Nevlastní dcera
Když jsem se setkal s Marcelou a zamilovali jsme se do sebe, bylo Lucince šest let. Vyrostla bez otce a tolik toužila po lásce, že jsme s ní ihned navázali blízký vztah. Žili jsme jako jedna velká rodina, dokud nepřišla puberta.
Ty nejsi můj táta! vykřikla jednoho dne Lucinka.
Jak to nejsem táta? Kdo, prosím, po všechny ty roky naslouchal tvým stížnostem na spolužáky a zastával se tě na třídních schůzkách? Kdo schovával poslední bonbony v domě, aby ti je dal, když jsi byla smutná? Kdo sdílel tajemství o tom, že jsi ukradla panenku protivné Terezce ze sousedství? A kdo, promiň, v noci proklouzl zahradami s panenkou schovanou pod tričkem, aby ji vrátil do keřů, jako by se nic nestalo? A pokud si dobře pamatuji, už před lety jsme si slíbili, že když někoho nazýváme tátou, opravdu ho tak bereme. Tak proč najednou nejsem tvůj táta?
Ta slova nevlastní dcery, kterou jsem vždy považoval za svou, mě zraňovala na srdci, ale nemohl jsem jí ukázat, jak moc mě mrzí. Především proto, že jsem chlap a křivda na Lucinku by nic nevyřešila, spíš by všechno zhoršila.
Argument přijímám, zasalutoval jsem, s rukou na čele pro větší důraz. Takže probereme nová pravidla? Práva a povinnosti ne-táty a ne-dcery?
Srdce mi krvácelo, ale cítil jsem, že správný přístup je dát jí volnost volby, v rámci určitých mezí, které si však určí sama. I tak mě Lucie překvapila, když jen procedila mezi zuby: Nechci, a zabouchla mi dveře před nosem. Takové chování jsem u ní neznal ani jako u malé. Vždycky jasně pojmenovala své potřeby a řešili jsme je spolu. Pokud například sletět střemhlav ze střechy kůlny nebylo přijatelné, hned jsem jí vysvětlil proč, klidně i s obrázky z internetu. Když si ovšem v první třídě vzala do hlavy, že si vezme Aleše Novotného za manžela a nastěhuje se k němu, ihned jsem souhlasil. Řekl jsem jí, že až jí to zákon dovolí, sám jí všechny věci odvezu, pokud si to ještě do té doby nerozmyslí, což se vlastně stalo už po měsíci.
Prostě jsme vždy vše řešili, ale teď přišlo jen stručné nechci a nejsi otec. Dřív mi Lucinka klidně vysvětlila i to, proč nechce ovesnou kaši.
Není dobrá! hlásila.
Proč?
Moc málo cukru, navrch se ještě udělala škraloup.
No, to je jasně vysvětlené! Takže, mami, vař jinou kaši, nebo dej dítěti zákusek, stejně tam je podle reklamy taky plno mléka.
Chvíli jsem stál u zavřených dveří, hleděl do textury dřeva a hledal odpovědi, ale nic mě nenapadlo. Pokrčil jsem rameny. No co, uvidíme.
Marcela brala změny v dceři celkem v klidu. Povídala, že sama byla v mládí taková, že by si její táta přál, aby raději vypadla někam daleko. Tvrdila, že až hormony přestanou v dětské hlavě řádit, vše se vrátí do normálu. Prý se u každého tohle období liší a já, upřímně, už jsem začínal být bez Lucinky smutný. Nikdo se mnou večer nekoukal na hokej nebo si nedělal legraci z Marceleiny kamarádky Zuzany, které se barva vlasů měnila častěji než počasí.
Po čase Lucinka začala vylézat z kokonu častěji, i když jindy byla ještě vzpurnější, takže bylo nejlepší se jí vyhýbat. Kdy bude v pohodě věděla jen ona a snad i proč. Ale když byla stará dobrá Lucinka, měl jsem z toho radost jako malý kluk.
Holky, pojedeme o víkendu na Šumavu? Počasí bude krásné, vezmeme pruty, stan navrhl jsem.
To by bylo fajn, Lucí, co ty na to? nadchla se hned žena.
Já nikam nejedu! Těžte si pruty sami, rybáři marní! A bum, prásk dveřma a naše nechápavé pohledy. Ještě před minutou byla v pohodě a nic nenasvědčovalo bouřce.
Asi ji už nebaví ani rybaření, pokrčil jsem rameny.
Pak jednou Lucinka domů vůbec nedošla po škole a nebrala mobil. Vystresovaní jsme obvolali všechny její kamarádky a já, když už jsem nevydržel, vyrazil ji hledat. Nejdřív jsem našel Tomáše, do té doby Lucčiného kamaráda. Už jsem o něm dlouho neslyšel.
Netuším, kde je, zamumlal Tomáš.
Nemáš aspoň nějaký tip?
Hele, od té doby, co mi řekla, že jsem nudnej, už se nebavíme.
Víš, mně taky řekla, že nejsem její táta, ale stejně se o ni starám. Kamarádi, ne?
Jak jsem odcházel po schodech, Tomáš mě ještě zavolal.
Možná je s Petrem.
Kdo to je?
Chodí do vedlejší třídy. Ale nic moc typ, nevím, jestli vám bude po chuti, co tam najdete.
Tak tam jedeme, ukaž kde ten Petr bydlí.
Já tam nejdu.
Někdy člověk pomáhá i těm, kdo to nechápou. A vždycky jsem si myslel, že jsi typ, co se nenechá rozházet tím, že ho někdo nazve nudou.
Dobře, povzdechl si Tomáš a šli jsme.
Došli jsme k nějakým garážím, už z dálky hrála hudba.
Klidně počkej v autě, nabídl jsem Tomášovi.
Nebojím se.
U jedné garáže stálo pár kluků a jedna holka. Lucinka mezi nimi nebyla. Přistoupili jsme blíž.
Hledám Lucii, je tu s vámi? přehlušil jsem hudbu.
Co jsi, nějaká pátračka? zasmál se jeden z nich.
A tu z garáže vyšla sama Lucie.
Co tu děláš? téměř zakřičela.
Jedu pro tebe.
Zvládnu dojít domů sama.
To určitě, ale už je pozdě a nechci tě vyzvedávat z policejní služebny. Tak pojď, taxi přistaveno, princezno.
Odfrkla si, sedla do auta a prohodila směrem k Tomášovi Zrádče!
Od té doby často zdrhala z domu a já ji tvrdohlavě jezdil lovit k těm garážím, poslouchal posměšky tamní party, že jezdím jako Lucčin osobní taxi. Jenže jednou už odmítla nastoupit.
Co zase chceš? Dej mi pokoj, jsem velká! Venku budu, jak dlouho chci!
To pošli zastupitelům, víš, v Ústavě máme jasně daná práva nezletilých.
Jdi někam! otočila se zády, konec debaty.
Víš co, bez tebe nejdu nikam. Ani tam, kam mě posíláš.
Škoda, že jsi poznal mámu. Bylo by lepší, kdybys tu nebyl! přesto se nakonec posadila do auta.
Tohle bylo hodně pod pás, celou cestu domů mě pálily oči a napadlo mě, že už bych to měl vzdát. Kdo vlastně jsem, že ji pořád tahám zpět? Jsem jen cizí člověk, muž její matky! Ale nedokázal jsem ji nechat napospas životním jámám. Co když spadne a nepomůžu jí? I kdyby na mě nadávala, budu stát při ní.
Brzy Lucčina parta změnila základnu. Garáž zamkli, všude ticho, já nevěděl, kam mé nevlastní dítě chodí. Tomáš mi, pod mým nátlakem, prozradil pár dalších možností, ale Lucie nebyla nikde.
Domů se vracela sama a jen kdy chtěla. Občas v noci. Viděl jsem, jak Marcela trpí, jak už není nad věcí, ale jen dělá, že vše je v klidu, abychom se navzájem nepřiváděli k zoufalství. Leželi jsme nehnutě v posteli, dokud nezaznal její příchod dlouho očekávané zabouchnutí dveří.
Jedné takové noci najednou zazvonil mobil. Rukama jsem sotva trefil displej.
Pane Nováku, volá Tomáš. Dovolala se mi Lucie, je v nějakém bytě na Karlově náměstí a nemůže ven.
Říkala číslo domu?
Jen popsala vchod, ale vím kde.
Tak jedeš se mnou.
Podíval jsem se na ženu, klepaly se jí rty, jistě vše slyšela.
Neboj, zvládnu to. Zůstaň doma, třeba nám upeč bábovku, v noci jsem vždycky hladový. Tak mě tu nenech na holičkách, jo? Měj rozum! políbil jsem ji na nos, na jazyku mi zůstaly slané slzy.
Nabral jsem Tomáše a v noci projížděl Prahou, hranice rychlosti netuše, hlavně abychom byli brzy na místě. Bydliště v centru hrálo turisty, taxíky všude, v bočních ulicích party opilců, jeden mi nakopl auto a druhý hodil lahev naštěstí minul.
Když jsme dorazili, řekl jsem Tomášovi: Zůstaň v autě, aspoň nám ho nikdo neukradne, zejména když dnes v noci řádí měsíční šílenství.
Chtěl něco říct, ale pohledem jsem ho umlčel. Po schodišti jsem se rozhlížel po oknech, od některých hrála hudba, někde siluety na balkoně. Nic nápadného snažil jsem se v duchu vybavit, kde by mohla být.
Dovnitř jsem se dostal díky tomu, že někdo vycházel ven. První dva byty bez výsledku, sem tam mě někdo slušně vyhodil, někdo méně. Na třetím patře se ke mně přidala paní v županu, prý nemůže spát.
Podezřelé byty tu máme tři, zašeptala, a ve všech žijou feťáci!
Vážně? pousmál jsem se.
Bezpochyby! Viděla jsem, co vyvádějí…
Možná přeháněla, ale stejně mě zamrazilo.
První byt jeden muž, jedna životem unavená žena a pes s chytrýma očima. Druhý byt prázdný, nikdo neotevřel ani po dlouhém zvonění.
Srdce mi už v posledním schodišti bušilo, že jsem musel sevřít pěsti. Před nosem se rozrazily dveře, vystoupila dívka, chvíli jsem si myslel, že je to Lucie, ale její oči byly skleněné, ústa zkřivená, jakoby maska šaška. Ustoupil jsem, chytl se zárubně a prakticky vpadl dovnitř.
V duchu jsem se bál, že svou holčičku najdu s takovým prázdným pohledem, až mi bylo zle.
Lucie! volal jsem hned od vchodu, nic neviděl, prodíral jsem se bytem, odstrkoval postavy, zakopával o nohy a lahve. Najednou uslyšel její hlas: Tati! Tati!
Znělo to z koupelny, uchopil jsem kliku a trhnul. Obyčejný západ se hned utrhl.
Lucie se rozběhla a objala mě. V koupelně byla sama, jen se schovala a bála se vyjít.
Když jsme odcházeli, na schodišti už bylo policejní auto starostlivá paní z patra zavolala na polici a oni dorazili hned.
Zadržovali vaši dceru násilím? ptal se policista.
Ano. Ale jsem vlastně její nevlastní otec, upřesnil jsem.
To je můj táta! řekla Lucinka nahlas.
Doma jsme pak jedli lívance se zakysanou smetanou, podle mě trochu slané od Máminých slz, ale chutnaly báječně. Vyprávěl jsem Lucii, proč ji neopustím, ať řekne nebo udělá cokoli, že život je těžký a člověk se musí učit vstávat, i když občas padne. A že bez nich obou by pro mě život ztratil smysl. Povídal jsem cosi o tom, že život je jako žonglování v cirkuse. A holky se na mě smály, podpřené rukou a s tou nejmilejší jiskrou v oku.
Moje. Moje rodina.