě se najedlo, zívlo a hledalo místo, kam by udělalo loužičku. Ještě než Nikola stihla vytáhnout ubrousek, zaječela Anna:
Okamžitě to monstru vyhoď! Zaneřádí nám byt, podrápe nábytek, roztrhá tapety! Ivan, pověz jí něco! Nechci blechy doma!
Ano, a celé to tu pak bude smrdět na kilometr! Pořádní lidé se nám budou vyhýbat! přidal se Ivan.
Mami, tati, ale vždyť je malečké! Koupíme škrabadlo, naučíme ho na záchod! Podívejte, jak je pěkné! bránila kotě Nikola. Nechápala, co na něm zas tak vadí. Na alergii nikdo netrpěl a v tom bytě by mohli hrát i fotbal.
Ne, nechci tu žádné zvíře! vybuchla Anna.
Nikolo, chápu, že sis ho oblíbila, ale odvez ho do útulku. Kdyby ho nechtěli, pohrozíš, že to dáš do novin! rozčílil se Ivan a máchal novinami.
Nikola jen schoulila kotě pod bundu a bouchla za sebou dveřmi.
Bylo jí ouzko. Jak to, že ve čtyřiceti nemá nic svého: ani děti, ani manžela, ani svůj střechu nad hlavou? Nemá ani vlastní život! Ani kotě jí nechtějí dovolit! Chce svůj domov, aspoň malý pokoj, kde by sama sobě patřila.
A tak místo útulku Nikola zamířila do první realitky.
Tam jí bleskově našli malý byt, kde bylo výslovně uvedeno, že domácí zvířata nevadí.
Poprvé v životě se Nikola cítila jako paní svého. První cestou koupila kotěti vše potřebné. Veterinář zjistil, že je to kočička, asi dvouměsíční. Nikola jí dala jméno Lentilka.
Najednou se cítila o kousek šťastnější. A když se podívala na Lentilku, v duchu vždycky viděla malého Antonína a jeho tátu Marka.
Až jednou zazvonil telefon Nikola to vůbec nečekala. Mezi rodiči a sousedy byl už dávno ledový vzduch! Ale Marek třeba volal: Ahoj, jak se máš? Antonín ti chce něco říct!
Nikola se usmála. Okamžitě si vybavila chlapečkovy pihy a zvídavé oči.
Niki! Stýská se nám! Přijeď! My s tátou na tebe čekáme, zazněl dětský hlásek.
Přijedu, ale ne sama! Vezmu s sebou koťátko, nevadí?
V telefonu rázně veselý hlas Marka: I celý cirkus můžeš přivést! Hned pro tebe jedeme, řekni adresu!
Tak Nikola své štěstí skutečně našla. Navzdory všem žije teď šťastně s Markem, Antonínem a Lentilkou. A brzy bude mít Antonín ještě bratříčka nebo sestřičku na tom už nesejde.
Na rodiče Nikola nezapomíná. Miluje je stále, i když jejich představy nenaplnila. Často jim volá, jen aby řekla, že je šťastná. Pravda, možná jinak, než si přáli. Ale je to její štěstí.
Možná to Anna a Ivan jednou pochopí a smíří se s dceřinou volbou. A třeba i oni si časem užijí dětských dlaní a veselého cupitání po bytěJednoho dne, když Nikola seděla s Markem na verandě a Lentilka si hrála s Antonínem na trávě, zadívala se na západ slunce a vzpomněla si na všechna ta léta, kdy hledala štěstí. Uvědomila si, že je to jako s Lentilkou: člověk prostě musí někdy sáhnout po tom, co ho doopravdy zahřeje u srdce, i když tím někoho jiného zaskočí nebo rozhněvá.
Zrovna rozkvetly jabloně a Nikola věděla, že teď už by svoji cestu neměnila za nic na světě. Zvedla telefon a zavolala domů. Anna vzala mobil, v pozadí bylo slyšet Ivana lamentujícího nad křížovkou. Mami, tati mám se dobře. A vím, že se vám může ještě stýskat, ale já vás mám pořád ráda i s Lentilkou, Markem a Antonínkem posíláme pusu.
Chvilku bylo ticho a pak Anna tiše řekla: Tak my přijedeme na návštěvu. Jen nesmíme toho tvého cirkusáka dráždit lentilkami, aby nám je všechny nesnědl! Zasmáli se všichni, a ten smích byl najednou hlubší a opravdovější než kdy dřív.
Nikola telefon položila a objala Marka, zatímco Antonín přede dveřmi pořádal závody s Lentilkou. V tu chvíli poznala ten starý, dávno zapomenutý pocit štěstí, co není až jednou, ale tady a teď. Bylo to tiché, prosté a opravdové. A možná, jen možná, se právě v tu chvíli naplnilo i to, co si její rodiče pro ni přáli celý život aby jejich dcera byla šťastná.