Kardiolog Brázda přijel kdysi dávno do lázní odpočinout si. Rozhodl se, že se oholí a půjde na večírek. Víte, jak to je, když už je člověku přes čtyřicet. I když jemu bylo přes šedesát ale kdo by to poznal, že?
A v tu chvíli do pokoje vtrhla žena. Popsat ji není snadné, spíš na to bylo třeba Puntíkova umění. Na ní by se dala učit anatomie. Ukazovátkem byste mohli jezdit a říkat: Žena se skládá z
Vyhrkla: Jaké štěstí, že právě sem do lázní přijel slavný kardiolog! Protože do procedurní místnosti právě veze správkyně nemocného. A lázeňský kardiolog má dnes volno. Vždyť kdo by čekal infarkt o půlnoci! Ale právě tady, v tento čas odpočívá známý kardiolog
Brázda vycítil, že se dostal do role, ze které není uniku. Ta paní musela mít dobrých sto padesát kilo a uprostřed obličeje rudou rtěnku, připomínající cejch inkvizice na napudrovaném bloku žuly. Takové ženy vás prostě nenechají být. Vysvětlovat jí, že ani čarodějný kardiolog je bezmocný, když mu asistuje správkyně a sestra v kostýmu svůdného Sněhuláka, nemělo cenu.
Doronil se tedy Brázda do ordinace a tam správkyně s vyděšeným pohledem a s vozíkem. Na vozíku ležel skleslý vousáč, přidušený tlustou zdravotní dokumentací. Vypadal jak sedmák, akorát s hlavou hajnického dřevorubce. Takové postavy mají obvykle pracovníci Akademie věd.
Blouzní, oznámila správkyně. Pořád růže sem, růže tam. Myslí, že je v květinářství.
Sestra změřila pacientovi tlak a povídá, že to nevypadá dobře. Sedmdesát na padesát a ještě klesá. Prý to není tlak, ale obvody jejích rukou a nohou. Pak se začala smát. Brázdovi přeběhl mráz po zádech. A v kartě stojí, že pro toho člověka je tak sto osmdesát na sto jen zahřívací kolečko.
Brázda hledá očima vybavení. A tu slyší: zvuky, co do ordinace nepatří. Otočí se a vidí sestru, jak pláče.
Prosím vás?
Je mi toho pána líto, vzlykala sestra.
Brázda pocítil neklid.
Podej adrenalin, říká, ruce si dezinfikuje lihem. Víš vůbec, co je adrenalin? A do čeho se to natahuje?
Je mi ho taaak líto! spustila sestra nanovo a svezla se s pláčem ke zdi.
Brázda popadl injekci, natáhl si adrenalin sám. A v tom vidí správkyni.
Správkyně nikdy neviděla tak velikou jehlu. Tou by bránil loď před piráty! Nikdo, kdo si na tu jehlu jen sáhl, by nezůstal v klidu. Správkyni se zorničky slily do jedné šedé kaluže. V koutě brečela sestra. Brázda pomyslel, že by potřebovala facku ale co když je to reflexní? Vyrazí s ní oknem všechny cihly z třetího patra lázní
Brázda se naštval: šli všichni k čertu! Nahmatal místo na propadlé hrudi, vrazil jehlu. V tu ránu se správkyně složila jak sloupek.
Paní správkyně je taak chudák! vykřikla sestra zděšeně.
Co jste to za šmejdy?! vybuchl Brázda. Kde je amoniak?
Umřou? Oni umřou! Ještě že to moje oči nevidí
Na stole stála kovová lampa David léčí lva z kašle, určitě pět kilo čisté litiny. Brázda už ji chtěl použít k omráčení všech, ať se to konečně urovná. Pak to vzdal a poručil, že už toho má dost. Není jasné, koho léčit dřív.
Pořádek! vřískl. Disciplína a klid!
A v tom se pacient náhle z vozíku zvedl, oči zavřené.
Žádné výtržnosti tu dělat nebudete, pane, rozhodně pravila sestra a přitiskla mu dlaň na hlavu, až ji přiklopila k posteli. Amoniak je, jak jinak, ve skříni.
Správkyně vypadla tak daleko, že nebyl cítit puls. Vousáčovi opět padla ruka z vozíku. Zase se odpojil. Brázda nechápal.
Masíruj! zařval a pod vozíkem tahal správkyni za nohu.
Sestra chlapa obrátila na břicho, sukně vyhrnuta a už lezla přes vozík.
Ale masáž srdce, flákači lázeňští! zařval Brázda, až to zadunělo.
Sestra vousáče otočila zpět. Sedla si na něj, až vozík zapraskal. Brázda slyšel, jak v něm cosi chrastí. Správkyni vrazil vatu s amoniakem do nosu a rozhlédl se sto padesát kilo živé váhy na šedesáti. Z chlapa zasyčel vzduch jak z rozbité pumpy.
Brázda zvedl správkyni za ruku. Rozlila se mu po dlani jak chobotnice samý ohyb, žádná hrana. Dovlekl ji na lehátko. Podíval se: sestra už by pacienta rozmačkala.
Svlékl ji z něj, vrazil jí vatu pod nos a posadil ke správkyni. Seděly tam jako slepice. Vatu v nose, sukně vyhrnutá, jedné spadly kalhoty ke kolenům. Ideální pohotovostní tým. Na vatu ani nereagovaly.
A v tu chvíli se pacient opět narovnal jako opěradlo lavice. Oči zavřené. A hlavou se pomalu otočil směrem k lehátku. Správkyně to zaznamenala a v tu ránu padla zase dopředu. Brázda jen sledoval, jak se od místa nárazu do podlahy rozbíhají praskliny.
Přátelé, ozval se pacient, aniž by otevřel oči, zdvořile žádám, abyste mne už neléčili
A rozvyprávěl. On je totiž hypotonik po otci. Před sněžením klesá jak pírko. Při bouřce jej průvan rozfouká po podlaze. Nemůže za to. Narodil se s tím. Jeho normální tlak je 80 na 50. Občas ještě klesne. Ale malá káva a je zase v pořádku. Rozhodně to ale nespraví, když si na něj sedne celou vahou taková žena s náhrdelníkem z kulečníkových koulí. Už myslel, že je po všem. Růženka se vrátí z toalety a bude se divit. Ona je nemocná, ale pohřbít mají jeho.
Brázda cítil, jak šediví. Popadl zdravotní kartu a četl: Jarcová Růžena Leopoldovna. V duchu si vzpomněl, jak doufal, že v lázních pozná nějakou místní dámu, že si spolu zablbnou dovolil si doufat i v něco víc. A teď vše bylo pryč.
To je co? ptal se a ukazoval kartu sestře.
Karta, suše odpověděla, vata jí trčela z nosu.
Ale tohle není Růžena Leopoldovna, namítl Brázda. Spíš Lev Růžovič.
Jakožto lékař jste si toho měl všimnout dřív.
Ty!
Vysvětlím, přátelé, vložil se pacient. Mám tu ženu. Přinesl jsem Růžence kefír
Odešla na toaletu a kartu nechala u mne. Mně se náhle udělalo zle. A tenhle chlap, který právě prošel fyzikální zákony, mě hodil na vozík a přivezl sem. Bylo mi zle ale teď je mi dobře. Bylo to o život, teď rád žiji. Kdyby nebylo těch rudých obličejů kolem, byla by tu idyla. Žádná hypotenze už mi nehrozí. Kdyby mi teď někdo podržel zápalku k nohám, vystřelím rovnou na Mars. Mám teď tlak jak skála! Nevím, co mi ten odvážný doktor píchnul, ale deset let spát nebudu. A to se mi hodí akorát píšu další vědeckou práci.
Navrhuji, ozvala se sestra, jakmile muž s kefírem odešel, že jsme tu vůbec nebyli.
Brázda už ji chtěl praštit tou lampou. Ale ona ho předešla:
Správkyni vezmu na starost já.
Brázda už v lázních s žádnou dámou nepoznalBrázda naposledy přejel pohledem pokřivený bufet boje o život, načechrané sestry a rozplácnutou správkyni. Ticho, které se mu nikdy v životě nevrylo do uší, tu znělo o to pronikavěji. Z poza okna sem pronikl vzdálený zvuk lázeňského orchestru a sametová noc se mu otřela o zátylek.
Nakonec jen oddechl, utřel si ruce do ručníku, který mu zbyl z původních lázeňských plánů na poklidný večer, a zadíval se na své improvizované pohotovostní družstvo. Sestra už zápasila s probouzející se správkyní, která mrkala jako rozbitá kasírka.
Brázda konečně postavil lampu zpět na stůl. Víš, proč je medicína krásná? zeptal se nahlas, aniž by čekal odpověď. Sestra vzdychla a správkyně jen pustila rudý šátek na zem. Brázda v duchu poprvé uznal, že i kdyby měl všechny bolestné světa, na tuhle službu by nestačily.
Venku právě odbila půlnoc. Kdesi v dálce zahoukala sova, lázeňským pokojem prošel slabý závánek chlóru a do Brázdova srdce se vrátila lehkost. Otevřel dveře a pro jistotu za sebou zamkl, aby jej už dnes noc a žádná jehla nedohonila.
Na semknuté sesterské duo zavolal zpátky přes kliku: Zítra navrhuji léčebnou proceduru kurs sochařství. Budete pózovat celou směnu. Živá socha zdravého rozumu. A hlavní materiál? Klid. Ryze léčivý klid.
Vydal se tedy chodbou vstříc nočním lázním. V té chvíli, s úlevou a podivným pocitem vítězství, si poprvé pomyslel, že snad i ten večírek bude, když si cestou nahodí novou kravatu. A možná, pokud bude mít štěstí, pozná Růženu Leopoldovnu doopravdy a včas. V životě, a hlavně v lázních, je totiž nejcennější, když víte, koho vlastně léčíte.
A to vše jen díky jedné dávce adrenalinu, pár kapkám odvahy a špetce čistě lázeňského chaosu.
Tolik k pokojnému odpočinku slavného kardiologa.