Včera mi můj přítel řekl:
V sobotu přijdou kluci. Mohla bys prosím jet k rodičům?
Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem v ruce, neschopná slova.
Tomáši, zas? vydechla jsem.
No jo, vždyť víš. Jednou za měsíc se takhle scházíme, pokrčil rameny.
Věděla jsem to. Jednou za měsíc zveme jeho kamarády, aby hráli deskovky, a pokaždé mě poprosí, abych na noc opustila náš společný byt. Žijeme spolu už dva roky. Je mi jednatřicet, jemu třicet čtyři. Všichni jeho kamarádi jsou kolem třiceti, třiatřiceti let, většina má ženy nebo partnerky. Ale jenom já musím zmizet, když přijdou.
Jedu pak za babičkou, někdy k našim, nebo přespím u kamarádky jako malé dítě, co poslali k příbuzným, aby si dospělí mohli nerušeně užít. Je to pro mě ponižující.
První den bez žen
Začalo to před rokem a půl. Tehdy jsme teprve začali bydlet spolu.
Tomáš přišel s tím:
V sobotu přijedou kamarádi, budeme pařit deskovky. Nechceš někam na víkend vyrazit?
Byla jsem překvapená:
Proč? Vždyť je to náš byt.
Chceme mít pánskou jízdu. Bude to bez holek, rozumíš.
A co ostatní holky, ty taky odcházejí?
Ne, ale bydlí odděleně. My jsme spolu a ty bys tu byla navíc.
Řekla jsem si: dobře, jednou ať mají klid. Odjela jsem k Anetě, kamarádce.
Tomáš se pak vrátil maximálně spokojený:
Děkuju, že jsi odjela. Bylo to super.
O měsíc později znova:
Kluci přijdou v sobotu. Zajedeš k rodičům?
Jela jsem k rodičům.
Další měsíc za babičkou.
Následující měsíc zase Aneta.
A takhle už rok a půl: každý měsíc opouštím svůj byt kvůli dnu bez žen.
Co mě zraňuje
Nedávno jsem zjistila, že ostatní partnerky neodcházejí, když kluci pořádají deskovky.
Zeptala jsem se jedné z nich, Magdy, přítelkyně Lukáše:
Magdo, a ty kam odjíždíš, když mají kluci deskovky?
Zarazila se a odpověděla:
Nikam. Jsem doma, dělám si svoje oni sedí v obýváku, já v ložnici.
Nikdo tě nevyhání?
Proč by měl? Je to můj byt.
Povídala jsem si i s dalšími dvěma ženami, ani jedna nikdy neodchází. Jen já.
Jednou jsem se Tomáše zeptala přímo:
Proč u ostatních partnerky zůstávají, a jenom já musím kvůli klukům opustit byt?
Na chvíli se zamyslel a řekl:
Oni mají větší byty, dvě tři místnosti. Jejich holky jsou v jedné, my v druhé. My máme garsonku, nebude ti to příjemné.
Mně je to jedno. Klidně budu v pokoji se sluchátky a budu si číst.
Ne, radši jeď. Tak to bude pohodlnější pro všechny.
Všechny ale ne pro mě. Pro ně je lepší, když tu nejsem.
Ponižující je opouštět vlastní domov
Když si každý měsíc balím tašku na noc, připadám si nevítaná ve vlastním bytě. Platím půlku nájmu, ale jednou měsíčně musím odejít, abych vyklidila pole jeho partě.
Jedu pak k babičce, která se ptá:
Zase jste se pohádali?
Ne, Tomáš má pánskou jízdu.
A proč nejsi doma?
Stydím se přiznat, že mě přítel žádá, abych odjela, aby měl klid.
Jedu k rodičům, mamka se podiví:
Vždyť jsi tu byla včera. Zase přijíždíš?
Tomáš má večírek bez žen, odpovím stručně.
Máma neřekne nic, ale její pohled je výmluvný.
Co mě bolí: dvojí metr
Tomáš pořád tvrdí, že jsem nenáročná. Že má štěstí, protože ostatní ženy vyžadují luxus, dárky, dovolené.
Ostatní páry chodí do restaurace dvakrát týdně, říká. Tobě to nevadí, jsi tolerantní.
Ano, nejsem náročná. Do kavárny zajdeme jednou za měsíc. Dovolená společná? Za dva roky nic.
Jiné páry jedou na výlet každého půl roku. Ty to neřešíš, pokračuje. Jsi rozumná.
Nevyčítám, vím, že peníze nejsou, přitom vydělává dobře.
Když ale poprosím jednou za měsíc zůstaneme v bytě, jsem za náročnou.
Vždyť ti to neublíží, jednou měsíčně, přesvědčuje. Je to malá oběť.
Malá. Sbalit kufr, přespávat po příbuzných, protože on potřebuje den bez žen.
Nechci večeře v Paříži, nepotřebuju dovolenou, ale zůstat doma je příliš?
Co říká jeho máma: hlas rozumu
Nedávno jsem to zmínila před jeho mámou:
Proč pořád odjíždíš? Je to přece i tvůj domov. Seznam se s jeho kamarády, vždyť jsi jeho partnerka.
Oni mají den bez žen, cítila bych se tam divně, vysvětluji.
Pokrčila rameny:
Jsi jeho žena, máš být součástí jeho světa. Když tě schovává před kamarády, je něco špatně.
Má pravdu. Jsme spolu dva roky a jeho přátele znám jen od vidění když vchází, já odcházím. A přitom jsem spíš plachá, mám strach z nových lidí. Je jednodušší odjet, než sedět s nimi pak v koutě. A možná se bojím, co si pomyslí: Proč odchází? Tomáš ji posílá pryč?
Jeho vztah ke kamarádům
Zjistila jsem ještě jednu věc: když Tomáš nemůže přijít kvůli práci nebo nemoci kluci se stejně sejdou bez něj a nepozvou ho.
Proč tě nepozvali? ptám se.
Odmítl jsem, tak se domluvili beze mě.
A tebe nezvali?
Asi zapomněli.
Nebo nechtěli. A tři už měli svatbu, Tomáše nepozvali.
Proč jsi nebyl na svatbě třeba Lukáše?
Nevím. Asi měli malý rozpočet.
Rozpočet? Anebo prostě není tak blízký, jak si myslí.
On kvůli nim vždycky udělá pánskou jízdu, vyžene mě z bytu a oni ho na svatbu nepozvou.
Jak to tedy je mám strach být náročná?
Poslední týden přemýšlím, proč se nebojím požádat o večeři nebo dovolenou, ale souhlasím s tím, že každý měsíc odcházím z bytu.
Protože se bojím, že kdybych byla náročná, tak odejde. Tomáš mě pořád chválí, jak jsem nenáročná, a já nechci ten obraz zničit. Nechci být za sobeckou potvoru.
Tak odcházím. Kvůli jeho pohodlí. Ve strachu, že přijdu i o něj.
Jenomže čím víc na tím přemýšlím, tím víc cítím, jak tím ztrácím sama sebe.
Kde teď jsem: volba
V sobotu zase den bez žen. Tomáš už naznačil:
Takže, půjdeš k rodičům?
Mlčím. Přemýšlím: mám zas odejít, nebo prostě zůstat?
Pokud odejdu bude to jako vždy, zas ustoupím, zas nebudu důležitá.
Pokud zůstanu bude hádka. Tomáš bude vyčítat: Kazíš večer, začínáš být náročná.
Nevím, co je horší. Odejít z vlastního domova, nebo zůstat a být za tu špatnou.
Ale jedno už vím jistě takhle to dál nejde.
Setkaly jste se někdy s tím, že vás partner poslal na noc pryč, když měl večírek? Jak jste reagovaly?
A vy, muži: proč potřebujete dny bez žen, opravdu to bez toho nejde, že vaše partnerky musejí opustit svůj domov?
Ženy, zažily jste někdy to, že vás partner chválil, že nejste náročné? Kam to vede?
A pánové, pokud vás vaši kamarádi nepozvou ani na svatbu, ale vy je měsíc co měsíc zvete domů je to ještě přátelství?