Kdysi dávno, v naší sousední vesnici Olšanech, hned u potoka, žila dívka. Jmenovala se Doubravka. Byla plachá, nenápadná, jak už takové dívky bývají ani je nevnímáte, a přitom tam stále jsou. Oči měla pořád sklopené, copánek světlý, řídký, šátek na hlavě už vybledlý. Pracovala na poště, třídila dopisy a roznášela důchody.
Nikdo si Doubravky nikdy moc nevšímal. Naši kluci ze vsi byli jako kohouti chtěli holku veselou, hlučnou, co má prořízlou pusu. A ona byla taková šedá myška. Až jednoho jara poslali k nám do zemědělského družstva nového mechanika. Jmenoval se Václav. Byl vysoký, široká ramena, tmavé vlasy, v očích mu svítil čertík. A ještě navíc výborně hrál na harmoniku. Každý večer, když šel k hospodě a roztáhl měchy, všechny děvčata mu padaly k nohám. I Doubravce se rozbušilo srdce tak, že jí úplně zatemnilo rozum.
Jenže co by měla Doubravka, šedá vrabčice, s takovým orlem dělat? Kolem něj se točilo vesnické kvítí a Doubravka jen z dálky tiše vzdychala, až mě z toho bolelo u srdce, když jsem ji pozorovala.
A tehdy, milí moji, se v naší vsi začaly dít věci podivné. Najednou začaly Doubravce chodit dopisy z města. Krásné, pevné obálky, písmo mužské, rozhodné, s rozmachem. Protože pracovala na poště, uviděla je hned první. Jenže před lidmi se nic neutají a starší pošťačka, paní Mariánka, známá drbna, to vzápětí roznesla na celé Olšany:
Naše myška má románek! Městský nápadník jí píše, a často! Vsadím se, že si ji chce vzít.
Doubravka najednou chodila tajemná, tváře jí zrůžověly, oči se jí leskly, dokonce i zpříma chodila. Cop si převázala atlasovou stuhou a když šla po ulici s dopisem v ruce, vypadalo to, jako by nesla státní vyznamenání.
Václav si jí začal prohlížet, občas se koutkem oka otočil jejím směrem. Chlapi jsou prostě takoví když se kolem ženy začne něco dít, hned je jim zajímavější.
A Doubravka se do svých snů nořila čím dál hlouběji. Sedávala na zápraží pošty, četla dopis a usmívala se do svého světa. Lidé si špitali: To má ta chudinka štěstí…
Ale všechno se najednou zamíchalo jako letní bouřka, když nečekáte. Nastala u nás pout, všude plno lidí, harmonika, mládež tančila. Doubravka přišla také, v nových šatech z kanafasu, přes rameno kabelku. Sotva stála, už u ní byli místní darebáci bratři Kolářovi. Už měli upito, chtěli zažertovat a zatahali za její kabelku. Popruh povolil, kabelka spadla a z ní se vysypaly všechny dívčí poklady, včetně balíčku těch slavných dopisů, ovázaných mašlí.
Jeden z nich, Jarda, sebral balíček, zasmál se:
Pojďte, poslouchat, co jí ten její nápadník píše!
Doubravka se vrhla, bledá jako stěna:
Nedělej to! Vrať mi to!
Ale Jarda už rozbalil dopis a začal na celou náves hlasitě číst:
Drahá moje Doubravko! Tvoje oči jsou krásnější než rybníky u Olšan…
Lidé utichli, bylo to hezky napsané. Ale brzy Jarda zakolísal, vytáhl další papír vše poškrábané, napsané křížem krážem. Pozvedl ho k lucerně, zašilhával:
Lidi! Pojďte sem! To je ale paráda!
Papír měl všechno přeškrtané nejdřív stálo Milá Doubravko, potom tučně přeškrtnuto a pod tím Moje nejdražší, zase přeškrtnuto! Byl to prostě koncept sama si psala, vybírala lepší slova!
Rozlehl se smích ten, který bodá do morku kostí.
Sama sobě psala!
Holka si vymyslela ženicha, ha ha!
Doubravka stála uprostřed kruhu, ruce na tváři, ramena se jí třásla. Taková hanba! Přála si propadnout se do země, uprchnout z vesnice. Já, mladá a nešťastná, jsem jen lapala po vzduchu a nevěděla, jak pomoci.
A tu najednou hudba ztichla.
Václav, co dosud seděl na zápraží s harmonikou, ji položil a vstal. Pomalu, těžce sešel a lidé mu udělali místo. V obličeji měl něco zvláštního, tvrdého.
Přišel k Jardovi, mlčky mu vzal dopisy z rukou. Jarda ani nepípnul, jen úsměv zmizel.
Václav posbíral všechny obálky, oprášil je a došel k Doubravce. Ta stále rukama zakrývala tvář.
A on ji opatrně, ale pevně vzal za loket a hlasitě, pro všechny:
Co tady vyvádíte? Člověka jste nikdy neviděli?
Pak tišeji k Doubravce:
Pojď, Doubravko. Doprovodím tě. Už je stejně tma.
A odešli. Skrz tu hvízdavou, provinilou tichost, která mezi lidmi nastala. Václav šel rovně, držel kabelku s dopisy a druhou rukou ji vedl.
Od té noci se v jejich životě všechno obrátilo. Ne hned Doubravka se ještě dlouho bála lidem podívat do očí. Ale Václav byl neústupný. Každý den ji čekal, doprovázel. Po půl roce svatba.
Žili spolu poklidně, jeden pro druhého. Václav by na ni nedal dopustit. Doubravka rozkvetla, stala se hospodyní a porodila mu tři syny. A ani jedinkrát už nikdo v Olšanech tu ostudu nevytáhl. Václav se dokázal podívat tak, že každému hned sklaplo.
Uběhlo mnoho let. Václav zemřel před třemi lety srdce. Doubravka, Doubravka Petrová, beze něj hodně zeslábla. Často jsem k ní chodila, měřit tlak, na čaj.
Jednou takto na podzim sedíme v její světnici. Venku bubnoval déšť, v kamnech praskalo dřevo. Doubravka přerovnávala staré věci v komodě. Vytáhla starou dřevěnou šperkovnici, kterou jí Václav kdysi sám vyřezal.
Otevřela ji a tam ty dopisy. Zažloutlé, ve starých obálkách.
Víš, Věrko, řekla mi a hlas se jí zachvěl myslela jsem, že je tehdy vyhodil nebo spálil. Styděla jsem se na to ptát. Celý život mě ta lež bolela.
Vzala horní obálku, pod ní byl čerstvý papír do čtverečků, nezžloutlý. Viděla jsem, že je psaný nedlouho před Václavovou smrtí.
Doubravka si nasadila brýle, četla, po vráskách se jí hrnuly slzy.
Podala mi to: Věrunko, čti, já už skoro nevidím.
Vzala jsem ten rozechvělý papír a četla:
Moje Doubranko. Narazil jsem dnes na šperkovnici, schovával jsem ji. Odpusť, že jsem mlčel, celý ten čas. Viděl jsem, jak tě ten den pořád bolí, nechtěl jsem ti přidělávat smutek. Ale teď si říkám, měl jsem ti to říct už tenkrát. Aby sis nenesla tíhu. Já hned u hospody poznal, že jsi to psala sama. Tvůj rukopis znám z pošty. Víš, proč jsem se nesmál? Protože mi puklo srdce. Myslel jsem na to, jak je někdy člověku osaměle, že si vymyslí někoho, kdo by ho měl rád. A jak jsme byli slepí, že jsme zrovna tebe neviděli. Děkuji za ty dopisy, Doubranko. Kdyby nebyly, možná bych svou radost nepotkal. Pro mě jsi byla vždy ta nejkrásnější. Tvůj Václav.
A seděly jsme tam s ní, plakaly a v místnosti voněla meduňka, sušená jablka a hřejivá, napůl bolestná láska, jakou dnes už těžko najdete.
Vidíte, milí, jak to chodí. Když člověk zoufale touží po kousku lásky, tu a tam si pomůže hloupostí ale někdy mu právě ta hloupost nakonec přinese štěstí. Dnes, když vidím tu šperkovnici, vím, že nikoho nesmíme měřit přísným metrem. Nikdy nevíte, jak velká žízeň po lásce člověka žene.