Pátek, 14. dubna
Někdy se mi zdá, že život si ze mě tropí žerty s nečekanými pointami, a právě dnešek je toho ukázkou. Začalo to docela obyčejně končila mi ranní směna v továrně na okraji Plzně. Představoval jsem si víkend, volné dva dny bez práce. Ale měl jsem ještě jeden důvod k radosti. Už měsíc si píšu s jednou ženou jménem Lenka, kterou jsem našel na internetové seznamce. Vyměnili jsme si hromadu zpráv, probrali práci, koníčky i názory na život, jako každý, kdo se seznamuje přes internet. Letos jsem si předsevzal být odvážnější navrhnul jsem setkání v útulné restauraci v centru a ona souhlasila.
Cestou domů jsem si v duchu plánoval, který stůl rezervuju, co si obleču a jak se to všechno může krásně rozvinout. Bydlím v činžáku, čtvrté patro bez výtahu, padesát metrů od vchodu, a člověk by si řekl, že život je někdy až moc jednoduchý. Ale pak přijde to velké ALE.
Přímo před vchodem, z akátu, kterého jsem si nikdy zvlášť nevšímal, mi pod nohy spadla zraněná vrána. Zlověstně krákala a kolem ní na větvích nervózně poletovalo celé hejno. Ostrý křik, až to člověka zamrazilo.
No to mi ještě chybělo, zamručel jsem.
Vrána se snažila vstát, ale noha jí bezvládně visela. Muslimy, co s tebou dělat? V duchu jsem doufal, že ji snad někdo jiný vezme, ale prostě to nešlo. Sundal jsem bundu, šetrně ji přikryl a opatrně odnesl domů. Za zády mi houkalo celý to vraní společenství.
Doma jsem si ji prohlédl a ona mi okamžitě zasáhla zobákem prst. Musel jsem jí ho obmotat šátkem a s notnou dávkou nadávání jsem začal vymýšlet, co dál. Žádná veterina v Plzni mi nechtěla pomoct na ptáky se tu prý nespecializují. Kamarádi jen krčili rameny. Ale přece jsem vystudoval strojařinu, tak snad něco zvládnu!
Nejdřív jsem ji uložil do krabice na parapet a vystlal ručníky. Dala jsem jí jméno Magda, protože mi to k ní prostě pasovalo.
Vyrobil jsem jí provizorní dlahu z dvou špejlí a izolepy. Když jsem ji konečně pustil, chtěla mě znovu klovnout.
No jen si poslouž, Magdo, ale já tě stejně nakrmím, ujistil jsem ji.
Na internetu jsem zjistil, že bude potřebovat žížaly nebo červy. Zaběhl jsem do rybářských potřeb a do lékárny pro pinzetu a malou stříkačku. Doma jsem jí do krku opatrně tlačil potravu, sem tam vodu stříkačkou. Magda se bránila zdatně, já taky, ale nakonec jsme oba padli únavou. Usnuli jsme společně.
Další ráno repete. Krmení, vztekání. Tehdy jsem za oknem spatřil mohutného havrana. Díval se přímo dovnitř. Poprvé v životě jsem mluvil ke ptákovi.
Ty jsi určitě Magdin manžel, co? Jen pojď dovnitř, ukaž se.
Otevřel jsem okno a obrovský pták pomalu skočil do místnosti. Chvíli se díval na Magdu, pak na mě, a vytrvale krákal.
Co na mě řveš?! zvýšil jsem hlas, Léčím a krmím tvoji Magdu, a ty budeš ještě hulákat? To snad není možné!
Oba jsme tak půl hodiny vykládali, on krákal, já lamentoval. Když mu došel hlas a já energi, už jsem neměl chuť na další hádku. Přisunul jsem mu krabičky s červy.
Prohlédl si je s výrazem znalce, pak se dal do jídla.
No paráda. Tak nakonec to bylo celé jen kvůli tobě, smál jsem se.
Pak si sedl k Magdě a začal jí čistit peří. Najednou mě to dojalo.
To je láska. Neboj se, dám ji do pořádku jen jí vysvětli, že mě nemá klovat.
Havran odletěl na noc pryč, ráno byl zpátky. Zaklepal zobákem na okno, zkontroloval Magdu, posnídal.
V tom mi to došlo já zapomněl zavolat do restaurace a Lence! Hrůza. V rychlosti jsem volal a vybafl všechno, jak bylo, doufaje v pochopení.
Takže pro tebe je nějaká vrána důležitější než schůzka se mnou?! utřela mě Lenka.
Snažil jsem se vysvětlit, že ne, že to je prostě smůla, ale ona položila telefon.
Zhroutil jsem se na židli. Havran vyskočil na stůl, roztáhl křídla a prošel se s hlavou vztyčenou, jako by říkal, že není důvod ke smutku. Musel jsem se pousmát.
Vtom zaklepala na dveře sousedka z pátého Miluše. Milá, usměvavá paní, s kterou si někdy popovídám ve výtahu.
U vašich oken je už několik dní hluk, stařenka z třetího má obavy
Pozval jsem ji dovnitř. Koukla na scénu a rozesmála se: Tak tohle je Magda. A tohle je určitě Karel!
Její smích připomínal stříbrné rolničky přišel mi náhle hrozně příjemný.
Od té doby přicházela denně pomáhat, Karel se k ní měl, Magda postupně pochopila, že jí opravdu chceme pomoct. Začala sama jíst, hojení šlo rychleji.
Nechal jsem Miluši druhý klíč, když jsem byl na směně, starala se o ptáky. Bylo mi s ní fajn, a nakonec jsem se rozhodl ji pozvat ven. Po druhé směně jsem zaběhl do zlatnictví a koupil ji decentní stříbrný řetízek s malým červeným srdíčkem.
Ale cestou domů mě u parkoviště přepadli dva kluci. Rychle, peněženku, mobil a hodinky! A bundu, zasyčeli. Než jsem se zmohl na odpor, spustil se chaos z nebe se snesla černá masa vran, klovali je s takovou razancí, že mi běhal mráz po zádech. Lupiči se dali na útěk, já doběhl domů s třesoucími se koleny.
Ráno zvonek Miluše, celá vyděšená: Ty žiješ! Já viděla na sídlišti sanitky někdo prý v noci napadli dva výrostky, údajně hejno vran
Objal jsem ji a podal jí dárek. Usmála se, trošku se začervenala a políbila mě na tvář. Chtěla si prohlédnout řetízek, ale v tu chvíli přilétl Karel, popadl ho do zobáku a slavnostně ho donesl Magdě, která už skoro mohla skákat ven z krabice.
Rozesmáli jsme se na celé sídliště.
Koupím nový! slíbil jsem.
Karel se pyšně prošel, roztáhl křídla a zakrákal tak vítězně, že nám bylo ihned jasné, kdo je tady pán domu.
A my s Miluší jsme se u dveří políbili. Komu na tom záleží, kde končí rande a začíná rodina v Česku vás prostě může zachránit i hejno havranů. Taková je život, rodinné záležitosti nepočítaně…